Knihy

Postupně si zvykáme, že dějiny nejsou záznamem fakt, ale že „fakta“ získávají smysl interpretací. Věda se také notně vzdálila svému ideálu spolehlivého objektivního poznání.

Názorně to je vidět na interpretacích jedné z klíčových událostí 20. století — první světové války. Niall Ferguson z Jesus College v Oxfordu patří mezi módní historiky. Kromě znalosti dějin ovládá i principy marketingu. Na knize je to vidět: přichází s radikálně novým výkladem. Nepovažuje za hlavní důvod války touhu Německa po světovládě, ani nevěří na nevyhnutelnost konfliktu mezi Německem a Británií.

„Většina britských politiků měla ve svých memoárech tendenci tvrdit, stejně jako v srpnu roku 1914, že se Británie morálně a smluvně zavázala bránit neutralitu Belgie proti -německé agresi. Argument, že narušení belgické neutrality si nevyhnutelně vynutilo účast Británie v první světové válce, opakují historici od té doby bez přestání. Větší důležitost — rozhodně pro E. Greye a W. Churchilla — měl nicméně druhý argument, že Británie ,nemohla kvůli své vlastní bezpečnosti a nezávislosti dovolit, aby výsledkem agresivní akce Německa bylo rozdrcení Francie‘.“

Ferguson nesouhlasí. Tvrdí, že Británie a moh-la (a naznačuje, že měla) uzavřít s Německem dohodu, protože jejich zájmy nebyly ne-slučitelné. Podle něj nebyla základní pří-činou války síla Německa, ale naopak pře-svědče-ní jeho politických i vojenských elit, že Německo v soutěži s ostatními evropskými vel-mocemi, zejména s Ruskem, ztrácí, a nevyvolá--li válku včas, dostane se do vleku událostí.

To je klasická figura, kterou Ferguson v knize používá s oblibou: staví ustálené výklady na hlavu. Někdy připomíná hluboko zasutá fakta: „Ve srovnání se Spojenými státy bylo Německo mírumilovnou mocností. USA se také dostaly do války se Španělskem kvůli Kubě a v roce 1898 postupně sesadily Filipíny, Portoriko a Guam a ještě téhož roku anektovaly Havajské ostrovy. Na Filipínách vedly od roku 1899 do roku 1902 krvavou koloniální válku. V roce 1899 získaly některé ostrovy v souostroví Samoa a dychtivě se podílely na rozdělování Číny na hospodářské sféry vlivu.

Británie znovu chlácholila silného. V dohodě, kterou uzavřeli v roce 1901 diplomaté Hay a Pauncefot, se Británie zřekla svých námitek proti tomu, aby Američané plánovaný Panamský kanál po jeho vybudování kontrolovali a opevnili. Protože Kolumbie přirozeně nesouhlasila, Londýn napomohl ke vzpouře v zóně kanálu, a prezident Theo-dore Roosevelt tak mohl jednat s Kolumbijci zcela bezohledně.

(…)Woodrow Wilson prohlašoval, že s politováním odsuzuje ,dolarovou diplomacii‘ a politiku ,velkého klacku‘. Byl to však on, kdo rozkázal v roce 1915 příslušníkům námořní pěchoty obsadit Haiti, a o rok později je poslal do Dominikánské republiky. Byl to on, kdo nařídil v roce 1914 vojenskou intervenci do Mexika s cílem vyměnit mexickou vládu. V březnu roku 1916 poslal americké jednotky do Mexika znovu, tentokrát na trestnou výpravu za nájezd ,Pancho‘ Villy na Nové Mexiko. V Británii však nikdo ani necekl. Amerika byla mocná, anglo-americký antagonismus tedy nepřicházel v úvahu.“ Zastánci teorie o „mírumilovnosti demokracie“ dostanou látku k přemýšlení, platí-li tato teze bez výjimky pro každou demokratickou vládu.

Autor podobně zpochybňuje sdílené přesvědčení, že varování Johna M. Keynese před uvalením reparací na Německo bylo založeno na racionální argumentaci a reparace byly skutečně důvodem, proč se Výmarská republika neudržela a podlehla Hitlerovi.

Některé „převraty“ se mu daří vyargumentovat lépe, jiné hůře. V každém případě však je kniha cenným příspěvkem k přemýšlení o zlomové události evropských dějin. Zejména u nás, kde první světovou válku chápeme buď v masarykovském, nebo marxistickém výkladu, jsou provokativní Fergusonovy teze výzvou k jejich kritickému přezkoumání.

(Niall Ferguson: Nešťastná válka, Dokořán, Praha 2004, str. 489, doporučená cena 599 Kč) -vz-

Nakladatelství Ing. Petra Jánského Music Cheb, které publikuje desítky zpěvníků s populární hudbou, vydalo i zpěvník zcela netypický s podtitulkem Dějiny hrůzovlády KSČ. Kromě 43 českých a so-větských budovatelských písní (např. Zítra se bude tančit všude; Kupředu, zpátky ni krok; Partyzánská; Smugljanka; Podmoskevské večery) obsahuje chronologický komentář, doprovozený plakáty, faksimile novinových článků. Motto vydavatele říká: „Protože se stát nedokázal se zločiny komunismu vypořádat, je na každém z nás, jak se s totalitní minulostí vyrovnáme. Nejhorší by bylo zapomenout.“

Kdyby nakladatelství vydalo také zpěvník písniček Sváti Karáska, třeba by ing. Jánského písnička, v níž Karásek zpívá, jak je v našem srdci dobro se zlem „fest prorostlé“, přivedla k myšlence, že se opravdové „vyrovnání s minulostí“ nemůže nikdy odehrát jinak než v našem svědomí. Důležité je přece pochopit, proč režim vznikl a jak jsem svým chováním přispíval k jeho udržení. Copak by se režim mohl chovat stejně, kdyby k volbám chodili jenom členové strany? Copak v prvomájových průvodech nemávali na tribuny i „obyčejní“ občané? Nebylo to náhodou tak, že pro mnoho lidí znamenala příležitost, kterou jim režim nabídl, ať to bylo vzdělání nebo sociální statut, něčím výrazně pozitivním?

Aby si mohl takové otázky klást, musel by se autor snažit zařadit vznik komunistického hnutí do dobového kontextu. Musel by se ptát, jaký dopad na myšlení lidí měla velká hospodářská krize, co znamenal Mnichov, jak přetvořil psychiku národa protektorát. Pak by viděl komunistické hnutí a jeho úspěch v jiné perspektivě. Dokázal by vysvětlit, jak mohl F. Halas napsat verše písně Budujeme: Teď když máme, co jsme chtěli…

Bohužel, autor se s minulostí nevyrovnává, šmahem ji odmítá. Nesnaží se ji pochopit, ale odsoudit. Nevědomky se tak chová podobně jako ti komunisti, kteří se také považovali za poslední soudce a jako veteš s klidem odhazovali na smetiště dějin instituce liberální demokracie. Někteří to posléze zaplatili životem, jiní šikanou. Ještě dřív i spolu s nimi desítky tisíc demokratů, o čemž se ve zpěvníku rozsáhle píše.

Stává se občas, že prudké odmítání myšlenky přivede oponenta do podobné pozice, jakou zastává kritizovaný. Naštěstí obvykle nemá moc, aby z toho plynulo reálné nebezpečí. Čeští „odmítači minulosti“ dokázali jediné: postupně sami sebe marginalizovat. A tak autor předmluvy Jan Rejžek hořce lká, jak se pozice KSČM ve veřejném životě posiluje. Nenapadne ho, že to má malou souvislost s neochotou „vyrovnat se s minulostí“, ale spíš s hrubými chybami transformace, kterých se dopustily strany, jimž fandil. Odsuzuje prezidenta Klause za jednání, za které by ho měl chválit: prezident liberální demokracie se k politickým stranám, které nemají v programu násilné převzetí moci, musí chovat neutrálně, jinak by porušoval ústavu a nerespektoval vůli voličů.

Škoda. Kdyby ing. Jánský nepsal jako komentář (anti)propagandu, ale ke každé písničce udělal medailon autorů, doby, ve které vznikla, iluzí, které dosvědčuje a často nelidské „odvrácené tváře“, kterou zakrývá, udělal by pro pochopení minulosti více.

(Ing. Petr Jánský:

Totalita slovem, písní a obrazem,

Cheb 2004, Music Cheb, 184 stran, cena neuvedena) -vz-

Nejprve se na Kampu putovalo za Janem We-richem, později spíše za Johnem Lennonem. Jako by sem, na malou plochu, ustoupil hippířský i semaforský kolorit Prahy šedesátých let, duch písničkářství na Karlově mostě, kult Václava Hraběte, Karla Kryla… Po zavraždění Johna Lennona se ovšem kult soustředil především na něj a kolem jeho stále budovaného a policií ničeného pomníčku. Mohu dosvědčit: když jsem přijel v osmdesátých letech z venkova do Prahy, musel jsem se zastavit i na Velkopřevorském náměstí. Pořadatelé knihy, doplněné o kompaktní desku se záznamy z rozháněných vzpomínkových shromáždění, udělali velice dobrou věc. Dokumentovali jedno z mála veřejných míst, kde se trvale setkávala nekonformní mládež za normalizace, ale také na malém vzorku předvedli velice mnoho obecnějšího: odvahu mladých lidí, toužících po svobodě, i snahy o lámání charakterů mnohých z nich, brutalitu i prostě obskurní hloupost režimu, patetickou i kýčovitou stránku dobových protestů. Kniha i pro pamětníky a nostalgiky, i pro ty, kteří chtějí proniknout pod povrch doby.

(Petr Blažek, Roman Laube, Filip Pospíšil: Lennonova zeď v Praze. Neformální shromáždění mládeže na Kampě 1980—1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2003, 340 s., CD, náklad a cena neuveden) -vb-

Autorka sleduje obraz Židů a židovství v tiskařské produkci českých zemí 16. až 18. století; sama to tak píše. Mohlo by se tedy zdát, že její kniha je pro velmi vybranou obec specialistů, ale není to tak. Jestliže se ptáme po kořenech průmyslově vraždícího antisemitismu dvacátého století, najdeme mnoho odpovědí právě v této knížce. Jestliže nás zajímá, jestli vůbec bylo kdy možné slušné soužití Židů s křesťanskou většinou, zda a jestli vůbec někdy dřív směli židovští učenci svobodně diskutovat s učenci křesťanskými, jak na tom byli konvertité dobrovolní i nedobrovolní, najdeme leckterou odpověď zde. Jaké byly protižidovské pamflety dávno před Protokoly sionských mudrců? A občas svitla naděje. „Symbolickým završením snahy uznat ži-dovskou kulturu za svébytnou a hodnotnou (alespoň určitými kruhy) lze považovat zařazení dvou židovských učenců, Davida Oppenheimera a Jonathana Eibenschütze, mezi výkvět českého kulturního života v minulosti v díle Františka Martina Pelcla z roku 1773,“ uvádí v závěru knihy autorka, ale hned připomíná, že -židovský národ čekaly „nové, a dokonce -osudovější zkoušky v průběhu 19. a 20. století.“

(Lenka Veselá-Prudková: Židé a česká společnost v zrcadle literatury, Knižnice Dějin a současnosti, NLN, Praha 2003, 156 s., náklad neuveden, doporučená cena 159 Kč) -vb-

„Jaroslav Durych je katolický romantik 20. století a právě jakožto takový je osobností nesmírně rozpornou a nevyrovnanou — a nesmírně dynamickou. Osobností, která se pro svou složitost vymykala chápání současníků i potomních vykladačů,“ píše Martin C. Putna, který se rozhodl se jedním z Durychových vykladačů také stát. A řekněme, že pozoruhodně; jistě za to vděčí nejen své znalosti české katolické kultury těch dob, kdy přestala být v českém národě samozřejmou či hegemonní. Snad za to vděčí i milosti pozdního narození — nemá potřebu psát oslavu, která by byla obhajobou vlastní generace, nepotřebuje ani přidávat černé barvy, aby vynikly kvality jiných. Vždyť přiznejme, že za prudkými diskusemi o roli mnoha českých katolických intelektuálů ve třicátých letech bývá nezřídka špatné svědomí jedné i druhé strany sporu. Putna ovšem není lhostejný, a co bylo hnusné, jako hnusné líčí. Užitečná jsou i připomenutí, jak složité je to s levicovostí a pravicovostí: pravicový Durych miloval chudého a byl svého času i fascinován bolševickou revolucí.

(Martin C. Putna: Jaroslav Durych, Svazky úvah a studií, Torst, Praha 2003, 114 s., náklad a cena neuvedeny) -vb-

Zájem o izrealsko-palestinský konflikt je povážlivě nízký a povážlivě nízké jsou i znalosti o něm. Snad že nám zevšedněl, jako vše, co dlouho trvá, byť by to bylo sebezávážnější — a to je povážlivá lidská vlastnost. Události na Blízkém východě mají přitom zásadní celosvětový význam, navíc jsou modelovým pokusem o soužití lidí odlišných národností a vyznání, pokusem vyznívajícím ovšem značně pesimisticky. Jeruzalém byl pro tři monoteistická náboženství v minulosti symbolem, až v průběhu času se stal reálným předmětem sporu. Také pro Zdeňka Müllera jsou město samo a jeho historie spíše platformou pro hledání příčin -kolotoče násilí a k úvahám o východisku. Jednoduché recepty ale nevidí: „Kdo z nás -někdy neměl chuť domlouvat Arabům a Izraelcům, že jejich spor je k ničemu a je koneckonců marný a že nikdo z nich nezíská pro sebe vše… Jinak řečeno vychvalovat řešení, ,která zaručují spravedlivý a všestranný mír‘? Není však právo silnějšího jediným právem, kterým se dosud řešily a řeší spory mezi národy?“ Přednostmi knihy jsou přehlednost, srozumitelný jazyk, střízlivý tón a především nestrannost. Každému, kdo chce lépe ro-zumět současnému světu, ji lze vřele doporučit.

(Zdeněk Müller: Jeruzalém mezi minulostí a přítomností, Posvátné město, nebo ohnisko nepokojů?, Paseka, Praha 2004, 192, náklad a cena neuvedeny) -tt-

Jesenicko je region českými historiky dosud spíše přehlížený. Publikace německých historiků se soustřeďují většinou na období do tzv. odsunu, některé práce (např. Angely Drechslerové) se setkávají s kritickým postojem historiků českých (např. Rudolfa Zubera). Jedině výměnou názorů a konfrontací pohledů českých a německých historiků (nelze opomenout ani novější práce historiků z Polska) lze dospět k přesnějšímu pohledu. Sympatickým rysem Vlastivědného sborníku Jesenicko je otevřenost, neboť zde nacházíme příspěvky českých, polských, ale také slovenských nebo maďarských odborníků. Archivář a redaktor Květoslav Growka v rubrice Literatura kromě českých prací excerpuje německé a jiné zahraniční práce.

Třetí svazek sborníku otevírá studie biografa zakladatele lázní Gräfenberk Vincence Priessnitze Miloše Kočky. Autor věnuje pozornost testamentu světoznámého vodoléčitele a jeho závěť uvádí rovněž v překladu do češtiny. Fenomén Gräfenberku překračuje hranice regionu, zde se léčily v dobách Rakouska-Uherska osobnosti politického, kulturního a společenského života. Maďarský historik László Kiss rekonstruuje Priessni-tzovu vodoléčbu očima maďarského básníka Mihályho Tompy. Polský badatel Bogu-sław Czechowicz se zabývá obrazem slezské monstrance v Javorníku. Josef Večera sleduje historii dolování ve zlatohorském rudném revíru. V rubrice „Drobnosti“ nacházíme řadu zajímavých statí, např. Zuberův článek o pokusu vyrábět cukr z javorové šťávy na Jesenicku v letech 1811—14, tedy v době, kdy anglické loďstvo námořní blokádou odřízlo Evropu od zámořských zdrojů včetně cukrové třtiny. Nejnovější čtvrtý svazek zahajuje studie polského badatele Ryszarda Kincela, který se dokonce domnívá, že díky Priessnitzovu jménu Poláci říkají sprše „prysznic“.

(Jesenicko. Vlastivědný sborník 3 (Jeseník 2002) a 4 (Jeseník 2003), Vlastivědné muzeum Jesenicka, Státní okresní archiv Jeseník, náklad 750 výtisků, cena neuvedena) -lm-

Knihy

Obsah čísla 3/2004

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu