Ivo Barteček

Češi a Slováci v Jižní Americe

Ivo Barteček

S příchodem dvacátých let minulého století se Latinská Amerika stávala vyhledávanou cílovou stanicí tisíců československých vystěhovalců. Střídmé odhady z třicátých let hovoří o více než čtyřiceti tisících Čechoslovácích v Latinské Americe. Tok vystěhovalců přednostně směřoval do Argentiny a Brazílie. Argentina si dodnes uchovává největší českou kolonii v Latinské Americe, zatímco nejstarší vystěhovalecký spolek Slávia je registrován v brazilském Săo Paulo.

V meziválečném období čítala československá komunita v Argentině kolem třiceti tisíc imigrantů. Totéž číslo je uváděno ke konci 20. století. Ke svým středoevropským kořenům se hlásí rovněž potomci, druhá a třetí generace narozená v Novém světě. Na druhém místě imigračního přílivu z českých zemí a Československa do Latinské Ameriky se nachází Brazílie, kam podle brazilským údajů přišlo v meziválečném období kolem deseti tisíc Čechoslováků. V devadesátých letech 20. století se k československým kořenům hlásí v Brazílii až pět tisíc imigrantů.

Hovoříme-li v období mezi světovými válkami o Čechoslovácích, máme na mysli mnohonárodnostní spektrum meziválečného Československa a mezi vystěhovalci nalézáme větve českou, slovenskou, německou, karpatoruskou (Rusíni), maďarskou, polskou atd. Hovoříme-li o počtech imigrantů, kteří se hlásí k Československu a České republice po druhé světové válce, po roce 1989 či po rozdělení Československa, máme na mysli pouze Čechy (a Slováky).

Jak v Brazílii, tak v Argentině nacházeli přistěhovalci vzájemnou podporu v tradičních spolkových seskupeních. Ta byla výrazně jazykově profilována. Tak početný německý vystěhovalecký proud z českých zemí a Československa do druhé světové války se v latinskoamerických podmínkám včleňoval do proudu vystěhovalectví švýcarského, rakouského a především říšskoněmeckého.

Mapa přítomnosti Čechů (a Slováků) v La-tinské Americe uchovává do dnešních dnů nejvýraznější uskupení, jak se ustavila v počátcích 20. století. V Brazílii se český živel přednostně soustřeďuje ve státu a ve městě Săo Paulo. V Argentině představují výjimečnou komunitu s výjimečnou zkušeností a životaschopností českého jazyka krajané v argentinském Chaku se správním centrem v Presidencia Roque Sáenz Peńa. Uchování češtiny v Chaku po 20. století i ve druhé, popřípadě třetí generaci je provázáno s agrární kolonizací. Oproti této skupině imigrantů představují Săo Paulo či Buenos Aires industriální zkušenost, kde čeština mizí.

Ve srovnání s Argentinou či Brazílií jsou počty Čechů v ostatních zemích Latinské Ameriky, v Uruguay, v Paraguay, v Mexiku či v andských zemích, spjaté s meziválečným vystěhovalectvím, výrazně nižší. Jsou-li příčinou vystěhovalectví hospodářské a sociální důvody, pak příchody Čechů do Latinské Ameriky z důvodu mocenských, politických a ideových zvratů ve střední Evropě a v Československé republice spadají do kategorie exilu. (V mé interpretaci je zastřešujícím pojmenováním pro vystěhovalectví na jedné straně a exil na straně druhé pojem emigrace.)

Prvé příchody exulantů spadají do období bezprostředně před druhou světovou válkou a tento příliv se výrazně týká židovského etnika. Mezi exulanty můžeme počítat i ty, kteří po obsazení Československa německou mocí a po vypuknutí druhé světové války setrvali v Latinské Americe, ač sem přicházeli dočasně například ve službách československých firem (Baťa). Nový exodus z Československa pak spadá k létům 1945–1946, 1948–1949, po roce 1968 a letech sedmdesátých i osmdesátých.

V případě exilu jsme informováni přednostně (ne-li toliko) o Češích (a Slovácích). Počty exulantů jsou ve srovnání s meziválečným vystěhovalectvím mnohem nižší. V Latinské Americe hovoříme o stovkách. Tradiční zájem náležel opět Argentině a Brazílii, přičemž počty emigrantů, kteří směřovali do Brazílie, především po roce 1968, předčily argentinskou zkušenost.

Výjimečné postavení z pohledu exilu náleží zatím nezmíněné Venezuele. Ta zažívala dlouhodobou hospodářskou prosperitu, související s ropnými zásobami, a vítala – počínaje koncem třicátých let – středoevropské imigranty. K dnešnímu dni představují Češi ve Venezuele nejlépe zmapovanou „českou“ exilovou komunitu v Latinské Ame-rice. Dle solidních propočtů a kronikářské práce Carlose Stohra, rodilého Pražana, reprezentuje česká komunita ve Venezuele skupinu kolem pěti set osob. Příchody exulantů do Venezuely odpovídají výše uvedené časové posloupnosti s tím, že Venezuela je imi-grační zemí rovněž i v devadesátých letech 20. století či počátkem 21. století. (Pravděpodobně již nebudeme hovořit o exilu, byť není vyloučen, jako spíš o odchodech za uplatněním na trhu práce).

V české komunitě ve Venezuele jsou ideálně zastoupeny všechny generační vrstvy, počínající vlnou z konce třicátých let a končící léty devadesátými. Navíc je tato komunita zčásti organizačně stmelena fungující Venezuelsko-českou asociací (Asociación venezolano-checa), která byla ustavena s příchodem devadesátých let a nachází zázemí mimo jiné na českém zastupitelském úřadu v Caracasu. Komunikační výhodou české obce ve Venezuele je skutečnost, že většina z Čechů (a Slováků) je soustředěna v hlavním městě, v Caracasu.

Tak jako v meziválečném období lákaly středoevropské vystěhovalce přednostně země s hospodářskou prosperitou, jako Brazílie a Argentina, platí totéž i pro druhou polovinu 20. století na příkladu exilu do Venezuely.

Získat informace o Češích v Latinské Americe na příkladu Venezuely lze mimo jiné rozhovory. Přinášíme ukázky tří rozdílných osudů, tří výpovědí, které učinili exulanti z přelomu třicátých a čtyřicátých let (Carlos Roubíček), bezprostředně po druhé světové válce (Pedro Brcek) a z let sedmdesátých (Ota Fürth). Tyto tři rozhovory z roku 2001 zastupují jako příklad několik desítek rozhovorů, které autor zaznamenal. Dodejme, že stále častěji užívaná metoda tzv. orální historie vylučuje redigování záznamů do podoby, jakou naopak vyžaduje přístup novinářský. Třebaže je snad pro čtenáře náročnější, zachovává nejen informace, ale do značné míry také autentičnost vyjadřování pamětníků.

Carlos Roubíček (1916)

Jak uzrávalo vaše rozhodnutí, čím bylo motivováno Vaše rozhodnutí odejít do Latinské Ameriky?

Můj švagr, manžel mé sestry Ely, byl sládkem a odjel do Ekvádoru. Sám. Nepamatuju si, kdy to bylo přesně. Já jsem potom. Ona měla jet za ním do toho Ekvádoru. A měli strach, aby jela sama s dcerou, malou holčičkou, šest let. Tak moji rodiče rozhodli, že já mám jít s ní. Velká cesta, poněvač Západ byl uzavřen, už.

Bylo to ve kterém roce?

To bylo v roce 41. Začátkem roku. V březnu, v dubnu 41. Doufám, že se nemýlím. A moji rodiče mně platili cestu. Já jsem měl pas. Nebyla ještě žádná potíž v té době. Jeli jsem přes Berlín, Varšavu, Moskvu, Vladivostok do Japonska. V Japonsku jsme měli smůlu, že jsme ztratili loď. Poněvač jsme měli malý zpoždění. Tak jsme tam museli zůstat tři neděle v Japonsku. Potom jsme jeli lodí přes Havaj, San Francisco, Los Angeles, México. To bylo první místo, kde jsme mohli vystoupit z lodi. A tak jsme se dostali do Peru. Z Peru jsme jeli, už se nepamatuju jak, asi lodí do Ekvádoru, tak pracoval můj švagr v malém pivovaře. Tam jsem zůstal asi šest měsíců. Pracoval jsem v tom pivovaře, trošku jsme se učil v pivovarství. Já už jsme s ním pracoval taky v Kutné Hoře atd. Poněvač školy byly zavřený. Univerzita byla zavřená. Já nevím přesně, kdy to bylo. V roce 1939 zavřeli Němci, tak já jsem neměl co dělat. Na tý univerzitě jsem právě študoval. Tři a půl roku jsem študoval.

Jaký obor?

Chemii. Právě s tím Špačkem, o kterým jsem mluvil. Dál s Lotarem Neumannem jsem dobře znám. Tak jsme přijeli do Ekvádoru, tam jsem pracoval šest měsíců v tom pivovaru mého švagra, který byl sládkem. Asi šest měsíců. Pak jsem dostal kontrakt v pivovaře v Cuence. Cuenca. To je pěknej kousek z. To je pěkná dálka. Tam jsem dostal kontrakt na rok. Tam jsem zůstal ten rok. Dělal jsem docela dobrý pivo. Tam jsem poznal dva Čechy. Už si nepamatuju jména. Tak jsem je naučil dělat trošku dělat pivo a pak jsem dostal nabídku od Polaru. Já si tak dobře nepamatuju ty věci, poněvač už je to spoustu let. Dostal jsem telegram od Polaru, že mně nabízejí jistotu druhýho sládka v jejich malým pivovaru.

Moje sestra se mezitím rozvedla a znovu vdala za nějakýho pana Kleina, kterýho já jsem jednou poznal v Ekvádoru. A ten dal anonci v Universalu, aniž bych já něco věděl. Poněvač já jsem žádný místo nehledal, já jsem byl moc spokojenej v Cuence. Byl jsem za-milovanej (smích) do nějaký holky z Guayaquilu.

Tak jsem dostal telegram od Polaru, který mně nabízel místo druhýho sládka. Za 1000 bolívarů.

Tady v Carasasu?

Tady v Caracasu. To byl malej pivovar v Caracasu. Já jsem žádný místo nehladal, tak jsem ze začátku myslel, že je to nějakej omyl. Pak jsem dostal druhej telegram. V tý době nebylo telefonování tak jednoduchý. Bylo moc drahý. Pak jsem dostal další telegram od mýho švagra, že to místo má velkou budoucnost, abych to okamžitě přijmul. Tak jsem dal výpověď v Cuence, protože můj kontrakt roční už skončil. A nechal jsem tam ty dva Čechy, aby pracovali. A odjel jsem v prosinci 42. Jsem odjel letadlem samozřejmě přes Quito, Guayaquil, přes Bogotu do Coro a pak do Maiquetía. To bylo koncem prosince 42 a měl jsem, doufám, že se nemýlím, kontrakt od 1. ledna 43 do konce prosince 43 s Polarem, na rok. První sládek byl Němec. Pamatuju se na jeho jméno. Nějakej pan Mühlebock (?). …všechno zastaralý. Tak jsem tam pracoval. Ne jako druhej sládek, nýbrž jsem měl práce úplně jako dělník. Ten nevěděl, že já mám kontrakt. Asi za tři měsíce najednou mně zavolal a poslal mně do oficíny, která byla v Caracasu. Kde byl prezident companie. Nějakej pan Saies. José Manuel Saies (?), kterej se mnou udělal kontrakt.

A tam ten první sládek, pan Mühlebock, mi dal s sebou dopis. Já jsem ten dopis samozřejmě neotevřel. Já jsem ho dal panu Saisovi. A není to blbý? To je pro vás. (Smích).

Jsem dostal dopis. Pan Saies otevřel dopis. A viděl jsem překlad tý věty. On říkal, můžete počkat venku. Asi čtvrt hodiny. Zavolal… Jeden prezident a dva ředitelé. Asi za čtvrt hodiny mě zavolali a ptali se mě, jestli já můžu řídit pivovar, a já jsem řekl, že já samozřejmě. Načež mně řekli, že mě povyšují na prvního sládka, že mám celou zodpovědnost a že pana Mühlebocka dávají pryč.

Co vlastně bylo v tom dopise?

V tom dopisu bylo, že vlastně pan první sládek se mou není spokojenej. Aby mě vyhodili…

A on nevěděl, že já mám kontrakt, takže oni mne nemohli vyhodit. Oni mě mohli zaplatit za ten rok, ale voni s ním taky nebyli spokojeni. To pivo nebylo dobrý. Bylo moc hořký. To všecko jsem zjistil. A hlavní bylo, že nemělo dost kyseliny uhličité.

Já jsem měl v pivovaru vždycky knihy s sebou. Su bez školy. A tak první moje věc byla, že jsem vysvětlil našemu inžinýrovi, nějakej pan Egrs, kterej mě měl moc rád. Neměl rád pana Mühlebocka. Dva Němci. (Smích). Já jsem se stal prvním sládkem. A první věc byla, jsem mu vymaloval malej aparát. On to udělal za dva dni. A to pivo Mühlebockovo, poněvač, to se nedá rychle měnit. Pak jsem udělal spoustu změn, ale důležitá věc byla ta v kyselině uhličité. To stejný pivo s tím malinkým aparátem a trošku kyseliny uhličité bylo něco úplně jinýho. Úplně změnilo chuť. A hned lidi začli mluvit, že Polar je výbornej atd. Kvůli tomu, že jeho pivo, ještě trvalo asi šest neděl než – tolik je piva ve sklepích. No, a tak to začlo. Hned jsme museli zvětšovat. Náš pivovar byl plánovanej na 30 tisíc litrů měsíčně. A prodávat 10 litrů to vůbec nic není, né? Těch 10 tisíc litrů se okamžitě zvýšilo na 30 tisíc litrů. Já jsem taky našel prodavače. Já jsem byl úplně všechno.

A taky jsem se okupoval o prodej. A ten prodej okamžitě stoupl na 30 tisíc. A to bylo maximum. A hned jsme museli zvyšovat na 60 tisíc. A to si pamatuju. A to jsme udělali tady ve Venezuele, protože to bývalo bylo ve válce. Nějaký tři velký tanky atd. Přesně si už nepamatuju. A tak jsme zvýšili na 60 tisíc. A to se všechno prodalo. Tak se mnou byli moc spokojený. Když skončil kontrakt jednoroční, tak jsem přišel a žádal jsem zvýšit z 1000 na 1500 bolívarů. To byly jiný doby. To bylo hodně peněz. No, a to byl začátek.

Tenkrát byl dolar asi tři bolívary?

Tři třicet pět.

V době, když jste dojel do Caracasu, byli zde již nějací Češi? Registroval jste je? Měl jste s nimi kontakt?

Já jsem neměl žádnej kontakt. Jsem měl kontakt spíš se švagrem, kterej byl Čech, ale jinak tady nebyli Češi. Já jsem neměl kontakt. Já jsem nic jinýho nedělal, nežli pracoval. Ty první dva roky jenom jsem pracoval. Ale stálo to za to. Pak jsem dostal novej kontrakt s nima. Na každejch 500 tisíc litrů 200 bolívarů. Takže když se zvyšovalo, zvyšovalo, tak já jsem měl zájem.

Takže můžeme říci, že jste ve Venezuele našel uplatnění tak, jak jste si to v životě, aniž by to byla Venezuela, kdysi představoval?

No jo. Úžasný. Já jsem si ve třech měsících koupil auto. Ne nový. Stálo, to si pamatuju, 1500 bolívarů. Auto. Docela v pořádku. Chev-rolet.

Tak jsem došli až na – zvětšovali jsem ten malej pivovárek na 600 tisíc. Rychle.

To bylo asi ve kterém roce?

To si přesně nepamatuju, ale to už bylo importovaný (rozumí se auto, pozn. I. B.). Takže to už bylo po pětačtyřicátým roce. V pětačtyřicátým roce skončila válka, ne? Pak jsem se stal ředitelem pivovaru. Nade mnou byl jenom president. A já jsem dělal všechno.

Když se vrátíte v myšlenkách zpět k Československu, co to pro vás znamená Československo? Je to jen vzdálená vzpomínka nebo se cítíte být součástí českého etnika?

Já se cítím být Čechem. A budu se cítit Čechem vždycky. Jsem spokojenej ve Venezuele, ale každej rok jezdím navštívit Československo. Mám ještě pár známejch.

Letos jsme chtěli jet, ale já jsem onemocněl. Tak museli všechno změnit, ale minulej rok jsem tam byl. Já tam mám ještě nějaký příbuzný a hlavně ty přátele. Já jsem študoval reálný gymnázium v Čáslavi. A hlavně ty přátele, který študovali se mnou v Čáslavi, který se mnou dělali maturitu, s těma se tam setkávám, který žijí v Praze…

Já jsem študoval dobře. Tři a půl roku. Chemie tenkrát ještě… Udělal jsem první státnici. A pak to najednou skončilo. A pak jsem odjel. A ti mí přátelé. Například doktor Neumann i Špaček študovali se mnou. A po válce… získali inžinýra. Já jsem nedokončil študium, poněvač bych se musel vrátit tam. Tady jsem byl velmi spokojen. Já nikomu neříkám, že jsem inžinýr. Ale mně hlavně pomohlo – praxe v Kutný Hoře s mým švagrem. Pak praxe v Ekvádoru, pak ten rok v Ekvádoru.

Kdybyste měl vaši životní zkušenost zobecnit nebo ji chtěl někomu sdělil, co pokládáte za nejdůležitější? Je důležité umět se rozhodnout, nebo je důležité jít za svým cílem a neustupovat od něj?

To je, to bylo ta nejdůležitější věc. Já jsem chtěl s Polarem něco udělat. Oni se se mnou Mendosovi chovali úžasně. Obě strany byly spokojený. Co jsme udělali, to byly věci.

23. září 2001, Caracas (Venezuela)

Pedro Brcek (Petr Brček, 1935)

Jak se stalo, že jste se dostal do Venezuely?

…tam byl ten problém mezi tou Amerikou a těma Rusama v roce 47. Tak tatínek měl, když přišel potom ten puč, po tom komunistickým puči, tatínek měl problém s těma komunistama. Tak voni zkrátka řekli, že utečeme z těch Čech. No, a tak to tak zorganizovali a ve 48 roce jsme utekli do Německa. No, a začali jsme tak hledat, kam emigrovat. No, a tak samozřejmě ten první stát to byla Amerika. A když jsme přišli na tu ambasádu, tý americký. Tak oni řekli, že to není možný a něco takovýho. Potom jsme byli na tej kanadskej ambasádě. No, a potom jsme byli na tej argentinskej. No, a my jsme nikdy ne-mysleli na Venezuelu, ale když tam tatínek přišel, na tu venezuelskou, tak mu řekli: „Ježišmarjá, to je tak něco perfektního, my potřebujeme civilní inženýry a potřebujeme hned. Přivezte, přijděte s vaší rodinou a my vám dáme ty papíry a můžete se… můžete do tý Venezuely odjetst hned, jo.“ To se samozřejmě tatínkovi moc líbilo. No, tak jsme tam přišli na tu ambasádu, to bylo na… Tam jenom za několik dní nebo tejdnů nám dali ty papíry… Takže my jsme sem přijeli do tý Venezuely, protože ten ambasador řek, že nás potřebuje vopravdu hned a nebylo to jako s těma ostatníma. „Tak uvidíme. Přijďte sem za měsíc.“ A tak. Protože tatínek měl strach, že tam bude nějaká válka mezi Rusama a Amerikou. Tak on chtěl jet z Evropy, on chtěl z Evropy.

Samozřejmě, když jsme to potom viděli, no tak, možná, že nejlepší by bylo, kdyby jsme zůstali v Německu, protože to byl ten moment, když oni změnili tu valutu v tom Německu. Jo, a potom řekněme, začal takovej ten boom ekomonickej v tom Německu. A tatínek študoval taky v Německu. Von mluví, mluvil, perfektně německy.

Tatínek je civilní inženýr?

Tatínek je civilní inženýr. Mluvil perfektně. A všecko, a všecky ty jeho, řekněme, ty studia, ty… Když on ty počítače, počítání, co on dělal, tak on to dělal na těch… To jsou ty německý, jo. Tak vopradu von to v Německu nebyl žádnej problém. A my jsme tam odsaď odjeli, no a řekněme za dva za tři měsíce potom začal, řekněme, ten boom ekonomickej. No, tak tam potřebovali víc lidí než kdekoliv jinde. No, ale potom… a opravdu nebylo to špatný.

Kdy jste dojeli do Venezuely?

Tady jsme dojeli asi koncem, v roce 48.

Rovnou jste byli v Caracasu?

Ne, my jsme přijeli do takovýho campamentu. To se jmenuje… To je někde blízko Valencie. No, a tam to byl jako takovej campament. No, a tam jsme byli. No, a mezitím tatínek jezdil, aby našel nějakou tu práci. A opravdu tu práci našel, skoro hned. A tak začal pracovat na tom institutu… To byl takovej institut, kterej, jak se to řekne, dělal česky ty počítání na ty nový konstrukce tý univerzity centrální tady v Caracasu, jo. Tak oni samozřejmě potřebovali hodně inženýrů a on tam začal pracovat, no a ta věc je, že ten první pátek, když tatínek tam pracoval, tak mu dali 400 bolívarů. A my jsme nevěděli jestli je to na měsíc nebo na čtrnáct dní nebo na co… protože opravdu 400 bolívarů to bylo dost peněz tehdy… v roce 48. No, tak jsme byli ten příští tejden všichni nervózní, jestli opravdu on zase ten příští pátek přinese těch 400 korun, tedy těch 400 bolívarů. A zase v pátek přinesl 400 bolívarů. No, tak už jsme věděli, že už na tom jsme dobře.

A potom tatínek pracoval…

To už jste zde byli všichni bratři?

Jo, to už jsme byli všichni bratři. My jsme sem přijeli, my jsme tři bratři a tatínek a maminka jsme přijeli dohromady. Ten starší brácha ten se jmenuje Jaroslav, von ty první, ten první rok nebo dva roky von pracoval někde blízko tý, aby se tam naučil španělsky, a potom začal studovat tady na univerzitě. A Ivan ten šel do takový… ve Valencii a tam se… No, a já jsem byl s tatínkem. A tady jsem študoval celej ten, celou tu střední školu, a potom jsme, když my všichni odjeli do Méridy, a tatínek tam byl profesorem.

Maminka byla v domácnosti?

Maminka nikdy takhle nepracovala. Jo, vona dělala nějaký takový aktivity, jo. Když jsme byli v Méridě, tak ona tam prodávala látky a takový, ale nikdy řekněme tak, aby někde pracovala v něčem, tak to ne.

Jak se maminka dostala ke spisování, k literární činnosti?

Maminka, ta vždycky měla… takový… jak bych řekl, takovou… se jí líbila ta literatura. Vždycky čtla. Měla mnoho knih, jo. A tak ona, vo tý řekněme, po pár letech… ještě jsme byli tady v Caracasu, vona začala… myslet vo tom napsat takovou knihu vo naší, co jsme byli v Čechách a takový. Řekněme to prakticky, to bylo v těch letech… 50, 51, 52. Já jsem tady v Caracasu studoval na tej střední škole, tak jsme měli, měl jsem tam několik profesorů Španěláků, jo. Ze Španělska, to byli ty… co museli, emigrovali…

To byla střední škola. Tak voni maminka. Já si pamatuju, že jednou za tím jedním profesorem šla, aby von něco… korigoval. A samozřejmě maminka v téj době moc špatně psala španělsky. Takže to bylo několik… pár let, co tady byla. No, tak nic z toho nebylo. No, ale vona tak psala, vždycky psala, psala. No, a když potom my jsme to viděli mezi těma třema bratry, že ona měla kila, kila papírů, co ona již napsala, a nic z toho nebylo. A tak moji bratři mi řekli, že někdo se o to musí starat. A někdo to musí řekněme jako resumovat, aby toho nebylo tolik a aby se z toho dala udělat nějaká kniha. A tak mi řekli, že to musím dělat já. No, tak já jsem tam za ní chodil. To už tatínek zemřel. To už bylo řekněme ty poslední léta, co maminka tady byla s náma. No, a tak já jsme tam za ní chodil. Ona byla v… departamentu, tady v Caracasu. No, a tak jsem to tam s ní spal. A ona se vždycky rozčílila, protože já jsme to chtěl udělat trochu kratší. Ona se šíleně rozčílila, že já jsem inženýr a že tomu nerozumím, a já, že to není možný a že se to musí napsat pořádně, že to se musí napsat se všema detailama. A já jsem řekl, ježíšmarjá, kdyť to není žádná Bible, aby to bylo nějakejch tisíce a tisíce stránek. Tak musíme udělat něco z toho, aby když to někdo čte, aby to přečet… No, tak za několik let jsme to tak dali dohromady. Někdy máma se tak rozčílila, že jsem musel tam odtud odejít. Protože ona chtěla, abych já jenom to kopíroval, jak ona to měla. Já jsme to chtěl taky editovat. Já jsem to chtěl, to co se mi nezdálo, že bylo moc… takový importantní, jo, tak jsem to chtěl jako zkrátit. Nakonec jsme to dali dohromady. Tak jsme nechali to, aby se to vytisklo. Asi dva nebo tři tisíce, myslím dva tisíce knih. No, a tak jsme to dali dohromady a každej to pak dal těm svejm přítelům.

Kniha byla vydána vlastním nákladem? Jako rodinný podnik?

Jo! Já nevím jestli to bylo 1000, 1500. Já nevím. Tu finanční věc to dělal ten můj nejstarší bratr. Já, co jsem udělal jenom já, jsem udělal tu literátskou věc na tom, aby se to napsalo a dal jsem to tak dohromady, aby to nebylo… tak dlouhý.

Knihu jste dali do knihoven?

Ne. Nic takovýho, protože to jsme měli jenom pro naše přátele. Jenom ty… co měli takhle zájem, tak jsme ji dali. Ale tak jsme nikam oficiálně nikam ji nedali.

Nebude vadit, kdybych o tom informoval v České republice?

Vůbec ne. Vůbec ne. Právě naopak. To můžete vo tom mluvit, komu chcete. To můžete s tím dělat, co chcete. Tohle můžete kopírovat, co chcete. To není žádnej ten. To jenom, že maminka vždycky chtěla, aby ten její život se dal takhle vrátit… A opravdu potom vám říkám, to nebyly jen ty poslední léta jejího života, ale to bylo prakticky od toho, kdy vona tady začala…, když ona tady několik let, když ona tu španělštinu už ona mohla, začala psát.

Maminka psala, otec se věnoval odborné práci. Mluvili jste doma česky nebo španělsky? Předpokládali jste, že se někdy vrátíte? Bratr se vrátil.

Ta věc je, že my jsme to tak, nikdy se to tak neplanifikovalo… Maminka, když potom všichni jsme byli venku z tý Méridy. Já jsme pracoval v tom Maracaibu… já jsme tam byl, kdo jsem tak nejvíc tam jezdil to tý Méridy, protože Maracaibo do Méridy to bylo moc příjemný. Řekněme to bylo nějakejch šest hodin autem. Bez žádnýho problému jsme tam jeli… v pátek večer.

S maminkou jsme mluvili česky. Mezi ná-ma bratrama normálně jsme mluvili španělsky. A to i teď. My normálně mluvíme španělsky.

A že se vrátíme do těch Čech, to jsme si nikdy nemysleli. Asi v roce 90…, když už skočil ten reginent komunistickej a začala… ta demokracie tam. Tak já jsme tak mluvil tam s těma lidma. A oni říkali: „Teď to tady může, ty věci, co vám ti komunisti vzali, se to může vrátit.“ Tak já jsme se sem vrátil do Venezuely a řekl to Ivanovi a Ivan v tom momentě skončil tu jeho práci… No, tak jsme řekli, proč tam nejedeš a co s tím můžeš udělat. Jestli to nějak můžeš dostat zpátky. No, a opravdu ta vláda, to bylo perfektní. Oni nám všecko dali, dali nám ten kapitál, aby jsme mohli… začít vopravdu tam aktivně… tam pracovat na tej farmě. Protože jedna věc byla řekněme ty nemovitosti, ale ta věc je ten, že se potřeboval ten kapitál, aby se mohlo začít pracovat. No, a ten stát nám dal ty… mašiny. No, a takže ten bratr řekl: „Já tady zůstanu, co budu dělat ve Venezuele. Já tam nic nemám.“ Vodjel s tou jeho ženou…

Bratrova manželka je Venezulanka?

Jo, vona je Venezuelanka. Vona je z Barinasu. Vona se tedy opravdu nikdy nenaučila česky… Mluví pár slov, ale řekněme, nikdy se nenaučila, aby mohla mluvit tou češtinou. A vona je tam. Tak mluví… s těma lidmi. Oni bydlí, to se jmenuje… v Žihli. To je tam od toho… nějaký čtyři kilometry. Taková vesnička. Tam oni mají takovej baráček…

Co vaši rodiče a vy synové jste oceňovali na Venezuele a co vaši rodiče oceňovali na střední Evropě?

Podívejte se. My jsme sem přijeli do tý Venezuely, jak jsem vám to řekl, to nebylo nic planifikovaný. To nebylo nic, že by jsme řekli, že se nám tady… My jsme všichni chtěli, ta idea vždycky byla jet do tý Ameriky. Samozřejmě, že v Americe je tolik těch Čechů. A to klima je v Americe jako v těch Čechách. Ale když jsme sem potom přijeli, tak tatínek vždycky dostal práci. Nám se to tady líbilo, nebyl žádnej takovej problém. Ekonomicky ten stát byl vždycky takový dobrý. Tak jsme takhle nikdy… jsme si nemysleli tady odsaď emigrovat nebo něco takovýho. Nikdy, my jsme měli možnosti. Já jsme študoval ve Spojených státech. Já jsme tam skončil ten… na univerzitě v Michiganu v roce 66, tam mě poslali ti Američani.

No, a samozřejmě, že sem tam mohl bejval klidně zůstat, ale mně se tady vždycky lí-bilo…

Když jste přijel do Venezuely, měli rodiče nějaký kontakt s jinými Čechy, kteří dříve emigrovali?

My jsme opravdu moc málo měli kontakty s Čechama. Moc málo. Řekněme takhle jako hledat ty Čechy. To nikdy takhle… Hlavně Venezuelanci, který člověk měl, ty přátele s práce, který tak přišli, ale aby jsme takhle aktivně hledali Čechy…

Když vznikla v 90. letech Asociace, zúčastňoval se někdo z rodiny těchto aktivit?

Maminka vždycky nám říkala, že tam chtěla jet. Ona nám vždycky říkala: „No, musíme tam jet.“ No, a tak jsme tam vezli maminku. Ale když potom maminka zemřela, tak jsme tam už potom,… tak tam nechodíme. Ne že bychom nechtěli, ne, ale člověk na to tak nemyslí. Tak kdyby jsem si na to vzpomněl, tak žádnej problém tam jít. Ale není to něco, že člověk na to čeká, že tam… Spíš jsme se snažili integrovat s Venezuelancema. To neznamená, že jsme se nemohli… s Čechama.

Co po životní zkušenosti na Venezuele oceňujete? Co Venezuela může dát, co nemůže dát střední Evropa, co nemohou dát Spojené státy americké.

Mně se tady ve Venezuele líbí, že tady opravdu tady je ta „free“, jak se to řekne, „liberta“. Tady… člověk dělá, co chce. Vůbec nikdo se o něj nestará. To je tak něco perfektního a mně se to šíleně líbí. Nikdo za váma, nikdo se vás neptá, co je… Možná že v Americe taky. Mně se zdála vždycky ta Amerika jako moc zorganizovaná, jo. Mně se tak… takový to typický, Venezuelané, není tak moc organizovaný… Člověk tolik let, co tady má, si už na to zvyknul, a potom, když člověk přijede do tý Ameriky, tak potom říkají, „ježišmarjá, tady je to moc zorganizovaný“. A když přijede potom do těch Čech, když vidí všechny ty policajti, kteří jsou pořád za váma, a když jedete… čtyřicet místo padesát, tak vám dají pokutu nebo něco takovýho. Tady napíšou 40 a vy… a jedete 140 a nikdo vám nic neřekne… Opravdu každej dělá, co chce. Nikdo se o něj nestará…

Mně se taky líbí, my máme letadlo, takový letadýlko. No, a tak s tím letadýlkem člověk lítá po Venezuele a všecko a nikdo se ho neptá, kam jedeš, co jedeš. To je perfektní. To letadlo už mám, koupil jsem si ho v roce asi 1976. Takže už…

Pokoušíte se u vašich dětí udržet povědomí o Evropě, o Čechách?

No, ona ta věc je, že když ony ty děti byly malý, tak já jsme s tím prvním klukem, co máme, já jsme začal na něj mluvit česky a samozřejmě to bylo trochu těžký, jo, protože my jsme byli v tom campamentu těch Američanů a tam se mluvilo anglicky, se mluvilo španělsky a do toho ta čeština. No, tak bylo to trochu takový těžký. No, a jednou mi moje žena řekla, nemluv na něj česky, protože on se z toho jednou zblázní a nebude umět mluvit nic. A druhá věc byla, že tu byl ten komunismus… to nebylo moc elegantní takhle mluvit česky, protože se to mohlo interpretovat, jako že člověk mohl mít nějaký ty vztahy na ty komunisty. A takový. Takže lidi, i Češi, mnoho Čechů mluvili španělsky. Tam vidíte. Tam byl ten režim komunistickej. Tolik těch Čechů bylo v tej Kubě… tam je učili ty sabotáže, a když člověk pracoval v americkej takovej firmě, no, tak to se tak nevidělo tak moc elegantně, že člověk se snažil, ty děti, aby mluvily česky. Člověk taky musí rozumět tu situaci, takže oni… Klukům se Čechy líbí. Ten nejmladší odjel do Čech a zůstal tam asi pět let. On tam študoval v Praze.

10. října 2001, Caracas (Venezuela)

Ota Fürth (1929)

Pane Oto, jak se stalo, že jste se dostal do Venezuely?

Já jsem cestoval po světě s lední revue, s Holiday on Ice, a než jsem se dostal do -Venezuely s tou společností, tak jsem projel hezkej kus světa. A když jsem přijel do Venezuely, tak jsem tady potkal mého dobrého kamaráda, s kterým jsme byli společně zavřený za války, a on mně nabídl, že bych tu moh pracovat.

To byl Harry Osers?

Harry Osers. S jeho tchánem. No, tak jsem celkem, už jsem měl toho ježdění dost, tak jsem si řek, že už musím někde zakotvit a celkem se mně Venezuela líbila.

Bylo ve kterém roce, kdy jste se rozhodl zůstat?

To bylo v dvaasedmdesátým roce.

A v té době jezdili s Holiday on Ice ještě další Češi a Slováci, krasobruslaři, krasobruslařky.

Tam byli sourozenci Šrámkovi, jestli se pamatujete. Tam bylo hodně lidí. Ta, jak se jmenuje, co se zabila.

Hana Mašková?

Mašková

Ondrej Nepela?

Ondrej Nepela. Z těch známých.

Sourozenci Romanovi?

Romanovi taky. Romanovi samozřejmě. Přece Pavel, potom se zabil v tom autě. Ten taky.

A vy jste byl zaměstnán u Holiday on Ice od kdy?

Jako. Já jsem tam začal v roce osmašedesátým roce.

A předtím? Jaká byla vaše profese?

My jsme jezdili po celý republice. Samozřejmě jsme. Ještě mezi tím jsem byl taky zaměstnanej. Než se to zprofesionizovalo. Aby člověk moh si vydělat taky nějaký peníze vedle toho.

Čili ta lední revue byla pod Pragokoncertem, ne pod Pragosportem. A tak jsme jezdili asi tři roky. Nás nechali. Pak to samozřejmě zrušili, protože říkali, že v tomto režimu nemůže být žádná profesionální, žádnej profesionální sport. Tak nás zase reamaterizovali a jezdili jsme pod, jak se to jmenovalo.

ČSTV.

ČSTV. Tak jsme jezdili pod tímhle tím. Vše-chny nás reamaterizovali. Všecky holky byly nějaký sekretářky, aniž by uměly psát na stroji. Jezdili jsme jako dál, jako profesionálové. Byli jsme jako. Středisko jsme měli ve sportovní hale. A jezdili jsme po těch zemích, že jo, jako Polsko, Rumunsko, Jugoslávie. Byli jsme v Kyjevě, v Moskvě, až ve Tbilisi. Taky jsme viděli tuhle část světa s tímhle tím.

No, a potom jako jsem měl problémy, s tím jedním z těch… tak jsem chtěl jít do jiný revue. Tak mi to zhatili. Já jsme měl smlouvu s vídeňskou, tam mě nepustili. No a pak jsem pracoval prostě jako šofér. Na jatkách jsem jezdil s panem ředitelem jatek Pražskýho průmyslu masnýho.

Bylo to ve kterých letech, ještě před rokem 68?

Jo jo. A pak jsem dostal smlouvu do týdle tý Holiday on Ice. Ale tam už jsem jako. Oni věděli, že jsem zkonstruoval v Česku takovou tu přenosnou lední plochu. A tak jsme se znali, že jo, z toho bruslení. Nějaký léta jsme v tom dělal. Tak prostě mě zaměstnali, jako „ice“ inženýra. A nastupoval jsem nějak prvního ledna 68. U tý lodní revue, u Holiday on Ice. A tam s něma jsem jezdil až do 74. roku.

A příchod do Venezuely?

Takže s Holiday on Ice jsem jednou přijel do Venezuely, že jo…

Do Caracasu. Tak oni o mě už věděli (čeští přátelé O. Fürtha, pozn. I. B.), že přijedu. Jsem si dopisoval, že jo. Tak oni věděli, kde jsem, co jsem a tak, že přijedu. Já jsem sem přijel před tou skupinou, protože jsem musel připravit všecko pro tu stavbu tý plochy.

To bylo ve dvaasedmdesátém?

Jo, tak na mě počkali. Tak jsme mluvili. Jednu noc jsem přespal u nich. No, a pak, my jsme začínali tady v Maracay, Maracaibo. Tak jsem potom jel do toho Maracaiba. A když jsme se potom vraceli, tak oni za mou přijeli do Maracay a tam právě mi nabíd ten pan Weis, jeho tchán mi nabíd to místo. Tak já jsem řek. To jako by mne zajímalo, ale já ještě musím s tou lední revue do Japonska. Protože, protože několikrát jsem byl v Japonsku s tou Holiday a naučil jsem se trošku japonsky, takže oni na mě byli trošku závislí v tomto směru, tak jsem nemohl říct. My jsme jeli tady rovnou do Japonska, tak jsem nemoh říct, nepojedu tam. Že jestli jim to nevadí, tak že za rok bych se sem vrátil. No, prostě jsme, když už se to tam blížilo k tomu konci, k tomu 74 roku, a pak moje man-želka. Já jsem byl v tý době taky ženatej s jednou taky krasobruslařkou, Francouzskou. Byla v jiným stavu, a tak jsme museli skončit, a tak prostě jsme hledali tu možnost, jak. Neměl jsem žádný zprávy, ale nakonec mně nechali vědět, že mám vízum a všechno zařízeny v tom, v Paříži. Já jsem žil v tý době s manželkou. Tak jsme zajeli pro to a jeli jsme sem.

V roce 74 jste začínal novou kapitolu. Jak vás přijala Venezuela?

No. Já musím říct, že od začátku jsem se tady cítil moc dobře. Já dneska to můžu říct, už ze zkušenosti, že Venezuelanec, v zásadě jsou primitivní (tj. jednoduchý, pozn. I. B.). Jako vzdělání jim chybí. Tady to je, já bych řek, takový zásadní nedostatek Venezuely je vzdělání, profesionální vzdělání. To jim tady, to vlastně je to, co z tý Venezuely dělá, to co je teďka. Že to je země jedna z nejbohatších na světě, co se týče bohatství přírodního, a přitom mají 80 procent moc chudejch. To jako ne… Tohle by mohla bejt jedna z nejkrásnějších zemí na světě se vším všudy. Druhý Švýcarsko, bych řek, nebo ještě lepší. Že když já přijedu domů a vidím, co my musíme dělat, abychom se uživili a přežili vzhledem taky k zimě. Tady každej den je ten samej. Tady je 365 dnů jeden jako druhej. To už jste asi poznal, že trošku prší nebo je trošku zamračený. To je všecko. Já nemůžu říct, že když tady mluvěj o nějakým období dešťů nebo tak, že to je nějaká velká změna. Protože když u nás prší, tak prší, když padá sníh, tak padá sníh. Tady skutečně kdyby, a moc lidem to říkám, tady se dělalo 30 procent, co se dělá u nás, že jo, každej, tak by asi dosáhli to samé, co máme my. Jenom s třiceti procentním úsilím. Je to, bohužel, jako jim to tady schází, vzdělání. Jinak lidi jsou moc inteligentní. Inteligence je něco jinýho. S inteligencí se člověk narodí. Inteligenci nemůže člověk nějak získat, zvětšit, zvýšit. Může jenom využít. A těma, tím míšenstvím, jak jsou tady ty lidi smíšený, z různých druhých, z mnoho národností, tak já myslím, že jsou dost inteligentní. Potřebujou jenom to vzdělání.

Vaše uplatnění ve Venezuele?

Já jsem potom u pana Weise, jsme dělali instalace elektrický. To byla elektrická firma. Elektrikářská. Tam měli elektrikáře zaměstnance a tady jsme shodou okolností, jsme dělali taky údržbu a všecky instalace. Tenkrát to ještě byla montárna, která patřila Neumannovejm. Teda těm bratrům Neumannovejm, kteří byli taky Češi. Takže u nich jsme všecky instalace a všecko, co se tam dělalo, v těch fabrikách jsme dělali my. A hlavní práce naše byly instalace průmyslový, elektrikářský. No, a tam jsem pracoval. U něj jsem pracoval sedm let. „Sedm let jsem u vás sloužil.“

Když jste sem přijel, měl jste možnost kontaktovat se s Čechy?

To jo. To jo. Pozdějš. Tak jsem znal jenom Harryho Oserse. Jenom tu rodinu, ale jelikož ta rodina měla takovou svoji skupinu lidí, tak ty jsem samozřejmě poznal. Pak taky v tom… toho Hanuše Neumanna. S tím jsem se dost spřátelil. On taky byl tak technicky založenej. Doma měl hodinářskou dílnu, kterou mi vždycky ukazoval. Tak jsem tam u něj dělal, co potřeboval. Vždycky elektrickou údržbu a takový ty věci. On, když jsem tam pracoval, tak on mně dělal pomocníka. Vždycky, když jsem byl na štaflích, tak on mi podával.

Co oceňujete na Češích, kteří jsou v Caracasu, ve Venezuele?

Já myslím, že Češi vzhledem k tomu, co jsem předtím… vzhledem k své nutnosti u nás, kdy musíme všecko docílit prací. My nemáme žádný velký bohatství zemní, abychom mohli se z toho žít. Jako Venezuela žije, doteďka žila, z petroleje a nafty. My jsme si museli vždycky všechno pořádně vydělat a vzhledem k tý konkurenci, tý poloze, to „srdce Evropy“, jsme museli hodně hodně se naučit a naše vzdělání má vysokou úroveň. Což jsem poznal tady. Že já klidně jsem se moh měřit s inženýrama, který vyšli z Ameriky, třeba ze severní a ze Spojenejch států. Američani, inženýři, ale myslím, že nevěděli o moc víc jako já průmyslovák. Hlavně po takový tý praktický stránce, kde člověk moh uplatnit z toho, co se naučil.

11. října 2001, Caracas (Venezuela)

Ivo Barteček (1953) je historik, působí na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, spolupracovník Centra pro československá exilová studia FF UP (Olomouc) a Střediska iberoamerických studií Univerzity Karlovy (Praha). Věnuje se vystěhovalectví a exilu do Latinské Ameriky. Cestoval Latinskou Amerikou 1997, 1998, 2000, 2001, 2002 a 2003.

Obsah čísla 3/2004

Archiv

Ivo Barteček

Češi a Slováci v Jižní Americe

Carlos Roubíček (1916)

Pedro Brcek (Petr Brček, 1935)

Ota Fürth (1929)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu