Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Jaroslav Šabata

Obnovit identitu na ideové půdě

Marcin Król samozřejmě ví, že výzva, aby sociální demokracie jako strana, která vyčerpala své historické poslání, uvolnila své místo„někomu slušnějšímu a citlivějšímu“ je k ničemu; a že to není jen proto, že „její politikové ztratili poslední zbytky socialistické slušnosti“. Touto křiklavou pointou jeho úvahy se však nenechme mýlit: jeho diagnóza i terapie neduhů reformistické levice představuje cenný symptom krize evropského demokratického myšlení v „postdemokratických“ podmínkách (tj. v podmínkách dosud nezvládnutých nároků, jež na demokracii klade postbipolární epocha). Nic víc, ale taky nic méně, což by nemělo být těžké pochopit hned ze dvou důvodů: za prvé proto, že Król už před čtyřmi roky (jako děkan Fakulty historie na Varšavské univerzitě) velmi podobně„shazoval“ tehdy dva roky vládnoucí a stále nemožnější polskou pravici (viz Co je v nepořádku s evropskou pravicí? Mf Dnes 12. 2. 2000) pro její „stále méně přitažlivý neo-liberalismus“ a „hřmotnou formu křesťanského konzervatismu“ s jejím vyšeptale komunitaristickou interpretací hesel o rodině, morálce a národu. A za druhé, a ještě víc proto, že své poněkud divoké terapeutické představy odvozoval z diagnózy, která neměla daleko k původnímu étosu sociální demokracie…

Co jiného byl jeho tehdejší postulát „přemostit hluboký příkop mezi trhem a společností“ (s jeho „transformačními“ traumaty) ve jménu „solidarity, v níž je zakódován příslib toho, že jsme si rovni a jeden druhému bratrem tak, že by se měl jeden o druhého postarat“?! Společný prospěch a občanská společnost, napsal tenkrát Marcin Król, to vše mělo být v našich postkomunistických demokraciích zachováno…, a přestože málokdo pochybuje o správnosti zavedení svobodného trhu a individuální svobody, cítíme velké znepokojení nad opuštěním těchto hodnot…

Pozoruhodným rysem Królova tehdejšího i dnešního zamyšlení nad neutěšeným stavem základních evropských stranicko--poli-tických formací zprava i zleva je míra, jimiž je poměřuje. Neodvozuje ji z vnitřního vývoje Západu, nýbrž z vnitřního vývoje „Východu“. V jeho bezděčném povzdechu nad ztrátou smyslu pro solidaritu, který inspiroval antirežimistická hnutí v epoše „Helsinek“, je zašifrována otázka, o níž platí, že je důležitější než odpověď. Pro zcela aktuální ilustraci: nikterak levicový Daniel Kaiser, který právě v Lidových novinách obrátil pozornost na tristní stav věcí v bývalé NDR („Good bye, Kohl“, LN 22. května 2004), vkládá neméně bezděčně prst do stejné rány.

Opravdu existuje tisíc a jeden důvodů k nekonečné řadě otázek typu: Proč se původní „helsinský“ transformační program spojující kreativní reprezentanty všech tradičních i netradičních evropských ideových orientací (socialisty, konzervativce a liberály, i zelené a pacifisty) tak prazvláštním způsobem zvrtl? Proč paradigma politiky vojenské síly znovu převálcovalo paradigma vyjádřené geniální formulí německých sociál-ních demokratů „Wandel durch Annaeherung“? Proč byl z myslí evropských elit vytěsněn smysl Parížské deklarace o nové Evropě (1990)? Proč ochabl duch boje za lidská práva, jejichž třetí generaci tvoří práva „solidarity“ (právem na mír počínaje), jenž vyústil ve středoevropskou pokojnou revo-luci? Jak se mohlo stát, že se uvolnil tak velký prostor pro politiku pohrdání „plevelnými“ lidskými právy? Jak se mohlo stát, že jejich reprezentant dobyl Pražský hrad -zásluhou téměř všech komunistických a dokonce i některých sociálnědemokratických poslanců?

Nevím, co si o těchto otázkách myslí Marcin Król. Ale jedno vím zcela jistě: jeho tápavý pokus o obnovu „solidarity otřesených“ (tak jeho sžíravé kritiky čtu) vychází z příliš úzkého, z příliš reformistického, z příliš -anachronického pojetí identity sociální demokracie. Bezděky tak povzbuzuje staronovou směsici onoho trapně partokratického pragmatismu s turbulentním anarchismem a levičáctvím, s nímž musela sociální demokracie laškovat už ve své zakladatelské evolučně-revoluční epoše – v epoše Druhé internacionály. Jeho nápad uvolnit prostor slušnějším formacím na levici zánikem sociál-ní demokracie proto nutí k otázce: Jsou snad takové? Kde jsou? Mají-li vzniknout, nesmí se sociální demokracie vzdát zápasu o obnovu své identity na ideové půdě, kterou sdílí společně s „nehřmotnými“ křesťanskými demokraty a levicovými liberály všech proveniencí (zelené nevyjímaje). Její ideová legitimace nebyla ještě nikdy tak důležitá.

Jaroslav Šabata, politolog, publicista

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Jiří Vančura: Kde vzít a nekrást?
Jaroslav Šabata: Obnovit identitu na ideové půdě
Luboš Dobrovský: Hřích, nebo moudrost?
Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie
Pavel Mertlík: Existenční otázky namístě
Jan Sokol: Politika a soutěž krásy
Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr
Jiří Kunc: I z této křižovatky vedou cesty
Petr Fejtek: Problém filosofický, anebo lidský?
Jan Novotný: Ideje proti kastám
Erazim Kohák: Soumrak a svítání sociální demokracie
Pavel Švanda: Nebezpečný hlad po sekulární spáse
Pavel Pečínka: Třetí cesta mezi extrémy
Zdislav Šulc: Není jednoduchých receptů
Alena Wagnerová: V krizi je celý systém
Miloš Hájek: Je nutné hledat politické řešení
Hana Mejdrová: Selhání byla vždy důsledkem dějinného zlomu

Obsah čísla 3/2004

Jaroslav Šabata

Obnovit identitu na ideové půdě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu