Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Petr Fejtek

Problém filosofický, anebo lidský?

Sociální demokracie asi skutečně začala být zbytečná. Skončí v populismu lokálních forem či typů. Jediná cesta je asi ta, kterou ukázal Tony Blair – sebrat pravici její témata, ideje, cíle. Ačkoli i to je cesta zřejmě jen dočasná, alespoň podle Blairovy současné pozice.

Principiální téma však zůstává – a to je spravedlnost. Ne v právním smyslu, ale ve smyslu vzpírání se přírodě, protože se zdá, že její princip to není: příroda není spravedlivá. Anebo, řečeno s J. M. Keynesem, snad až v dostatečně dlouhém horizontu, kdy budeme všichni mrtvi.

Jaká je naše lidská představa o spravedlnosti? (Už ta jazyková potíž: neměli bychom říkat spravedlivosti? Ale adjektivum spravedlné neexistuje.) Solidarita s těmi, kterým příroda nedala vše potřebné. I s těmi, kterým nedala vše potřebné rodina? Nebo škola?

Dostáváme se tedy ke zvláštní variantě tohoto pojmu „sociální spravedlnost“. První problém zní, zda vůbec nejde o rozpor s přívlastkem (contradictio in adjecto, něco jako kulatý čtverec). Je spravedlivé, že nějaký primitiv (hokejista, zpěvák apod.) má stonásobné příjmy oproti svému stejně primitivnímu fanoušku? Ale vždyť fanoušci si své idoly vlastně platí – bez jejich poptávky by žádné hvězdy nebyly. Je nespravedlivé, že nejbohatší člověk na světě je ten, kdo vytvořil (byť jen softwarovou) firmu největší hodnoty?

Dnes se tento problém promítá do naší diskuse o penzijní reformě: platí teorie stejných žaludků a důchod toho, který na daních a pojistném vlastně „živil“ čtyři spoluobčany, má být stejně vysoký jako těch čtyř „sociálně slabších“?

Lidé vždy žili ve společenstvích více či méně přirozených, kde se lidé znali – fungovaly tam tedy vztahy a vazby víceméně také přirozené, lidské. Až moderní doba vytvořila společnost jako složitou organizaci anonymních – byť možná nezávislejších, a tedy svobodnějších – jedinců. Tato společnost nutně začala organizovat své byrokratické (odlidštěné) struktury, až v Evropě a zejména v (post)socialistických zemích vyvinula státní paternalismus: stát všechno – a tím pádem i za všechno – může.

Většina ekonomických teorií vycházela z abstrakce, že člověk je jakýsi homo oeconomicus, tedy primitiv maximalizující svůj užitek spotřebou (plus nejvýš zábavou ve volném čase). Nikdo tím nebyl nadšen, ale abstrakce se používala podobně, jako se užívá statistický průměr, ačkoli takový statisticky průměrný člověk neexistuje.

Kritika se pokoušela model nabourat, dnešní „nová ekonomie“ hledá cesty úplně odjinud – klade si konkrétnější otázky. Například: může se měnit motivace lidí (třeba politikou vlády)? A proč je tak rozdílná míra ekonomické aktivity v anglosaských zemích (Británie, USA), kde podíl celkové pracovní síly na populaci 15–64 let dosahuje 75 %, kdežto v Evropě jen kolem 70 %?

Další ekonomové kladou ještě konkrétnější otázky a dokonce z odpovědí zpracovali anketu: Jsou chudí uvězněni v pasti chudoby? Záleží výše příjmu na štěstí? Jsou chudí líní?

Na první otázku odpovědělo kladně 29 % oslovených Američanů, ale 60 % Evropanů. Podobně u druhé otázky zazněla kladná odpověď jen u 30 % Američanů, ale 54 % Evropanů. Zato lenost s chudobou spojuje 60 % Američanů, ale jen 24 % Evropanů.

Celkem jednoznačné výsledky. Anglosaský svět a jeho lidé mají jiné hodnoty a díky tomu i (hospodářské) výsledky. Zatímco Evropané jsou skeptičtí a více odevzdáni osudu, v myslích Američanů stále žije „americký sen“ a odhodlání se k němu propracovat. Proto má Demokratická strana v USA tak daleko k našim socialistům.

Myslíte, že lze hovořit o „jiné morálce“? Rozdíly v produktivitě práce a celkové výkonnosti ekonomik k tomu nabádají. S rozdílným postojem na výše uvedené jednoduché otázky ovšem souvisí daleko více věcí. Rozdíl není jen v trhu práce, ale řadě dalších institucí formujících ekonomické prostředí.

Například věří-li více Evropané na vliv štěstí (osudu), je logické, že se proti jeho nepřízni „pojišťují“ větším přerozdělováním státního rozpočtu. To ovšem znamená vyšší daně, menší ochotu pracovat či podnikat a další pokles ekonomické aktivity. Důsledky příčin, které primárně tkví v hlavách Evropanů, se dále mohou prolínat, podporovat a řetězit.

Pert Fejtek, ekonomický novinář

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Jiří Vančura: Kde vzít a nekrást?
Jaroslav Šabata: Obnovit identitu na ideové půdě
Luboš Dobrovský: Hřích, nebo moudrost?
Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie
Pavel Mertlík: Existenční otázky namístě
Jan Sokol: Politika a soutěž krásy
Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr
Jiří Kunc: I z této křižovatky vedou cesty
Petr Fejtek: Problém filosofický, anebo lidský?
Jan Novotný: Ideje proti kastám
Erazim Kohák: Soumrak a svítání sociální demokracie
Pavel Švanda: Nebezpečný hlad po sekulární spáse
Pavel Pečínka: Třetí cesta mezi extrémy
Zdislav Šulc: Není jednoduchých receptů
Alena Wagnerová: V krizi je celý systém
Miloš Hájek: Je nutné hledat politické řešení
Hana Mejdrová: Selhání byla vždy důsledkem dějinného zlomu

Obsah čísla 3/2004

Petr Fejtek

Problém filosofický, anebo lidský?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu