Jan Bureš

Historik v labyrintu revoluce

Ačkoli od oněch událostí uplynulo již přes čtrnáct let, nemáme stále příliš mnoho skutečně odborných analýz, založených na seriozním badatelském přístupu. Sukova kniha je takovou analýzou, ba v mnoha ohledech je to první pokus o aplikaci poznatků a teoretických přístupů z více oborů (historie, politologie, sociologie) na problematiku událostí z listopadu roku 1989.

Autor založil práci na syntéze výsledků studia archivních pramenů (zejména Archivu Občanského fóra, uloženého v ÚSD AV ČR) a poznatků získaných metodou "oral history" (rozhovory s přímými aktéry událostí, zpracované podle vědeckých kritérií). Tento postup je vhodně doplňován snahou pravdivě vystihnout atmosféru doby.

Pokud jde o zkoumání první fáze událostí ze sklonku roku 1989, je originalita Sukových závěrů a poznatků předurčena metodologickými postupy, kterých užívá. V zásadě je podle Suka možno přistupovat k dané problematice:

1) komparativní analýzou, jež nám poskytuje především neotřelé postřehy, netušené analogie a inspirativní i provokativní teze, především politologického charakteru,

2) historickou analýzou, jež se soustřeďuje na hlavní cíl každé čistě historické práce - podrobné popsání událostí,

3) zkoumáním modality změny, které je založeno nejen na detailním zkoumání průběhu revoluce, ale navíc je doplňováno snahou pochopit obecnější politologické aspekty - tj. např. strategii aktérů změny, analýzu všech významných činitelů a faktorů změny, zájmů, způsobů komunikace s veřejností apod.

Právě tento třetí přístup zvolil Jiří Suk, když se prostřednictvím analýzy vývoje pražského centra Občanského fóra (dále OF) snaží uchopit širší rozměry politické změny v Československu. Tento přístup je z věcného hlediska jistě správný, neboť OF se brzy po 17. listopadu stalo jedním z hlavních aktérů politických událostí, skrývá ovšem i určitá rizika. Především jde o to, že zkoumání určité historické události skrze hlavního hybatele dění jako instituce může vést autora k akceptaci takového výkladu událostí, který v oné době používala právě tato instituce jako svou argumentační základnu v komunikaci s veřejností i státní mocí. Jiřímu Sukovi se ovšem podařilo toto úskalí překonat, neboť zejména v částech analyzujících vyjednávací strategie OF dokáže zaujímat velmi originální a kritická stanoviska, odlišná od argumentační základny OF.

Originální a pro českou odbornou literaturu zatím ne příliš typický je způsob, jakým se Suk vypořádává s otázkou revolučnosti listopadových událostí roku 1989. Autor nepovažuje tuto otázku za ústřední, ale nechce se vyhýbat hledání odpovědi na ni. Jen je přesvědčen, že na jednoznačnou odpověď typu revoluce - ano, či ne je příliš brzy, a to zejména z důvodu nedostatečné znalosti všech detailních souvislostí celého procesu československé politické změny v dnešním (stále ještě) počátečním stavu bádání. Jiří Suk požaduje, abychom si uchovali tradiční vnímání pojmu "revoluce" (ve smyslu teorií revoluce A. Giddense, S. Huntingtona či T. Skocpolové) jako určitou badatelskou hypotézu, jako jisté srovnávací kritérium, ke kterému budeme i nadále vztahovat konkrétní závěry. Přesto se však Suk vymezuje vůči pojetí revoluce Anthony Giddense, aby alespoň v základní rovině podal určitou odpověď na zmíněnou otázku. Giddensovo socio historické pojetí revoluce stanovuje následující kritéria, nutná pro označení určitého historického procesu právě za revoluci:

1. musí splňovat charakter masového sociálního hnutí,

2. musí vést k procesu zásadních reforem nebo změn,

3. musí v ní být přítomna hrozba násilí či skutečné použití násilí ze strany účastníků - to vychází z představy, že revoluce je politická změna "vynucená na předchozí moci, která by se nevzdala, pokud by se nemusela obávat možného nebo skutečného použití násilných prostředků."

Chápeme li tedy československý proces politické změny v celé jeho délce, tzn. od 17. 11. 1989 do voleb v červnu roku 1990 a následně v období do prosince roku 1992 jako přechod k demokracii, který vedl k zásadní změně politického i ekonomického systému státu, je možno proběhlou politickou změnu označit za revoluci, neboť:

1. veřejné protirežimní demonstrace z listopadu 1989 měly masový charakter,

2. z dlouhodobější perspektivy proběhly v Československu v důsledku událostí z konce roku 1989 zcela zásadní politické a sociální změny (jmenujme pouze hlavní systémové změny: ukončení monopolní moci KSČ, uskutečnění svobodných voleb, vybudování demokratického politického systému, transformaci ekonomiky z centrálně plánované na tržně liberální),

3. v případě československých událostí z konce roku 1989 je možno dokladovat pouze násilí ze strany režimních policejních jednotek proti demonstrujícím studentům na Národní třídě dne 17. listopadu. Přesto však potenciální hrozba násilí ze strany demonstrující veřejnosti působila i jako faktor, kterým argumentovala opozice při jednáních o politických změnách v případě, že se dosavadní držitelé moci k těmto změnám obrátí zády.

Toto sociologické schéma revoluce doplňuje J. Suk odkazem na Foucaltovu představu o tzv. dispozici revoluce; v tomto smyslu chápe události roku 1989 jako důsledek "rozvzpomínky" na skrytou dispozici revoluce, která je v myslích lidstva spojena s nadějemi na změny k lepšímu i s hrozbami násilí a úpadku, jsou s ní spojeny takové archetypy lidské společnosti, jako je touha po spravedlnosti, odplatě, zúčtování, pomstě apod.

Pokud jde ale o konkrétní průběh událostí v listopadu a prosinci 1989, a zejména pokud jde o strategie hlavního aktéra změny, tj. OF, jeví se nám označení událostí pojmem "revoluce" jako značně problematické. Jiří Suk správně poukazuje na to, že čs. opozice sama sebe v roce 1989 nepovažovala za revoluční sílu, že její dlouho udržovanou představou a strategií byla pouze snaha zahájit a vést s držiteli moci dialog o charakteru a hloubce změn (Suk pro to používá výstižný termín "strategie vnější kontroly moci") - a naopak právě představitelé KSČ považovali členy vedení OF za revolucionáře (v rámci svého dialektického vidění mocenských vztahů).

Co však tedy způsobilo, ptá se Suk, že v zemi, kde ani veřejnost nebyla zvyklá řešit politické konflikty prostředky, které by svým charakterem připomínaly revoluční metody (a kde i tzv. disent se choval značně nepoliticky), došlo tak náhle a rychle ke změně režimu, jež se svou hloubkou dá označit za revoluci? Odpověď na svou otázku hledá autor především ve vlivu zvenčí, kdy dění v okolních zemích (zejména Polsku, Maďarsku a NDR) "oživilo otázku revoluce jako poslední a krajní způsob, jímž si občané mohou přisvojit právo rozhodovat o svém osudu." V této souvislosti upozorňuje Suk na zásadní vliv médií, která čs. občanům v průběhu druhé poloviny roku 1989 přinášela barvité obrazy (zejména televize a svobodné západní rozhlasové stanice) revolučního dění v okolních komunistických státech. Suk také správně upozorňuje na nutnost vnímat konkrétní podobu přechodu k demokracii v jednotlivých zemích pod zorným úhlem povahy a charakteru konkrétního totalitního režimu, který je odstraňován - neboť podoba režimu měla všude zásadní vliv na odlišnosti v podobě tranzice.

Snad nejsložitější otázkou událostí z listopadu a prosince roku 1989 je pro politology, sociology či historiky téma strategií, jež v této chaotické a "zrychlené době" používali hlavní aktéři vývoje - vedení OF (a VPN na Slovensku) na jedné a tým federálního premiéra na druhé straně.

Suk upozorňuje, že do čela revoluce se záhy dostali ti, kteří revoluci nepovažovali za svou věc - protože za svou věc nepovažovali ani politiku jako takovou. Má samozřejmě na mysli intelektuály z kulturního prostředí, kteří tvořili většinu zakladatelů Občanského fóra. Je jistě skutečností, že mnoho z těchto aktérů se vyznačovalo pouze teoretickým a více méně abstraktním vztahem k politice, nicméně např. Václav Havel celým svým předchozím literárním, zejména esejistickým dílem ukazuje, že politika pro něj vždy byla jedním z hlavních témat, ne li tématem ústředním.

V tomto smyslu pak Suk vysvětluje první strategii OF, založenou na pouhém vedení dialogu se státní mocí o povaze reforem, jako důsledek absence promyšleného konceptu systémové změny; opozice podle něj hledala určité provizorní řešení, které by jí dalo čas na zformování vlastního odborného zázemí. Z tohoto důvodu se OF snažilo od počátku mírnit revoluční nálady veřejnosti, brzdit radikalitu veřejnosti, ale i vlastních aktérů změny (např. studentů). Opozice i veřejnost byly jednoduše zaskočeny rychlým průběhem událostí, stejně jako masovým charakterem demonstrací, jež se zejména v Praze rozpoutaly počátkem nového týdne po pátku 17. listopadu 1989. Suk tak do značné míry potvrzuje i hypotézu Ladislava Holého, který jako hlavní důvod masové účasti občanů (do té doby naprosto nevídané) na protirežimních demonstracích spatřuje jednak šok z brutality, spáchané režimní policií na nevinných studentech (reminiscence na listopad 1939), jednak opadnutí strachu z lidí tváří v tvář masovosti takových mítinků.

Přesto však podle Suka opozice v tuto chvíli ještě nebyla připravena ani ochotna převzít moc, takže volila taktiku zdrženlivosti, opatrného postupu, založeného na pečlivém vyhodnocování účinku všech svých kroků na veřejnost. V této souvislosti Suk upozorňuje na obecný vztah čs. opozice k otázce možného převzetí moci. To, že tato opozice neusilovala o převzetí moci ani o podílu na případných politických a ekonomických reformách v období do roku 1985, považuje Suk - vzhledem k politickému vývoji v zemích východního bloku (a hlavně v SSSR) - za pochopitelné. Ale tato samozřejmá apatie již není tak bezproblémová v období po roce 1985, kdy už se o nutnosti reforem hovořilo na všech možných politických úrovních, ať již na nižších článcích vedení KSČ, nebo ještě více v gorbačovovském Sovětském svazu.

Skutečně politickým aktérem se čs. opozice vlastně paradoxně stala až díky propuknutí otevřené krize v listopadu 1989 - plná náměstí protestujících občanů vedla k rychlému zhroucení autority vedoucí politické síly, a mocenské vakuum začalo rychle zaplňovat narychlo vzniklé opoziční hnutí, sjednocující rozdílné opoziční proudy.

Do jisté míry jako problematické může být vnímáno Sukovo označení Občanského fóra (v první fázi jeho vývoje) jako "hnutí sociálního, které nechtělo být hnutím politickým." Chápeme li obecně pojem sociální hnutí jako hnutí zaměřené na nápravu určitých sociálně ekonomických problémů společnosti, které má navíc jasně označitelnou sociální základnu, pak je myslím vhodnější označit OF v první fázi jeho vývoje právě spíše za hnutí politické, neboť všechny první požadavky OF byly navýsost politického, nikoli sociálního rázu. Pravděpodobně žádný ze členů vedení OF si v listopadu 1989 neuměl uvědomit hloubku všech sociálních a ekonomických změn, jež s sebou přinese změna politického systému, v oněch dnech se teprve rodících.

Občanské fórum podle Jiřího Suka vnímalo samo sebe jako nadstranického garanta přechodu k demokracii, který proces změn teprve připravuje, iniciuje a kontroluje. V rámci záměrného "brždění" revolučních nálad veřejnosti požadovalo vedení OF, aby KSČ byla i nadále vtažena do procesu politických reforem, protože jedině tak mohla napravit chyby, kterých se jako hlavní viník stavu čs. společnosti za léta svého panování dopustila. Na problematičnost až riskantnost této argumentace OF upozorňuje Suk zejména v souvislosti s chybami, kterých se v zájmu dodržení takových zásad OF dopustilo v prvních dnech listopadových událostí. Toto zcela nerevoluční chování vedlo k tomu, že OF třikrát po sobě ponechalo iniciativu v rukách premiéra Adamce, a to i po jeho závažných selháních ve vztahu právě k OF:

1) poprvé se OF dopustilo chyby, když veřejně podpořilo Ladislava Adamce i poté, co byl demonstranty na Letné dne 26. 11. 1989 vypískán,

2) druhou chybou OF se stala další důvěra Adamcovi poté, co sestavil naprosto nepřijatelnou vládu 15 : 5 dne 3. 12. 1989,

3) potřetí učinilo OF závažnou chybu tím, že nedokázalo Adamcovi zabránit v kandidatuře na prezidenta republiky.

Tento třetí Sukův argument se ovšem jeví poněkud sporný. Vedení OF poté, co na své vnitřní poradě v noci z 5. na 6. prosince 1989 došlo k závěru, že snahou Ladislava Adamce je dostat se do nejvyšší ústavní funkce, okamžitě napsalo premiérovi dopis, v němž mu oznámilo, že ho v takovém rozhodnutí nemůže podpořit. Otevřený a veřejný charakter tohoto dopisu byl podle mého jeden z faktorů, který skutečně zabránil Adamcovi pokračovat delší dobu v úvahách o své prezidentské kandidatuře.

Velmi zajímavá je Sukova interpretace postupu týmu premiéra Adamce ve vztahu k Občanskému fóru. To hned od počátku uplatňování své "strategie vnější kontroly moci" vnímalo její problematičnost a neudržitelnost. Vývoj se tak zrychloval, že OF stále více poznávalo, že se stává hegemonem událostí a nemůže se nevymezovat kladně ve vztahu k politické odpovědnosti. Definitivně to představitelé OF pochopili 8. prosince 1989, ale předběžně již po zveřejnění návrhu tzv. vlády 15:5 dne 3. prosince. Podle Jiřího Suka dávali Adamcovi lidé stále více najevo, že nechtějí bojovat o zachování režimu, ale spíše se chtějí s opozicí domluvit. Myšlenku společných jednání u kulatých stolů chápali v tomto smyslu jako nástroj, který měl legitimizovat jejich otřesené postavení a uchovat jim pokud možno alespoň nějaký vliv. V tomto smyslu usilovali o vtažení opozice do politiky. Tuto myšlenku poté Jiří Suk rozvíjí např. také poukazem na zásadní roli Mariána Čalfy při záchraně Občanského fóra před pastí, kterou na něj nastražili komunističtí poslanci Federálního shromáždění návrhem na přímou volbu prezidenta republiky v situaci, kdy OF chtělo pokud možno rychle a bezkonfliktně prosadit do této funkce svého lídra Václava Havla. Nový federální premiér Čalfa, který byl do funkce uveden zejména pro svou ochotu vyjít více než Ladislav Adamec vstříc požadavkům opozice na radikální změny politického systému, se podle Suka zaměřil na splnění symbolicky významného požadavku OF - prosadit V. Havla do nejvyšší státní funkce, a tím pomoci OF nenásilně převzít vládní a později také parlamentní instituce tak, aby se mohly stát základnou nového, demokratického režimu. Podle Suka byl Adamec i Čalfa (a jejich společní poradci) dotlačeni k takovým postupům zejména postoji konzervativců ve vedení KSČ, kteří svými kroky dávali najevo, že naprosto nepochopili hloubku změny, jež v Československu probíhá.

Jiří Suk označuje československou revoluci za "spoutanou" na způsob maďarské "revoluce podle Ústavy" a poukazuje v tomto smyslu na logickou posloupnost a uspořádanost klíčových politických změn. V ostrém kontrastu s tím se mu však jeví "rychlá divergence a dezintegrace v mocenské, ústavní a národnostní oblasti". Má zde na mysli především rychlý rozpad československého státu v letech 1990-1992, který považuje za důsledek neschopnosti federativního systému najít modus vivendi se vznikajícím pluralismem demokratického politického systému. Suk přímo označuje čs. federativní systém v této nové politické situace za "příliš komplikovaný a těžkopádný." Domnívám se však, že tento závěr má mnohé skuliny, které by se ještě dále měly stát předmětem politologického výzkumu, neboť je otázkou, zda to nebyla spíše neochota či neschopnost mnoha slovenských i českých politiků maximálně využít přednosti čs. federativního systému při vyjednávání o nové podobě česko slovenských vztahů v rámci jednotného Československa.

Za velmi užitečnou pro další výzkum lze považovat typologii hlavních aktérů čs. politické změny, o níž se Jiří Suk pokusil a v rámci které rozlišil tyto základní typy jednajících politiků:

1. občanští političtí aktivisté (nekomunističtí disidenti, lidé ze šedé zóny),

2. exkomunisté (vyloučení po roce 1968),

3. postkomunisté (politici bývalého režimu, kteří změnili politickou ideologii),

4. neokomunisté (ti, co svou ideologii nezměnili),

5. pragmatici (Sukem vtipně a neotřele, ovšem výstižně nazývaní "revolucionáři poslední hodiny"),

6. staří demokraté (politici pamatující 1. čs. republiku - ti se ovšem téměř nevyskytovali a Suk ani neuvádí konkrétní příklad).

Autor si všímá politických osudů politiků z jednotlivých kategorií a konstatuje, že ve vysokých státních funkcích po listopadu převažovali politici prvních tří typů. Charakteristickým rysem exkomunistů a postkomunistů bylo lpění na daných státních strukturách, byrokratických procedurách a vazbách z doby před i po roce 1968. Do konfliktu s nimi se dostávali především občanští političtí aktivisté, kteří nechtěli tyto procedurální zvyklosti starého režimu respektovat.

Na závěr si všimněme ještě jedné, nikoli poslední, ale velmi originální a zajímavé Sukovy teorie, vztahující se také k otázce celkového hodnocení československé revoluce. Jiří Suk ji považuje za "revoluci improvizace", která tímto svým charakterem umožnila vyniknout zejména politickým praktikům, kteří se uměli v prostředí náhlých a častých zvratů dobře pohybovat. Revoluci podle Suka v podstatě přijali za svou všichni, včetně tehdejších komunistů. Z tohoto konstatování poté Jiří Suk také vyvozuje jistě provokativní závěr, že totiž díky podobným okolnostem dodnes není zřejmé, kdo byl v této revoluci vítězem, a kdo poraženým.

Jak je vidět z předestřených myšlenek a autorových závěrů, obsáhlou knihu je nutno od chvíle jejího vydání počítat mezi hlavní prameny a první seriozní analýzy polistopadového vývoje, bez jejíhož studia bude jakákoli další práce na dané téma neúplná.

Jiří Suk: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Prostor, Praha, 2003, 507 stran
Publikace získala letos cenu Magnesia Litera - Kniha roku 2003

Jan Bureš (1975) působí jako interní doktorand na Ústavu politologie Filosofické fakulty UK, specializuje se na otázky přechodu české a československé společnosti k demokracii po roce 1989.

Obsah čísla 2/2004

Jan Bureš

Historik v labyrintu revoluce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu