Jiří Olič

Andílci bez křídel a bez viny

Umělci často nevědí jak dál, ale nazírat na svět dětskýma očima pokládají za zvláštní privilegium a někteří také za cestu z marného hledání a nejistot. Pohled nezkažený zkušenostmi a realitou mnohdy velmi krutou se pokládá za něco mimořádného. Nic proti tomu, nic proti dětskému náhledu na svět a naivitě, která dokáže pohnout a poradit si i s mlýnskými kameny osudu.

Ale co děti, ta miloučká stvoření, přirovnávaná k andílkům? Je to různé. Řada tvůrců hovoří také o dětské krutosti a netřeba k tomu mimořádného talentu: ví se o ní všeobecně. Abychom o ní věděli, nemusíme si přečíst Goldingova Pána much, sami a z vlastní zkušenosti dobře víme o dětské krutosti, která je ve své bezelstnosti strašná. Víme, kdo shazuje ptáčkům hnízda, mouchám trhá nožičky a křídla a kočkám na ocas přivazuje pytlík s rachotícími kamínky. Je to ten milý roztomilý andílek, co ještě neumí do pěti napočítat. Ještě se k němu vrátíme. Jen to je zřejmé, že ten andílek bývá občas hotový čert!

V jedné knize pamětí se dočteme, že autor Malého Bobše neměl příliš rád děti a rád na ty nezbedníky žertem přivolával Herodese. Také je znám výrok Chandlera, slavného spisovatele detektivních románů, který prohlásil, že rád poslouchá dětské krůčky, ale jen když se od něho vzdalují. A spisovatel a kritik Connoly napsal, že dětský kočárek v předsíni znamená básníkův konec. Měl pro své tvrzení určitě celou řadu příkladů, ale nám, uvažujícím o poezii dětství, se zrovna příliš nehodí. A navíc: jsou to zajisté názory extremní, spíše provokující vtipy. Naše každodenní zkušenost není tak jednostranná a často máme co do činění právě s těmi zmíněnými andílky. Na místě je nicméně opatrnost.

To naše dítě je andílek, opakují po babičce šťastní rodičové: právě tomu andílkovi po dvacáté opakovali zákaz chodit k rybníku a teď přemýšlí, proč se už téměř deset minut nepřipomíná svým bohatýrským řevem. Vytáhnou ho ovšem, oživí a osuší a posléze se jim dostane i slavnostního příslibu nikdy nechodit k vodě, ale navíc také zvláštního poděkování ve formě vystřihovánky z docela nového ubrusu. Co udělal ten ubrus našemu neposlušnému chlapečkovi, ptají se? Na to ovšem není odpovědi. Odpovědí je zaryté mlčení a pozorování kočky, která jeví zájem o papouška v klícce. Kdo otevřel tu klec, to je strašné, ozve se za hodinu. Ale je pozdě, ta hodina by byla osudná i pro méně exotického ptáka. Náš andílek nyní kráčí mlčky obývacím pokojem, pod paží krabici Člověče nezlob se. Ale kde jsou figurky? Zdá se, že každý předmět je pro dítě výzvou k experimentu.

Co si má dítě počít v zimě, když nemůže na zahradu a pískoviště? Na jaře a v létě je opravdu všechno jiné. Stále častější jsou chvíle, kdy tento andílek nezlobí, nekřičí, neškrtá sirkami a ani nepokračuje v započatém grafitti na dveřích příborníku. Jeho mysl zcela ovládla příroda. Zadumaně chodí po zahradě a zašlapává do země broučky, s bolestným výrazem v očích, neboť broučků dnes vylezlo ven jen málo. Trhá hlavičky květů a zlobí se, že z nich nejde udělat krásná kytice. Tito andílci mají stále něco na práci, od jara do zimy a když v prosinci přinese pošťák první pohlednice s Ladovými obrázky koledníků na zasněžené návsi, dostává česká idyla svůj pravý rozměr reality, která je velice blízká a zároveň velice vzdálená.

Andělé bez křídel a bez viny jsou prostě stále mezi námi.

Jiří Olič

Obsah čísla 2/2004

Jiří Olič

Andílci bez křídel a bez viny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu