Roman Ludva

Příběhy na hřebíku III. - Helgi Fridjónsson

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Iceland, země ledu – a tedy Island. Co se nám vybaví při vyřčení slova, jež je ještě Evropou a také jí natisíckrát není – nejen proto, že Grónsko na dohled –, záleží na zkušenostech. Tak třeba: Zprohýbané jazyky ledovce Vatnajökull, posedlé lávovým prachem, rhyolitové svahy v okolí Landmannalaugaru s kontaktními čočkami sněhových skvrn, ledovcové jezero Jökulsárlón, u něhož kralují chaluhy velké, draví rackovití ptáci, kteří směle a divoce útočí na člověka – anebo silenka bezlodyžná, jejíž růžové kvítky vítězí nad černým peklem lávové pouště. Nějak tak můžou odpovědět ti, co na Islandu byli, objížděli ho v autobuse, nikon – cvak, tu a tam z něj vylezli a „udělali“ úpatí ledovce. Anebo ti, co přečetli bedekr a nějakou tu knížku o zemi ledu, ohně a příběhů víckrát než jednou. Což je ještě horší, a to je můj případ. Ale měl bych něco navrch.

Nějaký rok zpátky jsme byli se ženou na letní návštěvě u známých. Vedro a obrazy, dalo by se říct. Soukromá galerie v hale, na chodbách i stěnách schodiště rodinného domu. Česká klasika – Procházka, Lada, Zrzavý, Tichý a tak –, čili malíři, před jejichž prací si člověk neumí dovolit nežasnout bohužel i proto, že jako někdy každý, i on se tu a tam kouká na obrazy spíš ušima, tedy že mu stačí jméno. A platí to dvojnásob, kouká-li na jména – jež dílo a sláva ubytovaly v tlustých knihách a ještě tlustších galeriích – na chodbě rodinného domu. Zkrátka, pokud je pod obrazem Josefa Lady opřené horské kolo, z něhož před chvílí slezl synek majitele sbírky zašvihaný od cyklistického bláta, návštěva se náhle propadá do poněkud udive-né zbožnosti trochu lacino. Ale jen nakrátko.

Nahoře, vedle proskleného vchodu na terasu, čili světla dost a to je důležité, viselo středně velké plátno: Několik létajících koní pluje nebem nad krajinou, která není z mého a ani vašeho světa. Nazvat je pegasy mi přijde nepřesné a snad i hloupé. Byli to spíš andělé, což je zas rouhačské. Ale takového anděla jsem nikdy neviděl a vy taky ne. A kdybyste přece jen trvali na pegasech, pak by Gorgonou, z jejíhož těla vzlétli, nemohla být nestvůrná okřídlená žena se zmijími vlasy a železnými pěstmi, na niž kdo pohlédne, jak víme, zkamení, nýbrž byla by jí podivná bledá lahodnost krajiny a nebe, jakou neznáme.

„Hele, kdo je tohle?“ ptal jsem se hostitele.

„Jeden islandskej malíř,“ usmál se, když viděl, jak se tvářím. „Líbí se ti to?“

Helgi Fridjónsson se narodil v roce 1953, o tom jsem tehdy neměl ani potuchy, ale že se mi líbí, to jsem věděl rovnou. A jsme zpátky u slova, co je ještě Evropou a natisíckrát jí není – Island, kde všechno vyrůstá z krajiny a přírody. Ságy především, a ty jsou synonymem ledové, ohňové země. Staroseverské příběhy, jejichž vzdálené troubení, ačkoli pro nás těžko slyšitelné – nic o nich nevíme, tady knížka ani vejlet nestačí –, má na Fridjónssonových plátnech svůj samozřejmý kánon. Což nás trkne definitivně, když si připomeneme, že sága nebyla určena pouze ke čtení, nýbrž hlavně k tomu, aby si ji lidé hráli, a skrze domácké divadlo tak lépe viděli místo tradice ve svých životech, a tedy hlavně svoje místo ve své zemi. Zkrátka že člověk a příroda jsou jedno. O tom naše západní civilizace už neví nic. Nanejvýš na to vzpomíná těmi návraty k přírodě, o nichž se píše v brožurách, a pak se hordy blbečků, na hlavě čelenky s čínskými znaky, vrhají na kmeny stromů, aby z nich nacucly energii. Islanďané se nikam vracet nemusí, nikdy neodešli, protože nemohli. O Helgim Fridjónssonovi to snad platí ještě víc, pochází z malé vesnice Budardalur na severozápadě Islandu – v téhle části ostrova kraluje příroda obzvlášť divoce. Prvotní malířova inspirace je tedy jasná – malovat to, co vidím, ale taky slyším kolem sebe. Při studiích malířství se přidávají rozličné vlivy, 20. století stejně jako renesance, severská malba stejně jako italská škola 14. století. A pak také konceptuální umění, jak jinak, tomu uhnul málokdo. Malíř však ochotně přitakává na Cézanna.

Výsledek? Helgi Fridjónsson maluje islandský ráj na zemi. Tedy ne ten, kde už nic nebolí, nýbrž ten, kde je bolest vedle úlevy, štěstí vedle smutku, radost vedle tesknoty. A to vše odděleno podle jasné logiky života na ostrově, jehož jméno je a není Evropou. Země ledu, tedy Bledý ráj.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Příběhy na hřebíku VI. – Balthus, 6/2004
Příběhy na hřebíku V. - David Hockney, 5/2004
Příběhy na hřebíku IV. - Konrad Klapheck, 4/2004
Příběhy na hřebíku III. - Helgi Fridjónsson, 3/2004
Příběhy na hřebíku II. - Salvo, 2/2004
Příběhy na hřebíku I - Jan Knap, 1/2004

Obsah čísla 3/2004

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku III. - Helgi Fridjónsson

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu