Knihy

Historie státního útvaru, který po více než čtyřech desítkách let své existence zmizel z mapy Evropy a sotva kdy na ní ještě své místo najde. Přesto relativně nedlouhá historická epizoda trvání tzv. Německé demokratické republiky představuje téměř třetinu společných dějin moderní německé státnosti od vzniku císařství v roce 1871. A třetinu národních německých dějin nelze samozřejmě pominout. Z tohoto přesvědčení tedy vzniklo již před lety (první vydání 1985) dílo sociologa a historika, profesora univerzity v Mannheimu Hermanna Webera. Více než kronikou společenských dějů je především podrobným a bystrým pohledem do systému politické moci představované nesmlouvavou vedoucí úlohou strany stalinského typu - SED - ve všech jejích zdánlivých i skutečných přeměnách v toku času.

Hermann Weber: Dějiny NDR, Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny států, Praha 2003, 439 s., cena 355 Kč.
mt

Zygmunt Bauman není neznám čtenářům, kteří se zajímají o sociologii, globalizaci a postmodernu. O všech těchto tématech psal a u nás vyšly jeho knihy, které prozrazují svěžest a pronikavost myšlení pozoruhodného muže. Sociologické nakladatelství SLON, které je u nás téměř jeho domovským, přišlo na trh s knihou Modernita a holocaust. Ta vyšla v Británii koncem osmdesátých let a vzbudila velkou pozornost. Právě díky ní se polský emigrant stal světově uznávaným sociologem, jenž přesvědčil, že dokáže své poznatky opřít o obecnou sociologickou teorii moderny a jejích mezí. Kniha patří k významným pokusům vidět holocaust nejen jako "židovskou tragédii", nejen jako "děsivou konsekvenci rasismu", ale příkladněji a principiálněji jako odvrácenou stranu "evropské modernity" samotné. Zde je ovšem nutno zmínit především Počátky totalitarismu Hannah Arendtové. U Baumana však je "židovská tragédie" součástí širšího děje moderny směřujícího k totalitnímu panství. Autorova argumentace je přímočařejší a soustředěná právě na holocaust. Opírá se o sociologické postupy a teorie, a přesto je neustále podrobuje morálně zabarvené kritice. Sociologické pojetí morálky se mu jeví jako nedostačivé a omezené, v sociologickém podání je morálka chápána jenom jako integrační faktor společnosti a je sociálně konstruována. Leč Bauman přesvědčivě poukazuje na to, že zlo holocaustu je absolutní. Sociologie, jež popisuje, jak morálka ve společnosti funguje, se tváří v tvář této morální výzvě jeví jako relativizující činitel. Bauman svůj výklad modernity dovádí až k jejím mezím. Holocaust odhaluje druhou tvář moderní společnosti, jejíž jednu, osvícenou a racionální, známe a obdivujeme. České vydání přináší novou autorovu předmluvu, kterou napsal už v tomto 21. století, tedy poté, co jsme byly svědky masakrů v mnoha oblastech světa, z nichž ne všechny se dají připsat na vrub "odvrácené strany modernity", např. ve Rwandě. Bauman proto v předmluvě již více rozlišuje. Snad to není tolik předmluva, jako dodatek. Bauman zde poukazuje na to, že kategoriální vražda (tj. vraždění, jež není dáno osobním vztahem, ale je nějak "sociálně konstruováno") může mít dvojí podobu: buďto je odvrácenou stranou společnosti (Gesellschaft), anebo pospolitosti (Gemeinschaft). Odvolává se na klasické Tönniesovo rozlišení. Bauman zjevně nyní připouští, že nejen západní, anonymní, technická, tedy moderní společnost plodí kategoriální zlo, ale i kmenové, uzavřené a fanatické pospolitosti mají své temné stránky. Posun, v němž se odráží zkušenost současného světa.

Zygmunt Bauman: Modernita a holocaust, Slon, Praha 2003, 231 s., cena 295 Kč
mz

Hitlerův fašismus nás svedl dohromady, Stalinův komunismus nás rozdělil navždy, povzdechne si v úvodu knihy Trudie Bryksová a deseti slovy tak shrne příběh jednoho válečného manželství anglické dívky a českého pilota RAF z malé hanácké vesničky. Řečeno moderním jazykem telenovel je osud Josefa a Trudie story bez happy endu. Na konci krátkého manželství je smrt válečného hrdiny v komunistickém kriminále. Z pohledu všech možných "přátelských sitcomů", v němž se postavy zamilovávají na život a na smrt co pět minut, je vyprávění Bryksové staromodní a skoro těžko uvěřitelné. Vždyť kdo by ve zrychleném čase věřil, že je možné i padesát let po smrti partnera stále uctívat jeho památku a neúnavně připomínat v zemi, která ho zahubila a k jehož ženě se chovala nepřátelsky, jeho odvahu. Bryksová to dělá. Své vzpomínky řadí chronologicky, osou vyslovenou nebo jen tušenou je ale na každé stránce Pepa neboli plukovník Josef Bryks, rodák z Lašťan, pilot RAF, člen řádu Britského impéria a komunistický mukl, který v roce 1957 zemřel ve vězení.

Knížka - bohužel velmi špatně přeložená a redigovaná - není klasickým memoárovým čtením. Vypravěč je v případě Trudie Bryksové jakoby nedůležitý, důležitý je objekt vyprávění. Ale Trudie skrze Josefa vydává i svědectví o ženě, která se snadno nevzdává. Pokud by příběh Bryksových tlumočil profesionální vypravěč, určitě by dal knížce větší švih a spád, vynechal by některé kontextové historické pasáže, dokázal by jako na divadle více a lépe nastínit exponovaná místa, vhodnými adjektivy by dal více barev vyprávění a hlavně by držel sveřepě dramatickou linku lásky. Asi by to byla čtivější kniha. Otázka je, zda by to byl i pravdivější příběh. Myslím, že ne.

Trudie Bryksová: Naděje a beznaděje, z angličtiny přeložila Alice Raschelová, Votobia, Praha 2003, 240 s. a obrazová příloha, cena neuvedena
ipu

Čítanka textů, kterou seriózní badatel přivítá. Editorem je Miroslav Hroch, který sám patří k vynikajícím znalcům problematiky, jeho publikace dosáhly mezinárodního uznání. V čítance shromáždil klíčové texty, počínaje klasickými výklady Ernesta Renana a Friedricha Meineckeho po soudobé rozbory víceméně konstruktivistické orientace, z nichž největší proslulost asi získalo pojetí "imagined community" Benedicta Andersona. Editor knihu doprovodil předmluvou, v níž na poměrně malé ploše, ovšem srozumitelně a výstižně uvedl hlavní směry vědeckého studia národa a nacionalismu. Základní přístupy metodologicky utřídil a výstižně charakterizoval, mozaika dává docela dobrou představu o minulosti a současném stavu bádání. Nevadí nijak, že přitom upřednostnil historickou školu před sociologií a soudobou politickou teorií, jen by si mohl odpustit jisté "historické argumenty", tvrdí li například, že protinárodní zaujetí soudobých konstruktivistů připomíná argumentaci internacionalistů (Rosu Luxemburgovou) v socialistickém hnutí před sto lety. Je to ovšem dobře uvážený výběr textů, cenná pomůcka nejen pro badatele a studenty. Začíst by se mohli mnozí našinci s představou, že Češi nemají s nacionalismem nic společného a jenom shodou okolností jsme nakonec dospěli až k čistě etnickému národnímu státu.

Miroslav Hroch (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, přeložili Alena Bakešová, Marie Černá, Adela Gjuričová, Jana Ogrocká, Jiří Ogrocký, Petr Šafařík, Slon, Praha 2003, 451 s., cena 620 Kč
-mz-

Při čtení soukromé korespondence cítí čtenář zprvu stud - není v tom trochu voayerství? "O té nemoci psát - to nežádáš, viď Matouš beztoho dostával denní zprávy Kdybych byla zemřela a on psal můj životopis - nesmělo by tu nic chybět, ta nejmenší maličkost...", píše však sama Božena Němcová Janu Helceletovi (17. 12. 1851). První díl edice dochované korespondence největší české spisovatelky (dopisů jejích a jí adresovaných) je sugestivní čtení nikoli pro zařazení listů dříve "diplomaticky" vypouštěných, ale kvůli pocitu bezprostřednosti - jako bychom sami otevřeli zaprášenou truhlu na půdě. S hlavní hrdinkou prožíváme její trápení, zapomínáme na to, co se teprve má stát, i na její slávu. Poznáváme ji zblízka a nezprostředkovaně. A současně tehdejší život - nejpůsobivější jsou detaily, poznámky, drobné příhody. Pečlivý a přitom hutný poznámkový aparát, zařazený na konci knihy, pouze pomáhá v orientaci.

Božena Němcová: Korespondence I, 1844-1852, vědecká redakce Jaroslava Janáčková, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, 392 s., cena 299 Kč
tt

Obsáhlý výbor z kázání a příležitostných promluv Tomáše Halíka zdaleka není sbírkou časových textů, jakými se často, a povětšinou marně, snaží zvěčnit žurnalisté, přestože také zde se setkáváme s komentáři k aktuálním událostem. Ačkoli i tyto pasáže obstojí ve zkoušce času (a navíc se týkají témat, která nás oslovují stále, jako např. česko německých vztahů či terorismu), podstatnou kvalitou knihy je působivá, moudrá a přitom pokorná žeň "plodů kazatelovy osobní víry", jež vychází z přesvědčení, že spiritualita, pokud je otevřená, má i v dnešní české společnosti smysl. Proto je potřeba oslovovat hledající a přemýšlivé nezúčastněné pozorovatele, jakým byl celník Zacheus na stromě v Lukášově evangeliu. "Když Kristovi učedníci vyšli po pádu komunismu svobodně na veřejnost, vnímali všude kolem množství lidí, kteří jim tleskali, a snad i ty nemnohé, kteří jim dosud hrozili pěstí. Nevšimli si však, že stromy okolo byly plné Zacheů."

Tomáš Halík: Oslovit Zachea, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, 502 s., cena 295 Kč
tt

Tadeusz Różewicz patří k polským básníkům u nás zdomácnělým. Nyní vychází skvěle vypravený další výbor jeho básní. Vyjádřeme přesvědčení, že není třeba tohoto básníka českému čtenáři naléhavě doporučovat a využijme příležitosti k poctě té, která se o jeho přítomnost u nás zasloužila nejvíce. Vlasta Dvořáčková je literární veřejnosti známá jako básnířka generace kolem časopisu Květen i jako překladatelka děl polské, německé a anglické literatury. Narodila se 27. 2. 1924 ve Žďáru nad Sázavou. Gymnázium vystudovala v Havlíčkově Brodě, bohemistiku a polonistiku na UK, kde v roce 1952 obhájila doktorát ze slavistiky. Působila jako redaktorka nakladatelství Práce, později ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (od r. 1965 Odeon) až do odchodu do důchodu v roce 1979.

Vydala řadu sbírek poezie, je autorkou i rozhlasových her. Z polské literatury přeložila kolem čtyřiceti románů a sbírek poezie. Z nejznámějších připomeňme Starou báji J. I. Kraszewského, Na fujarce M. Konopnické, Pana Wołodyjowského H. Sienkiewicze, Dopisy paní Z. K. Brandyse, Profil bílé dámy M. Pawlikowské Jasnorzewské. Stojí za připomenutí i sbírky a výbory známých současných polských básníků - J. Czechowicze, Z. Herberta, Cz. Miłosze, T. Różewicze aj. Za jedinečný překladatelský počin lze pokládat překlady barokního polského autora A. Morsztyna Divy lásky, výbor z polských balad Paní pána zabila i nový překlad Balad a romancí A. Mickiewicze. V. Dvořáčková byla za svou překladatelskou činnost odměněna polským Důstojnickým křížem. Je neúnavnou překladatelkou a propagátorkou poezie polské nositelky Nobelovy ceny W. Szymborské. Není divu, že ji polská kolegyně a přítelkyně pozvala na slavnostní předání ceny do Stockholmu v roce 1996. Dopisovatelka dánského deníku Politiken D. Schmidtová zachytila v reportáži Pocta plaché básnířce (Lidové noviny 12. 10. 1996, příloha Národní, č. 41) atmosféru v penzionu Astoria v Zakopaném, která nastala po oznámení o Nobelově ceně pro W. Szymborskou. Titul reportáže si dovolíme parafrázovat ve vztahu k překladatelce: tento skromný medailon nechť se stane "poctou plaché překladatelce" paní Vlastě Dvořáčkové k jejím nedávným narozeninám.

Tadeusz Różewicz: Mezi apokalypsou a..., vybrala, přeložila a studií o autorovi doplnila Vlasta Dvořáčková, Paseka, Praha-Litomyšl 2004, 144 s., cena 189 Kč, pro členy KPP 169 Kč
lm

Knihy

Obsah čísla 2/2004

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu