Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Erazim Kohák

Soumrak a svítání sociální demokracie

Prožil jsem příliš mnoho volebních vítězství i porážek, než abych po jedné hovořil o „soumraku“, ač uznávám, že Marcin Król poukazuje na skutečné nebezpečí, které provází sociální demokracii od jejího vzniku. Silou sociální demokracie bylo uvědomění, že demokratická revoluce je planá, pokud nemá i materiální rozměr. Jejím pokušením vždy bylo spokojit se s tímto rozměrem. Rozjitřené sociální svědomí pak utěšovávala sdílenou vírou věku elektřiny a páry, že hospodářský vzestup vyřeší všechny sociální problémy.

Nic nového to ovšem není. Na konci osmdesátých let na Západě proběhla velká debata o údajné nadbytečnosti sociální demokracie, protože dělníci se prý už mají dobře. Ve dvacátých letech se v Sovětském svazu diskutovalo o chvostismu, sklonu považovat sociální transformaci za chvost ekonomického rozvoje. Stačí pětiletý plán. Masaryk před sto lety prohlašoval, že mlýnským kamenem na krku marxismu je materialismus – a rozuměl tím iluzi o soběstačnosti ekonomického růstu. Ostatně už Karel Marx kritizoval odborářské vědomí, které se spokojovalo se mzdovými výdobytky a opomínalo sociální stránku demokratické revoluce.

Toto liberální dogma o neviditelné ruce ekonomického růstu dnes představuje obzvlášť dotěrné pokušení. Je to sice zjevně nepravda, avšak každá televizní reklama přesvědčuje diváka, že ti zámožnější žijí šťastněji. Usilovná propagační kampaň „konzervativní revoluce“ účinně přesvědčuje voliče, že hospodářský růst je dostatečný sociální program, jen když odbouráme sociální a ekologickou legislativu, která údajně brzdí růst. Těžko se divit, jestliže i mnoha stoupencům sociální demokracie se dogma o samospásnosti ekonomického růstu jeví jako samozřejmost. Posvěcuje totiž chamtivost sociálním posláním.

Ovšem že to v žádném smyslu není sociální demokracie. Smyslem sociální demokracie je rozšířit osvícenskou demokratickou revoluci o sociální a dnes také ekologický rozměr. Jejím programem už půl druhého století je vytvořit předpoklady pro soužití ve svobodě, vzájemné úctě a dobré vůli. Francouzsky se to řekne liberté, egalité, fraternité! Dnes to znamená zlomit nadvládu nadnárodních kartelů důslednou demokratizací, soustavně prosazovat lidská práva a potřeby přírody, usilovat o odzbrojení a omezení zbrojního obchodu a obchodní globalizace obecně, převést vojenské rozpočty na zdravotnictví a školství, budovat mezinárodní právo a nadnárodní organizace, prostě dělat všechno, aby lidé mohli žít ve svobodě, v míru a s lidskou důstojností. Taková je politika demokracie, která chce být zároveň sociální a ekologická.

Jenže program nestačí hlásat, je třeba pro něj vychovávat voliče – a to znamená vycházet z voličských pavlačových samozřejmostí. Ty jsou dnes především post-revoluční. Dramatický odklon od poražené ideologie následuje pravidelně po každé porážce. Po bitvě u Waterloo byla demokracie pro celou generaci sprostým slovem. Po pádu nacismu se jakýkoliv náznak nesouhlasu s levicovým programem jevil jako spolupráce s nepřítelem. Znárodňovalo se i ve staré Anglii. Po čtyřiceti letech studené války se sprostým stalo slovo socialismus. Řečník, který by dnes u nás začal kritikou Spojených států či tržního hospodářství a prohlásil se za socialistu, by ztratil své publikum hned v první větě. Těžko tak někoho přesvědčit.

Politika je umění možného. V ovzduší voličské kocoviny ze čtyřiceti let „reálného socialismu“ plně chápu socialistické politiky, kteří usilují jen o to, aby zachovali alespoň základní obrysy sociálního státu, a snaží se při tom vychovávat odpovědné voliče sociální demokracie. Jistě, vyskytují se mezi nimi i trapné případy jako Bushův dychtivý přítel Blair, jenže také přesvědčení sociální demokraté Lionel Jospin, Gerhard Schöder nebo náš Vladimír Špidla. Ve dnešním thermidoru budou jejich vítězství pochopitelně kompromisy, jenže kompromis je vítězství pro obě strany.

Jsem přesvědčen, že až odstoupí generace odchovaná dědictvím studené války, bezpráví světovlády nadnárodních koncernů vynese do popředí hnutí, které proti ideologii růstu a chamtivosti postaví program radikálně sociální, ekologické a celosvětové demokracie. Jenže takový program se nedá postavit na liberální představě hospodářského růstu (s doložkou pro dělníky a důchodce) – a s důrazem na horních deset tisíc už vůbec ne. Dovedu si jej představit jen na základě demokracie se sociálním a ekologickým svědomím. Ač v našem věku nástupu kapitálu a jeho liberální ideologie to může znít nepravděpodobně, jsem přesvědčen, že program sociální reformy může vyjít jen z myšlenky sociální demokracie.

Erazim Kohák

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Jiří Vančura: Kde vzít a nekrást?
Jaroslav Šabata: Obnovit identitu na ideové půdě
Luboš Dobrovský: Hřích, nebo moudrost?
Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie
Pavel Mertlík: Existenční otázky namístě
Jan Sokol: Politika a soutěž krásy
Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr
Jiří Kunc: I z této křižovatky vedou cesty
Petr Fejtek: Problém filosofický, anebo lidský?
Jan Novotný: Ideje proti kastám
Erazim Kohák: Soumrak a svítání sociální demokracie
Pavel Švanda: Nebezpečný hlad po sekulární spáse
Pavel Pečínka: Třetí cesta mezi extrémy
Zdislav Šulc: Není jednoduchých receptů
Alena Wagnerová: V krizi je celý systém
Miloš Hájek: Je nutné hledat politické řešení
Hana Mejdrová: Selhání byla vždy důsledkem dějinného zlomu

Obsah čísla 3/2004

Erazim Kohák

Soumrak a svítání sociální demokracie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu