Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Bedřich Utitz

Německá krize

Současná hospodářská a politická situace v Německu je – mírně řečeno – nevalná. Je kritická pro současnou vládu sociálních demokratů a Zelených, nebyla by však o moc lepší ani pro druhou stranu, konzervativní CDU/CSU, kdyby, eventuálně s liberály, převzala žezlo. V podstatě by nemohli dělat nic jiného, snad jen s nepříliš patrnými obměnami, než to, co dnes automaticky, protože to přichází z druhé strany, negují.

Zásadně chybné již je činit odpovědnou za kritickou situaci výlučně dnešní vládu. Nejde zde o exkulpaci Schröderovy vlády a rudo zelené koalice. Spoluvinu na současné krizi nemá ovšem ani jen předcházející vláda Helmuta Kohla, ale prakticky všechny poválečné vlády (západního) Německa, ať již v čele byla kterákoli strana nebo koalice, počínaje Adenauerem. Za jeho vlády bylo – navzdory varovným hlasům odborníků – zavedeno důchodové pojištění a financování sociálního zabezpečení pomocí přispěvků zaměstnavatelů, čímž se práce v Německu stala příliš drahou, a tento problém s sebou vláčejí všechny dosavadní vlády až do dneška.

Dlouhou dobu si Německo mohlo dovolit luxus svého velkorysého sociálního programu. Jako exportní velmistr profitovalo i po skončení hospodářského zázraku ve vlastní zemi z hospodářského rozmachu ostatních evropských států. V Evropě mezitím ovšem došlo a stále dochází k závažným změnám. Rozvíjející se hospodářství zemí nedávno ještě na velmi nízké úrovni (Portugalsko, Irsko aj.) po vstupu do Evropské unie dnes úspěšně soutěží s německým trhem. Německá výroba se navíc přesunuje do zemí, kde je pracovní síla levnější a často stejně kvalitní. To samozřejmě vyvolává nezaměstnanost ve vlastní zemi. Kromě toho, a to je jeden z nejzávažnějších problémů, Německo již dlouhou dobu zanedbávalo otázku vzdělání. To se neprojevuje jen při takových příležitostech, jako byla Pisa studie, ale mnohem bolestněji v zaostávání technického rozvoje, výzkumu a vědy vůbec. Je příznačné, že pokud byli v minulých letech němečtí vědci vyznamenáni Nobelovou cenou, získali ji zpravidla za práci na zahraničních vědeckých pracovištích. Kromě toho průmysl musí vysoce kvalifikované síly často povolávat ze zahraničí, protože na domácím trhu je nedostatek. To vše nebylo zaviněno ani dnešní rudo zelenou koalicí, ani bezprostředně předcházející vládou CDU/FDP, nýbrž okolností, že Spolková republika Německo od doby svého největšího rozkvětu zaspala vývoj.

Polovičaté reformy

Quidquid agis prudenter agas et respice finem – říká stará moudrost: Cokoli činíš, jednej moudře a mysli na důsledky. Zdá se, že touto zásadou se dnešní, ale ani včerejší politikové příliš neřídili ani neřídí. Jinak by nedocházelo k soustavným úpravám, opravám a změnám sotva schválených zákonů. To pak vede k tomu, že voliči politikům přestávají věřit, opovrhují jimi a k volbám se dostavují ve stále menším počtu. Politika si zřejmě není dost vědomá, že její povinností je zajistit předpoklady pro potřebný rozvoj hospodářství a podmínky pro realizaci optimálních sociálních opatření, nikoli aby vše udělala sama.

Jako zářný příklad může sloužit právě projednávaný návrh zákona s nevyslovitelným názvem Ausbildungsplatzförderungsgesetz, který předpokládá, že pokud jakýkoli podnik – i střední velikosti – neposkytne místo určitému počtu učňů, bude pokutován určitou částkou. Návrh zákona neodmítá jen opozice, ale i nejvýznamnější sociálnědemokratičtí zemští ministerští předsedové. Skončí to pravděpodobně kompromisem. Zdlouhavá a unavující zbytečná debata neprospěla důvěře v prozíravost vládní politiky.

Podle jednoho z mladších politiků, ministerského předsedy nejlidnatější spolkové země Severní Porýní Vestfálsko Peera Steinbrücka, je pět hlavních problémů, které je třeba přednostně řešit: důchodové zabezpečení, zdravotnictví, revize federálního systému, energetický program a daňový systém.

O tom, že daňový systém není v pořádku, že by bylo třeba jej přetvořit od základů, hovořily vlády všech politických sestav již po několik desetiletí. Žádná, ani ta současná, se však k radikálnímu řezu neodhodlala. Stále dochází jen k příštipkaření, nikdy k radikálnímu zásahu, jehož by bylo třeba. Daňový systém je přitom jednou z hlavních příčin současných hospodářských problémů.

Je pravda, že dnešní vláda je nakloněna reformám víc než všechny dřívější. Ovšem často jsou to spíš jakési poloreformy – viz zdravotnickou reformu nebo reformu důchodového zabezpečení. Zejména v reformě zdravotnictví se projevuje nedokonalost a nepromyšlenost. Je například neoddiskutovatelný fakt, že lobbysté farmaceutického průmyslu a lékařských svazů pro sebe při jejím projednání vybojovali výhody na úkor pojištěnců a pokladen. Je přitom sporné, zda se sociálnědemokratické vládě kvůli kompromisu s opozičními stranami vyplatilo ustupovat skupině, která ji beztak nebude volit, a znepřátelit si část svých potenciálních voličů. K důvěře ve vládní politiku nepřispívá ovšem ani okolnost, že dlouze připravovaná reforma se musí po svém schválení stále znovu korigovat.

Podstata a závažnost problému důchodového zabezpečení nebyla lidem známa – a vlastně ani politikům. Kvůli nedostatečným informacím pak lidé nebyli na změny připraveni, byli nakonec spíš vyplašeni, a to se projevovalo a projevuje v klesajících preferencích vlády. Zásada reformy spočívá v tom, že bez účasti pracujících nelze soukromým důchodovým zabezpečením vedle státního a podnikového zajistit pro příští generace – a myslí se zde v kategoriích desetiletí – relativně bezstarostné a důstojné stáří. Vystrašeni byli jednak dnešní důchodci, jichž se změny netýkají, stejně tak ovšem znejistily mladší ročníky, jimž se složitý systém včas dostatečně nevysvětloval a navíc – jako obvykle – se návrh systému soustavně mění a stává se tím ještě méně pochopitelný.

Proměny hodnot a přeskupování sil

Stěžejní problém, který snad nejvíce doléhá na současnou vládu, je nezaplatitelný sociální systém, zděděný po minulých generacích. Přitom jde o novou definici sociální spravedlnosti. To, že minulý generální tajemník SPD Olaf Scholz nedávno vyzýval k přehodnocování tohoto pojmu, bylo pravděpodobně jednou z nevyslovených příčin jeho výměny. V této otázce dochází k jakémusi posunu hodnot. Pokrokové a konzervativní skupiny se nově formují. Soustřeďují li se odbory na vyšší mzdy za všech okolností a opomíjejí zájmy čtyř milionů nezaměstnaných, jde o snahu zalíbit se platícímu členstvu a zachovávat si svou váhu. Rozhodně to není pokrokové. Ukvapené „varovné stávky“ mají především upevňovat autoritu vedení odborů, které je znervózňováno stálým poklesem členstva. Vyhrožují li dnes čelní odborářští funkcionáři sociálnědemokratické vládě, že doporučí, aby ji odboráři nevolili, zpronevěřují se své povinnosti nenadržovat jedné či druhé politické straně. Lpění na některých podmínkách kolektivních smluv, omezování výrobců, aby v krizových dobách mohli měnit pracovní dobu i odměňování, zvyšují v podstatě nezaměstnanost a jen zdánlivě hájí zájmy pracujících. Není to ovšem problém jen německých odborů. Francouzské a italské stávky proti posunu pracovního věku vzhledem k prodlužujícímu se věku dnešních generací jdou stejným směrem. A vyhrožuje li předseda německého Všeodborového svazu celoevropskou stávkou, je to další pokus o siláctví a o zastrašování sociálnědemokratické vlády. Že tomu mohou sloužit i nečisté metody, dokázal 1. máj. Přestože kancléř již předem informoval předsednictvo odborů o tom, že se vzhledem k akcím u příležitosti rozšíření EU nemůže zúčastnit prvomájových projevů, předseda odborů Sommer oficiálně oznámil, že kancléře nepozvali, protože jeho přítomnost by nebyla vhodná. Jsou ovšem i odborové svazy, které pochopily potřeby doby. Tak například odborový svaz stavbařů navrhuje zříci se v nastávající tarifní smlouvě požadavku na zvýšení mezd za záruky zachování pracovních míst ze strany zaměstnavatelů.

Podobnou roli jako odbory hraje skupina sociálnědemokratických staromilců, kteří dokonce vyhrožují založením nové „levé strany“. Volání po „naší staré sociální demokracii“ jen ukazuje, že tito lidé, tyto skupiny a skupinky jsou zahleděni do minulosti, nikoli do budoucnosti. Hovoří o „demokratickém socialismu“, aniž jsou schopni tento pojem definovat a dávat mu jinou než dogmatickou náplň.

Pohyb lze ovšem zaznamenat také opačným směrem. Tak se například ve Spolkovém sněmu vytvořila takzvaná „Síť“ (Netzwerk) mladých poslanců, kteří se hlásí k moderní, novým poměrům odpovídající politice, to znamená k reformám, které si vyžaduje současná situace a s pohledem do budoucnosti. Podobně se orientuje někdejší sdružení poslanců liberálnějších názorů (Seeheimský kruh). K nim patří i někteří mladší ministerští předsedové zemských vlád. Není to ještě generační posun, ale pozvolna k němu směřuje.

Nejde samozřejmě o odbourávání starých sociálnědemokratických tradic sociální spravedlnosti a principu solidarity. Za daného vývoje se ovšem pojmy a vztahy posunují. Tak například platila a dosud platí solidarita mladých se starými. Tomu odpovídá – v mezinárodním srovnání velkorysé – německé důchodové zabezpečení. Snad pod dojmem debaty okolo reformy důchodového pojištění se najednou vynořily četné demografické studie a analýzy, které vyvolávají bezradnost, zděšení a poplach. Již v nejbližší budoucnosti budou zdatní století lidé pravidlem a mladých bude čím dále tím méně. To snad nejsou nové poznatky. Vědci tento vývoj předvídali již dávno, nejsou to fantazie, ale vědecky podložené analýzy a propočty. Politika se však zajímala o demoskopii – průzkum veřejného mínění, nikoli o demografii – vědu o věkovém vývoji a složení společnosti. Ukazuje se, že vědecký výzkum v tomto směru patřil – a dosud patří – mezi popelky. Dnes uveřejňované analýzy se netýkají vzdálené budoucnosti, ale ukazují na vážný aktuální problém příštích desetiletí. Ani politikové, tím méně pak občané, se dosud touto tematikou hlouběji nezabývají. Je pochopitelné, že reforma důchodového zabezpečení pak představuje sotva zvládnutelný úkol.

Kancléř a předseda strany

Mnoho otázek vyvolala nedávná změna v čele sociální demokracie. Gerhard Schröder se vzdal funkce předsedy strany, zůstává „pouze“ spolkovým kancléřem, a Franz Müntefering, dosavadní generální tajemník strany, se stává novým předsedou SPD. Vyvolalo to pochopitelně dohady, zda jde o oslabení kancléře, či naopak. Problém je ovšem širší. Již často v minulosti se ukázalo, že program kterékoli politické strany a program kterékoli vlády se jen zřídkakdy dají uvést v soulad. Sociálnědemokratičtí kancléři se vždy dostali do rozporu se svou stranou… Willy Brandt sice formálně odstoupil pro špionážní aféru okolo Güntera Guillauma, je však veřejným tajemstvím, že za jeho abdikací stál předseda parlamentní frakce SPD Herbert Wehner a lidé kolem něj. A Helmut Schmidt byl vystřídán Helmutem Kohlem formálně proto, že liberálové (FDP) opustili jeho koalici, to se ale stalo až poté, kdy mu vlastní strana, vlastní poslanci, odmítli poslušnost.

Schröder je sice mnoho let členem SPD, má ovšem své specifické názory, a ty se ne vždy kryjí s konvenčními představami jádra strany. Nevoli vyvolal jeho výrok v době, kdy byl zemským ministerským předsedou v Dolním Sasku, že nezná socialistické nebo nesocialistické hospodářství, ale jen dobré, nebo špatné. V podobném smyslu se mimochodem nedávno dal slyšet již zmíněný ministerský předseda Steinbrück, když prohlásil, že je předsedou vlády všech občanů a že je pro něj na prvním místě zájem země a pak teprve strana. Schröder má autoritu, ale miláčkem strany není. Jeho politika se vždy nehodí do šablon stranického programu. Jako kancléř i předseda pak musel často řešit dilema. Mnohem výhodnější je proto situace, kdy jeden dělá politiku a druhý musí přesvědčovat stranu, že musí stát za kancléřem, chce li strana zůstat u moci. Pro tento úkol je Müntefering vhodná osoba. Ve straně se počítá spíš k levému středu a má reputaci věrohodného funkcionáře. Od samého začátku své nové kariéry prohlásil, že od reformního programu nevede cesta zpátky. Vztah mezi Münteferingem a Schröderem býval vždy dobrý, i když ne přímo přátelský. Po změnách funkcí se jejich poměr očividně zlepšil a – dá se říci – stal se srdečnější. Nastávající období pro oba nebude snadné, ale vše nasvědčuje tomu, že je chtějí zvládnout společně. Preference vlády ani kancléře nejsou dnes právě příznivé. Volby jsou ale až v roce 2006. Co se do té doby ještě může změnit, nelze předvídat.

Volbu spolkového prezidenta vyhrál nejmenší myslitelnou většinou Horst Köhler, kandidát nominovaný opozicí CDU/CSU a liberály. Vedoucí představitelé opozice nyní mluví o „mocenském přesunu“ ve svůj prospěch. První projevy nově zvoleného prezidenta o nezbytné potřebnosti reformní politiky a nepřípustnosti jejího blokování ze stranicko politických, nikoliv věcných hledisek naznačují, že by mohl být nepohodlným prezidentem i pro ty, kteří ho zvolili.

Bedřich Utitz (1920) je stálý spolupracovník Listů, publicista a překladatel.

Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Obsah čísla 3/2004

Bedřich Utitz

Německá krize

Polovičaté reformy

Proměny hodnot a přeskupování sil

Kancléř a předseda strany

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu