Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Kultura > A. J. Liehm: Kde jsou ty časy?

A. J. Liehm

Kde jsou ty časy?

Kde jsou ty časy, kdy český prezident a jeho projevy (říkalo se jim proslovy), rozhovory, besedy, nemizely ze stránek českého tisku, z rozhlasu či televize. Texty to byly inteligentní a měly tu znamenitou vlastnost, že se (až na malé výjimky) nedotýkaly našich kruhů. Jejich čtenáři, posluchači či televizní diváci je rádi četli, poslouchali, sledovali, aniž si z nich moc pamatovali, a po projevu usínali stejně klidně jako před ním. Ať už byl původně určen pro konzumenty zahraniční (z velké části) nebo domácí.

Nový prezident, kterého nám všechny politické strany a obě sněmovny důmyslně vybraly, se čte a poslouchá hůř a méně často. Zatím. Ale má tu nevýhodu, že se našich kruhů dotýká, ruší je a občas nám komplikuje usínání. Jako třeba, když k výročí 17.listopadu sdělil MF Dnes: "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, nedemonstrovali, nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů v několika seskupeních sedmdesátých a osmdesátých let. Reakcí oné masy obyčejných občanů na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy..."

Vybavuje se mi nad tím textem vzpomínka na to, jak před lety jeho autor zatočil se svým předchůdcem - který se nesměle pokusil začít o občanské společnosti - v televizním diskusním pořadu, nazvaném "Intelektuálové a obyčejní lidé". A obecně nemohu zapomenout, jak se mnozí, až příliš mnozí obyčejní lidé v Protektorátu i po něm vyjadřovali o odboji a o celonárodní pasivní rezistenci.

Ale o to nejde. Jde o to, že prezident má v podstatě pravdu (podobně, i když ne stejně, jako ji měli ti, kteří věděli, že odboj Hitlera neporazí, že budou muset jiní a jinde). Pyramida komunistické moci byla od samého začátku budována vertikálně jako ostatně všechny diktatury.

Obyčejní lidé - ten pojem jistě patří do učebnic - mohli se společností komunikovat pouze vertikálně jako po žebříku, na jehož další příčce už stála moc. To platí i o komunistech a jejich straně. Horizontální spojení neexistovalo a každý pokus o ně byl potlačován, neb lépe potlačen. Ať už šlo o spojení se sousedy nejen vzdálenými, ale i blízkými, se stejně smýšlejícími obyčejnými lidmi pracujícími třeba nejen na různých místech, ale i v různých oborech atd. Však to znáte. Šedesátá léta se pokusila tento systém nahlodat a obnovit horizontální vazby mezi obyčejnými lidmi, ať už pracovali rukama nebo hlavou, i mezi nimi a hrstkou intelektuálů. Na sklonku šedesátých let přinesly tyto snahy ovoce a společnost se pod jejich tlakem skutečně začala měnit. Z obyčejných lidí se stávali občané a dávali to velice hlasitě najevo, přestože režim a jeho sponzoři byli daleko silnější než o dvacet let později. Až je umlčely tanky.

Dvě desetiletí normalizace zahnala zase každého jednotlivce do jeho vlastního kouta s tím, že bude li se starat především o vlastní zájem a nebude li se plést do věcí veřejných, může svůj zájem realizovat nejen pasivně a relativně svobodně, ovšem na svém písečku, bez pokusů spojit se s dalšími. Přímo laboratorně se potvrdilo, že komunismus u moci nemá nic společného s kolektivismem, jak se rádo říkalo, ale že jeho důsledkem je naprostá atomizace společnosti, krajní individualismus a sobectví. Když pak normalizace skončila a komunismus padl obyčejným lidem i většině intelektuálů na hlavu, byli na tuto změnu dobře připraveni a zapojili se do budování kapitalismu. Bez pravidel a mantinelů pod heslem, co bylo dosud obecně zakázáno nebo nejvýš občas trpěno jen v individuálním rozměru, je dnes obecně dovoleno. Léta normalizace se ukázala být velkou školou pro drtivou většinu. Triumf reálného socialismu, říkáte? Možná.

Tato většina jej ovšem nesvrhla, to se odehrávalo jinde. Ale nesvrhli ho ani disidenti. Jejich zásluhou ovšem zůstává, že obhájili před zemí i před světem čest národa, který především díky jim mohl vstoupit do posttotalitního období se vztyčenou hlavou. Sice v naší středoevropské oblasti poslední, ale přece. (Není jistě náhodou, že i Právo mi v rozhovoru s dirigentem Kurtem Masurem - který se tak zasloužil o masovou demonstraci v Lipsku, jež pod heslem My jsme národ urychlila pád komunismu v NDR - škrtlo tohle jeho svědectví: "Velký český dirigent Václav Neumann mi řekl: Když jsme vás viděli, dodali jsme si i my odvahy...")

Takže nový prezident má pravdu, i nemá. Nemá ji tak, jako ji neměli ti, kteří po válce prohlašovali, že obyčejní lidé uvědoměle sabotovali válečné úsilí. Má ji, pokud uzná - neboť to samozřejmě v - že prostě využívali všech možností, které jim systém, v tomto případě protektorátní, poskytoval k snesitelnému přežití. Normalizace těch možností pochopitelně poskytovala postupně víc a víc a přinesla zkušenosti k nezaplacení.

Kde jsou ty časy, kdy nás nikdo nenutil, abychom o tomhle všem znovu přemýšleli. Nový prezident, který to tak dobře zná z jiné strany než jeho předchůdce, nám jistě ani v budoucnu nedovolí klidně usínat na trochu uschlých vavřínech, což bude dobře.

A. J. Liehm

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.