Petr Kolář

Francie: prvorozená dcera a její nápadníci

V Evropě na západ od Osmanské říše označoval výraz náboženství po staletí a zcela spontánně křesťanství. Jedinou nesnadnou výjimkou, potvrzující pravidlo, byla židovská obec. Jinak byli (Západo)evropané křesťany, měli nad sebou jediného Boha a dlouho také jeho jediného viditelného zástupce na zemi, papeže. Ten byl v Evropě prostřednictvím církevní hierarchie nevyhnutelným partnerem světské moci a spolu s ní zajišťoval politickou stabilitu našeho světadílu. Postupem času ji ovšem mnozí Evropané začali pociťovat jak dusivou a osvícenství na konci 18. století se rozhodlo s ní i s propojením duchovní a světské moci skoncovat. Americká Deklarace nezávislosti a po ní Francouzská revoluce stanoví oddělení světské moci od církevní a prohlašují náboženství za soukromou záležitost každého jednotlivého občana. Ve Francii tím bylo zahájeno vleklé rozvodové řízení, doprovázené násilnostmi mezi stoupenci starého režimu a nového pořádku. Trvalo přes sto let a teprve v prosinci 1905 byl po úmorných čtyřiceti osmi zasedáních (!) odhlasován Zákon o odluce církve od státu. Opravdové zklidnění a překonání následné vzájemné nevraživosti však přišlo teprve po druhé světové válce, kdy obě strany došly k názoru, že zvolené řešení je optimální a schopné nastolit spravedlivou rovnováhu mezi rozvaděnými složkami společnosti.

To je pozadí dnešního, pro většinu Francouzů překvapivého sporu okolo šátku, který islám ukládá ženám na veřejnosti a zahaluje tak před zvídavými pohledy jejich vlasy a část obličeje. Na veřejnosti - to znamená jmenovitě ve školách, ale také v nemocnicích, na sportovišti nebo ve státní administrativě. Francouzi mají najednou pocit, že muslimové, kteří do země přišli jako uprchlíci ze třetího světa, především z bývalých francouzských kolonií, najednou zatahují celou zem znovu do starých, těžce, doslova krvavě vybojovaných konfliktů a že se navíc prohřešují proti pravidlům slušného chování hostů, za které je nadále považují. Muslimů je ve Francii ovšem mezitím už okolo pěti milionů, druhá a třetí generace se tu už narodila a kategorii "hosté" pro sebe odmítá. Jsou to mladí Francouzi s více či méně silnou vazbou na vlast rodičů a prarodičů, mají francouzské občanství, mluví zcela bez cizího přízvuku francouzsky, a tak se prostě hlásí o svá práva, v daném případě náboženská. Sotva plnoleté muslimské dívky zorganizovaly ve francouzských městech manifestace proti zákazu nošení muslimského šátku a přihlížející Francouze evropského původu při pohledu na ně dráždily dvě věci: předně skutečnost, že ve Francii vyrostlé dívky se takto veřejně hlásí k islámu s jeho pro ženu ne vždy příjemným zákonodárstvím a dále pořádková služba manifestací, tvořená výlučně vousatými svalnatci, kteří jako by z oka vypadli účastníkům někdejších fundamentalistických manifestací v Teheránu nebo v Bagdádu. Ani novináři se k dívkám v průběhu manifestací nedostali způsobem obvyklým v celém západním světě. Výsledkem jsou množící se spekulace o skrytých silových mechanismech, pravých motivacích a iniciátorech těchto akcí.

Hladina politického adrenalinu ve společnosti stoupá, v parlamentu a ve vládě proběhla debata o předloze zákona, který má proti požadavkům islamistů zakročit v souladu s nedávným požadavkem francouzského prezidenta. Názory na připravované opatření jsou ale různé jak uvnitř vládní koalice, tak na straně opozice. Někdejší pravicový ministr Alain Madelin poukazuje na nepřiměřenost odpovědi: Podle údajů ministerstva vnitra bylo v loňském roce zaznamenáno celkem 1260 dívek s šátkem na hlavě při vstupu do školy, z toho bylo dvacet případů ohodnoceno jako "nesnadné" a jen ve čtyřech případech došlo i na disciplinární postihy (Le Monde z 6. února 2004, Voile, la loi do trop).

Charles Pasqua, někdejší pravicový ministr vnitra, proslulý svými přímočarými výroky, označil celý zákon za "typicky francouzský svou nadbytečností" a dodal, že "kdyby () ředitelé škol v tomto ohledu jednali pevně, neměla by vláda žádný důvod k ustavování nějaké komise ani k sestavování nového zákona" (AFP, 5. února 2004).

Je pravda, že už zmíněný zákon z prosince 1905 ve svém čl. 28 stanoví: Je zakázáno prosazovat a připevňovat jakékoliv náboženské symboly na veřejných objektech a veřejných prostranstvích, s výjimkou objektů, sloužících náboženským obřadům, a dále hřbitovních pozemků, sloužících pohřbívání, pomníků zemřelým jakož i muzeí a výstav (překlad autor).

Velká část právníků zastává názor, že tento článek opravdu už sám o sobě dostatečně jasně stanoví postoj zákonodárce i k nově vzniklému problému islámských šátků a jejich "ostentativního" nošení na veřejnosti, jak tuto skutečnost označil Jean Pierre Raffarin, předseda francouzské vlády (projev v parlamentu dne 3. února 2004). Mnozí se obávají, že by zahájená debata o předloze nového zákona mohla mezi temperamentními Francouzi rozpoutat vášně, které by ve svých důsledcích celou situaci ještě zatížily dalšími problémy, místo aby ji uklidnily, jak si to od nového zákona politici slibují. Na druhé straně ovšem rostou obavy z razantního islámu, který je už nyní co do velikosti druhým náboženstvím v zemi a který se před očima zaskočených Francouzů evropského původu rychle šíří už i mezi nimi samotnými, o demografických parametrech, mluvících jednoznačně ve prospěch islámu, ani nemluvě.

Francie je považována za prvorozenou dceru církve. Mnoho Francouzů má dnes pocit, že začíná koketovat s arabskými nápadníky...

Petr Kolář S. J. (1941) je novinář, překladatel, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jako exulant působil i v Paříži.

Obsah čísla 2/2004

Petr Kolář

Francie: prvorozená dcera a její nápadníci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu