Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Čestmír Císař
Když mi 10. května zavolal ze Ženevy Dušan Havlíček, že ráno zemřel v Praze po těžké chorobě Karel Kostroun, uvědomil jsem si, nakolik se zmnožují odchody druhů a přátel z řad iniciátorů obrodného hnutí 60. let, aktérů Pražského jara 1968. PhDr. Karel Kostroun k nim patřil. Prožíval s námi, dětmi dvacátých let 20. století, všechna osudová dramata, která provázela historicky -nedlouhé období existence Československa, až po jeho námi hluboce želený rozpad. Byl jedním z českých intelektuálů, kteří šli ve stopách tradic národní kultury, kritického myšlení, humanistické politiky, jak nám je zanechaly velké osobnosti od Františka Palackého po Tomáše G. Masaryka, od Jana Nerudy po Karla Čapka, od Bedřicha Smetany po Leoše Janáčka, od Mikoláše Alše po Antonína Slavíčka… Studiemi se stal oddaným zastáncem umělecké a ideové avantgardy minulého století, na jejíž odkaz po překonání padesátých let navázaly mladé talenty. Staleté dědictví, obohacované moderními impulsy, přetrvalo dočasné okouzlení revolučními iluzemi o brzkém příchodu už navždy šťastných zítřků a ožívalo poznáním zrady ideálů brutální politickou praxí stalinismu.
Jako jeden z kulturních činitelů oficiální sféry pomáhal Kostroun usnadňovat uměleckou aktivitu, odstraňovat byrokratické překážky, odrážet nekompetentní zásahy, prosekávat cestu děl k lidem.Činil tak otevřeně, čestně a skromně, jak mu přikazoval charakter. Nestal se – jak se dnes bulvarizuje – celebritou, byl spíše zdatným a úspěšným předákem mezi dělníky na poli kulturního dění. Právě jako takového si ho tvůrčí obec vážila. Podnes nedozněly bezobsažné říkanky o „kulturní poušti“ v časech tzv. reálného socialismu. Minulost ovšem nepotřebuje fráze, zasluhuje poctivé objektivní analýzy. Byla přece determinována světově danou rovnováhou dvou protikladných mocenských bloků a společenských soustav.
Když i na Československo, připoutané k sovětské sféře, dopadaly drsné důsledky studené války, přes všechny škody, postihující samy kořeny našich tradic, nechybělo statečných, kteří dokázali vzdorovat kocourkovským i hulvátovským projevům trapných tupců mezi nositeli moci. Zachovali si dostatek vnitřní svobody i vnější odvahy, aby tvořili kvalitní díla, oblíbená doma i pronikající do světa, kde se k nim připojovala plejáda českých a slovenských autorů v zahraničí. Proti tvrzení o „dvou kulturách“, jakoby navzájem odcizených, řadil se Kostroun k těm, kdo chápali celou národní tvorbu v jednotě.
Měl jsem příležitost s ním těsně spolupracovat v redakci měsíčníku Nová mysl (1961–1963) a potom znovu za Pražského jara 1968 v ústředí KSČ. Jako redaktor kulturní rubriky Nové mysli (spolu s Jiřím Čutkou a Libuší Hákovou) soustředil Kostroun kolem ní řadu progresivně zaměřených odborníků a publicistů. V duchu tehdejší evropské vlny zmírňování napětí a uvolnění spo-lupráce mezi Východem a Západem (jak o to usilovali W. Brandt, B. Kreisky, ale i N. S. Chruščov) vycházely v Nové mysli, ale i v dalších časopisech, zejména literárních, stati a články zvěstující nástup obrodného úsilí. A nebylo bez osobního rizika psát a publikovat kritické postřehy a nové názory, napadané notorickými dogmatiky, chráněnými špičkami moci.
Když se koncem roku 1962 konal XII. sjezd. KSČ, kde právě zastánci nezbytných reforem získali největší ohlas mezi delegáty, nebylo náhodné, že sjezdová rezoluce o kulturních otázkách byla progresivní. Následný rok 1963 pak přinesl očividný obrat, neboť se v celé zemi šířil odpor vůči autoritářskému vládnutí a sílilo volání po změnách, po demokratizaci, po ekonomické reformě, po občanských svobodách.
Karel Kostroun byl srdcem i rozumem oddán reformním tendencím a bylo přirozené, že právě jeho vyneslo Pražské jaro do funkce vedoucího kulturního oddělení ÚV KSČ. Přičinil se, aby vymizela jeho úloha dozorce a cenzora, aby se v duchu demokratizačního programu stalo vstřícným partnerem kulturních institucí a osobností na základě rovnoprávnosti, diskuse a spolupráce. Ve sporech spisovatelů, vědců či umělců s nositeli starých mocenských praktik stál vždy na straně obrodného procesu, aniž opouštěl profesionální úkol varovat před nebezpečím slepého radikalismu, který mohl ohrozit rozvážný postup reforem bez vnitřních či vnějších otřesů státu a společnosti. V denních rozhovorech se mnou (tehdy tajemníkem ÚV) netajil občas i rozčarování z nepochopení, s nímž se u huráspěchalů setkávaly jeho rozumné postoje střídmého realisty.
Sešli jsme se ve strašnickém krematoriu 17. května, abychom se rozloučili s dávným kamarádem, stísnění v obřadní síni, s pocity těžké osobní ztráty. Díval jsem se do tváří přátel a známých, tiskli jsme si ruce, vzpomínali na Karla a rozmlouvali o tom, co bylo, je a snad bude. A hle: přes desítky let rozptýlení a odloučení nepřestala mezi námi existovat spřízněnost volbou, zrozená za Pražského jara a rozvíjená i s proměnami času podnes.
Libor Martinek
V sobotu 10. dubna zemřel po dlouhé nemoci v gdaňské nemocnici „bard Solidarity“ – písničkář, skladatel, básník a publicista Jacek Kaczmarski. Bylo mu čtyřicet sedm let. V době diktatury se v Polsku stal symbolem protestu, srovnatelným s naším Karlem Krylem. Ten by letos oslavil šedesáté narozeniny. Znali se, absolvovali spolu několik koncertů (jeden z posledních společných se uskutečnil v Polském institutu v Praze), určitou dobu oba pracovali pro Rádio Svobodná Evropa. O zajímavé srovnání poetiky textů Kaczmarského a Kryla se pokusil mladý polský literární historik Zbigniew Stala v opav-ském sborníku Česká a polská emigrační literatura (2002).
Kaczmarski začínal jako písničkář v 70. letech ve studentském prostředí. Studoval polonistiku na Varšavské univerzitě. Třikrát získal ocenění na festivalu studentské písně v Krakově. Nejznámějším se však stal po srpnu 1980, kdy spolu s Przemysławem Gintrowským a Zbigniewem Łapińským odehráli stovky koncertů pro stávkující. Vyhlášení výjimečného stavu jej zastihlo na Západě. Objíždí střediska polských emigrantů snad na všech kontinentech. V polském podzemí jsou vydávány kazety s jeho písněmi. V polském vysílání Svobodné Evropy uvádí v letech 1984–1994 pravidelný pořad Čtvrthodinka Jacka Kaczmarského. Do Polska se vrací v roce 1990, o pět let později odjíždí do Austrálie, za několik let se však vrací do vlasti a lékaři u něj objevují rakovinu hrtanu.
Kaczmarski byl autorem a spoluautorem sedmnácti koncertních programů, například Mury (Zdi, 1979), Dzieci Hioba (Jobovy děti, 1988), Mimochodem (2002). Jeho vzory byli Vladimír Vysocký a Bulat Okudžava. Velkou popularitu mu přinesla píseň Mury, která navazovala na báseň katalánského barda Lluise Llacha a stala se neformální hymnou Solidarity.
Václav Burian
Stefan Swieżawski, více než třicet let spjatý s lublinskou Katolickou univerzitou, autor osmidílných Dějin evropské filosofie 15. století, jediný laik ze zemí sovětského impéria, který se jako expert účastnil II. vatikánského koncilu, se narodil roku 1907 a zemřel letos 18. května.
Češi mají zvláštní důvod na něj vděčně myslet. Roku 1988 vydal v Tygodniku Powszechném článek Jan Hus – kacíř, nebo předchůdce II. vatikánského koncilu? Ten končil slovy: „Zdá se tedy, že spravedlnost vyžaduje, aby se Svatý otec rozhodl zahájit revizi procesu, který Husa na koncilu v Kostnici odsoudil, a očistit tuto velkou mučednickou postavu od obvinění, jež na ní neoprávněně ulpěla.“ Později při jiné příležitosti dodal: „Bylo by mou velkou touhou, aby tato věc pokročila, aby se zbavila dvojznačného charakteru „rehabilitace“ a vedla k beatifikaci, tak jak se to stalo v případě Johanky z Arku.“
Stefan Swieżawski, který patřil k neformálnímu intelektuálnímu prostředí kolem současného papeže, se Janem Husem zabýval jako vědec, ale Husovo dílo a osud pro něj byly otázkou mravní. Český národ v něm ztratil jednoho ze svých vlivných, ač osobně skromných přátel.
Pavel Šaradín
Politické strany mívají různé konce. Před jedním možná stojí Unie svobody. Strana, která chtěla být „slušnou liberální stranou“. Strana, která chtěla oslovovat voliče nespokojené s politikou ODS. Ačkoliv se občanští demokraté příliš nezměnili, dnes je podporuje více než třetina občanů. A unionisté mají snad -desetkrát méně příznivců než v době svého vzniku. Jak je to možné?
Unie svobody zaslouží uznání za svou odvahu po sněmovních volbách v roce 2002. Vstoupila do vlády, kde musela své liberální postoje tvrdě hájit. Lze říci, že s minimem poslanců, o něž se ve Sněmovně mohla opírat, svou pozici hájila dobře. Přesto se někteří členové US od své strany odvracejí, většinou se slovy, že jde o subjekt „málo pravicový“. Ivan Langer škodolibě prohlašuje, že nízké preference US způsobila skutečnost, že se unionisté zpronevěřili svému programu. A kolik by toho dokázali obhájit mezi vlčáky z ODS?
Ovšem, Unie svobody má mno-ho šrámů. Nevyhnuly se jí aféry, stejně jako jiným. Ale odliv voličů způsobuje něco jiného. Nejednotnost. Svůj dnešní rozklad a ztrátu preferencí si unie způsobuje sama. Snad nejnázornějším příkladem je postoj senátora Roberta Koláře. Ten před volbami do Evropského parlamentu Unii svobody opustil. Svůj odchod komentoval tak, že svou budoucnost vidí ve spolupráci s Občanskou demokratickou stranou nebo Evropskými demokraty. Existuje snad lepší případ politického hochštaplerství a krátkozrakosti?
Jedno však předáky US šlechtí. Když před sněmovními volbami v roce 2002 opustil řady ODS pražský primátor Jan Kasl, spílal mu Václav Klaus a Ivan Langer jej vyprovodil slovy, že si zasloužil svůj jidášský groš. Tak silné výroky z řad unionistů na Kolářovu adresu nezazněly.
Prostor pro menší liberální pravici tu nejspíš bude i v příštích letech. Umožňuje jej svou politikou samotná ODS.
Jiří Němec
Každé spáchání trestného činu přináší zúčastněným větší či menší nepříjemnosti. Na prvním místě možná nikoliv pachateli, ale především poškozenému, kterému byla způsobena škoda na majetku či dokonce na zdraví. Rovněž pachatel se dočká, pakliže jej policisté chytí a orgány činné v trestním řízení, státní zástupce a soud mu spáchání trestného činu prokáží, právem následuje trest uložený podle trestního zákona. Aby se však pachateli protiprávní jednání dokázalo, potřebují orgány činné v trestním řízení shromáždit co nejvíc důkazů. A ne každý pachatel po sobě zanechá tak nezpochybnitelné stopy, jako jsou třeba otisky prstů nebo stopy biologické povahy ověřitelné pomocí zkoušky na DNA. Svědci, osoby, které něco významného, co má vztah ke spáchanému trestnému činu, viděly či slyšely, mají potom důkazní hodnotu z nejpotřebnějších a velmi často bez jejich svědectví nelze pachateli trestný čin dokázat.
Někdy stačí vykouknout v pravý okamžik z okna, a může se každý z nás stát svědkem loupežného přepadení, krádeže či napadení. Často se tak poklidný život člověka, který neměl s policií či soudy nic do činění, velmi zásadně mění. Samozřejmě pokud okno potichu nezavře a nepotlačí v sobě výčitky svědomí, že možná právě jeho vinou pachatel unikne. Právě proto nakonec většina lidí zavolá na policii a později i svědčí proti dopadenému. Leckomu se může zdát, že je to jenom naplnění občanské povinnosti. Takový svědek však může mít často nečekané a někdy i dalekosáhlé problémy. Pachatelé či jejich kumpáni a rodinní příslušníci někdy vyhrožují pomstou. A někdy jsou to výhrůžky, které nezní vůbec planě! Samozřejmě je rozdíl svědčit v případě autonehody a drogového dílerství či vraždy na objednávku, ale faktem je, že hodně lidí, kteří se rozhodli svědčit, nemá po měsíce či roky zrovna pocit osobní bezpečnosti. Mnozí právě proto raději nesvědčí vůbec.
Až příliš dlouho (na rozdíl od evropského zákonodárství) u nás nebyl právní předpis, který by svědky před takovýmto počínáním pachatelů patřičně ochraňoval. Již dva roky je účinný zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Tím se vytvořil ucelený program (doposud u nás známý jenom z detektivek), který zahrnuje osobní ochranu ohroženého svědka a ostrahu jeho bydliště, pomoc při dočasném nebo trvalém přestě-hování v rámci ČR nebo i do zahraničí, pomoc při zajišťování nového zaměstnání, nezbytnou finanční pomoc a sociální výpomoc a konečně i zastírání totožnosti za účelem vytvoření úplně nové identity. Do programu lze zařadit osoby, které mají podat nebo podají v trestním řízení svědectví a v souvislosti s tím jim pak zřejmě hrozí či může hrozit újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Ohroženou osobou mohou být nejen svědci, ale i další osoby zúčastněné v trestním řízení – např. policisté, soudní znalci, státní zástupci, soudci a samozřejmě i osoby jim blízké (děti, rodiče, sourozenec a manžel). Ochrana se obdobně poskytne dokonce i pachateli trestného činu, který vypovídá v neprospěch hlavního spolupachatele.
Do programu ochrany podle tohoto zákona zařazuje ohrožené osoby ministr vnitra na návrh policejního prezidenta. Osoby, které jsou ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, zařazuje do něj ministr spravedlnosti. Předpokladem samozřejmě je souhlas chráněné osoby. Zkušenosti z evropských států, kde tato opatření již dlouhou dobu praktikují, říkají, že to bývá často velmi nákladné, především pokud se jedná o změnu identity a přestěhování celé rodiny. Na druhou stranu pokud chceme nejzávažnější trestnou činnost patřičně postihovat, není asi jiné cesty. Zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením to od 1. července roku 2001 v souladu s evropskou legislativou umožňuje, a že se o tom příliš nemluví a nepíše, je vlastně docela dobře. Měli bychom však vědět, že tato možnost existuje a je již více než dva roky využívána.
Marcela Hutarová
Když pročítáme Masarykovy úvahy, které se týkají věcí veřejných, všimneme si, že používá zájmena „my“. Není tomu tak v současných denících. Jistě pocitu pospolitosti nepřispívá, když se novináři s počínáním svého společenství neztotožňují, a místo aby tam, kde je to vhodné, psali: Volíme si hlavu státu, Odmítáme nevýhodné podmínky, oznamují v titulku: Češi si volí hlavu státu, Češi odmítají nevýhodné podmínky. Vzniká dojem, že Češi jsou jen objektem chladného zkoumání. Bulvární tisk si s pěstováním pospolitosti už vůbec hlavu nedělá. Lidem nevyléčeným z rovnostářství předhazuje výši příjmů úspěšných jedinců, zejména umělců, a tím živí závist a vytlačuje „úspěšné“ ze společnosti „obyčejných“. Televizní scénka, která má občany získat pro tříděný odpad, končí slovy: Nebuďte líní! Třiďte odpad! Chybí dovětek: Tříděné odpady šetří naše přírodní zdroje. Mizí i oslavy a kolektivní prožívání dnů celonárodního významu. Nedivme se, že jako náhradu pospolitých radostí si někteří našli fandění a společné bouřlivé oslavy vítězství v kolektivních hrách.
Jan Civín
Stále častěji se ozývají hlasy, že původně mnohonárodní Československo ztroskotalo na tom, že bylo pro Čechy výhradně „jejich“ státem. Ostatním skupinám obyvatelstva se stát jevil jako cizí, jako česká nadvláda. Proto – a ne pouze kvůli expanzi nacistického Německa, jak se traduje – se první republika rozpadla, proto byly po válce vyhnány tři miliony Němců, proto došlo k polis-topadového rozdělení československé federace a proto dnes emigrují Romové. Češi nikdy nedokázali spoluobčany „druhých“ národností dostatečně respektovat. Pro mnohé z těch, kteří dříve žili s Čechy ve společném státě, jsou dějiny Československa jen výrazem českého šovinismu. Přičemž odpovědnost za to prý nese Tomáš G. Masaryk, neboť právě na jeho koncepci české otázky bylo Československo v roce 1918 založeno. Je však Masaryk skutečně viníkem?
Masaryk navázal na Františka Palackého a ten zase na Josefa Jungmana a Bernarda Bolzana. Jungman byl přesvědčen, že národ je daný a že má etnický původ. Podstata národa je nezávislá na státě. Stát je podle Jungmana naopak závislý na národu a národním charakteru. Důležitý je národní jazyk. Právě jazyk odlišuje národ od jiných národů. Právě jazyk je prostředkem sebeudržení a seberozvinutí národa. Bolzano naopak zastával názor, že národ je politická jednotka. Může se skládat z více etnik, které spolu tvůrčím způsobem ko-existují. Jazyk je nejméně podstatným předpokladem národní existence. Podstatný je podle Bolzana morální výkon národa – obrana proti bezpráví, boj proti sociálnímu útlaku apod. Stát má smysl pouze jako stát spravedlnosti a rovnosti.
Palacký se pokusil o syntézu Jungmanovy a Bolzanovy koncepce. V jeho pojetí národa je důležitý jazyk i národní charakter s tím, že tento charakter je především mravní povahy. Doplňující pak byly jeho myšlenky o ideové kontinuitě českých dějin a dějinném boji protikladných principů – germánství a slo-vanství. Germánský princip charakterizuje vůle k moci, vůle k ovládání. Slovanský princip se vyznačuje smyslem pro svobodu a rovnost. Proto mohlo právě v Čechách, ne jinde na světě, vzniknout husitství – tj. první uskutečnění humanitních ideálů.
Masaryk zdůrazňoval morální úkol národa a ideovou konti-nuitu českých dějin, i když nepodceňoval ani význam národního jazyka. Problém české otázky přitom chápal jako problém vytýčení národního programu. V České otázce z roku 1895 takový program předložil. Humanita a demokracie – to byly jeho hlavní body. Pokrok k humanitě a k demokracii je totiž podle Masaryka smyslem českých dějin. Vyplývá to z odkazu Jana Husa, českých bratří, Jana A. Komenského a obrozenců devatenáctého století Františka Palackého a Karla Havlíčka. A poněvadž byl Masaryk přesvědčen, že pokrok k humanitě a k demokracii představuje zároveň i smysl dějin světových, chápal českou otázkou vždy zároveň jako otázkou světovou a český národní program zároveň jako program světový.
První Československá republika byla skutečně založena na Masarykově koncepci české otázky – tj. na ideálech humanity a demokracie. Problém je v tom, že humanita a demokracie představují výhradně ideály, a nikoliv konkrétní politický program. Konkrétně politicky byla první republika organizována podle tehdejších liberálně demokratických standardů. A obvyklé tehdy bylo „vylučující“ pojetí národa. I v zemích jako Spojené státy, které jsou dnes dávány za příklad multikulturalistického soužití, byla emancipační hnutí menšin sotva v plenkách.
Konkrétně politická odpověď na českou otázku je zkrátka dobově podmíněna. Z této perspektivy je pak pochopitelné (ne ovšem omluvitelné), že Češi považovali prvorepublikové Československo výhradně za „svůj“ stát. Požadavek multikulturalistického řešení české otázky je ryze současnou záležitostí. Pokud lze Masaryka z něčeho vinit, pak pouze z toho, že nenabídl konkrétní politický program. Ideály humanity a demokracie však platit nepřestávají.
„Vylučující“ pojetí národa v tuzemsku bohužel přetrvalo dodnes. Emigrace Romů snad pomalu ustává, přesto ve srovnání s vyspělými demokratickými -zeměmi, zastávajícími multikulturalistickou politiku, působí Česká republika trochu anachronicky. Proto je naším úkolem definitivně překonat „vylučující“ pojetí národa. Zavrhovat Masarykovo řešení bychom však kvůli tomu neměli. Nejde snad o to, aby prostřednictvím multikulturalistické politiky byly naplněny ideály humanity a demokracie?
„Divadelník slouží, ale neposluhuje“ – toto tvrzení, i různě parafrázované, bývá připomínáno často, v různých případných i demagogických souvislostech. Připomeňme si tedy, jak to myslel jeho původce…
Jeden z mocných hlasů obecenstva volá naléhavě po zábavě. To je ošemetné. Zábava, jak víme, může být všelijaká. Může být právě tak všelijaká jako vkus (…) A je už stará pravda, že volání po zábavě je tak různé, kolik různých lidí po ní volá. Může tedy umělec poslechnout tohoto hlasu obecenstva? Jak by mohl shrnout všechny ty zábavy a zábavičky do nějakého synthetického celku? Ať bychom se namáhali jak namáhali, nesloučili bychom brakovou literaturu, jedněmi opěvovanou a žádanou, s krásnou literaturou, po které touží druzí.
Halasné volání po zábavě si našlo, ať už rok se s rokem jak chtěl scházel, také své „vážné“ odůvodnění. Říká se, že je těžká doba. Nepamatuji se však za celou svou praxi, že by pro propagátory téhleté zábavy byla vůbec někdy doba lehká. Vždycky byla těžká. Je tomu jako při vymáhání podpor. – „Je těžká doba, pánové – nedostanete ničeho“. „Je těžká doba, páni umělci, hrajte kýče.“ Ten kdo byl vždycky lenoch, kdo se nikdy nechtěl vzdělávat, kdo nikdy netoužil po povznesení ducha a rád si žil ve svém vlastním pohodlném nevkusu, ten měl vždycky těžkou dobu, byl-li postaven před něco, čemu nechtěl nebo nemohl rozumět. Já jsem, podle většiny lidí, vždycky dělal jenom smutné věci. A říká se mi, že v těžké době je člověk rád, když se rozveselí. Ale já se domnívám, že na tohle veselí stačí všechna ta jeviště ve Velké Praze, která s chutí hrají komicky až k popukání (…)
V životě nám také není všecko k uchechtání. Proč tedy od umění žádat takový nesmysl, aby se smálo jak krejcarový automat. To jakoby čtenáři Humorů a nedělních vtipů chtěli od literatury průměr své zábavy. Tím se zakrývá jen nevědomost. Nevědomost, která má nečisté svědomí, a svou pohodlnost skrývá za těžkou dobou. A jak se často zaměňují věci. Od divadla, které se věnovalo jen řešení vážných problémů, chceme, aby rozesmávalo jako tuctový komik. Ale stane-li se náhodou, že toto divadlo najde vážný problém, hraný veseloherně, pak se najde dosti hlasů, které si začnou stěžovat, že se mají v takovém hledišti smát a často to pokládají za zradu na vlastním problému divadla.
–
Anonymita obecenstva, jež se konkrétně projevuje jen v množství, opravňuje, jak se zdá, každého, aby se vydával za mluvčího publika. Nestalo se totiž, že by obecenstvo zvlášť nějak povstalo proti hanobitelům a snižovatelům svého vkusu. Všude, kde se schází v auditoriu množství, počítá se ovšem s jedinci, kteří hlasitě promluví. Ale ať to jsou sebekultivovanější jedinci, žádný z nich nemá právo mluvit o sobě, o svém vkusu a o svých soukromých vztazích k umění v množném čísle. Nemůže říct: „My obecenstvo chceme to a to“. Nemůžeme ve jménu obecenstva toto odmítat a tamto přijímat. Každé zevšeobecňování soukromého úsudku jednoho z diváků vede k omylům. I kritik může mluvit především jen za sebe, za svůj názor a pak snad za vedení svého listu. Nepřišel se jen dojmout. Nepřišel se jen okouzlovat. Třeba se kritik domnívá, že je zástupcem obecenstva, zdá se mi, že jím není, jako jím není umělec, který posuzované dílo vytvořil (…) Kritické tvrzení, kritické prosazování je výsledkem individuálního názoru kritikova. kritik nepřišel do divadla jen proto, že by ho osobně lákalo. Redakce ho vyzvala. Byl pozván. U nás máme ještě, bohudíky, ilusi o kritice, která tvoří nebo spolupracuje s divadlem na jeho zdravém vývoji. Bohužel bývá to povětšinou jenom iluse. Až na malé výjimky nebývají kritiky diktovány vždycky jen tímto zájmem. Kritikův posudek, inspirovaný předem stanoveným názorem, není pro mne posudkem z řad. Odporuje anonymitě publika. Estetický náhled jedince, který se rozhodl vystoupit z řad obecenstva, nemůžeme taky počítat k názorům obecenstva. Nemůžeme popřít ovšem, že tu -estetický náhled anonymních diváků v souhrnu je.
Obecenstvo je schopno na čas učinit kýč i z nejslavnějšího díla a naopak dovede z nejhorší komedie udělat na čas uměleckou událost, jako ze slabého románu evropské literární dílo.
Řekl jsem, že obecenstvo je pro mne souhrnem anonymních sil. Tyto anonymní síly můžeme usměrňovat. Činí tak buď obecenstvo samo, nebo vzdělané a tvůrčí osobnosti. Bohužel se stává, že je obecenstvo usměrňováno těmi, kteří z toho chtějí těžit. A je velkým neštěstím obecenstva, že nedovede rozpoznat včas, kdo to s ním myslí dobře a kdo špatně. Často se využívá anonymity obecenstva k vyzískávání co největšího úspěchu hospodářského. Jde o to, jak přitáhnout co nejvíce obecenstva do hlediště a dát mu co nejméně. Přesně podle kapitalistické zásady: při nejmenším riziku co nejvíce vyzískat. To je problém oněch podnikatelů umění, kteří cení výkony umělců podle krejcarů. Jim konvenuje jen to, co se obratem lístků promění v peníze. Anonymní síly obecenstva mají sloužiti podvodu, který „umělecký“ businesman hodlá provádět ve jménu Thalie. (…) neboť co má takový businessman první na jazyku při hovoru o umění? Obecenstvo. Na všechny tvůrčí problémy stereotypně odpovídá: „Obecenstvo.“ Je prostě velmi vhodná obecnost takového obecenstva. O obsahu to nic konkrétního neříká a dá se na to navěsit cokoliv. Zeptáte se takového finančního chytráka: „Proč se nepostaráte o lepší úroveň svých představení?“ Odpoví vám: „Dovolte, copak by na to obecenstvo vůbec chodilo?“ Poučí vás: „Obecenstvo to chce.“ Takový agent svede na obecenstvo všechno. A zakrývá především cíl své kapsy. Kdyby mluvil pravdu, odpověděl by vám na vaše všetečné otázky: „Dělám to proto, že mi to vynáší“.
(…) Chudák obecenstvo. Čte, dovídá se, je provokováno v zvědavosti (…), den co den je zpracováváno a ani si neuvědomí, kam je taženo. A jednoho dne se ocitne ve frontě u pokladny a kupuje a kupuje jako doklad pravdy bussinesmanovy. Je vyprodáno a zase je vyprodáno… neměl tedy pan ředitel pravdu? Říkám, že neměl. Což nemluví pro něj obecenstvo samo? Pravím, že nemluví. Protože kdyby byl podnikatel věnoval všechnu péči a ty spousty peněz, které vyplácel na humbuk, kvalitnímu umění, bylo by vyprodáno v kvalitních divadlech, byla by vyprodána umělecká díla a umění by se dostalo, co jeho jest. Stane li se náhodou omyl a podnikatel podlehne hlasu tisku a riskuje nějakou tu korunu do kvalitnějšího díla, je raději ochoten prodělat i to málo, co do díla dal, než by mu věnoval veškerou péči. Není to pro něj šlágr, jak se říká. Šlágr přinese peníze zpět – umění prý nikoliv. Co tedy sleduje podnikatel, když svede obecenstvo ke kýči a ne k umění? Propaguje svůj vlastní vkus (…), aby mohl spolupůsobit svým obchodním názorem na tak zvaný tvůrčí program. Tuto skutečnost znám z dob, kdy jsem byl angažován. Znám ji ze svých hudebních spoluprací a každý výdělečně činný umělec se s ní často potkává v takzvaném uměleckém podnikání.
(Vybráno z šestého svazku knižnice Umělci o sobě a o všem. Přednášky E. F. B, září 1940).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
