Marek Hrubec

Úpadek impéria a invaze

Marek Hrubec

Poslední dobou se slova „úpadek“, „impérium“ a „invaze“ stala pozoruhodným způsobem důležitou součástí naší Zeitdiagnose. Reprezentativním vyjádřením této diagnózy současné doby jsou na sebe volně navazující filmy kanadského režiséra Denyse Arcanda Úpadek amerického impéria a Invaze barbarů.

Hroucení věží newyorského Světového obchodního střediska či okupace Iráku jsou sice rychle se asociujícími významy, které si můžeme vybavit při přečtení názvů uvedených filmů a které jsou skutečně do poselství druhého ze snímků do jisté míry zakomponovány, nicméně jejich režisér usiluje o mnohem obecnější a hlubší sdělení. Úpadek amerického impéria není omezen jen na USA. Pojmem „americký“ rozumí režisér potažmo „západní“. V úpadku se totiž podle něj ocitá celá naše zamerikanizovaná západní civilizace. Rovněž „barbarské“ v Invazi barbarů je pojato široce. Za barbary jsou zde, podobně jako v antice, považováni „ti druzí“, kteří nepatří do naší pospolitosti, ať už jsou jimi jiné kultury nebo např. jiné generace.

Do tohoto referenčního rámce je zasazena vlastní výpověď obou kriticky a zároveň ironicky laděných filmů, jíž je reflexe postupné proměny společnosti od nadějeplných úvah o demokratickém socialismu k cynické realitě neoliberalismu a neokonzervatismu. Tato proměna je ilustrována prostřednictvím deziluzivního procesu zrání skupiny québeckých levicových intelektuálů ve třech časových úsecích: jednak v jejich mládí během pokusů o revitalizaci společnosti v 60. letech, jednak na vrcholu jejich nevyužitých sil za studené války v letech 80. a jednak v jejich ohlédnutí za uplynulým životem v současné době globálních konfliktů. Podle Arcanda vývoj této generace, jíž se nepodařilo uvést ideály svého mládí v praxi, koresponduje s vývojem celospolečenským.

Úpadek impéria

Arcand však neusiluje jen o vyprávění příběhu reprezentativních představitelů západní společnosti posledních desetiletí, ale také o načrtnutí svého obecného pojetí vývoje civilizace. Ve filmu Úpadek amerického impéria nezapře své původní vzdělání historika. Svoji tezi vkládá do úst vedoucí katedry historie na Québecké univerzitě, která v rozhovoru pro jednu radiovou stanici představuje svoji knihu „Variace ideje štěstí“. Pokud zájem lidí o celospolečensky významnou ideu, ať už je to idea jakákoli, upadá a orientuje se jen na soukromé štěstí, dochází k úpadku civilizace – tak zní hypotéza. Jestliže tuto tezi aplikujeme na konkrétní podmínky, lze říci, že amerikanizovaná západní civilizace má svoji paralelu např. v pozdním římském impériu. V důsledku privatizace zájmů a upadající socializace člověka dochází k depolitizaci, vyprázdnění veřejné sféry, rozpadu nukleární rodiny a upínání hlavní pozornosti na otázky osobní spokojenosti.

Invaze do politické sféry

Generace 60. let, uvádí Arcand, „byla poslední generace, jež ještě snila. Žila různými –ismy, největší ohlas měl tehdy marxismus.“ Sovětské tanky v pražských ulicích, Solženicyn a další skutečnosti však přinesly vystřízlivění: „Teprve pak jsme viděli a ztratili i všechny sny a iluze, až nám nakonec nezbylo nic, žádné politické ani společenské naděje. Tahle generace odejde s prázdnou… Ale podivnou prázdnotu dnes zažívá i celá západní společnost… vše kolem zaniká a mizí. Náš svět je snad znovu ,vystaven barbarům‘, kteří mohou kdykoli přijít.“ Generace, jež byla nositeli politických ideálů 60. let, se ohlíží za svým životem jakožto životem víceméně promarněným, neboť tyto ideály vyprchaly v důsledku reálné politiky, jež je znehodnotila. K jejich redefinici či k definici nových dochází dosud jen velmi pozvolna. Globální občanská společnost, jež reaguje na novou historickou situaci zesílených planetárních souvislostí, se krystalizuje zatím jen značně rozpačitě. Stále žijeme jen v důsledcích zániku bipolárního světa. Arcand naznačuje, co západního je v této souvislosti z hlediska světa generace 60. let barbarské: „Amerika zůstala jedinou supervelmocí a impériem. I tohle impérium, stejně jako každé impérium, je neustále napadáno a ohrožováno. Amerika se v poslední době zapojuje do válek. Ani nevíme, jaké může vést příště. Možná proti Severní Koreji, proti Pákistánu nebo snad Kolumbii…“ Také vyrovnání se vzdálenější minulostí nevyznívá podle názoru, který za Arcanda vyslovuje hlavní postava Invaze barbarů, uspokojivě: „Dvě stě miliónů vyvražděných Indiánů od objevení Ameriky a přitom nikde žádné muzeum holokaustu.“

Invaze do sexuální sféry

Zatímco společenská revolta 60. let propojovala politickou a sexuální revoluci, konzervativně neoliberální 80. léta politické požadavky zablokovala a ponechávala jen dříve dosažený stav sexuální svobody v privátním životě. Deziluze z Marxe a šok z Hayeka vedly do jistoty garantované Freudem. Ale ani tato jistota nebyla příliš zachována. Arcand její rozsah symbolicky vymezuje následně: „Sexuální svoboda trvala od roku 1965, kdy byly vynalezeny antikoncepční pilulky, do začátku osmdesátých let, kdy se objevil AIDS… Už jste se nemusela bát otěhotnění a ještě jste neznala strach z téhle nemoci.“ Za dalších dvacet let, tj. v současné době na počátku století, už generaci, jež dozrávala v 60. letech, zbývá jen zkroušeně bilancovat a divit se, že její potomci hledí na svět bez jakýchkoli ideálů a nadějí. Společnost se rozpadla do jednotlivých atomů. Zatímco dříve byly hodnoty společně sdíleny, nyní mají své izolované konzumenty. Mladí lidé, jež náležejí k většinové populaci, si vystačí s životem uzavřeným do privátního prostoru pohodlí. Avšak ani ti přemýšlivější na tom při své orientací na profit a osobní kariéru nebo na rezignovaný heroinový únik nejsou o moc lépe. Generace 60. let vidí v nastupující generaci cizince, barbary. „V mém filmu se střetává umírající otec, intelektuál, učitel historie a socialista 60. let se synem, jenž… dětství strávil nejspíše u videoher a dnes je business-manem, jenž obchoduje s ropou. Pro starého muže představuje barbara, stejně jako celá nastupující generace,“ říká Arcand.

Skutečná otázka, kterou si Arcand nikoli bez naděje v mladou generaci a v její smysluplnou politickou participaci klade, zní, zda se naše civilizace opravdu blíží ke svému konci, nebo zda prožívá jen jednu z recesí, po níž nastoupí opět konjunktura. Prosazování eutanazie nadějí 60. let nemusí být posledním slovem.

- - -

Na samý závěr bych rád pod čarou dodal, že Denys Arcand (nar. 1941 v Québecu) patří mezi nejvýznamnější současné kanadské režiséry celovečerních filmů. Jeho snímky Úpadek amerického impéria (Le déclin de l’empire americain, 1986) a Invaze barbarů(Les invasions barbares, 2003) byly promítány na lednovém filmovém festivalu Febiofest v Praze; druhý z nich, jímž byl festival otevřen, se právě dostává do běžné distribuce v České republice. Snímek Úpadek amerického impéria získal ocenění na filmovém festivalu v Cannes a devět Geniů, tj. cen udělovaných nejhodnotnějším kanadským filmům. Invaze barbarů byla oceněna na festivalech v Cannes a v Torontu, získala Evropskou filmovou cenu a obdržela Oscara v kategorii zahraniční film. Přestože toto poslední komerční ocenění vrhá na film určitý stín, je třeba zmínit, že Oscary jsou výjimečně udělovány také hodnotným filmům, např. v minulém roce sociální kritice Michaela Moora Bowling for Columbine. Moorova kritika politiky G. W. Bushe vedla dokonce k zavedení cenzury děkovných projevů při předávání ceny.

Marek Hrubec (1968), zabývá se sociální a politickou teorií ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR a na Filosofické fakultě UK v Praze.

Obsah čísla 3/2004

Marek Hrubec

Úpadek impéria a invaze

Úpadek impéria

Invaze do politické sféry

Invaze do sexuální sféry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu