Jiří Lach

Křesťanský svědek

V roce 1969 se československý čtenář mohl poprvé seznámit s osudy Jaroslava Šimsy z let druhé světové války. Nakladatelství Kalich, jehož ředitelem byl tehdy dědic nejlepších nakladatelských tradic a dlouho odstavený František Laichter, využilo dozvuku svobodného politického klimatu a vydalo svědectví o žalářování evangelického teologa Jaroslava Šimsy. Sbírka jeho dopisů, reflexí, teologických úvah i prostého popisu proměn v životě žalářovaného odbojáře představuje cenný osobní doklad o krutých letech okupace.

Šimsovo svědectví kontrastuje s řadou převážně komunistických legend, které až po letech historický výzkum usvědčil ze lži. Šimsova výpověď se proměňuje podle žánru: dopisy domů se odlišují od teologických traktátů a politických reflexí. Věznění pochopitelně působilo i na Šimsovu psychiku. Hlavním výrazem jeho výpovědí je pokora, víra ve všemohoucnost Boha a nezdolné přesvědčení, že Hitler nebude vítězem spalujícího konfliktu.

Již před válkou vedl Jaroslav Šimsa život angažovaného člověka. Zajímal se především o výchovu mládeže, výchovu založenou na demokratických a křesťanských zásadách, patřil k nejvýznamnějším činitelům YMCY. Na zhoršující se situaci v období po Mnichovu a zvláště po březnu 1939 reagoval v duchu zásady, že zlo nelze pouze snášet, ale je třeba mu odporovat, a vstoupil do odboje. Připojil se ke skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme, reprezentující demokratickou rezistenci s návazností na londýnský exil. Šimsovu práci v odboji přeťalo zatčení na konci února 1940. Bez několika dnů pak strávil v nacistických věznicích předlouhých pět let – zemřel přesně tři měsíce před koncem války v Evropě.

Po prvních dnech a týdnech výslechů, doprovázených tlučením, zahájil Šimsa ve svízelných podmínkách bohatou literární činnost, kterou ukončila až jeho smrt v bavorském Dachau. Během své vězeňské kalvárie se ovšem seznámil s řadou dalších míst: s pražskými věznicemi na Karlově a na Pankráci, mnichovským Stadedelheimem, jistý čas strávil ve vyšetřovací vazbě v Berlíně, odkud putoval do města, které podle nacistické propagandy Hitler „věnoval Židům“. Terezín byl ovšem jen přestupní stanicí na trase do Říše.

Šimsovy texty jsou svědectvím o silné osobnosti, starostlivém otci a mysliteli, který nepodlehl každodennímu brutálnímu nátlaku. Hrdinskost jeho údělu nespočívá v nezlomné frazeologii, ale v tom, že nezapomínal na osudy lidí spojených s odbojem. Byl si velice dobře vědom toho, že k likvidaci přátel na svobodě nemusí vést jen udavačství, ale i netaktické chování, a především v době výslechů se podle toho snažil řídit. Významnou kapitolu knihy tvoří dopisy rodině, kde kromě popisu vězeňského života – a ten Šimsa dávkuje spíše v mírném duchu – užívá svých epištol k dálkovému povzbuzení a výchově dětí. Dopisy synu Pavlovi z Mnichova a Dachau odrážejí nejen otcovský cit, ale Šimsovu představu o úkolech člověka v moderní společnosti, o nutnosti sepětí s křesťanskou vizí a neměnnosti zásad, na nichž by měl být každý mladý člověk vychováván. Celý soubor Šimsových textů je prodchnut hlubokou vírou, která však není zatížena vnucující se ortodoxií a je sympatická i sekulárně laděnému čtenáři. Šimsova víra se nevnucuje, ale poučuje a posiluje.

Šimsovy reflexe opatřili editoři v marginálkách kulisami hlavních událostí druhé světové války, které čtenáře příhodně nutí, aby si uvědomil, že naše znalost vyústění tohoto konfliktu, mnohdy vnímaná jako samozřejmý úkaz kauzality dějin, nebyla lidem typu Šimsy k dispozici. Za zdmi nacistických káznic pronikaly k vězňům až příliš dlouho zprávy o rychlém postupu Wehrmachtu všemi směry. I v době, kdy již byl tušen a útržky zpráv potvrzován zvrat ve válce, stál Šimsa v těžkém duelu s realitou koncentračního tábora, která jej nakonec fyzicky zničila. Jeho motáky spoluvězni Evženovi Zelenému ovšem ukazují, že si po celá dlouhá léta uchoval lidskou důstojnost a pevnost, byť nezastírá momenty klesající mysli. I na těchto útržcích z táborového lazaretu se již těžce nemocný Šimsa snaží uvažovat o teologických otázkách. Právě cvičení paměti, které po celé období věznění různým způsobem Šimsa provozoval, považoval za nejlepší způsob přežití. V myšlenkách i na chatrném -papíru intelektuálně cvičil. Nezabýval se přitom pouze teologií, ale uvažoval také o budoucnosti evropského politického řádu a vracel se myšlenkovému odkazu svých učitelů, jako byl Emanulel Rádl. Nelidské podmínky v koncentračním táboře však Jaroslava Šimsu udolaly. 8. února 1945 v pětačtyřicátém roce svého života umírá.

Již v prvním vydání, jenž se neobešlo bez škrtů cenzurní tužky, je kniha uvedena vynikajícím slovem někdejšího profesora Nového zákona Josefa Bohumila Součka, které spolu s fotografickými přílohami, bibliografií a vysvětlivkami zvětšuje cenu textů Jaroslava Šimsy. Šimsova Úzkost a naděje je vynikajícím svědectvím o ponuré době a její nové vydání je třeba více než uvítat.

(Jaroslav Šimsa, Úzkost a naděje. Dopisy, sny, události a traktáty 1940–1945. Benešov, YMCA a nakladatelství Eman 2003, 2. doplněné vydání.)

Jiří Lach

Obsah čísla 3/2004

Jiří Lach

Křesťanský svědek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu