Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Fotografie > Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky

Kus života načerno

vb

Vladimir Krynytsky V. Krynytsky

Otázka, jak jste se v našich končinách ocitl, se samozřejmě nabízí jako první.

Přijel jsem do Česka v březnu roku 1996. Tehdy jsem doma dělal na šachtě a vzal jsem si měsíc dovolené, abych si tady zkusil přivydělat. Kamarádi, se kterými jsem přijel, se pak octli na různých místech, v Ostravě, v Rakovníku, ale já jsem se nějak zabydlel v Olomouci. Tady jsem začal poznávat, co fotografie opravdu může být. Vzpomínám si, že první výstava, kterou jsem navštívil, byla výstava Miloslava Stibora ve zdejším Muzeu umění, pak výstavy Jindřicha Štreita a Josefa Sudka ve Šternberku.

Fotografování vás tedy zajímalo, ale...

Doma jsem se k literatuře nebo k dobrým fotografickým publikacím kromě Revue fotografie moc nedostal, pocházím z rodiny spíš hudební. Bylo mi jasné, že na sobě musím pracovat.

Když jsem se dozvěděl o Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, nazvětšoval jsem nějaké fotografie a vypravil jsem se tam, ovšem na přijímačkách pan Štreit tak nějak zavrtěl hlavou, jako že se to nehodí. Vrátil jsem se do Olomouce, že to zkusím příští rok.

Jak jste tedy na sobě pracoval?

Seznámil jsem se s fotografem Vladislavem Galgonkem z ČTK, který mě poslal za paní Milenou Valuškovou na Základní uměleckou školu. Vzala mě, i když školní rok už začal, a tam jsem začal nacházet odpovědi na miliony svých otázek. Paní Valušková byla první, kdo mě nasměroval a kdo asi vycítil, co by mně bylo nejbližší. Jeli jsme se podívat do Nových Zámků u Litovle. S klienty tamního sociálního ústavu jako bych nacházel společnou řeč, začal jsem tam jezdit pravidelně, zajímalo mě to čím dál víc.

Další mé téma vyplývá z osobní zkušenosti. Doposud se pohybuji taky v prostředí ukrajinských dělníků, které je mně pochopitelně blízké, a tak jsem začal fotografovat i v něm.

Jak dopadl další pokus o přijímací zkoušky?

To už jsem si připravil snímky ze souboru Život na zámku z toho sociálního ústavu a z cyklu Kus života načerno o ukrajinských dělnících - které už se už líbily. No a tak jsem teď ve třetím ročníku a pracuji na diplomce.

Jak jste se učil česky?

Doma jsem s češtinou nepřišel do styku, a tak se mi stávaly různé směšné příhody. Třeba když jsem přišel do obchodu a paní prodavačka řekla "Prosím?", nechápal jsem, o co mě prosí. Ale od Čechů jsem se postupně naučil.

Čím se živíte?

Zatím manuální prací. Dlouho jsem byl vázán k jedné firmě, což vyžadují předpisy, a záviděl jsem Čechům, že si mohou hledat práci sami. V některých firmách se s lidmi zachází jako s lidmi, jinde je to horší. Od loňského roku už mám ale trvalý pobyt, takže jsem volnější. Postavením se od Čechů liším už jenom tím, že nemohu volit a být volen, což mi nijak nechybí.

Vladimir Krynytsky (1973) se narodil ve městě Antracit na východní Ukrajině, už na ukrajinsko ruském pomezí. "Na ryby už jezdíme na Don," říká, aby nám to přiblížil. Je posluchačem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Přinášíme ukázku z cyklu s názvem Kus života načerno.

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno
Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Fotografie a ilustrace - Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.