Vladimir Krynytsky

Kus života načerno

vb

V. Krynytsky

Otázka, jak jste se v našich končinách ocitl, se samozřejmě nabízí jako první.

Přijel jsem do Česka v březnu roku 1996. Tehdy jsem doma dělal na šachtě a vzal jsem si měsíc dovolené, abych si tady zkusil přivydělat. Kamarádi, se kterými jsem přijel, se pak octli na různých místech, v Ostravě, v Rakovníku, ale já jsem se nějak zabydlel v Olomouci. Tady jsem začal poznávat, co fotografie opravdu může být. Vzpomínám si, že první výstava, kterou jsem navštívil, byla výstava Miloslava Stibora ve zdejším Muzeu umění, pak výstavy Jindřicha Štreita a Josefa Sudka ve Šternberku.

Fotografování vás tedy zajímalo, ale...

Doma jsem se k literatuře nebo k dobrým fotografickým publikacím kromě Revue fotografie moc nedostal, pocházím z rodiny spíš hudební. Bylo mi jasné, že na sobě musím pracovat.

Když jsem se dozvěděl o Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, nazvětšoval jsem nějaké fotografie a vypravil jsem se tam, ovšem na přijímačkách pan Štreit tak nějak zavrtěl hlavou, jako že se to nehodí. Vrátil jsem se do Olomouce, že to zkusím příští rok.

Jak jste tedy na sobě pracoval?

Seznámil jsem se s fotografem Vladislavem Galgonkem z ČTK, který mě poslal za paní Milenou Valuškovou na Základní uměleckou školu. Vzala mě, i když školní rok už začal, a tam jsem začal nacházet odpovědi na miliony svých otázek. Paní Valušková byla první, kdo mě nasměroval a kdo asi vycítil, co by mně bylo nejbližší. Jeli jsme se podívat do Nových Zámků u Litovle. S klienty tamního sociálního ústavu jako bych nacházel společnou řeč, začal jsem tam jezdit pravidelně, zajímalo mě to čím dál víc.

Další mé téma vyplývá z osobní zkušenosti. Doposud se pohybuji taky v prostředí ukrajinských dělníků, které je mně pochopitelně blízké, a tak jsem začal fotografovat i v něm.

Jak dopadl další pokus o přijímací zkoušky?

To už jsem si připravil snímky ze souboru Život na zámku z toho sociálního ústavu a z cyklu Kus života načerno o ukrajinských dělnících - které už se už líbily. No a tak jsem teď ve třetím ročníku a pracuji na diplomce.

Jak jste se učil česky?

Doma jsem s češtinou nepřišel do styku, a tak se mi stávaly různé směšné příhody. Třeba když jsem přišel do obchodu a paní prodavačka řekla "Prosím?", nechápal jsem, o co mě prosí. Ale od Čechů jsem se postupně naučil.

Čím se živíte?

Zatím manuální prací. Dlouho jsem byl vázán k jedné firmě, což vyžadují předpisy, a záviděl jsem Čechům, že si mohou hledat práci sami. V některých firmách se s lidmi zachází jako s lidmi, jinde je to horší. Od loňského roku už mám ale trvalý pobyt, takže jsem volnější. Postavením se od Čechů liším už jenom tím, že nemohu volit a být volen, což mi nijak nechybí.

Vladimir Krynytsky (1973) se narodil ve městě Antracit na východní Ukrajině, už na ukrajinsko ruském pomezí. "Na ryby už jezdíme na Don," říká, aby nám to přiblížil. Je posluchačem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Přinášíme ukázku z cyklu s názvem Kus života načerno.

Vladimir Krynytsky: Kus života načerno

Fotografie a ilustrace - Obsah čísla 2/2004

Vladimir Krynytsky

Kus života načerno

vb

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu