Václav Žák

EU a srdce Evropy

Bavorský premiér Edmund Stoiber pronesl na posledních Sudetoněmeckých dnech v Norimberku přímo básnická slova: Mnozí z vás znají vyobrazení Evropy jako krásné dámy. Ale srdce této dámy, to jsou Čechy (Böhmen), země, která tvoří samé jádro Evropy. Od časů pokřesťanštění a středověkého osídlení ji společně utvářeli Češi a Němci. Umění, kultura, literatura, věda, vše dýchá česko německou symbiózou, vše dýchá evropskými dějinami a evropským duchem.

Máme před sebou klasickou politickou figuru, kterou stojí za to analyzovat. Premiér mluví před šedesáti tisíci voliči, kteří přispěli a přispívají k neuvěřitelně úspěšné poválečné historii Bavorska: ze zaostalé agrární země se vyšvihlo na technologicky nejvyspělejší oblast Německa. A to pod padesát let trvající vládou „jedné strany“, Křesťansko sociální unie. Podle všech teorií politiky by se dávno mělo utopit v korupci. Kupodivu, i když bavorská politika stěží může sloužit jako příklad průhlednosti a otevřeného skládání účtů, zřejmě zná míru.

Premiér ví, co od něho publikum čeká, a také mu to dává. Srdečně přivítá fakt, že „nová vlast“, tedy Bavorsko, je od 1. května ve společné Evropě se „starou vlastí“, Čechy, Moravou a Slezskem. Zároveň odsoudí dekrety prezidenta Beneše a prohlásí, že jsou důvodem, proč bavorští poslanci hlasovali proti vstupu České republiky do EU. Nebylo to prý gestem proti zemi ani proti sousedům, ale proti neevropské a zcela nesousedské politice České republiky. Dekrety jsou prý zcela neslučitelné s hodnotami, na nichž se buduje společná Evropa.

Ať v Unii nebo mimo ni, bavorská politika se neposunula ani o píď. Politický postoj k minulosti je tak zafixován, že si ani tak populární politik, jakým v současné době Edmund Stoiber je, nedovolí od scénáře se odchýlit. Přitom je naprosto nepochopitelné, co vlastně chce. Sami bavorští politici tvrdí, že jim jde o gesto morální distance, o žádné restituce a návrat konfiskovaného majetku. Současně tvrdí, že je nepřijatelné, aby soudy dekrety používaly v rozhodování. Jde o neuvěřitelný zmatek: soudy MUSÍ dekrety používat, jinak by se majetkové spory mohly proměnit v naturální restituce.

Zdá se, že se bavorská politika vůči vyhnancům utvářela v čase studené války, kdy se za železnou oponou mohly říkat hodně radikální požadavky. Bohužel po pádu železné opony už nenašla odvahu, aby vyhnancům řekla, že sliby návratu majetků byly plané. Daní za populismus je napětí v česko bavorských vztazích.

Ovšem ani česká politika se v relaci k česko německým, ještě spíš česko sudetoněmeckým, vztahům nevyznamenává. Zákon o zásluhách prezidenta Beneše, který byl ve skutečnosti ťafkou rakouským, bavorským a sudetoněmeckým kruhům, jež se o problematiku poválečných transferů obyvatel zajímají, byl přijímán ve stejné politické logice, v jaké odeznívají projevy na Sudetoněmeckých dnech. Jde také o citlivé politické téma, proti němuž jen málo politiků našlo odvahu se přímo postavit. „Neschvaloval jsem, aby se tento zákon projednával, ale když už přišel na pořad, pak bylo třeba hlasovat pro,“ prohlásil nejeden z poslanců.

V soukromých hovorech přitom slyšíme od bavorských politiků, jak vítají ČR v EU a že by pochopitelně hlasovali pro vstup, kdyby náhodou hrozilo naše nepřijetí. Totéž platí na české straně: mnozí z poslanců, kteří hlasovali pro provokativní zákon o zásluhách prezidenta Beneše, jsou upřímnými stoupenci evropské integrace.

Zde v kostce vidíme, jak je dnes situace jiná než po válce. Pokud ohledy na domácí politické poměry převažují nad zájmem o osud sjednocené Evropy, těžko se podaří překonávat historické resentimenty. Kdyby se po válce stejně chovali němečtí a francouzští politici, integrace by stěží měla takový úspěch.

Dnes je však právě její úspěch jejím největším ohrožením. Klady integrace všichni považují za samozřejmé, po pádu SSSR Evropané ztratili společného nepřítele, a začínají se počítat jenom náklady, které integrace stojí. Země střední a východní Evropy vůbec nejsou zvyklé na reciproční myšlení, neptají se, jak jejich jednání vnímají „ti druzí“. V zemích s vyšší politickou kulturou, jako je Německo, se dnes najdou politici, kteří se na „ty druhé“ také právě neohlížejí.

Prezident České republiky se v den vstupu do Unie odebral na horu Blaník, nejspíš aby uvítal blanické rytíře v ten den ztráty národní suverenity. Srdce té krásné dámy Evropy buší poněkud svéráznými rytmy. Co z toho plyne? EU v budoucnosti nečekají právě lehké časy. Příliš mnoho populismu také nemusí přežít.

Václav Žák, šéfredaktor Listů.

Obsah čísla 3/2004

Václav Žák

EU a srdce Evropy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu