Tomáš Tichák

Radostný první máj?

Je to určitě velká úleva pro komunální politiky, že den vstupu do Evropské unie připadá na svátek jara. Mnohé radnice si dlouho lámaly hlavu, do jaké míry a za kolik peněz mají tu ošemetnou událost slavit. Až pak si uvědomily, že prvomájový ruch spolehlivě přehluší trapné ticho, jež by mohlo na náměstích a návsích zavládnout ve všednější den, ba dokonce že vydaří li se počasí, vloudí se do tváří občanů i úsměv, sám od sebe a zdarma.

Kdyby takový rozpačitý závěr cesty do Evropy věštil nějaký prognostik před čtrnácti lety, nikdo by mu nevěřil. Vlastně by byl vypískán, už kdyby předpověděl délku té cesty. Možná to ale právě tím zpožděním začalo: Evropská unie si pokazila renomé tím, že neopětovala naši otevřenou náruč a místo toho hledala kdejakou záminku, jak by naše přijetí zkomplikovala. My jsme mezitím na oplátku zjistili, že i ona má pořádné vady na kráse: jedni ji odhalili jako pobočku Socialistické internacionály, jiní jako nový pokus o uskutečnění odvěkého německého Drang nach Osten. A nejvíce všech jako zdroj ohrožení národních zájmů - o to větší, že nevíme, jaké vlastně jsou. Komunisté brojí proti skupování české půdy německými revanšisty, představitelé ODS líčí temné vize německých policistů s nabitou pistolí a eurozatykačem v ruce odvlékajících české občany z jejich domovů.

Netýká se to ale zdaleka jen politiků. Zemědělci volají o pomoc, smutní celníci a speditéři, reptají provozovatelé restaurací a všemožných služeb, hořekují důchodci. Nespokojenost s EU projevují vlastně všechna odvětví a společenské skupiny, kromě těch, jež protestují z jiných příčin již dlouho a tak vehementně, že nemohou více. Kdo by se tedy měl radovat? Náladám veřejnosti opět vyšel vstříc prezident Václav Klaus, když se svěřil tisku s dilematem, má li vstup České republiky do Unie strávit na Řípu, nebo na Blaníku. Druhá varianta by byla určitě taktičtější, nelze totiž vyloučit, že sledují li blaničtí rytíři česká média, tentokrát už opravdu procitnou.

Jenže co když je to úplně naopak? Co když onou nespokojeností prokazujeme, že jsme k přijetí mezi vyspělé evropské státy zralí? Třeba to jen my, kteří jsme strávili podstatnou část života v nesvobodě, nejsme schopni poznat. Vzpomínám si na své ohromení, když jsem se za dávných časů doslechl o občanech Nizozemska žehrajících na tamější poměry. Byl jsem přesvědčen, že nízká volební účast na Západě je způsobena spokojeností s politickou situací. Stávky a demonstrace, o nichž škodolibě informovala komunistická propaganda, jsem pokládal za pouhé folklorní rituály horkokrevnějších národů. Nyní mne však stále víc sžírá pochyba, zda spokojenost lidu má vůbec nějakou souvislost se svobodou, blahobytem, čistotou ovzduší či jinými statky, jež jsou obecně považovány za nejdůležitější a kterých se občanům vyspělých zemí nepochybně stále víc dostává. Vždyť jak by potom museli protestovat předkové před sto lety, když dnes slyšíme ze všech stran o kalamitě, potápějících se Titanicích, spálené zemi? Zdá se, že míra spokojenosti vychází více z lidských niter, z lidské povahy a okamžité nálady než z objektivní situace. A také že dobro a zlo rozlišuje většina společnosti podle aktuálních, nikoli historických měřítek. To, že ve spojující se Evropě nebyla již šedesát let válka, se teď nejeví tak důležité, jako výkupní ceny mléka či platy evropských poslanců. Zřejmě je v tom i cosi zdravého, společensky sebezáchovného - dobro a zlo jsou sice v demokracii vždy jen menší či větší, ztráta rozlišovací schopnosti nebo rezignace na jejich hodnocení by však mohla být v důsledku stejně zhoubná jako kdykoli v minulosti.

Někdo nicméně onu historickou perspektivu připomínat musí. Proto jsem rozhodnut jít Prvního máje na náměstí s vlaječkou Evropské unie. S nadějí, že bude dobré počasí.

Tomáš Tichák

Obsah čísla 2/2004

Tomáš Tichák

Radostný první máj?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu