Karel Konečný

Chicagský archiv o Češích a Slovácích v Jižní Americe

Karel Konečný

Mýlil by se ten, kdo by předpokládal, že v tzv. Archívu Čechů a Slováků v zahraničí (Archives of Czech and Slovaks Abroad – ACASA), uloženém ve zvláštním depozitáři Regensteinovy knihovny uprostřed rozsáhlého areálu Chicagské university v jižní čtvrti Hyde Parku, budou soustředěny pouze dokumenty a tiskoviny vztahující se k působení nemalé a v minulosti nepochybně velmi významné komunity Čechů v Chicagu či v širší středozápadní oblasti tzv. Velkých jezer.

Rozsáhlá archívní sbírka, založená a po více než tři desetiletí vedená profesorem Chicagské univerzity Zdeňkem Hrubanem, je svým charakterem srovnatelná snad jen s největšími fondy bohemik v Hooverově institutu při Stanfordské Univerzitě či v Immigration History Reseach Center v Minneapolis. Nevýhodou a důvodem její nevelké přístupnosti a známosti pro veřejnost je, že stále čeká na standardní archívní zpracování. Důkladné prozkoumání a následné badatelské „vytěžení“ mnoha desítek metrů archiválií, tiskovin a unikátních fotografií proto ještě může přinést a s největší pravděpodobností také přinese nejedno překvapení. Týká se to rovněž dokumentů vztahujících se k působení Čechů a Slováků v zemích Latinské Ameriky.

Pozůstalost česko-brazilského literáta a kra-janského aktivisty F. C. Štěrby patří svým rozsahem (cca jeden běžný metr archiválií) k největším dokumentačním jednotkám, které se ve fondu ACASA k Latinské Americe nacházejí. Ještě než zahájíme průzkum Štěrbovy pozůstalosti, můžeme si o jeho zajímavém životě učinit jistou představu z biogramu Jožky Pejskara zařazeného do 3. svazku jeho nesmrtelné Poslední pocty (1989, s. 217–220). Hlavním posláním Pejskarovy „Pocty“ ovšem nebylo podrobit životopisy významných Čechů a Slováků v exilu hluboce kritickému zkoumání, ale vyzdvihnout na každé z vybraných osobností především to pozitivní, co uvedený pro Čechy a Slováky v emigraci, ale i doma vykonal.

Se zvědavostí proto přistupujeme k stro-jopisně sepsanému nástinu autobiografie, o který se F. C. Štěrba pokusil v červnu 1973. V dvoustránkovém dokumentu F. C. Štěrba uvedl, že se narodil 18. června 1909 v Žatci, absolvoval v letech 1926–1930 obchodní akademii v Plzni, ale poté značným časovým posunem vpřed přeskočil až do šedesátých let, kdy se stal členem Společnosti pro vědy a umění a jejím zástupcem pro Latinskou Ameriku. Na druhou stranu je zde poměrně přesný výčet počtu článků, úvah, studií, reportáží, fejetonů, recenzí, kritik (v souhrnu 210 položek) a 1340 (!) básní původních i přeložených. Neobjevuje se zde tedy nic převratně nového, co bychom neznali z díla J. Pejskara či z bibliografie české literatury v exilu od F. Knappa (1996, s. 49, 319, 445–447). Z kratičké poznámky Pejskarova biogramu o Štěrbovi „…v Plzni studoval obchodní akademii…, uplatnil se v obchodním podnikání“, není totiž jasné, zda se ono podnikání vztahuje i na léta strávená v Brazílii či na předúnorové období, kdy byl ještě v Československu. Sám F. C. Štěrba se o zdroji obživy ani jednou nezmínil, a to čítá jeho zachovaná korespondence stovky dopisů s krajany po celém světě. Jen v mlhavých obrysech jsou naznačeny také jeho politické názory na dění ve staré vlasti a vůbec nic se nedozvídáme o reflexi politického a sociálního vývoje v Brazílii.

Štěrba ve většině dopisů nabízel adresátům k posouzení básnické sbírky a fejetony, často i s takovou vehemencí, že se některým jevil být poněkud obtížným. Většinou se však dočkal zdrženlivé odezvy, v některých případech ale i přímého odmítnutí (např. O. Odložilíka). Zdá se, jako by některé významnější veličiny českého exilu považovaly Štěrbu za podivína s grafomanskými sklony, jehož díla po přečtení několika prvních řádek nestojí ani za odezvu. Historikové literatury v exilu vyzdvihují především Slovník zajímavých výrazů, vycházející na pokračování od konce šedesátých let.

Literární úroveň a kvalitu Štěrbových děl nechť posoudí literární historik, pro obecného historika spočívá hlavní přednost Štěrbovy tvorby v jeho aktivitách historizujících. Z tohoto hlediska je pozoruhodným počinem F. C. Štěrby jeho pokus o sestavení Slovníku jmen českých a slovenských spisovatelů, básníků, dramatiků a překladatelů v Severní a Jižní Americe z roku 1955 s věnováním Tomáši Čapkovi v New Yorku. Strojopis o 57 stranách je rozdělen na tři díly (tzv. první odboj, druhý a třetí exil), v nichž je celkem uvedeno 1426 jmen. U téměř každého jména je uveden příslušný latinskoamerický stát, někdy je také zaznamenán rok úmrtí příslušné osoby. Jedná se o patrně o první pracovní verzi, takže ve strojopisně řazeném seznamu je na každé straně tužkou doplněno několik nových jmen. Nelze vyloučit, že původní soupis prošel novou redakční úpravou, ale v archívu ACASA se bohužel nic dalšího nenachází. Nevíme však, je-li uvedený stát původním, či konečným působištěm příslušného krajana (putování přes dva tři státy, než se emigrant definitivně usadil, nebylo neobvyklé), nelze ani rozpoznat, o jaký typ či období emigrace se jedná. Bibliografie československé exilové literatury slovník nezaznamenávají, což znamená, že autor svůj projekt nedokončil.

Práce na Slovníku jmen českých a slovenských spisovatelů ale autorovi nepochybně pomohla k realizaci dalšího projektu Češi a Slováci v Latinské Americe, který se na rozdíl od slovníku spisovatelů dočkal edičního počinu v roce 1962. Protože uvedený titul je ve specializovaných knihovnách dostupný, není třeba jej zde podrobně popisovat. Také tento soupis však čeká na kritickou analýzu, především metodou vzájemného srovnání se soupisem spisovatelů.

V roce 1970, tedy k pětasedmdesátiletému výročí založení podpůrného spolku Slavia (URCTB) v Săo Paulo, se F. C. Štěrba rozhodl zpracovat historický nástin spolku, čítajícího v 50. letech bezmála 5000 Čechů. Výsledkem byl nakonec kronikářskou metodou sepsaný strojopisný přehled vývoje spolku, sestávající především z chronologicky řazeného výčtu výročních zasedání a schůzí od r. 1896, avšak bez snahy o pochopení vnějších souvislostí a kontextu. K nejpodstatnějším zjištěním autora k období poválečnému nakonec zůstává, že po komunistickém převratu v Československu nastaly ve spolku mocenské hry mezi původními a poúnorovými emigranty, což vedlo na konci padesátých let k rozkolu uvnitř spolku a k utlumení činnosti. Z nejvýznamnějších členů spolku je uveden zakladatel Jan Srna a z poválečné doby syn slavného písničkáře G. Hašler.

Je třeba připomenout, že F. C. Štěrba sledoval působení Čechů v Săo Paulo soustavně a dlouhodobě, o čemž svědčí také strojopisný seznam 94 členů Českého klubu v Săo Paulo z r. 1953 či Zpráva o Pátém týdnu Komenského v Săo Paolo z roku 1973.

Jedním z adresátů bohaté korespondence F. C. Štěrby je František Jaromír Bílek, český poúnorový exulant žijící od roku 1950 v Uruguayi. Rovněž F. J. Bílek se dočkal od J. Pejskara oslavného biogramu v Poslední poctě (sv. 4, 1994, s. 18–21). Archívní matriál k F. J. Bílkovi je bohužel pouhým zlomkem v porovnání s rozsáhlou pozůstalostí F. C. Štěrby. Dvoustránková strojopisná autobiografie líčí nejen Bílkovu lásku k divadlu, ale i počátky jeho duchovní dráhy spjaté se studiem na evangelické bohoslovecké fakultě pod vedením profesora Žilky. Jestliže Pejskar vyzdvihuje silný vliv patriarchy Československé církve husitské Karla Farského na Bílkovo rozhodnutí studovat husitskou teologii, sám Bílek se zmiňuje pouze o profesoru Žilkovi.

V několika málo dochovaných dopisech příbuzným či přátelům František J. Bílek nechává nahlédnout do svého citlivého nitra a svěřuje se, že desetiletí strávená ve společenské a kulturní izolaci nebyla právě šťastná, zvláště poté, co mu uprostřed šedesátých let zemřela manželka. Skrovné živobytí z práce na zemědělské usedlosti s ovocným sadem ani správcovství knihovny a muzea valdenských evangelíků mu nemohly nahradit ztrátu milované vlasti a jejího kulturního prostředí. Jedinou útěchou na stáří mu byly děti, z nichž dcera Alena (1933) se díky podpoře generála M. Ferjenčíka dostala do Spojených států amerických, kde se provdala za místopředsedu Československé Národní rady americké Václava Kubíčka a později pracovala na uruguayském konzulátu v Chicagu. Prvorozený syn František Antonín vystudoval v Montevideu medicínu, založil v Uruguay rodinu a splynul s místním prostředím.

F. C. Štěrba a F. J. Bílek bezesporu patří k nejzajímavějším osobnostem v řadách českých krajanů v Latinské Americe. V archívu ACASA však nalezneme nemálo dokumentů k mnoha dalším osobnostem či institucím působícím v Latinské Americe. Velmi málo víme např. o činnosti katolického kněze Jana Dusíka, působícího ve 30. a 40. letech ve čtyřech středoamerických republikách, nebo astrologa a mága Jaroslava Hořejšího, působícího pod pseudonymem Primaventura Zelinka v brazilském Santarému atd.

Samostatnou kapitolou pak zůstává činnost latinskoamerické pobočky Československé Národní rady americké, jejíž úřadující místopředseda J. J. Zmrhal ze své chicagské kanceláře v době druhé světové války neúnavně mobilizoval latinskoamerické krajany k finanční a propagandistické podpoře. Také k tomu existuje ve fondech ACSA nemálo zajímavých dokumentů, dopisů a tiskovin. Doufejme, že jejich využití pro historický výzkum je otázkou nejbližší budoucnosti.

Karel Konečný (1965), odborný asistent Katedry historie Filozofické fakulty UP v Olomouci, člen Centra pro československá exilová studia. Zabývá se nejnovějšími dějinami, autorsky se podílel se publikaci Dějiny města Olomouce (2002), Dějiny univerzitního školství na Moravě (2003), je spoluřešitelem výzkumného záměru Emigrace z českých zemí v novověku.

Obsah čísla 3/2004

Karel Konečný

Chicagský archiv o Češích a Slovácích v Jižní Americe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu