Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Jürgen Kocka

Základní sociálně demokratické hodnoty dnes

Jürgen Kocka

Předně: Je třeba rychle dosáhnout shody, že i nový program SPD bude trvat na základních hodnotách svobody, spravedlnosti a solidarity. Odkazují na Francouzskou revoluci, na osvícenství, na humanismus a křesťanskou etiku. Ačkoliv si žádná jiná strana z této trojice neudělala značku, tyto tři základní hodnoty mají ohlas i mimo rámec sociální demokracie a souvisejí s poselstvím spolkové ústavy.

Skutečně si zasluhují shodu, zejména ve vzájemné kombinaci. Vždyť svoboda ve spojení se spravedlností a solidaritou neznamená jen nepřítomnost donucování, ale i absenci nouze, nejen svobodu individuálního jednání, ale i společné tvorby. Spravedlnost v sociálně demokratickém smyslu neznamená jen rovnoprávnost a rovnost startovních šancí, ale i rovnost základních šancí životních. Ve spojení se svobodou není ovšem spravedlnost totožná s rovností a rovnostářstvím, nýbrž je zcela slučitelná, ba nutně spjatá s určitými druhy nerovnosti. Solidarita znamená ochotu stát při sobě za rámcem právních závazků, znamená odpovědnost za vývoj celku, znamená smysl pro celek, angažovanost a participaci. Spojení tří základních hodnot je rozhodující, způsobuje také napětí mezi nimi a v praktické politice stále znovu vyžaduje vzájemné vyrovnávání.

Za druhé: Shody je třeba docílit také v tom, že sociálně demokratické základní hodnoty se musí v každé historické situaci znovu formulovat. Připomeňme si známou větu Willyho Brandta z roku 1992, že každý čas si vyžaduje svoji odpověď a musíme být na výši doby, chceme-li dosáhnout dobra. Připomeňme si také, že i dříve SPD historicky aktualizovala základní hodnoty. V klasickém dělnickém hnutí, v době Bebelově, Ebertově a ještě i Schumacherově, byla sociálně demokratická definice sociální spravedlnosti vlastně slepá vůči rovnosti pohlaví. Teprve v následujících desetiletích vzrostlo také pochopení, že k sociální spravedlnosti patří i rovnost pohlaví. Dnes už se to uznává, i když ještě zcela nenaplňuje.

Za třetí: Tím vyvstává otázka, které rozhodující změny od berlínského programu z konce osmdesátých let jsou významné pro dnešní novou formulaci základních hodnot. Mnohé se ukázalo až v posledním desetiletí, ve skutečnosti jde však o část dlouhodobých procesů.

Dostali jsme se do dříve nevídané sociální a ekonomické krize. Jejími vzájemně souvisejícími hlavními momenty jsou rostoucí nezaměstnanost, rostoucí státní zadlužení a kulhající hospodářský růst. Krize vyžaduje nové určení vztahů mezi hospodářstvím, společností a státem, nemá-li se dále zostřovat.

O "občanské společnosti" (Zivilgesellschaft či soziale Bürgergesellschaft) se v roce 1989 sotva diskutovalo, dnes je to ústřední téma veřejné diskuse v SPD a v odborech. Co za tím vězí?

Udržitelný rozvoj je dnes ústředním tématem zcela jinak než v roce 1989: netýká se jen nebo především ničení přírody a politiky pečující o životní prostředí, ale je zobecněn a má nové těžiště ve vzájemném vztahu generací. Vzhledem k demografické perspektivě, jejíž krajní problematičnost jsme si uvědomili po staletí počet obyvatel rostl, několik desetiletí klesá se budoucnost stala opět naléhavým problémem politiky. Rozpor Západ-Východ, který byl po celá desetiletí ústřední (studená válka, dva německé státy a dvě německé společnosti, také rozpor mezi komunismem a sociální demokracií), se rychle vzdálil do minulosti. Jaké důsledky z toho vyplývají pro sociálně demokratické sebevědomí? Jak se to odrazí na mírových politických cílech sociální demokracie?

Nastala zrychlená internacionalizace, z jedné strany jako evropeizace, z druhé jako globalizace. A pokračuje.

Za čtvrté: Nadále jsou tu mnohé věci, jež sociální demokracie po půldruhé století pociťuje jako výzvy, které se jí týkají, např. sociální nerovnost. Ta se zostřila. Její vzorec se však mění. Rozpor mezi mzdovou závislostí a "samostatností" ztrácí svou vyhrocenost.

Za páté: Co z toho vyplývá pro přeformulování základních sociálně demokratických hodnot? Co by mělo následovat?

Svoboda

Formulace berlínského programu se mi zdají být nadále výstižné, mělo by se však ujasnit, že svoboda v sociálně demokratickém chápání znamená vždy individuální nebo společnou svobodu tvorby. Vedle "svobody od něčeho" je třeba zdůraznit "svobodu pro něco". Především je ale třeba, opět s Willym Brandtem, svobodu mnohem více zdůraznit. (V preambuli berlínského programu "Co chceme" zmínka o svobodě vůbec chybí!) Patos svobody, jenž ve 20. století vyvěral z boje proti diktaturám, dnes sice pro většinu lidí vyprchal, je však na čase jej nyní přeformulovat a nově zakotvit: jako svobodu mnoha lidí, také a zejména v každodennosti, jako svobodu tvorby, individuálně a společně, z vlastní iniciativy, jako radost z rozhodování, z dynamiky a ze samostatné činnosti. Proč?

Protože (a) způsobilost ke svobodě obecně vzato vzrostla. Lidé mají v tomto smyslu mnohem více možností než generace konce 19. století: větší blahobyt, vzdělání, více času, delší život. Dnes mnoho lidí dokáže samostatně organizovat a tvořit, což bylo dřív výsadou malé menšiny. Lze-li však mít více svobody, musíme učinit všechno, aby byla skutečná a využitelná k něčemu pozitivnímu.

Protože (b) naše společnost naléhavě potřebuje více vlastní iniciativy a spontánnosti, aby obnovila svou pohyblivost a výkonnost, nutné pro udržení blahobytu a zlepšení sociální spravedlnosti. V budoucnu půjde o to, rozšířit prostor, nabídnout podněty a vhodně měnit myšlení.

Protože (c) sociálně demokratické dělnické hnutí jako hnutí za svobodu a emancipaci, které mnoho vykonalo pro svobodu mnoha lidí, má na tomto poli velkou tradici. Na to bychom měli víc myslet. Vlastní iniciativa přece neznamená egoismus, neznamená akceptovat privilegia malého počtu lidí, nýbrž znamená: troufat si na něco, starat se o něco, zasadit se sám nebo s jinými o cíle, které nechceme přenechat státní péči, ale ani tržní konkurenci.

Spravedlnost

Na této základní hodnotě musíme bezpodmínečně trvat. Nelze snižovat její váhu, ale nově ji promyslet.

Předně: Spravedlnost má mnoho společného s rovností, jak to vidí i berlínský program. "Její základ spočívá ve stejné důstojnosti všech lidí. Žádá stejnou svobodu, rovná práva před zákonem, rovné šance politické a sociální participace a sociálního zabezpečení." Ne každá nerovnost je nespravedlivá, ale jsou nerovnosti - i sociální a ekonomické - které působí nespravedlivě a jsou nespravedlivé. Hranice mezi nimi se těžko určuje. Jsou se spravedlností slučitelné jen takové socioekonomické nerovnosti, které "slouží ku prospěchu každého"? Asi tak to vidí John Rawls, působí to však příliš rigidně. Jsou se spravedlností slučitelné jen takové socioekonomické nerovnosti, které vyplývají z individuálních výkonů? Vždyť víme, jak výkon závisí na zdatnosti, která vyplývá nikoliv z individuálních, ale ze společensky určených nerovných podmínek, které jsou jedincům dány předem jako náskok či handicap.

Jsou se spravedlností slučitelné jen takové socioekonomické podmínky, které lze omluvit nadřazenými a uznanými kritérii, jako je produktivita, hospodářský růst, společenský rozvoj, svoboda mnoha lidí a obecné blaho? V tomto smyslu píše Thomas Meyer, praktické ověření je však náročné. Ale ať definujeme spravedlnost jakkoliv, zdá se mi, že v naší společnosti a tím spíše v mezinárodním měřítku nepochybně existují nerovnosti v rozdělování příjmů, vlastnictví, životních šancí a rizik, které spravedlivě nepůsobí a spravedlivé ani nejsou. Férové jednání předpokládá také, že i od úzké vrstvy zámožných očekáváme omezení, jestliže je požadujeme od drobných lidí. A navíc: Sluší se, aby silná bedra nesla více než slabá. Otázka spravedlnosti rozdělování nemůže tedy být odložena nebo umlčována, zejména ne v sociálně demokratickém myšlení.

Za druhé: Nynější a dále rostoucí masová nezaměstnanost je nejtísnivějším příkladem sociální nespravedlnosti současnosti. Výdělečná práce není všechno. Dnes však je a v dohledné době bude hlavní cestou k sounáležitosti jednotlivců i rodin. Výdělečná práce přináší hospodářský zisk, společenské uznání, sebevědomí, smysl života a životní disciplinu, komunikaci s jinými, inkluzi. Ani po několikaleté diskusi o "občanské práci" nelze poznat, co by mohlo v tomto smyslu výdělečnou práci nahradit. Nezaměstnanost, i se zajištěným příjmem, proto i tehdy, když nevede přímo k ekonomické chudobě, znamená těžkou újmu, silnou deprivaci. Vždyť v našem systému je to práce, výdělečná práce, jejímž prostřednictvím jednotlivec přináší nejdůležitější příspěvek k solidaritě s jinými, k dobru celku: mimo jiné placením daní a srážek, které souvisejí s výdělečnou prací. Kdo se neúčastní z vlastní vůle, z pohodlnosti nebo prací načerno, porušuje základy solidarity.

Zmírnění masové nezaměstnanosti, největšího dnešního nešvaru, zařazení mnoha lidí do systému výdělečné práce a tím obnovení spravedlivé participace, nepomůže redukce nerovnosti příjmů, majetku a rizik přerozdělováním, ale dosažení tohoto cíle naopak ještě ztíží. To je prokazatelné.

Za třetí: Už proto, aby politicky neztratila půdu pod nohama, musí sociálně demokratická politika spravedlnosti nějak skloubit spravedlnost participační se spravedlností rozdělování. Ale - a to je třeba v programu vhodně naznačit - cíle politiky spravedlnosti si mohou navzájem odporovat (a většinou to činí). Větší participační spravedlnosti lze dnes dosáhnout, jen zřekneme-li se větší rozdělovací spravedlnosti. Představitelné řešení takto vytyčeného problému by mohlo spočívat v časovém rozvržení, nikoliv časové následnosti. Jsou doby (jako ta dnešní), v nichž cíl participační spravedlnosti zcela jednoznačně převládá a přerozdělování v zájmu větší ekonomické spravedlnosti musí ustoupit - abychom více nebrzdili růst a nepropásli zcela šanci snížit masovou nezaměstnanost. Přijde opět doba, kdy nastanou podmínky, za nichž bude možno položit větší váhu na rozdělovací spravedlnost.

Za čtvrté: V dnešních podmínkách už není příliš mnoho důvodů kvůli sociální spravedlnosti nadmíru zdůrazňovat rozdíly mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Problémovými liniemi sociální nerovnosti se ve větší míře staly jiné sociální rozdíly: mezi zaměstnanými a nezaměstnanými, mezi generacemi. Obojí v berlínském programu chybí a v příštím programu by chybět nemělo. Ostatně tím se hluboce proměňuje postavení politiky spravedlnosti v hierarchii odborářských cílů.

K sociální spravedlnosti patří nadto spravedlnost pro příští generaci, což vyplývá z principu trvale udržitelného vývoje. Ten předpokládá odříkání a preventivní starost v přítomnosti ve prospěch šancí v budoucnu: morální deziderát. To vede proti politice zadlužování a k žádoucímu "namíchání" státně sociálních výkonů: méně pro penze, více pro vzdělání. Ke spravedlnosti patří nakonec mezinárodní dimenze. Ta v berlínském programu sice nechybí, spravedlnost však není zmíněna mezi základními hodnotami, mezi něž patří.

Solidarita

Co k tomu berlínský program ve svých základních hodnotách říká, je jasné, ale dnes už to nestačí. Vzhledem k solidaritě je třeba mnohem víc rozvinout tezi o občanské společnosti v její sociálně demokratickokomunaristické variantě. (...) Podle mého názoru ztroskotaly vize solidarity, které se zaměřovaly především na státem zaručenou bezpečnost, proorganizovanost a rovnost. Tak tomu bude teprve v budoucnu. Zmíněné vize ztroskotávají, protože předpokládají, že stát bude člověka příliš vodit za ručičku, a vedou buď k omezení svobody, nebo k ochromení společenské dynamiky, nebo k oběma jevům. Požadují od státu víc, než může poskytnout. Odporují ideálu dospělého občana a dospělé občanky ve smyslu citoyen a citoyenne. Na druhé straně vize, podle níž sociální spravedlnost a společenská soudržnost vyvěrají z množství individuálních rozhodnutí a jednání na trzích, je nedostatečná. Racionalita trhu založená na individuální výhodě, směně a kalkulaci je sice rozsáhlá, vede však k nepřijatelným nerovnostem uvnitř společností a mezi nimi. Nezaručuje ani trvale udržitelný vývoj, ani solidaritu. Předpokládá společenskou soudržnost, ale sama ji nevytváří.

Silný stát jako sociální stát je nutný - tak jako je na druhé straně nenahraditelným trh a jeho dynamika. Ale mezi oběma je ještě někdo třetí, sociální občanská společnost (die Zivilgesellschaft, die soziale Bürgergesellschaft). Její logika se liší od logiky trhu, jakož i od logiky státního ovládání. Pro sociální občanskou společnost mají ústřední význam tyto faktory: samostatnost a angažovanost jednotlivců a skupin, iniciativy, hnutí, sítě a organizace mezi ekonomikou a státem. Funguje prostřednictvím konfliktu a kooperace, sporu a dorozumění. Veřejnost je pro ni konstitutivním rysem. Kdo jedná v duchu občanské společnosti, ten se stará, vměšuje, bere problémy do svých rukou, nahlíží do talíře soukromých zájmů a účastní se obecnějších záležitostí. Protože princip občanské společnosti sice zdůrazňuje práva jednotlivců, jejich zájmů a jejich sdružení, ale vyžaduje od nich odpovědnost, angažovanost a smysl pro společné. Záleží na jejich uvolnění a aktivaci, abychom opět získali potřebnou dynamiku a abychom solidaritu neprojevovali pouze prostřednictvím státu (což nestačí a nezdaří se). Občanská společnost potřebuje stát a trh, nesmí být definována v protikladu k obojímu. Odpovídá tomu, čemu se dříve říkalo "patriotismus" - ale bez národního zúžení pojmu.

Sociálně demokratické hnutí má silnou tradici občanské společnosti a udělalo mnoho pro to, aby širokým vrstvám umožnilo se v ní pohybovat, i když tohoto slova neužívalo. Jestliže se SPD na tuto svou tradici rozpomene, může argumentovat i teoreticky na úrovni doby. Občansko-společenským řešením patří budoucnost, i když nejen jim a ne proti sociálnímu státu a trhu, ale nad nimi.

Za šesté: Po ztroskotání administrativně hospodářských experimentů, které se projevily jako neslučitelné s dynamikou hospodaření v podmínkách třetí průmyslové revoluce, počítačové revoluce 20. století, za rozumný už nelze považovat vzdálený cíl překonání tržního principu, ale jeho ohraničení, doplnění a vybalancování. Po zkušenostech s mezemi a rozpory státního zajišťování sociální spravedlnosti lze stěží ještě obhajovat úsilí o větší etatizaci našeho společenského a hospodářského života. Sociální stát, který je efektivní a uznává své meze a chová se zdrženlivě, zůstává nicméně ústřední součástí sociálně demokratické programatiky. Jeho společensko politický rámec musí být ovlivněn tak, aby obnovil hospodářskou dynamiku a aby ve zostřené mezinárodní soutěži udržel blahobyt. K tomu je nutné uvolnění. Stejně tak zůstává solidarita organizovaná a sebe sama organizující solidarita ústředním prvkem sociálně demokratické programatiky, ve vlastní společnosti i mezinárodně: zůstává cílovou perspektivou, kterou nemůže ani stát, ani trh dostatečně realizovat. Občanské společenské jednání je nezbytné, je dnes nutnější a spíše možné než dříve. Neexistuje jen stát a jednotliví občané, mezi nimi je občanská společnost.

V tomto nikoli etatistickém, ale solidaristickém smyslu, nikoli kolektivistickém, ale orientovaném na obecné blaho by měl být v budoucnu chápán cíl "demokratického socialismu". Takový tradiční pojem se neodhazuje, ale adaptuje na nové možnosti a požadavky. Interpretován občansko-společensky, označuje i nadále vzdálený utopický cíl politického jednání, které je rozumné, a daleko přesahuje současný stav.

Přeložil Miloš Hájek

Jürgen Kocka (1941) je profesorem nejnovějších dějin na berlínské Svobodné univerzitě. Tyto teze přednesl na uzavřeném zasedání Nadace Friedricha Eberta. Text je přeložen z časopisu Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte, 2003/12.

Téma - Má sociální demokracie budoucnost?

Obsah čísla 3/2004

Jürgen Kocka

Základní sociálně demokratické hodnoty dnes

Svoboda

Spravedlnost

Solidarita

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu