Antonín Rašek

Modernizace českých politických stran

Antonín Rašek

Charakteristickým znakem české politické scény je přes některé okrajové změny právě její rigidita. A tak výsledky sociologického šetření před pěti lety jsou stále aktuální, což svědčí o tom, že politické strany se svou modernizací moc nepohnuly. Použití pojmu či přívlastku moderní v souvislosti s politickou stranou se stále považuje spíše za termín začátku minulého století nebo dokonce persiflážně za contradictio in adiecto. Jednotlivci sice připouštějí použití tohoto výrazu pro reflexi reality, odpovídající analýzu vývojových tendencí ve světě i v naší společnosti a jejich promítnutí do programů politických stran. Většina se však spíše kloní k názoru, že modernizace by měla být chápána a realizována jako racionalizace jakékoli jiné organizace vedoucí ke zefektivnění její činnosti, u politické strany především pokud jde o komunikaci s občany.

Neobejde se to bez odpovídající mediální politiky, i když svou roli stále má živý kontakt představitelů politické strany s občany. Dobrá mediální politika ovšem předpokládá komunikační schopnosti reprezentantů strany a jejich neustálé zlepšování, i zajištění obsahu sdělení pro informování veřejnosti.

V představách moderní politické strany z hlediska vývojových trendů a budoucího očekávání převažuje mínění, že by měla by umožňovat vliv členské základny na stranické dění bez zbytečného přetěžování schůzemi. Strana by měla pracovat bez předsudků a členství by nemělo být omezováno žádnými askriptivními znaky. Zároveň je však nutno akceptovat, že éra masových politických stran v demokratických společnostech stejně jako role a moc národních států nejspíš končí, počet členů klesá, vytvářejí se profesionální volební strany k prosazení určité koncepce a souboru idejí. Jeden z dotazovaných to vyjádřil slovy: „Věk politických stran je ve stadiu soumraku, rozdíl mezi programy se prohlubujícím se poznáním snižuje, moderní sdělovací prostředky stále více vytvářejí prostor pro přímou demokracii. Někde je však třeba demonstrovat zájmy. Struktura politických stran, projevující se v politickém boji, demokracii nezajišťuje, ale strany se stále víc uzavírají do sebe. Budoucnost je proto ve volnějších sdruženích lidí kolem určitého programu, který se snaží prosadit. To především vyžaduje dobrou organizaci. U nás se činnost politických stran zdeformovala a dále deformuje. Je nutné dívat se na jevy a procesy očima voličů, ne funkcionářů. Chybí prostor pro intelektuální život, což mohou částečně poskytnout jen vnitřně strukturované strany.“

Jiný respondent na toto téma řekl: „Nezíská‑li politická strana intelektuály a nevytvoří‑li se v ní intelektuální prostředí, nemá do budoucnosti šanci.“ Proto je i z jiných důvodů nutné, aby se politická strana spojovala s neziskovými organizacemi a hledala neustále společné zájmy s většinou občanů, i když určitá orientace na specifickou sociální skupinu je nejspíš potřebná. V každém případě je nutné prostřednictvím zájmů najít cesty k občanům a voličům, pokoušet se na ně odpovídajícím způsobem reagovat. Členové strany i občané by po každé kritice měli pocítit, že se něco pozitivně mění. Tvorba programů a činnost by se proto měla opírat o hluboké analýzy situace a predikci dalšího vývoje.

Jako znaky moderní politické strany se nejčastěji objevuje otevřenost, profesionalita, jistá loajalita, schopnost čelit výzvám a pracovat v existujícím sociálním prostředí, zastupování zájmů většiny občanů, vyšší intelektuální úroveň, než je u běžné populace, hluboká demokratičnost, akceschopnost a jasnost rozhodovací struktury ve straně, aby se zároveň mohly objektivizovat všechny variantní a alternativní koncepce a strategie a bylo jasné, kdo, o čem a kdy rozhoduje a kdo má právo či povinnost se k tomu před rozhodnutím vyjádřit.

Otevřenost strany se projevuje především vůči jejím sympatizantům. Teritoriální členění strany by mělo být doplněno klubovým uspořádáním – dělníků, rolníků, kulturních pracovníků, učitelů, lékařů, mládeže, seniorů, žen ap. Politická strana by měla mít profesionální a dobře zaplacený aparát s důrazem na analytické a programové útvary. „Moderní strana je přitom neustále ve spojení s voliči, sleduje jejich názory, komunikuje s nimi přímo i prostřednictvím médií s dobře připraveným informačním zázemím,“ uvedl jeden respondent. Jiný z respondentů řekl: „Politická strana by měla dokázat analyzovat situaci, provést kvalitní syntézu a prognózu, promítnout je do dostatečně motivujícího programu, aby byl realizovatelný. Předpokládá to zároveň kvalitní přípravu členské základny."

Kdo má naději na úspěch

Podle části respondentů mají v budoucnost šanci vypořádat se s vývojovými trendy především, anebo dokonce vůbec jen historické strany. Jedním z podstatných nároků na program je jeho jasnost pro většinu občanů. Je třeba počítat s tím, že i do procesu modernizace politických stran vstoupí internet, který sice zatím představuje komunikaci s malou skupinou, ale se silným vlivem (v tomto smyslu se hovoří o tzv. internetových zednářích).

Má‑li mít strana úspěch a něco opravdu užitečného pro občany prosadit, musí být organizovaná podle zásad teorie a praxe organizace a řízení, tj. musí tu být jasno o postupech při tvorbě a realizaci programu a cílů, delimitaci rozhodovacích a poradních pravomocí, zajištění toku informací, pružných organizačních strukturách, dělbě a režimech práce a motivaci k efektivnímu řízení. Vše je podmíněno velmi dobrou personální prací, kde mají politické strany zatím největší rezervy, a to jak pokud jde o členy strany, tak o získání sympatizantů.

Blíží se vůbec naše politické strany tomuto ideálu? Schopné lidí odrazuje od politiky současný charakter politického boje. Politické strany obecně se stále více stávají uzavřenějšími organizacemi, což se týká i kontaktů s obdobnými stranami ve vyspělých zemích. Vytváří se bariéra mezi členy strany a vedením strany. Největší deficit je ve schopnosti oslovit diferencované sociální skupiny. Politické strany mají málo členů a nedaří se rozšířit její řady, a to ani KSČM.

V ČSSD je z osmnácti tisíc členů jen třetina aktivních, Ti všichni se dostanou na okresní konference, protože klíč je 1 : 3. Za této situace jsou sice primárky zdánlivě dobrá věc, při dnešním stavu ale fakticky rozhoduje jen 30–40 % členů, kteří se sejdou na konferenci. Aktivní jsou většinou členové, kteří chtějí prostřednictvím strany něco získat, tj. buď exekutivní, parlamentní či stranické funkce nebo kteří lobují ve prospěch podnikatelů. Malý prostor je tu pro členy, kteří chtějí pro stranu pracovat jen z ideových důvodů a osobně za to nic nechtějí. Ti především by měli být ceněni, což se zvláště týká lidí, kteří pracují v regionálních odborných komisích. Výsledky jejich odborné činnosti by vedení strany mělo dokázat syntetizovat. Někdy však tyto podněty pro regionální programy nejsou v souladu s programem strany, na což je nutné seriózně reagovat.

Někteří respondenti ČSSD vytýkají, že má vzhledem k nutnosti čelit pragocentrismu přehnaně teritoriální uspořádání, které se promítá i do struktury Ústředního výkonného výboru, který tak sehrává jistou teritoriální zastupitelskou roli. Zároveň však přiznávají, že se tomu do jisté míry není možné ani vyhnout. Jednotliví respondenti mají dojem, že ČSSD není politickou stranou, ale volnou konfederací předsedů stranických organizací. Do toho se vkliňují regiony a chápou se moci. Za této situace je objektivní, že se prosazuje vnitropartajní lobbyismus, uzavírají se kuhandly. Objevují se zároveň kritiky, že poslanci a senátoři jsou již jen zváni nebo nyní dokonce „přizváváni“ na jednání ÚVV. Objevil se návrh, aby ÚVV byl volen bez přihlédnutí k jakýmkoli jiným podmínkám, než je svobodná volba.

Podobná situace je i v jiných politický stranách, ty by proto měly vytvořit takové politické klima, kde by bylo možno svobodně prezentovat nejrůznější názory. To je ovšem u vítězících politických stran po převzetí moci stále složitější. Vytvářejí se tu stále častěji personální uskupení vzájemně se podporujících straníků.

Předpoklady k modernizaci

Co je v současných politických stranách již nefunkční? Zvláště se to týká neschopnosti skutečné komunikace mezi politickými stranami, místo toho se napadáním politických soupeřů zakrývají programové nedostatky a chybějící argumenty. Nejhorší je primitivní chápání demokracie jako práva většiny prosadit svůj názor, projevující se praxí „Vítěz bere vše“, uzavírání prostoru minoritám, zejména významným. Největší brzdou tedy není duch demokracie, ale technika, postupy, metody demokracie. Mezi částí členů politických stran se projevuje nostalgie vyúsťující v eliminaci práce s mladými členy. Malá členská základna pak omezuje akční rádius působení strany a kvalitní výběr lidí. Ani primárky nejsou pro tento výběr nejlepší formou, protože se v nich projevují lokální vlivy. Strany brzdí nízká politická vzdělanost členů, nechuť se dále politicky vzdělávat a přízemní pohled na politiku vůbec. Nefunkčnost stran prohlubuje nevyužívání i dobrých analýz, které jsou uplatňovány nanejvýš pro rozšíření poznání, daleko méně již pro skutečnou změnu situace. Jednotliví respondenti kritizují i lpění na územním principu, zvláště povinnost členství v místě bydliště, které je spíš prospěšné pro komunální politiku. Kromě členství v organizaci a v odborných komisích by se mělo najít více forem sdružování.

Objevuje se názor, že regiony se bojí nových myšlenek a nových lidí. Efektivitu práce také snižuje její personifikace. V politických stranách se projevuje tendence k oligarchii, tj. rozhodování se koncentruje na malou skupinu lidí, kteří se inspirují jen sami sebou, málo rezonují s míněním ostatních, jejich myšlenkami se ale ani neobohacují.

Vývoj a přitažlivost politických stran omezuje především neschopnost nejvyšších představitelů politických stran prokázat, že názory členské základny v základních organizacích mají vliv na jejich činnost. Jinými slovy řečeno, je‑li po volbách, na voliče se kašle, na předvolební sliby se zapomíná. Mnoho lidí pociťuje, že se s nimi manipuluje. Projevuje se v tom nezralost politické strany, obtížnost politického řemesla, malá schopnost komunikace, vědomí, že být reprezentantem strany je náročná činnost. Projevuje se nechuť k politické angažovanosti, střední generace je stále opatrná a mladá se ještě neprojevuje. Přitažlivost strany také blokuje odraz její činnosti v médiích, který je v řadě případů vyloženě nepřátelský a jako by nepřál demokracii. Je to mj. i proto, že v tisku je veřejná kontrola slabá.

Profesionalizaci činnosti brání nedostatek peněz, aparáty stran jsou proto neprofesionální, je v nich mnoho poloamatérů. To vede ke klientského systému, a to zvláště pokud jde o poslanecká a senátorská místa a členství v dozorčích a správních radách. Přitažlivost stran snižuje, že se nepodařilo prosadit referendum.

Zdroje k modernizaci jsou zatím nedostatečné, projevuje se skepse. Vyžaduje příliš o programech a cílech nemluvit, ale realizovat je. Místo toho se projevuje snaha po koncentraci pozic, což lidi odpuzuje od členství. Příliv mladých lidí by strany perspektivně aktivizoval, mají dlouhodobější životní cíle. Strany se ale uzavírají, takže zájem o členství se nezvyšuje. Schopné lidi je třeba rovnoměrně rozdělit do stranických, exekutivních a parlamentních funkcí. K tomu je třeba zajistit i vyváženější odměňování. Za odcházející funkcionáře strany se těžko hledá náhrada. Personální situace se nezlepší, dokud politické strany nezačnou realizovat personální program, který by vycházel z výzkumu personální práce politických stran. Proto strany nejsou schopny realizovat náročnější racionalizační a sociotechnické projekty. Jeden z respondentů řekl: „Zdroje existují, ale kvalitnější lidi současná politická situace odrazuje. Lidí, kteří jsou schopni situaci pozitivně změnit, se politice vyhýbají, a kteří tam jsou, to nedělají.“ Obecně pak vůbec chybí vůle k základním změnám.

Podle většiny respondentů je zájem politických stran o modernizaci malý, konkrétní snahy příliš nezaznamenali. Strany mají představy o modernizaci vágní, takže těžko mohou něco měnit. Chybí konkrétní program či projekt těchto změn i příprava lidí na ně. Vzdělávací systém ve stranách v podstatě neexistuje. Měl by se orientovat na mladé lidi a jejich prostřednictvím stranu intelektualizovat. Lidé pověření modernizací nesmějí být zatěžováni operatívou.

Respondenti vyslovili do jisté míry i rozporné názory: jeden respondent např. navrhuje, aby modernizace byla zahájena a uskutečněna po hluboké a dlouhodobé diskusi na základě rozhodnutí sjezdu; další doporučuje, aby byla provedena revize programu; jiný se domnívá, že má‑li se ještě něco zachránit, mělo by okamžitě odstoupit celé vedení strany a bezprostředně modernizace začít, a to především zvýšením politické kultury atd. Z jiných realističtějších názorů je třeba uvést, že zahájení modernizace předpokládá, aby se prosadila skupina politiků, která o to usiluje. Obecněji se pak doporučuje prohloubit vnitrostranickou demokracii a diskusi, a to zvláště proto, aby se zabránilo neuváženým a nahodilým personálním rozhodnutím.

Intelektuální a realizační potenciál k řešení současných problémů je podle názoru respondentů v podstatě všude, jen ho najít, zvláště v odborných komisích, a dokázat využít. Odborné zázemí se však po nástupu vlády k moci až na výjimky ocitá v krizi. Lidé, kteří pracovali na programech, naivně předpokládali, že vláda je bude potřebovat, či dokonce nutit k většímu výkonu, než když strany byly v opozici. Opak se však stává pravdou. Exekutiva a odbornými komisemi většinou nespolupracuje, členové komisí nedostávají příslušné materiály, nikdo na nich nežádá kvalitní oponenturu, ministři a jejich náměstci či jiní vedoucí pracovníci si vystačí se servilitou pracovníků na ministerstvech, kterým dávají přednost. To je charakterizováno jako nemoc kolmého startu. Přitom převažuje názor, že kvalita činnosti strany je důležitější než exekutiva. Intelektuální potenciál se však většinou roztrousí, možnosti ovlivnit reálnou praxi jsou malé. Je proto třeba vždy znovu tento intelektuální potenciál koncentrovat, získat zpět ty, kteří z nejrůznějších důvodů odešli a navíc další potenciální sympatizanty, zvláště na vysokých školách a výzkumných ústavech, vysokoškoláky vůbec. Především je třeba získat osobnosti. Převažuje názor, že bez intelektualizace činnosti se politické strany brzy stanou okrajovými.

Antonín Rašek (1935) je sociolog a publicista.

Obsah čísla 4/2004

Antonín Rašek

Modernizace českých politických stran

Kdo má naději na úspěch

Předpoklady k modernizaci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu