Ladislava Chateau

Blbej jako harki

Uplynulý rok byl ve Francii rokem francouzsko alžírským. Původně jím však měl být rok 2002, protože na ten by připadlo čtyřicáté výročí podepsání Évianských dohod. Ty jsou však považovány mnohými za krvavé, proto byl francouzsko alžírský rok posunut až na rok 2003. Osud harkis, je tragickým příběhem zrady a jedním z nejkrvavějších masakrů nedávné historie; je považován za l'oeil de Caďn, Kainovo znamení francouzské historie.

Osmnáctého března 1962 podepsali zástupci vítězné Front de libération nationale, FLN, Fronty národního osvobození, a představitelé Francie v Évian les Bains v Hotel du parc dohody, kterými byla ukončena alžírská národně osvobozenecká válka; Francie zaručila Alžírsku úplnou nezávislost a FLN garantovala nearabskému obyvatelstvu bezpečnost a ochranu jeho práv; kromě jiného získala Francie pronájem vojenské základny na Sahaře a v Mers el Kebir, včetně koncese na těžbu ropy. Prvním prezidentem République algérienne se stal Ben Bella, za vydatné pomoci Houari Boumediena a jeho tanků.

Zachraň se kdo můžeš!

Bohužel podepsané dohody respektovány nebyly a mír nepřinesly, následovala anarchie a atmosféra sauve qui peut, zachraň se kdo můžeš; krvavé represe, vraždění, mučení; nejvíce pronásledovaní byli muslimové pro français, francouzsky myslící a cítící Alžířané, z nichž mnozí bojovali v pomocných jednotkách francouzské armády, tzv. harkis, a pieds noires, černé nohy, francouzští kolonisté trvale usazení na alžírském území; počet obětí dodnes nelze přesně vyčíslit, odhady se pohybují od sto do sto padesáti tisíc, ba i více. Od samého počátku bylo jasné, že podepsané dohody nebudou dodrženy, že FLN nebude nikdy respektovat zastavení palby, jednání, volby. Navíc francouzská vláda jednala s těmi, které ani neuznávala za představitele státu - onen stát z právního hlediska ještě neexistoval, měl teprve vzejít z nadcházejících voleb. Podepsání Évianských dohod pro FLN znamenalo vražedné pronásledování všech přívrženců Alžírska francouzského. Jeden z hlavních představitelů FLN Krim Belkacem prohlašuje: "Každý nový rekrut, dříve než se stane řádným vojákem, musí zavraždit nejméně jednoho kolonistu a jednoho zrádce." (Jen na jaře a v létě 1962 povraždila FLN více než dva tisíce pro français v každém arrondissement (Alžírsko v té době byl rozděleno na dvaasedmdesát okresů). Přestože byla francouzská armáda stále ještě na alžírském území, bylo 5. července v Oranu, přímo na jedné z hlavních tříd, zmasakrováno několik stovek Alžířanů a pieds noirs. "Bohužel de Gaullovi připadal špatný mír v roce 1962 lepší než dobrý mír v roce 1965," trpce poznamenal bývalý předseda vlády Pierre Mendes France.

Harka

Pofrancouzštělý výraz harkis pochází z arabského haraka a znamená pohyb; Larousse z roku 1965 tento výraz ještě vůbec nezná. V letech 1954-1962 byli alžírští domorodci rekrutováni francouzskou armádou, aby spolu s ní bojovali proti povstalcům; harka byla bojující jednotka, složená většinou z dobrovolníků a dobrovolnic (existovala i harka ženská). Mezi harkis vstupovali především ti, jejichž dědové bojovali spolu s Francouzi už v první světové válce u Verdunu a na Marně. Pak ti, jejichž otcové přispěli k vítězství francouzské armády ve druhé světové válce, a posléze vesničané, rolníci, kteří potřebovali zbraně, aby mohli ochránit své rodiny a majetek před řáděním FLN a jiných znepřátelených frakcí, které terorizovaly civilní obyvatelstvo. Jiní se stali harkis jednoduše proto, aby uživili své rodiny, neboť zvláště na venkově byla taková bída, že z dvanácti dětí přežily sotva tři.

Tito Alžířané naprosto věřili francouzským slibům, že Alžírsko zůstane francouzské. Jak by také ne, když tomu nasvědčovaly veškeré slavné projevy generála de Gaulla: "Co budu živ, nikdy vlajka FLN nezavlaje nad Alžírskem." Známé jsou filmové záběry z roku 1958, kdy de Gaulle z balkonu volá k jásajícím davům v ulicích Alžíru: "Vive Algérie française!" a stejně nadšeně pokračuje: "Všichni jste Francouzi!" a dodává: "Bez Alžířanů nebude mír v Alžírsku!" Totéž se opakuje v Mostaganu a dalších alžírských městech. "De Gaulle zachránil Francii, tak proč by nezachránil Alžír?" říkali si Alžířané a dětem narozeným v letech 1958 a 1959 dávají jméno Di Gaulle.

Vždyť i krédem IV. francouzské republiky bylo: Alžírsko, to je Francie. Jak tomu tedy nevěřit, když Pierre Mendčs France, prohlašuje 12. listopadu 1954: "Alžírsko je součástí Francie, a ta nikdy nepřipustí ohrožení své jednoty." A o rok později vykonává slavnostní přehlídku jednotek franco musulmanes tehdejší ministr vnitra François Mitterrand. S návratem do Elysejského paláce a k moci se výroky generála de Gaulla, přezdívaného Girafe, začínají zvolna měnit; na podzim roku 1959 poprvé zmiňuje právo národů na sebeurčení, a to v souvislosti s událostmi v Alžírsku. A 3. května 1961 na Coseil des ministres, Ministerské radě, vybuchne: "K čertu s Alžírskem, když nechce zůstat s Francií!"

Už od roku 1955 upozorňoval Albert Camus na tragédii, ke které se v Alžírsku schyluje; dopisem datovaným 25. březnem 1955 se obrací na komitét Messali Hadje, který také usiloval o nezávislost Alžírska, ale ne s FLN, a píše v něm: "...mé jméno použijte, kdykoliv bude třeba ochránit naše arabské přátele. () Jsem při vás v boji proti útlaku (...)."

Svými články se k němu přidává i Raymond Aron, když apeluje na vládu, aby "včas zajistila repatriaci těch, pro které už nebude místo v Alžírsku spravovaném Alžířany." V článku napsaném 6. května 1957 zdůrazňuje, že "FLN si zvolila nejhorší formu partyzánské války. Vedle výpadů proti vojenským oddílům se dopouští represálií vůči Alžířanům, kteří se projevili sympatií vůči Francouzům a vlažností vůči národní věci, nebo z toho jsou jen podezřelí (...)."

Jeho slova potvrzuje i Germaine Tillionová, významná intelektuálka, etnoložka, která popsala nesmírné utrpení Alžířanů; v roce 1957 jako členka mezinárodní komise navštívila vesnici Mélouze, kde FLN povraždila všechny obyvatele, včetně žen i dětí, podobně jako před dvěma lety v Aures. Tehdy okamžitě napsala: "Udělejme rychle místo všem, kteří jsou v Alžírsku ohroženi, ať patří k jakémukoliv náboženství..."

Sdělení natvrdo

Francouzská vláda byla dostatečně informována o nebezpečí, kterému jsou vystaveni harkis i pieds noirs. Nicméně Louis Joxe, tehdejší ministr pro alžírské záležitosti, sděluje natvrdo: "Français musulmans, francouzským muslimům, bojujícím na naší straně nebude v budoucnu poskytnuta ochrana. Jediná možnost jejich záchrany je transfer do metropole, avšak ten nelze zaručit."

Žádný repatriační plán není připravován. Ministerstvo vnitra přichází s nápadem, aby si každý harki podal individuální žádost o poskytnutí azylu ve Francii, věc zcela nemožná; někteří neuměli francouzsky, jiní byli rozptýleni a mnozí si útěkem zachránili jen holý život a neměli ani carte d'identité, občanský průkaz.

19. března 1962 v poledne bylo vyhlášeno zastavení palby kvůli blížícímu se podpisu Évianských dohod. Hned 20. března byli harkis demobilizováni, odzbrojeni a - v pasti. Bývalý harki Mohamed G. Na to vzpomíná: "Řekli nám, že válka pro nás skončila. Vraťte se do civilu. Zůstali jsem sami, bezbranní, opuštěni. Vojenský tábor se vylidnil. Každý se pokusil o záchranu na vlastní pěst." Mohamed se sice šťastně dostal do metropole, ale jeho šest kamarádů bylo zaživa upáleno v Tizi Ouzou.

Ministr Louis Joxe přísně důvěrným telegramem z 16. května oznamuje Christianovi Fouchetovi, vysokému komisaři v Alžírsku: "V každém případě je třeba respektovat Évianské dohody, jakékoliv individuální pokusy o tajný transfer Français musulmans do metropole budou tvrdě trestány; tito muslimové budou vráceni zpět na alžírské území."

Tak zůstal obrovský počet harkis i s rodinami bez možnosti záchrany, odsouzen k vězení, mučení a smrti. Někteří francouzští velitelé odmítli splnit rozkaz; obětovali vojenskou kariéru, snažili se na vlastní riziko dostat harkis tajně do bezpečí, několik velitelů spáchalo ze zoufalství sebevraždu; většina však rozkaz splnila. Plukovník Bastien Thiery odmítl splnit rozkaz a vyzval ke vzpouře; byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Harkis z Beni Bechir byli francouzskými vojáky násilím vyloděni a vydáni k masakru na alžírském pobřeží. Generál Katz zakázal svým vojákům zabránit vraždění v Oranu.

Bism Allah

Francouzská vláda omezila repatriaci harkis na francouzské území přibližně na devadesát tisíc osob; jen od června do září se do Francie dostalo osmačtyřicet tisíc francouzských muslimů a přes milion pieds noirs.V přístavech v Marseille a Bordeaux se vylodili vyčerpaní, hladoví lidé, s dětmi přivázanými na svá těla, tiše šeptajíce Bism Allah, ve jménu Boha. Na břehu je očekával Červený kříž a vojenské kamiony, které je dopravovaly do takzvaných centre d'accueil des rapatriés d'Algérie, CARA, táborů pro repatrianty z Alžírska; do Burg Lasticu v Puy de Dôme, Larzacu v Aveyron, Saint Maurice L'Ardoise et Château Lascours, Biasu v Lot et Garonne a do největšího z nich Rivesaltes v Pyrénéés Orientales a dalších míst; byly to tábory s pohnutou historií. Rivesaltes, městečko nedaleko Perpignanu, na úpatí pohoří Corbieres: vojenský tábor Camp Maréchal Joffre byl před druhou světovou válkou útočištěm španělských uprchlíků, za války se změnil v internační tábor pro židy, cikány a antifašisty z celé Evropy; muži, ženy, děti, starci, i stovka Čechů tudy prošla. Místu se pro nepříznivé klimatické podmínky říká Sahara du Midi; kamenitá půda, bez vegetace, nedostatek vody, žádná ochrana ani proti slunci, ani proti ustavičnému větru. V letech 1962 až 1964 sem bylo dopraveno pětatřicet tisíc harkis, včetně žen a dětí. Lidé žili namačkáni ve stanech, v lepším případě v provizorních barácích, hygienická zařízení téměř žádná, nefungující elektřina, nebylo čím topit; zima, hlad, sebevraždy, beznaděj. Tábor obehnaný ostnatým drátem, nebylo možné bez povolení opustit. Katolická charita organizuje pomoc. Šance na normální život jsou minimální. Obdobná situace je i v ostatních táborech. "Těžko si však mohl někdo stěžovat; neexistovali jsme, žili jsem v bezprávní zóně," říká publicista Boussad Azni, který prožil dětství v Bias. Tento tábor byl určen zejména početným rodinám, starcům, válečným invalidům a lidem s duševními poruchami. Ve škole, obehnané drátem, se v jedné třídě učilo až padesát dětí. Sociální pracovníci nutili rodiče, aby dětem měnili arabská jména na francouzská; rodiče souhlasili, snažili se tak svým dětem ulehčit situaci; jméno Amara Menikera se změnilo na Michela Menikera.

Lidé trpěli vykořeněním, jazyková bariéra prohlubovala jejich izolaci, pocit nejistoty zaháněli alkoholem. Zvláště těžce nesla tuto situaci élite francisée, francouzsky smýšlející alžírská inteligence; úředníci, absolventi francouzských škol, pocházející často ze smíšených rodin. Cítili se Francouzi, žili francouzským způsobem života, ctili demokratické hodnoty, mnozí z nich také chtěli nezávislost Alžírska, ale odmítali hrůzné metody FLN.

Jejich situaci vystihl smutný slogan: "Po zradě, opuštěnost / po opuštěnosti, exil / po exilu, zapomnění."

Narbonne, Carcassonne 1991

V sedmdesátých a osmdesátých letech početná minorita bývalých harkis dává o sobě vědět; sdružuje se v četné asociace. Revoltuje už seconde géneration, jejich děti, vystavené nezaměstnanosti a jen omezeným možnostem vzdělávání; hladovka před kostelem Madeleine v Paříži, stejně jako v Évianu; stávkující požadují zrušení táborů a zlepšení integračních podmínek. V roce 1976 je poprvé v televizi uveden dokumentární film Dossiers de l'écran, který upozorňoval na existenci bývalých harkis ve Francii. V roce 1991 v Narbonne revoltují už vnuci bývalých harkis; ulice města jsou zataraseny barikádami, vybuchují Molotovovy koktejly a ozývají se výkřiky: "Palestiniens de la France!" Původní tábory se postupně proměnily v obávaná ghetta; jen tři kilometry dělí centrum města Narbonne od pověstného Cité des Oliviers, před třiceti lety zde byl tranzitní tábor pro zachráněné z Alžírska, desítky rodin zde však stále žily v provizorních barácích, obehnaných mřížemi. Podobně jako v Carcassonnu. Vláda Edith Cressonové slibuje zlepšení, stejně jako pracovní místa mladým lidem. Také nedaleko Perpignanu vyrostlo Cité du Réart; mladí "Beurs", jak se říká Arabům narozeným ve Francii, ale v přistěhovaleckých rodinách, vyhlásili intifádu. Daniella Mitterrandová, manželka bývalého presidenta, okamžitě navštívila toto místo a přislíbila veškerou pomoc. 13. července téhož roku pochoduje napříč Paříží více než tři tisíce bývalých harkis ve vojenských uniformách, mnozí z nich mají i nejvyšší státní vyznamenání Légion d'honneur. Rozhlasová stanice France Culture zařazuje pořady věnované harkis. Nedávno získal filmovou cenu i dokument Algérie, parole de tortionnaires, Alžírsko, slovo z mučidel, stejně jako vzbudil pozornost filmový dokument s názvem Harkis: Francouzi na vedlejší koleji. Vychází kniha Joëla Mettaye L'archipel du mépris, Soustroví ponížení, věnovaná historii táborů CARA.

Konverze k islámu

Ve Štrasburku v ulici Prechter dodnes žijí v ubohých, provizorních podmínkách bývalí harkis; mnozí z nich propadli alkoholu, jiní hledají útěchu v islámu; nevěří už v intégration ŕ la française. Neblahý trojúhelník školního neúspěchu, nezaměstnanosti a ostrakizmu se pro ně uzavřel. Většina z nich má jen chmurné zkušenosti; všichni se setkali s posměškem "traître", "zrádce", stejně jako s nadávkou "blbej jako harkis".

Mohand, čtyřiadvacetiletý hoch, syn bývalého harki, každý den se několikrát modlí, navštěvuje mešitu a studuje Korán. Spolu se svými přáteli důrazně požaduje, aby dívky mohly ve školách nosit muslimské šátky.

Muslimský závoj, šátek, hidžáb na dívčích hlavách není už dávno ve Francii projevem submisivity, ale je vlastní volbou, není vynucen rodinnou tradicí; je sebevyjádřením, je zahalenou identitou, je integrací bez asimilace; je touhou být Francouzskou a muslimkou zároveň. K tomu osmadvacetiletá Fatima dodává: "Když jsem doma, tak se chovám spíš jako muslimka, navenek ale spíš jako Evropanka; snažím se chovat autenticky, mám dvě kultury, nechci žít jen podle jedné. Jsem francouzská muslimka a dcera rapatrié..."

V horším případě je však přimknutí k islámu prostředkem k vyřizování účtů; pocit křivdy vedoucí k tragédii, někdy k sebezničujícímu postoji, k intifádě, k heroizaci vlastní osoby, snažící se zvrátit hodnoty uznávané majoritní společností.

Mezi potomky peids noires nachází i politika Jeana Maria Le Pena mnoho příznivců; jsou totiž přesvědčeni, že mají s Francií nevyrovnaný účet, že jim Francie něco dluží...

Camp Maréchal Joffre nelze skrývat

Údiv a nelibost vyvolal televizní projev nynějšího alžírského presidenta Abdelaze Butefliky, když 16. července 2002 v Paříži prohlásil, že "pobývání harkis v Alžírsku je nežádoucí," neboť, jak dodal: "Bylo by to stejné jako žádat po francouzském odbojáři, aby podal ruku kolaborantovi." Jacques Chirac na jeho vystoupení okamžitě reagoval slovy, že "výroky alžírského prezidenta byl doslova šokován. Harkis jsou Francouzi () a tuto skutečnost nesmí nikdo a v žádném případě zpochybňovat." Germaine Tillionvá zdvořile odmítla setkání s Bouteflikou s tím, že "vládě Houari Boumediena nedůvěřovala a vláda Boutefliky v ní nadšení rovněž nevyvolává."

Harkis byli dlouho nežádoucími osobami, vykonávali jen nejhůře placená dělnická povolání. CGT, odborové organizace, znemožňovaly jejich přijímání do práce, neboť spolu s komunistickou stranou podporovaly FLN. Komunistická levice považovala harkis jen za collabos a pravice, stejně jako katolická inteligence, o nich nechtěla slyšet, byli obtížným dědictvím. André Malraux, spisovatel a tehdejší ministr kultury, byl zděšen Manifestem 121, který v září 1960 podepsali komunisticky orientovaní intelektuálové, a výzvou ke svržení koloniálního režimu v Alžírsku tak nahrávali FLN. Jiní intelektuálové si však lépe uvědomovali složitost situace a k manifestu se nepřipojili. Teprve s vládou Jacques Chiraca vznikla reálná naděje na zlepšení situace; André Santini, jako první ministr pro rapatriés, začal proces odškodňování, tábory byly postupně uzavřeny. V jednom ze svých projevů řekl: "Dnes nemá smysl vyvolávat pocity viny a výčitky svědomí vůči "ubohým harkis", ale je bezpodmínečně nutné uvědomit si historii a dát morální příklad těm, kteří přijdou po nás" 25. září je ve Francii Dnem vzpomínky na harkis; president Chirac jim vzdává oficiální poctu. Při této příležitosti byla také v Paříži ve vojenském Muzeu des Invalides otevřena výstava s názvem Osud harkis.

Vyhlášení alžírské nezávislosti provázela tragédie a harkis byli její oběti, nikoli zrádci. Za tuto tragédii nesou odpovědnost hlavně politici, ale dosud nikdo z nich chybu nepřiznal a nikdo za ni nepykal. Jejich vina spočívala přinejmenším v tom, že znali pravdu, ale neřekli ji. Dodnes však oficiální uznání odpovědnosti státu za zločiny, které byly na harkis spáchány, naráží na řadu překážek.

V roce 1992 vypukla v Alžírsku opět krvavá občanská válka, poté co armáda zabránila, aby se vlády ujali radikální islamisté; zdá se však, že původ politického násilí a teroru spočívá hluboko v minulé době - a ne zcela nedávné.

Madame Kerchouche, jejíž dcera Dalila je dnes novinářkou prestižního časopisu l'Expresse, při vzpomínkách na osud vlastní rodiny říká: "Dvanáct let jsem prožila v táborech. Nic Francouzům nevyčítám. Když nás FLN chtěla zavraždit, zachránili nás" V Rivesaltes přichází středoškolská profesorka se svými studenty k čerstvě postaveným památníkům a říká: "Nelze přece učit o Dachau a skrývat Camp Maréchal Joffre."

Ladislava Chateau

Obsah čísla 2/2004

Ladislava Chateau

Blbej jako harki

Zachraň se kdo můžeš!

Harka

Sdělení natvrdo

Bism Allah

Narbonne, Carcassonne 1991

Konverze k islámu

Camp Maréchal Joffre nelze skrývat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu