Tomáš Tichák

Cesta tam a zase zpátky?

Volební lídr jedné z politických stran deroucích se do Evropského parlamentu vyjevil v televizní debatě přesvědčení, že národem Čechům nejbližším jsou Poláci a hned po nich Rusové. Jeho rivalové se zatvářili kysele, uvědomujíce si zjevně, že se slovanofilstvím dnes u českých voličů nepochodí. Nikdo z nich také nevzpomněl na jiný národ – Čechům tak blízký, že s ním donedávna žili v jednom státě a rozešli se jen s útěchou na opětovné shledání ve sjednocené Evropě.

O Slovensku se dnes v Čechách a na Moravě veřejně skoro nemluví. Snad že to téma bylo vytěsněno z českých myslí jako mrzutost, na niž je lépe zapomenout. Anebo že české mysli stále drásá natolik, že se mu vyhýbají ze vzájemné ohleduplnosti? Spíš je to z rozpaků, z výčitky svědomí nad laciným prodejem drahé věci. A z rozpaků nad vlastními rozpaky.

V praktických oblastech života, například ve sportu, to však neplatí. V otázce hokeje berou Češi Slovensko do úst bez zábran a otevřeně hlásají, buďto že slovenským -reprezentantům nepřejí a upřímně se radují z každé jejich prohry, anebo že je považují za výhodnou pojistku pro případ českého ne-úspěchu. Také peníze plynou do různých sportovních odvětví bez hranic a předsudků: Čechům nikterak nevadí nový slovenský vlastník Sparty, jejich fotbalového rodinného stříbra, a sportovci obou národností účinkují bez omezení a rozlišování v slovenských a českých klubech. Naprosté rovnoprávnosti se těší i slovenští fotbaloví rozhodčí v české první lize při předávání úplatků.

Jiný příklad: Češi a Slováci se neostýchají inspirovat se vzájemně nejnovějšími jazykovými trendy. Záhy po bratislavských politicích se začali i ti pražští zviditelňovat a na oplátku obohatili slovenštinu floskulí „o tom to je“. Za pomoci televize Nova, a teď už i České televize se Češi začínají smiřovat s názvem „Česko“, na Slovensku od rozdělení státu běžným, a přestávají jej pociťovat jako předponu zbavenou slovního základu.

Nejčilejší jsou ovšem mezinárodní styky na mediálním poli, a platí to -zejména pro bulvár. Lze dokonce říci, že po českých učitelích, kteří kdysi pomáhali Slovensku z maďarského duchovního jařma, přebírají nyní štafetu vyslanci českých komerčních médií. Přicházejí, aby zde pro zvýšení televizního blahobytu publika zřizovali popu-lární televizní stanice, zaváděli osvědčené pořady, zvané formáty, jako je soutěž Super-star, a zformátovali tak konečně i zaostalého slovenského diváka dle nejapartnějšího světového střihu.

Oficiální česká politika však ostentativně kráčí směrem opačným. Parlament připravuje pro české a slovenské občany nový, ještě standardnější režim na společné hranici, snad aby jim dal najevo, že Evropa není holubník a už vůbec ne žádné Československo. Nebo snad poslanci soudí, že oběma národům, dřív než se opět sejdou, je třeba dát možnost rozejít se opravdu důsledně?

Ale to se naštěstí týká jen prostých občanů a turistů. Ti, budou-li tolik toužit setkávat se už nyní, rádi využijí draze vybudovaných, výstavných hraničních přechodů. A vadit to asi nebude ani mladým, nepostiženým československou nostalgií. Seděl jsem onehdy v restauraci vedle dvou ani ne dvacetiletých dívek. Popíjely pivo a probíraly, jak jinak, průběh soutěže Česko hledá Super-star. Tu jedna z nich pozvedla zrak k televizi, naladěné na slovenskou stanici přenášející hokejový zápas Slovenska s Kanadou a zeptala se: „Slovenština je legrační, nezdá se ti?“ Kamarádka se na chvíli zaposlouchala, a pak řekla plaše: „Je pěkná.“

Tomáš Tichák,

Obsah čísla 3/2004

Tomáš Tichák

Cesta tam a zase zpátky?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu