Vilém Prečan

Naplněný Pelikánův závazek

Z iniciativy obce Kořence na Boskovicku a s podporou společnosti Občanský dialog byla na budově kořeneckého muzea instalována pamětní deska a v muzeu zřízena vzpomínková síň Jiřího Pelikána, který se zde za války skrýval před gestapem pod jménem Bohumil Paroulek. Slavnostního odhalení 3. července se kromě mnoha místních občanů zúčastnila i řada přátel zakladatele Listů. Přinášíme zkrácený text projevu Viléma Prečana. ‑red‑

Hluboce si vážím myšlenky Kořeneckých vzdát poctu Jiřímu Pelikánovi. Pro ty z nás, kteří podrobněji neznají jeho válečný příběh, je to podnět k zamyšlení nad jedním rozměrem Pelikánova života. Pro mně jako historika je to navíc důvod k radostnému konstatování, že se lidé i bez historiků uprostřed každodenních starostí a strastí starají o historickou paměť své obce, že nezapomínají a hlavně: nechtějí zapomenout na to, čím žili, čím prošli.

Tváří v tvář péči Kořeneckých o trvalé místo Jiřího Pelikána v historii jejich kraje jsem si také uvědomil, že nemáme dosud k dispozici ucelenou dokumentaci o Pelikánově životě a díle, především o jeho exilovém působení. Nepřízní okolností, a také proto, že Jiří nestačil dát potřebné dispozice, je jeho písemná pozůstalost v dalekém Římě. Bezpochyby vzorně uspořádaná, nicméně mimo náš bezprostřední dosah, je uložena v archivu Senátu Italské republiky. Bude ambicí Československého dokumentačního střediska stát se místem, kde bude soustředěna veškerá dostupná dokumentace o životě a díle Jiřího Pelikána přinejmenším v posledních třiceti letech jeho pozemské pouti. Včetně kopií z římského archivu, textů jeho nespočetných projevů, jak jsou zaznamenány v protokolech z jednání Evropského parlamentu a jeho komisí i mnoha dalších zahraničních grémií a shromáždění, včetně úplného souboru jeho článků v zahraničních novinách a časopisech. Snad bude rovněž možné najít pochopení u jeho přátel a podaří se shromáždit, alespoň v kopiích, reprezentativní soubor jím psaných dopisů. Slibuji za sebe, že pro to udělám, co je v mých silách, a využívám tohoto okamžiku k apelu na účinnou pomoc na každého, kdo může být tomto díle nápomocný.

Současníci někdy nejsou s to dostatečně a včas pochopit a ocenit velké osobnosti své doby. Soudím, že v případě Jiřího Pelikána není potřeba odstupu dalších desítek let, že nejen cítíme, ale bezpečně víme, že byl člověk mimořádný a že jeho velký pozitivní vklad k zápasu za návrat svobody do naší země převažuje nad všemi jeho dobovými omyly a pochybeními. Dostalo se mu za to ostatně ocenění i veřejného, státního vyznamenání, které mu udělil ještě za jeho života prezident Havel.

Spatřuji velikost Jiřího Pelikána mimo jiné také v tom, jak překonával ideologii černobílého komunistického vidění, s níž vstupoval jako mladý muž do aktivního politického života. Vidím Pelikánovu velikost v tom, jak byl schopen zpracovat sociální zkušenost, postupně získávanou v padesátých letech doma i v zahraničí, a učinit na základě toho odvážné, ba i riskantní závěry pro svou práci, a nakonec – po sovětské invazi – i definitivně osobně zúčtovat se světem a myšlením komunismu, což ho přivedlo do emigrace a k pozici předního exilového činitele. Jedním z rozměrů Pelikánovy velikosti, ne‑li dokonce nejdůležitějším, bylo to, že podle vlastních slov „do konce života pociťoval jako stálý závazek napravit chyby, které dělal, nebo nespravedlnosti, k nimž mlčel“.

Strategie Pelikánova exilového působení měla dvě hlavní komponenty. Jednou z nich bylo přesvědčení, že československá otázka, obnovení suverenity země, svobody jejích občanů a nastolení demokratického řádu, má šanci jedině tehdy, jestliže se stane otázkou evropskou. V tomto směru pracoval neúnavně a energicky. Získal si respekt i uznání a měl, zejména pak jako člen Evropského parlamentu, otevřené dveře a nacházel partnery ochotné naslouchat na nejvyšších politických místech v Evropě i mimo ni.

Druhou komponentou byla orientace na pomoc domovu, domácímu disentu a opozici, služba domovu v tom nejlepším slova smyslu, podložená přesvědčením, že hlavní místo, kde se rozhoduje o cestičkách a cestách k československé svobodě, je doma, že nejdůležitější ze všeho je, aby lidé v Československu se sami brali za svou svobodu, využívali k tomu šancí, které přinášel život, ale také tyto šance přibližovali a spoluvytvářeli. Proto uvedl do života časopis Listy a snažil se ze všech sil, aby nastavovaly zrcadlo poměrům v Československu, a zejména také pravdivě informovaly o domácím dění, i o tom, které probíhalo pod povrchem reálněsocialistického světa zdání.

Pomoc domovu poskytovaná a organizovaná Jiřím Pelikánem byla mnohostranná. Pozoruhodný a mimořádný na ní byl jeden rys, který nebyl v exilovém prostředí samozřejmý. Popsal jsem při jedné příležitosti vlastní zkušenost slovy, že se s Jiřím Pelikánem „dalo plivat do polévky dogmatikům a fundamentalistům každého ražení“. Obstaral prostředky na nákup knih, na kopírovací přístroje nebo cokoli jiného potřebného, a neptal se, zda je to určeno pro skupinu katolíků, nebo bývalých komunistů, pro profesionální historiky, nebo pro docela mladé lidi – začátečníky samizdatového vydávání. Málokdo ví, že v roce 1983 podnikl riskantní cestu do vzbouřenecké Angoly v odvážné akci, jejímž cílem bylo osvobození politických vězňů v Československu. Ještě nikdo nespočítal, kolik sehnal peněz na zakoupení kopírek, videokamer, kolik zprostředkoval objednávek různých informačních podkladů, z jejichž výnosu pak mohli doma organizovat všelikou smysluplnou činnost.

Rád bych vydal svědectví ještě o jednom rysu Pelikánovy osobnosti, který je s ním v mé zkušenosti spojen snad nejhlouběji. Stejně tak jako jeho politického rozhledu a neúnavné politické, publicistické a organizátorské aktivity jsem si vážil jeho přátelského a laskavého poměru k lidem. Byl to vztah plný pozornosti, opravdové a vynalézavé ochoty pomoci, a také plný ohledů, zejména když šlo o lidi ohrožené doma pronásledováním. Dovedl dát lidem ze svého blízkého i širokého okolí najevo, že na ně myslí a že si jich váží, že stojí o jejich názor; u něho nikdo nemohl pocit, že je děvečkou pro určitý úkol a že ho jinak nezajímá. Jiří Pelikán vynakládal velké úsilí na to, aby dával lidi dohromady; laskavým slovem a s taktem, jímž byl obdařen, mírnil konflikty, odzbrojoval a usmiřoval, aby se z lidí, jimž šlo o společnou věc, byť byli různých názorů a přesvědčení, nestali protivníci. Jiří Pelikán uměl člověka pohladit. Proto ho tolik lidí mělo ze srdce rádo a dodnes na něho s láskou vzpomíná.

Bylo by však málo jen nostalgicky vzpomínat. Mysleme především na odkaz Jiřího Pelikána, na štafetu, kterou tu zanechal jako výzvu pro nás. Na jeho ryzí vlastenectví a na jeho evropanství; na jeho zápas o realizaci lidských a občanských práv a proti jejich porušování a pošlapávání kdekoli na světě. Na neokázalé, ale vytrvalé úsilí při vytváření občanské společnosti, které naplňovalo jeho život v desetiletí po listopadu 1989, takřka do posledního dechu.

Vilém Prečan

Obsah čísla 4/2004

Vilém Prečan

Naplněný Pelikánův závazek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu