A. J. Liehm

Je AJL volem?

K frustracím posledních desetiletí náleží úlet spisovné češtiny všemi směry. Nepatřím k puristům. Vždycky jsem se zastával Angličanů, kteří vpustili do svého jazyka infekci horizontální i vertikální, proti Francouzům, kteří svůj jazyk uzavřeli do akademických floskulí a dodnes si myslí, že ho mohou očkovat proti vývoji i nákaze. Jsem však alergický na to, jak se u nás za desetiletí povinné ruštiny málokdo naučil rusky, ale zato jsme s pomocí (vlastně zásluhou) tisku, televize a rozhlasu poruštili češtinu. A dnes děláme totéž s angličtinou. Zdaleka nejenom proto, že je nezbytným komunikačním prostředkem druhé průmyslové revoluce, nýbrž proto, že tisk, televize a rozhlas a s nimi v družném spojenectví Ústav pro jazyk český podporují jazykové lajdáctví a pohodlnost nejen v oblasti lexikální, ale i v syntaxi a vůbec všude, kde se dá k angličtině (takové té ,basic‘, jen vzdáleně podobné jazyku -Byronovu, neřku-li Shakespearovu) jenom čuchnout.

A tak jsem vedl donkichotský zápas s ruským genitivem, už s úsměvem beru, že byl kdosi odsouzen kvůli vraždě, a ne pro vraždu. Denně nad tiskem, televizí, rozhlasem lépe chápu, co mi ne tak dávno vysvětlil šéfredaktor velkého deníku na můj návrh, aby podmínkou pro setrvání nových kádrů v redakci bylo naučit se česky. „Vy jste se snad zbláznil,“ pravil. „To bysme ty noviny museli zavřít.“ A navíc se po novinářích chce, aby vymýšleli celořádkové či dvouřádkové titulky, na nichž by se dnes uživil nejeden humoristický časopis.

Rád si čtu jazykové sloupky Iva Vaculína ve Víkendu Hospodářských novin, a tak jsem si mu nedávno postěžoval. Odpověděl moudrým dopisem. Tady je:

„Hlavní příčinu poklesu jazykové úrovně žurnalistiky za poslední dlouhou dobu vidím v těch četných revolucích. Kolem Mnichova se dostali k peru lidé jistě ne právě povolaní, protože požadavky na ně kladené byly poněkud jiné než chránit úroveň mateřského jazyka. Navíc měli vkus pokažen ze všelijakých těch árijských bojů. Rok 1945 snad přinesl návrat k prvorepublikovým hodnotám, tedy ochotu navazovat na ně. Vítězný únor zatřásl kádrovou situací v redakcích a vedle levicových intelektuálů (byť třeba z přípravek) se tam začali tlačit lidé, kterým o češtinu zdaleka nešlo. Ti zůstali, lepší šli po 70. roce od válu. A nová generace nechtěla na nikoho navazovat. Já se učil v redakcích žít od roku 1955 a vzpomínám na péči – a není to třeba brát ironicky – kterou mi jako elévovi věnovali starší. Občas člověka dokázali kvůli češtině pěkně pomučit. Ti, povětšinou političtí šíbrové, co přišli po zániku Pražského jara, se s takovou výchovou nesetkali, ani o ni nestáli. Nakonec po kádrových čistkách ani neměl kdo poradit, a hlavně šlo o něco jiného než o kvalifikaci v rodné řeči. V redakcích se přestalo o jazykovou úroveň dbát, a porady se staly ryze kontrolou politických úkolů a mlatevnou prázdné slámy.

A pak přišel rok 1989. Redakce zaplnili sebevědomí mladí lidé, kteří předchozí zkušenosti šmahem podceňovali, vylívali dítě i s vaničkou. Nechtěli se od nikoho učit. V revolučně-postmodernistickém opojení si s mateřštinou nedělají dodnes hlavu. Nezakrývám výjimky, ale projevil se nástup generace odchované audiovizuální kulturou. A protože i „editoři“ čtou nanejvýš noviny a časopisy, bulvár nebulvár, začalo se navzájem opisovat a jazyk zamořila nadmíra klišé. Mateřština se podceňuje, permanentně se v ní vzdělávat je považováno za směšné. Lámaná znalost angličtiny se cení víc, proto tolik zbytečných výpůjček. Na pravopis stačí korektory v počítači a korektoři, co si oblýskávají kalhoty na redakčních židlích. K tomu negativně zapůsobil zkratkovitý způsob vyjadřování všemi těmi esemeskami a e-maily. Zvýšil se časový tlak. Jakákoli chyba se dodatečně napravit nebo aspoň okecat dá, ale když nás v aktuálnosti předežene Blesk, je malér. O tom, jak se na věci dívají šéfredaktoři, jste mi vyprávěl, a zahraniční vydavatelé nemají (ani citový) důvod češtinu hlídat. Současný stav je logickým důsledkem předchozího politického vývoje. Jsem optimista a věřím, že se to časem utřese. Trochu mě ale mrzí, že novináři mají menší zájem o jazykovou úroveň sdělovacích prostředků než čtenáři…“

Jedno jsem však nepřekousl dodnes: vím, že v ruštině je doplňkový instrumentál povinný. Ale v češtině? Když Neruda psal „vším jsem byl rád“, věděli všichni, že instrumentál znamená stav přechodný. Ale že Neruda byl a je novinář a básník. Že Václav Klaus je na nějakou dobu prezidentem, ale že je dnes pro všechny prezident. Atd. Onehdy jsem napsal cosi do velkého deníku s prosbou, aby mi vzhledem k celoživotní novinářské kariéře povolili být novinář, a ne novinářem. Článek sice neotiskli, ale zato mi sdělili, že Ústav pro jazyk český považuje ten ruský instrumentál pro češtinu nejen za vhodný, ale dokonce normativní.

A tak mám snad přece jenom naději, že jsem sice volem, ale nezůstanu navěky vůl.

A. J. Liehm

Obsah čísla 3/2004

A. J. Liehm

Je AJL volem?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu