Dopisy

Argumenty proti školnému

(k Listům č. 2/2004)

Nemohu nereagovat na článek Z. Ulmannové o vysokých školách (Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády). Příběh o ambiciózním středoškolákovi, kterému, protože se nedostal na vysokou školu, přebral ředitelskou funkci hloupější vysokoškolák, je totiž absurdní. Podle mého soudu se totiž ten, kdo se považuje za ambiciózního, na vysokou školu dostane (i na tu svou vysněnou). Lze se na to dívat také takto: ředitelů je jen malé procento, a aby získali tuto funkci, musí být nějak lepší než ti ostatní. A uspět v přijímacích zkouškách na VŠ je -podobné, také se musíte vejít mezi nějaké (pod-statně větší) procento. Schop-nost vystudovat (nebo být přijat na) VŠ celkem nesouvisí se schopnosti stát se ředitelem. Naopak soudím, že to je téměř ta nejlehčí z překážek, které musí (ačkoli ne nutně) člověk, chce-li se stát ředitelem, překonat.

Problém s přijímáním studentů se školným přímo nesouvisí. Školné je otázka příjmů (financovat školy z kapes studentů, nebo z veřejného rozpočtu?); jak vybrané peníze rozdělit a kolik přijmout studentů, je otázka druhá. Je to vidět na rozdílu mezi humanitními a přírodně-technickými obory. Například naše fakulta (FJFI ČVUT) přijímá každého, kdo udělá relativně jednoduchý test z fyziky a matematiky z poloviny dobře. Je vyzkoušené, že kdo to nezvládne, nezvládne ani studium (obráceně to neplatí). A přesto se zase tak moc lidi nehlásí, ačkoli máme dobrou pověst.

Mé argumenty proti školnému:

1. Pokud zavedeme školné, počet studentů se nezvýší. Alespoň ne na naší škole. Znám dost lidí, kteří mají jak obchodní schopnosti, tak schopnosti vystudovat např. u nás informatiku, a už tak se rozhodují, zda řídit třeba firmu, nebo studovat. Školné jim to dilema jenom zjednoduší. Zbytečně se tak zbavíme člověka, který mohl být šikovným inženýrem; místo toho se ale stal obchodníkem.

2. Pokud někdo vystuduje vysokou školu, přináší to obvykle prospěch i ostatním. Vezměme si uvedený příklad. Spíš než obchodníka potřebujeme dalšího inženýra. A protože to chceme, měli -bychom VŠ platit z daní. Argumentuje se, že kvalifikovaní lidé mají vysoké mzdy. I kdybychom školné vyžadovali jen u oborů, u nichž to skutečně platí, bude z toho zase mít prospěch zmíněný obchodník. A to ani nezmiňuji, že vzdělaní lidé jsou výhodní i pro demokracii jako takovou.

3. Značná část vysokoškolsky vzdělaných lidí jsou státní zaměstnanci. Ty je třeba odečíst ze zisku ze školného (nebo jim dát perspektivu, že se budou mít ještě hůř). Kolik lidí pak půjde dělat medicínu, vědu nebo učit, budou-li po pěti letech studia navíc zatíženi dluhem?

Jan Samohýl, Praha

Je vzdělání věc soukromá?

Otázka zavedení školného na vysokých školách v pravidelných intervalech „pravolevě“ rozděluje politickou scénu tak, jak jsou navrhovány, předkládány a zamítány legislativní návrhy na změny ve financování vysokých škol. Naposledy bylo před časem školné na programu dne tuším z iniciativy US-DEU, když bylo navrhováno ve výši odpovídající l/4 státní dotace na studenta, tedy asi l4 tisíc ročně. Zároveň měl stát garantovat nabídku půjček, které by (podobně jako třeba v Austrálii) absolvent splácel až po dosažení alespoň průměrného příjmu. Na rozdíl třeba od cca osm let starého a tehdy vládního návrhu, který přisuzoval vysokým školám jenom l/3 z vybraného školného (zbytek měl připadnout na stipendijní fond a úsporu výdajů státního rozpočtu), tentokrát by měly celý výnos dostat na svůj rozvoj přímo vysoké školy. Nesporné totiž je, že současné (ale zřejmě i budoucí) peníze putující do vysokého školství ze státního rozpočtu bez ohledu na to, jaká politická strana je zrovna u vlády, prostě nestačí a VŠ tak musí kaž-doročně odmítat desetitisíce zklamaných maturantů, kteří svoje předpoklady ke studiu prokázali úspěšným vykonáním přijímacích zkoušek, avšak na VŠ přesto přija-ti nebyli – z kapacitních a -dalších provozních důvodů. Z tohoto -po-hledu se rozšíření možností studia na VŠ třeba i za pomoci vybíraného školného zdá docela racionální, když procento vysokoškolsky občanů ČR zaostává za nejen srovnatelnými evropskými státy.

Otázkou je, zda vzdělání od jistého stupně je již více záležitostí soukromou, nebo spíše celospolečenskou. Přístup k odpovědi je v podstatě dvojí. Jedni zdůrazňují, že vzdělání do úrovně dejme tomu středoškolského je v zájmu celkového zvyšování úrovně vzdělanosti ve společnosti, ale vysokoškolské vzdělání je již součástí soukromého duševního vlastnictví a zdrojem možných budoucích výhod, a proto je logické, aby se zájemci o tuto cestu na nákladech studia podíleli. Oponenti namítají, že vzdělanost v plné šíři není nikdy věcí soukromou, ale vždy především záležitostí celé společnosti, a že dělat z vysokoškolského vzdělání vztah založený i na předpokládaných finančních vztazích není správné. Na financování vysokých škol se podílíme všichni ze svých daní. Platí prostě i ti, kteří VŠ nikdy studovat nebudou. Z tohoto úhlu pohledu by se to mohlo zdát pro tuto kategorii spoluobčanů nespravedlivé, ovšem uvědomme si, že svými daněmi platíme společně třeba i zdravotnictví, ač lékaře potřebuje někdo více, někdo mé-ně, někdo vůbec ne, nemluvě o ar-mádě a třeba i politických stranách. A pakliže platí premisa o lepších pracovních a následně i finančních možnostech absolventů VŠ (pro učitele zatím nikoli), potom oni zase zaplatí z vyšších příjmů i vyšší daně na ony další celospolečenské potřeby.

Nejsem v žádném případě a priori pro zavedení školného na VŠ. Přes případnou možnost půjček by totiž bylo určitě citelným zásahem do rozpočtů rodin mnohých studentů a mohlo by být i jistým omezením přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Vedlejší náklady na studium navíc také stále rostou. Pokud však bude jednoznačně a na konkrétních číslech prokázáno, že díky školnému by mohly přijmout vysoké školy o tolik a tolik zájemců o studium více než nyní, pak asi stojí za to se nad školným znovu a bez černobílých ideologických a politických předsudků vážně zamyslet. Přístup k vysokoškolskému studiu však v žádném případě nesmí být pro středoškoláky uzavřen „jenom“ z finančních a sociálních důvodů. Současná kapacitní nedostatečnost VŠ je však bohužel pro desetitisíce každoročně nepřijatých maturantů málem stejným, ne-li ve svém důsledku nakonec vlastně i tím horším zlem.

Jiří Němec, Liberec

Neuvěřitelná logika vojenského plánování

Vojenská logika mi vždycky dávala zabrat a potíže s některými myšlenkovými pochody velení jsem měl už v době socialismu, dnes to ale, přiznám se, není lepší. Je však na druhou stranu pravda, že mnoho věcí na vojně je tajných, takže se člověk nemusí dozvědět všechny okolnosti. Proto se mu leccos v kontextu života kolem nás může jevit jako naprostá nelogičnost. Často nezbývá než nevěřícně kroutit hlavou a raději nepřemýšlet. Jenže ono to člověku nedá, zvláště když kroutí hlavou nad svými srážkami daně z příjmu ze závislé činnosti a pak se dočte, na co byly tyto daně vynaloženy.

Nedávno navštívil obec Jince, kde se opravují stará kasárna, ministr obrany Miroslav Kostelka a slova, která zde byla pronesena, mne docela nadzdvihla. Pan ministr popsal světlou budoucnost obce Jince a já jsem si nemohl nevzpomenout na větu jeho předchůdce, rovněž ve funkci ministra: „Ministerstvo obrany není ministerstvo pro místní rozvoj!“ V době, kdy probíhala ve Strašicích petice proti zrušení posádky, ji přednesl zástupcům petičního výboru obce Strašice a celkem klidně ukázal placem dolů nad vojenským majetkem a nad budoucností této obce. Dostal se mi do rukou článek o tom, jak se budou v Jincích a za poměrně slušné peníze (1,6 miliardy korun do konce roku 2010) stavět budovy, které již ve Strašicích vojáci nedávno postavili. Ve Strašicích stojí ubytovna, kterou chtějí v Jincích stavět. Nová kotelna, ekologizovaná v roce 1998, která v době výstavby stála více než 100 milionů, se bude bourat, protože není pro obec využitelná. Před rokem se postavila budova hasičského záchranného sboru, opravilo se několik budov pro štábní účely, stojí zde zateplené garáže a dílny pro opravy vojenské techniky, myčka pásové techniky. Je zde 105 služebních bytů, ko-laudo-vaných před deseti lety, a dalších 400 bytů, postavených v minulosti zejména pro vojáky. V obci stojí osmnáctitřídní škola, naplněná asi ze dvou třetin. V obci zůstalo po skončení činnosti posádky několik desítek nezaměstnaných, kterým sice armáda vyplatila odstupné, ale všechny sliby o pomoci, o zájmu armády o budoucnost Strašic, které dal bývalý ministr Tvrdík, se změnily na sliby nového ministra, tentokrát v Jincích.

Nemyslím si, že toto konání je zcela nelogické. Podle mne má jasnou logiku nesprávného hospodaření se svěřeným majetkem, který my platíme ze svých daní. Dokázal bych to pochopit, kdyby Jince byly někde u Ostravy a Strašice v Rokycan. Ale tyto obce jsou od sebe vzdáleny 25 kilometrů! Jako pracovníka stavební firmy mě těší, že budeme mít šanci znovu vydělávat a stavět nové domy, nové byty, novou kanalizaci a kotelnu. Jako daňového poplatníka mne to ale neskonale štve.

Ing. František Nerad, předseda stavební komise obce Strašice

Obsah čísla 3/2004

Dopisy

Argumenty proti školnému

Je vzdělání věc soukromá?

Neuvěřitelná logika vojenského plánování

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu