Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Zdislav Šulc

Není jednoduchých receptů

Je udivující, že politolog je s to tak kategoricky a zjednodušeně vynášet soudy o současné globalizované společnosti, jež jako pověstný čarodějův učeň vypustila ze svých lahví tolik démonů, aniž tušila, jak je ovládat. A že za jejich nezvládání činí odpovědnou jedině sociální demokracii, která je momentálně ve většině evropských zemí v krizi. „Čím rychleji sociální demokracie v celé Evropě opustí scénu, tím větší budou naděje, že někdo slušný a citlivý zaujme její místo,“ sděluje svůj zázračný recept na uzdravení společnosti, nemocné bídou, nezaměstnaností, nerovností, xenofobií a mnoha jinými jevy.

Ve svých myšlenkových zkratkách klade M. Król úspěšnost a tím i existenční oprávněnost sociální demokracie do minulého století. A co taková osudová selhání, jako odhození intemacionalismu a hlasování pro válečné úvěry „svých“ národních vlád po vypuknutí první světové války? Nebo selhání sociálně demokratické výmarské republiky, ze které vzešel hitlerovský fašismus? Podobně porážka menševiků bolševiky a z ní vzešlý – stalinismus?

Historie 20. století svědčí spíše o fungování jakéhosi dějinného kyvadla, které se v různých časových intervalech a ne ve všech zemích shodně vychyluje tu více vpravo, tu více vlevo. Po druhé světové válce nevyhrál v prvních volbách válečný hrdina konzervativec Churchill, ale labouristé se socialistickým programem včetně znárodnění. Problémy, které tím později v britské společnosti vznikly, řešila antisociální M. Tatcherová. Důsledky jejího vládnutí přivedly k moci opět -labouristy s Blairovou třetí cestou. V poválečném Německu vytvořili „hospodářský zázrak“ Adenauerovi a Erhardovi křesťanští -sociálové, aby pak řešení problémů jimi vytvořeného „sociale Marktwirtschaft“ přenechali sociálním demokratům.

V Česku, po ztrátě iluzí o rychlém skoku do konzumního ráje, si lidé zvolili sociální demokracii v očekávání, že v jediném volebním období napraví důsledky bezprecedenčního transformačního přerozdělování národního majetku. Po triumfálním vstupu do Strakovy akademie hlavním vchodem na to zanedlouho přestali věřit i sami sociální demokraté (proč by jinak dva roky před uplynutím volebního období ohlašoval jejich předseda svůj odchod na Vysočinu?) atd. atp.

Polský politolog patrně pozapomněl na zákony fungování moci, známé a dále sofistikované už od dob Machiavelliho. Jak jinak by se mohl jako kazatel rozhořčovat, že „svět nemůže dál trvat ve stavu netečnosti a necitlivosti“ k dříve uvedeným nectnostem? A přitom jako recept na jejich vyléčení nabízet naivní víru, že „čím rychleji sociální demokracie v celé Evropě opustí scénu, tím větší bude naděje, že někdo slušný a citlivý zaujme její místo“. Historie nenabízí příliš mnoho dokladů o takovém fungování zákonů moci, kdy „slušní a citliví“ vytlačují neslušné a necitlivé. V politice se spíše uplatňuje větší či menší schopnost té či oné vládní garnitury řešit reálné problémy společnosti. Švédští sociální demokraté nepřetržitě padesát let setrvávali u vlády, když vytvářením welfare state přesvědčovali obyvatelstvo o své kompetentnosti. Počátkem 70. let však vláda nedokázala včas reagovat na neočekávanou krizi státu blahobytu a společnost povolala vládu nesocialistickou ve víře, že to dokáže ona. Stačilo však šest let, aby se ukázalo, že očekávání byla chybná. A tak ještě uprostřed druhého volebního období byli sociální demokraté, kteří se stačili ze svých chyb po-učit, znovu povoláni ke kormidlu.

Kdo ví, zda by pro českou sociální demokracii nebylo bývalo lépe, kdyby i přes své nečekané křehké „vítězství“ v posledních volbách přenechala vládu spojené pravici. Ta by si musela dlouhodobě působící důsledky transformace, zpackané vlastními vládními garniturami, vylízat sama.

Zdislav Šulc, ekonom, publicista

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Jiří Vančura: Kde vzít a nekrást?
Jaroslav Šabata: Obnovit identitu na ideové půdě
Luboš Dobrovský: Hřích, nebo moudrost?
Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie
Pavel Mertlík: Existenční otázky namístě
Jan Sokol: Politika a soutěž krásy
Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr
Jiří Kunc: I z této křižovatky vedou cesty
Petr Fejtek: Problém filosofický, anebo lidský?
Jan Novotný: Ideje proti kastám
Erazim Kohák: Soumrak a svítání sociální demokracie
Pavel Švanda: Nebezpečný hlad po sekulární spáse
Pavel Pečínka: Třetí cesta mezi extrémy
Zdislav Šulc: Není jednoduchých receptů
Alena Wagnerová: V krizi je celý systém
Miloš Hájek: Je nutné hledat politické řešení
Hana Mejdrová: Selhání byla vždy důsledkem dějinného zlomu

Obsah čísla 3/2004

Zdislav Šulc

Není jednoduchých receptů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu