Jiří Olič

Česká prasata jsou hezčí

Svět už není takový, jaký býval. Není potřeba se proto znepokojovat, neboť už ani já nejsem takový, jaký jsem býval. Ani já, ani ty, ani my a ani vy. Dokonce ani oni nejsou takoví, jací bývali ještě předevčírem.

Například komunisté a demokraté, a písničky, které dnes zpívají, už mají jiný nápěv. Ale to nic, to já jen tak a co je dovoleno básníkům, je dovoleno i politikům a proto ani takový mýval už není, jak kdysi býval.

Jenom náš soused je stále takový, jak býval, vlídný, trochu nostalgický, když pozoruje, jak jablíčka z jeho nejoblíbenější jabloně (jejíž větve jsou již z třetiny nad naši zahradou), padají k nám a válejí se v trávě. Newtonovým zákonem padají jablka, jiným, stejně silným zákonem se rozrůstá koruna. Člověk sice vymyslel plot, ale nevymyslel přírodu. Tak bych mohl pokračovat téměř do nekonečna a v rámci sousedské besedy uvést ještě celou řadu příkladů z vesnického života. Dost tedy vesnice, podívejme se raději, co se děje ve velkoměstech. Podívejme se do světa současného umění, do takových Be-nátek a na Bienále. Nestálo za moc, říkají očití svědkové, ale mě zaujal katalog australské expozice. Má na obálce barevnou fotografii prasete. Ale nikoliv prasete domácího, co je známo svou inteligencí, která je vysoko nad průměr ostatních domácích zvířat, prasete známějšího z jitrnic, tlačenky a ovarové polévky.

Toto prase je mutant, klonovaný ovšem zatím pouze v počítačích. Nemá už rypák, ale rozpláclý nos a hlavu mu pokrývají velice řídké černé vlasy. Taková ta typická přehazovačka plešatících profesorů. Také oči má lidské a vyzařuje z nich melancholie tvora přesvědčeného o tom, že zabíjačky jsou ve své podstatě masakry. A co je vůbec nejzajímavějí: Hlavu má podepřenou a pohled vážný tak, aby zapadal do celku připomínajícího Rodinova Myslitele.

Expozici nazvala její kurátorka We Are Family. Jsme rodina. Myslí to vážně tato kurátorka a má právo na svůj vážný názor. Ostatně – v textu se zaštiťuje filosofem Bergsonem, který – jak známo – napsal krásné pojednání o smíchu. Já si myslím a skromně to říkám, že nejsem rodina s těmito počítačovými mutanty. Jejich pravá rodina je ve filmovém Hollywoodu, tam jsou na příšerky zařízeni a nese jim to slušné peníze. Morálně mně ta prasata v podobě myslitelů nevadí, ale esteticky se mi zdají – přes veškerou naturalistickou doslovnost – příliš staromódní a nevtipná. A jsme-li již na výsostném území umění, zdá se mi asi tak tisíckrát vtipnější české prase, jak ho ve všech situacích a podobách zachytil Josef Lada. A nejenom to prase domácí, co se rozčiluje nad jakýmsi kandidátem politické strany slovy: „To je čistej kandydát! Má po světě plno nemanželskejch dětí!“ Rovněž prase divoké, které se uvelebilo pod stromem, hned vedle spícího a mírně nachmeleného hajného a obdivně napodobuje lidský vzor, včetně přivřených očí a na hrudi zkřížených rukou. Je přirozené a jaksi samozřejmé, také tím, že si od spícího vypůjčilo klobouk se sojčím pírkem.

Zkrátka: naše česká prasata stále vítězí, a dokonce i nad mutanty, protože jsou daleko přirozenější, a také – lidštější. Neboť i v těch analogiích a metaforách porovnávajích svět zvířecí a lidský jde našim lidem především o condition humane – lidský úděl a jeho humorně nadlehčenou podobu.

Jiří Olič

Obsah čísla 3/2004

Jiří Olič

Česká prasata jsou hezčí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu