Lubomír Boháč

Konfident gestapa v čele zlínské radnice?

Lubomír Boháč

V předloňském červencovém čísle Magazínu Zlín byl S. Filipovou, autorkou příspěvku o mužích, kteří v minulosti stáli v čele města, zmíněn též Josef Vávra‑Stařík. Josef Vávra byl zvolen v prvních dnech po osvobození předsedou revolučního Národního výboru, ve starostenské funkci nahradil ředitele Baťových závodů Dominika Čiperu, odvolaného nacisty na sklonku okupace, koncem roku 1944. Ke zvolení učitele Josefa Vávry nepochybně přispěla jeho účast v partyzánském hnutí a ve Slovenském národním povstání. Bohužel osobnost partyzánského velitele, výkonného štábu brigády První československé partyzánské brigády J. Žižky, je čtenářům prezentována velice nešťastně a nezodpovědně.

Josef Vávra‑Stařík působil ve funkci na radnici sice velmi krátkou dobu (necelé dva měsíce) a k jeho osobě můžeme mít řadu výhrad, např. k jeho názorové krajně levicové politické orientaci a politickému idealismu, k některým stránkám jeho osobního života (nemanželská dcera Světlana), či k jeho některým povahovým vlastnostem. V žádném případě však nikdo nemá právo znevážit jej vedle poválečných představitelů města takovým způsobem, jak to učinila naše autorka. Zlínští občané, zejména příslušníci mladších generací, kteří o válce, okupaci a poválečném vývoji města příliš mnoho nevědí, mají právo znát osobnost Josefa Vávry‑Staříka a jeho životní osudy už proto, že jde o jednu z prvních obětí komunistické zvůle. A je nezbytné, aby se jim těchto informací dostalo v serióznější interpretaci, než poskytuje pramenná základna literatury faktu, o kterýžto literární žánr se autorka v hodnocení jmenovaného zřejmě opírá.

Zatímco pamětníkům doby okupace a zejména účastníkům protinacistického odboje se Vávra‑Stařík zapsal do paměti výrazně již v prvních dnech svobody, širší veřejnosti se jeho jméno dostává do povědomí teprve v souvislosti s převzetím moci komunisty v únoru 1948. V listopadu 1948, v jednom z prvních politických procesů inscenovaných totalitním režimem, byl Vávra‑Stařík spolu s Miloslavem Chocem a Slavojem Šádkem a dalšími odsouzen k trestu smrti jako iniciátor a organizátor vraždy majora A. Schramma. Josef Vávra je odsouzen v nepřítomnosti, neboť krátce po únoru spolu s několika spolupracovníky – bývalými partyzány – ze zlínského PARTKOLU emigroval do Německa. Ortel je nicméně vykonán po únosu Vávry z Vídně do Prahy agenty 1. správy STB (patrně za sovětské součinnosti) a po téměř čtyřletém bestiálním věznění a „vytěžování“ v Ruzyni.

O tom se čtenář z článku S. Filipové ovšemže nic nedoví. Zato je autorkou, bohužel neznalou historických faktů, naprosto diletantsky ocejchován jako pseudopartyzán, kolaborant a agent gestapa a nakonec jako agent komunistické bezpečnosti. Toto hodnocení je založeno na legendě, kterou o Vávrovi vytvořila a šířila už mezi politickými vězni v letech totality komunistická bezpečnost, na legendě, která nikoliv náhodou přežila existenci zrůdného režimu. Po listopadu 1989 převzali tuto legendu v laciné snaze po senzačnosti nepříliš historicky fundovaní a ne zrovna seriózní publicisté. Učinili z této estébácké fámy čtivý artikl, oslovující v současném politickém a názorovém klimatu úspěšně především oběti komunistického režimu a také mladší generaci, pro kterou tato legenda celkem logicky zapadá do řady jiných podobných zločinů stalinského komunismu. Neznalost nicméně nezbavuje novináře odpovědnosti.

Do hor a zpátky na zem

Podívejme se aspoň ve stručnosti, jaký byl skutečný životní příběh Josefa Vávry‑Staříka. Vávra se narodil před více než sto lety, 19. října 1902 ve Lhotě u Malenovic v zemědělské rodině Josefa a Marie Vávrových. Po absolvování vyšší lesnické školy v Hranicích a učitelského ústavu v Košicích se rozhodl pro učitelské povolání. Jako učitel působil na přelomu 20. a 30. let na Slovensku a od poloviny 30. let pak v Dubňanech na Moravském Slovácku, kam byl přeložen na vlastní žádost. Ještě v době působení na Slovensku se oženil s kolegyní učitelkou Marií Liškovou a jejich manželství přetrvalo přes dramatické osudy Vávrovy i osobní krize až do Vávrovy smrti. Na Slovensku se Josef Vávra seznámil také s gen. Josefem Šnejdárkem, rodákem z Napajedel, v 30. letech zemským velitelem armády na Slovensku (Košice, Bratislava). Sblížení se Šnejdárkem významně ovlivnilo Vávrovy politické postoje na sklonku republiky i za okupace. Se Šnejdárkem jej sblížilo jednak rodáctví, ale především důvěrný a citový vztah ke Slovensku, otázka česko‑slovenské vzájemnosti i hlubší zájem o národopis. Zakládají Moravsko‑slovenskou společnost, jejímž programem je pěstování česko‑slovenské vzájemnosti a národopisná činnost. Gen. Šnejdárek stojí v čele společnosti jako předseda, Vávra se stává jejím jednatelem a redaktorem národopisného časopisu, který společnost vydává. Moravsko‑slovenská společnost působila od druhé poloviny 30. let až do zániku společného státu a do značné míry předurčila Vávrovy aktivity v krizových letech rozpadu Československa i za nacistické okupace.

Na přelomu let 1938/1939, v době hroutícího se Československa pracuje Vávra v intencích gen. Šnejdárka zpravodajsky pro pražskou vládu proti separatistické proluďácké iredentě, usilující o odtržení Slovenska od českých zemí, a po okupaci proti fašizujícím aktivistickým organizacím i pro protektorátní vládu gen. Eliáše. V duchu tohoto poslání působí zejména v nově vznikající Národopisné Moravě, kterou zakládají extremistické fašizující a proluďácky separatistické živly. Zatímco gen. Šnejdárek odchází do emigrace (Francie), Vávra z jeho pověření setrvává doma s úkolem dostat Národopisnou Moravu zpravodajsky pod svou kontrolu. Z počátku s úspěchem, zejména když docílil, aby se Moravsko‑slovenská společnost stala organizační základnou Národopisné Moravy. Její rozkladnou úlohu mohl ovšem ovlivnit jen zčásti (omezením vlivu některých osob jako Jana Ryby apod.) a nakonec se z pozice téměř rozhodující dostává do podezření o dvojí úloze jak uvnitř Národopisné Moravy, tak u okupačních úřadů. V roce 1940 je zbaven v Národopisné Moravě tajemnické funkce, poté (1941) funkce ve veřejných službách (osvětový referent) a nakonec je suspendován z učitelského místa.

Po ztrátě pozic, umožňujících zpravodajskou činnost v Národopisné Moravě, odchází uprostřed roku 1941 do ilegality a na Slovensko. Aktivně se podílí na organizování odbojového hnutí na západním a středním Slovensku (centrum v Hlohovci) s jednoznačnou československou a probenešovskou orientací a na přípravách na partyzánské hnutí a ozbrojené vystoupení (SNP). V prvních dnech povstání odchází Vávra s vlastním bojovým oddílem do Sklabiny a připojuje se k čerstvě vysazenému Ušiakovu paravýsadku, zárodku pozdější 1. československé brigády Jana Žižky (PBJŽ). S Ušiakovou skupinou se zúčastní bojů na západním Slovensku (Strečno, Vrútky, Priekopa, Štiavnik) a už ve funkci výkonného štábu přechází s jednotlivými složkami na Moravu v prostoru Javorníků. Po ztrátě spojení se štábem v průběhu přechodu organizuje na Moravě (Zlínsko, Uherskohradišťsko) vlastní bojové skupiny, operující do posledních dnů okupace. Dokument štábu brigády, signovaný mjr. Murzinem a por. Nastěnkem vysoce oceňuje jeho partyzánskou činnost.

Po příchodu štábu brigády do osvobozeného Zlína je Vávra zvolen do čela revolučního národního výboru (RNV), i když na tuto funkci aspirovaly i jiné politicky vlivné osoby. Vávrova partyzánská minulost, ještě neočerněná estébáckými dezinformacemi, zde má svou váhu. Slavnostní inaugurace Vávry do funkce předsedy RNV se zúčastnil mj. i sám velitel PBJŽ mjr. D. B. Murzin, který po Ušiakově smrti v listopadu 1944 převzal velení brigády. Jak už bylo řečeno, Vávra nesetrval v čele radnice dlouho, 15. června 1945 rezignoval na svou funkci, kterou přejímá jeden z původních horkých kandidátů, komunista Vilém Morys. Vávra dává přednost úkolům vyplývajícím z jeho odbojové činnosti a z úsilí obhajovat a prosazovat zájmy účastníků partyzánského hnutí v mírovém životě. Ale objevují se první invektivy a obvinění, vyplývající patrně z nepochopení jeho faktické úlohy v Národopisné Moravě, které Vávru znechucují.

A tak raději z pověření MNO zajišťuje mimořádně náročnou „likvidaci“ brigády jako vojenského tělesa, organizuje na Moravě Sdružení českých partyzánů (SČP), je zvolen předsedou jaho krajské organizace a členem zemského vedení i pražského ústředí, jakož i členem česko‑slovenského koordinačního partyzánského výboru. Intenzivně se věnuje začleňování partyzánů do poválečného hospodářského a politického života, usiluje o zabezpečení jejich sociálních jistot i zajištění růstu jejich profesní a odborné kvalifikace. Jedním z výsledků tohoto snažení je vytvoření výrobního družstva PARTKOL se sídlem ve Zlíně s několika mimozlínskými pobočkami na severní Moravě, jehož se stává předsedou.

Emigrace

Zdaleka ne všichni představitelé porevolučního převážně komunistického establishmentu ve Zlíně i v Praze mají pochopení pro tuto Vávrovu činnost. Pro některé je nepřijatelný důrazným prosazováním zájmů partyzánů, ale také rostoucí popularitou mezi partyzány či názorovou orientací. A nechyběla ani obvinění ze zneužívání postavení a pravomoci při rozhodování o přiznání Partyzánského charakteru a udělování partyzánských vyznamenání. Konečně tu byly vysloveně třecí plochy, konflikty a invektivy ve vztahu k minulosti. První výhrady objevující se už krátce po osvobození, se postupně stupňují a vyhrocují. Vávrovi kritici a odpůrci zpochybňují nejen bezúhonnost jeho poválečné činnosti, ale i jeho politické aktivity za tzv. druhé republiky a v prvních letech okupace (Národopisná Morava), ale i účast na odbojovém a partyzánském hnutí. Nakonec se vynoří obvinění z kolaborace a konfidenství pocházející už převážně z provenience komunisty ovládaného ZOB (Zemský odbor bezpečnosti) a následně z dezinformačního aparátu StB.

Útoky a invektivy proti Vávrovi se stupňují zejména, když se dostává do střetu s pražským ústředím SČP v čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským a mjr. Augustinem Schrammem, vedoucím partyzánského oddělení na ÚV KSČ a Ministerstva národní obrany, který představuje jakousi šedou eminenci KSČ a poválečného politického života s kontakty na sovětskou NKVD. Pražskému ústředí SČP Vávra vytýká nedostatečný respekt k zásluhám někdejších partyzánů a nezájem o jejich konkrétní osudy. Požaduje odpovídající účast této odbojové složky na veřejném a politickém životě a rozhodování. Je přirozené, že za této situace získává Vávra zejména u moravských partyzánských skupin patřičné renomé a podporu.

Na druhé straně už s ohledem na postavení Rudolfa Slánského jde vlastně o konflikt s únorovým, resp. poúnorovým establishmentem. Vávrův rostoucí vliv mezi moravskými partyzánskými skupinami bezprostředně ohrožuje politickou linii KSČ, která se naopak snažila přisvojit si partyzánské hnutí jako vysloveně stranický odboj. A Vávra přitvrzuje. Rozhodně odmítá začlenění SČP do jednotného Svazu národní revoluce (SNR), obává se ztráty samostatnosti partyzánské organizace a omezení jejího vlivu. Vypovídá ústředním orgánům poslušnost a vyhrožuje odchodem „do hor“, nedojde‑li k nápravě. Je volán k zodpovědnosti a ještě v průběhu roku 1947 je zbaven funkcí v centrálních odbojářských orgánech. V době únorové krize nemůže mjr. Schramm, který v Praze mobilizuje partyzány k podpoře stranického puče, s Vávrovými partyzány vůbec počítat. Zůstávají tak nevyužití a na okraji událostí. Zatímco při vyšetřování brněnskou úřadovnou Zemského odboru bezpečnosti (ZOB) nebylo v letech 1946/47 pro Vávru v podmínkách demokratického života obtížné prokázat absurdnost neodůvodněných obvinění, v podmínkách 50. let a za pobytu v Ruzyni po únosu z Vídně už neměl nejmenší šanci se obhájit. Šnejdárkovo pověření a dobrozdání dr. Říhy z prezidentské kanceláře, potvrzující Vávrovu zpravodajskou činnost, byly prohlášeny za padělek.

Únor umožňuje definitivní vyřízení účtů s Vávrou. A když se Vávra z vlastní iniciativy pokouší vytvořit akční výbor zemské pobočky SČP ve Zlíně ze svých lidí, je tento jeho krok v zápětí ústředím anulován a Vávrův „akční výbor“ je nahrazen novým, jehož patřičné složení zajišťují stranické orgány. Únorový převrat je příležitostí, jak skoncovat s Vávrou a jeho partyzánskou opozicí. Vávra je zbaven funkcí v nižších orgánech SČP jakož i funkce předsedy PARTKOLU. Někdy v polovině března je varován (nebo vyprovokován?) pracovnicí zlínské úřadovny STB, že je na něj připraven zatykač. Vávra bere varování vážně, cítí se ohrožen a rozhoduje se k emigraci. Mizí v ilegalitě na Slovensko, krátce se ukrývá u své tchýně v Třešti, odkud koncem března odchází i se svými nejbližšími spolupracovníky z brigády a z PARTKOLU (Krajčírovič, Hradil, Kojecký, Fischmeister) do Německa.

Že Vávrovy obavy nebyly liché, o tom nás přesvědčuje nejen jeho další osud, ale též osudy mnoha představitelů domácího i zahraničního odboje, kteří na to, že setrvali ve vlasti, doplatili léty vězení i svými životy. Z činitelů partyzánského hnutí to byli škpt. Jaromír Nechanský, plk. Josef Robotka nebo na Slovensku kpt. Josef Trojan a mjr. Viliam Žingor, se kterými byl Vávra jako partyzán v kontaktu. I oni jsou souzeni jako agenti gestapa a západních zpravodajských centrál. Za konfidentskou byla označena ostatně celá odbojová, v podstatě partyzánská organizace Rada tří (R 3).

Smrt majora Schramma

Odchod do emigrace nebyl pro Vávru, stejně jako pro členy jeho skupiny nijak lehkou záležitostí. Dostat se bezprostředně po únoru přes hranice nebylo sice zase až tak obtížné, horší bylo, že doma zůstávaly nezajištěné rodiny s malými dětmi, vystavené možné perzekuci, s nejasnou perspektivou shledání. A s jakými pocity asi museli tito účastníci protinacistického odboje, navíc partyzáni, hledat azyl právě v Německu? Bylo krátce po válce a po odsunu sudetských Němců, kteří vítali poúnorové emigranty s úsměšky a všemožnými ústrky.

Vávrova skupina uvázla v uprchlickém táboře Goetheschule v Řezně, kde se setkala s prominentními emigranty z řad národních socialistů a lidovců. Zpočátku převládly ve vzájemných vztazích společné zájmy a krajně levicový Vávra, odmítající i v emigraci kapitalismus, se členy své skupiny organizují společně s demokratickou emigrací tzv. Český komitét. Společně vysílají do ČSR skupinky mladých členů komitétu, mezi nimiž je i Miloslav Choc, Jan Hradil a Vilém Krajčírovič, především s úkolem získat finanční prostředky pro existenční zajištění a působení emigrace v Řezně, umožnění spojení emigrace s domovem a vyřízení některých osobních záležitostí a vzkazů. Patrně se měli rovněž pokusit převést do Německa několik ohrožených demokratických politiků. Nevyjasněný zůstává úkol týkající se mjr. A. Schramma, o jehož osobu měla zájem zejména skupina kolem Vávry‑Staříka, rozhodně však Miloslav Choc neodcházel z Řezna s Vávrovým pověřením odstranit jej.

Samozřejmě, podle znění obžaloby (i „přiznání“ zadržených členů skupin) měli dotyční shromažďovat zbraně, organizovat špionáž, teroristickou činnost, připravovat ozbrojené vystoupení proti režimu a také provést několik únosů a vražd. V prvé řadě likvidovat mjr. Schramma mělo být úkolem M. Choce.

Státní bezpečnost byla o vyslaných skupinách informována svými agenty z Řezna ještě před příchodem do republiky a měla je po celou dobu jejich činnosti, od překroční hranic až po zatčení posledního (M. Choc), pod svou kontrolou. Miloslava Choce se pak bezpečnosti podařilo vmanévrovat ke krytí vlastní akce, resp. akce sovětské NKVD, jejímž cílem bylo zbavit se už příliš nepohodlného mjr. Schramma, spojovaného mj. i se smrtí Jana Masaryka. Důvěrné poznatky z doby okupace a odboje, jimiž díky vlastní zpravodajské síti disponoval, se stal pro mnohé osobou nebezpečnou či nepohodlnou.

Až na Viléma Krajčíroviče, kterému se podařil návrat do Řezna, byli ostatní členové skupiny postupně i se svými spolupracovníky z řad vznikajících odbojových skupin pozatýkáni, obviněni ze špionáže a teroristické činnosti, Schrammovy vraždy a přípravy povstání, v němž měli hrát rozhodující úlohu účastníci odboje a především Vávrovi partyzáni. Jeho koncepce byla Bezpečností podrobně rozpracována pro případný válečný konflikt mezi Východem a Západem, případně i mimo něj, při první vhodné příležitosti, kterou měl být kupříkladu poslední všesokolský slet (červen–červenec 1948). Bezpečnostní komise ÚV KSČ rozhodla o jednotlivých trestech (osm trestů smrti, několik doživotí atd.) a Státní soud „vynesl rozsudky“.

K trestu smrti byl odsouzen, jak už víme, nejen M. Choc s přítelem Slavojem Šádkem, ale v nepřítomnosti i Krajčírovič a další členové řezenského komitétu v čele s Vávrou‑Staříkem.

V osidlech StB

Po neúspěchu celé akce se Vávra‑Stařík se zbývajícími členy skupiny (Kojecký, Hradil, Fischmeistr, Krajčírovič) přesunul z Německa do Francie. Usadil se v Paříži (tábor v Noisi le Sec), kde se v zápětí dostal do ostrého názorového střetu s představiteli čsl. pařížského emigrantského komitétu. I v emigraci, jak už víme z Řezna, zůstal Vávra přesvědčeným socialistou. Sociálním demokratům a národním socialistům vytýkal opuštění socialistického programu, všem pak nezájem o řadové emigranty a ambiciózní osobní cíle. Zcela odlišnou představu měl rovněž o způsobu organizování protirežimní opozice doma. Pomocí korespondence, přesněji kryptokorespondence, i pomocí kurýrů se pokoušel o kontakt s domovem. Zatímco vyslání kurýrů nebylo zrovna úspěšné, pozitivní výsledek měla spolupráce s Antonínem Slabíkem, kterému se podle Vávrových direktiv podařilo v krátké době (ještě do konce roku 1948) vytvořit rozsáhlou ilegální síť Světlany, jedné z největších organizací třetího odboje u nás, jejíž činnost se Vávra snažil usměrňovat v duchu svých názorů a představ.

Snahy některých publicistů či autorů literatura faktu (Pospíšil, Šedivý) označovat tuto organizaci za „volavčí“ a za produkt StB jsou naprosto nepodložené a podobně jako obvinění Vávry ze spolupráce s StB jsou informačním šumem odboru aktivních opatření 1. správy StB. Zánik Světlany pod soustředěným náporem několika složek StB, pomocí infiltrace agenty, rozchod s dosavadními spolupracovníky v názoru na program Světlany a zklamání z poměrů v emigraci vedou Vávru k rozhodnutí ukončit působení v Paříži. Míří do Rakouska (Insbruck, Vídeň), aby byl blíže k domovu a v užším kontaktu s novou vlnou uprchlíků (Slabík, Močička, Úlehla). Hlavně však proto, aby se pokusil nalézt pochopení a podmínky pro svou činnost v Titově Jugoslávii. Tento záměr se však uskutečňuje už v režii Státní bezpečnosti, jejíž agenti jsou Vávrovi neustále v patách. V Řezně, Paříži i ve Vídni. Šéfem Bezpečnosti Jindřichem Veselým byl už nad Vávrou vyřčen ortel, ještě v Paříži měl být likvidován. Nakonec u agentů převládl „lepší“ nápad, možnost dostat Vávru do rukou živého. V souvislosti s Vávrovým pokusem kontaktovat se s Jugoslávci se podařilo agentům na něj nasazeným vlákat jej do sovětského okupačního pásma ve Vídni a při návratu z jugoslávského zastupitelského úřadu jej za pomoci sovětských orgánů zadržet a unést v kufru diplomatického vozu do ČSR. Pachatelé tohoto zločinu jsou dnes už známi.

V Praze‑Ruzyni je téměř čtyři roky držen v tajné vazbě, podroben krutým výslechům a využíván, fyzicky i psychicky zničen, jako zcela nesvéprávný svědek při politických procesech. Ze „svodek“, kterými vyšetřovatel informuje orgán řídící vyšetřování, se dovídáme, že výslechy probíhají denně, že Vávrovi je povoleno spát v noci v osvětlené cele čtyři hodiny, přičemž je každých 20 minut strážným buzen! Ani za těchto krutých podmínek se nepodařilo vyšetřovatelům Vávru zlomit, „vytrvale odmítá přiznat se“ ke spolupráci s gestapem. Načež vyšetřovatel navrhuje, že za této situace bude nutné překvalifikovat jeho obvinění a účast na partyzánské činnosti označit za „alibistickou“. Nejmonstróznějším a nejabsurdnějším obviněním, kterého se už Vávra naštěstí nedožil, patří skutečnost, že jeho osoba je spojována s partyzánským komandem, které má údajně na svědomí smrt Jana Masaryka. To je uváděno jako výsledek posledního úředního šetření Masarykovy smrti.

V dubnu 1953 měla zvláštní komise zřízená na základě vládního usnesení prozkoumat oprávněnost absolutního trestu u několika dosud nevykonaných rozsudků. Vedle Vávry‑Staříka šlo též o čtyři nacistické válečné zločince (mj. i lidického vraha M. Rostocka). Komise ve všech případech oprávněnost rozsudků potvrdila, stejně jako politbyro na jednání 3. června 1953. Je dostatečně výmluvné, že zatímco nacistům, včetně lidického vraha Rostocka, se dostalo na základě rozhodnutí politbyra prezidentské milosti (A. Zápotocký), na partyzánu Josefu Vávrovi byl za úsvitu 26. srpna 1953 na Pankráci rozsudek vykonán.

Nevím, kdo by obstál lépe v oněch kritických létech než Vávra‑Stařík.

Lubomír Boháč (1926), bývalý vysokoškolský učitel, historik, publicista, člen poradního kolegia ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, zabývá se mj. dějinami perzekuce účastníků protinacistického odboje totalitním režimem.

Obsah čísla 4/2004

Lubomír Boháč

Konfident gestapa v čele zlínské radnice?

Do hor a zpátky na zem

Emigrace

Smrt majora Schramma

V osidlech StB

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu