Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V střelnici světa, vždycky v středu terče
u vody, na palouku, v písku nad řekou
leží si tělo, zpocené a nahé,
všemu blízko a všemu daleko.
Nebesa sytě modrá, ta mu hrají
píseň, která je tichem zbrocená.
Pod víčky jako v ráji chodí krotce dravci
a občas očichají nahá ramena.
Duše ví o nich, ale nehlídá je,
plíživé tlapy jí teď nevadí,
zapomněla na trvalý svár s tělem
a taky dříme v třpytném kapradí.
Když spí a mlčí, tělo odpouští jí
předranní úzkost, málem nenávrat.
V střelnici světa, vždycky v středu terče
chce – i s tou duší – jako jabko zrát.
Dřímotná duše, štastné nahé tělo,
jimž slunce do všech pórů proniká,
příměří slaví. Horko obrůstá je
jak hořce zlatožlutá arnika.
Stávalo se to pozvolna,
nebylo ani nutno tkát.
Odvykla už jeho očím,
stejně jako jeho brýle
s ulomenou obroučkou.
Odvykla už jeho hlasu
stejně jako svazek klíčů,
jimiž přestal otvírat.
Odvykla už jeho ústům
stejně jako hnědý šálek,
ze kterého píval čaj.
Odvykla už jeho rukám
stejně jako rukavice,
které kdesi zapomněl.
Stávalo se to pozvolna,
nebylo ani nutno tkát.
Když se probudil,
ještě nebylo ráno.
Déšť chodil pod okny
jak vinař po vinici.
Žena spala na ohnuté paži.
Zahlédl matně její náušnici.
Ten šperk mu cosi připomněl.
Díval se na ucho,
bledé a malé.
Přestalo pršet,
nastalo ticho podobné zadřené třísce.
Jako v zrcadle viděl sebe i ji,
předjitřně zesinalé.
A viděl najednou
i podzimně prožloutlou trávu,
větve olší, tužebník, chomáče pěny:
hledal tam kdysi prsten,
po hádce, kdy oba dva nebyli v právu.
Kam se ten prsten vlastně zakutálel?
Snad ještě teď tam u potoka leží
nenalezený.
A cítil na krku chlad nože:
kdo koho hledá,
kdo komu odchází,
kdo čeká na slovo jak v horečkách na lék?
Chtěl s ní zatřást a zeptat se.
Ví to však ona?
Viděl jen podobu, v kterou ji oblékl spánek.
Znovu se hustě rozpršelo.
Končila mezichvíle,
ta závora, která se ze vrat šera odsouvá.
Zahlédl safír v náušnici a vydechl si:
všem, všemu vracela se denní podoba.
Hraji tu staré filmy pro pár diváků.
Přišla už pozdě, do tmy po začátku.
Na židli zkraje sedí strnule
v kabátě, v rukavicích, v šátku.
Cítí se jako na návštěvě,
kde na ni nebyli tak dvakrát zvědavi.
Dívá se na milence: jdou zelenou loukou,
z modré oblohy na ně crčí slunce,
teď padli do trávy,
zahryzli se navzájem do svých rudých úst,
žena přivírá oči, muž dlaní bílé ňadro skryl,
stvořili ze sebe divoce barevný ostrov.
Černolesk lásky oba omlžil.
Svírá rty. Ruce v rukavicích leží
na klíně jako utopenci, kteří neuměli plovat.
Vstává. Odchází zas do světla na ulici.
„To kino,“ myslí si, „by měli přejmenovat.“
Vlasta Dvořáčková (1924) je básnířka a překladatelka z angličtiny, němčiny, ale zejména polštiny (podrobněji v rubrice Knihy, Listy 2/2004).
Dále v tomto čísle:
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
