Pavel Machonin

Dynamika české společnosti

Jaké je současné sociální uspořádání české společnosti a k jakému uspořádání by měla dospět? Jaké je dnes pojetí problematiky sociální rovnosti a nerovnosti, jaký význam pro budoucnost má sociální soudržnost? Cílem autora hluboce zasvěceného do tématu je pravdivý popis skutečnosti bez ohledu na aktuální myšlenkové tendence či ideologické předsudky. red

Pavel Machonin

Pod názvem Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí vyšla koncem 2003 v nakladatelství SLON kniha známého sociologa Milana Tučka a kolektivu spolupracovníků, k němuž patří i autor tohoto článku. Jde o další pokračování řady publikací českých a slovenských sociologů věnovaných problematice sociální stratifikace a mobility. Patří k ní knihy Sociální struktura socialistické společnosti (Sociologické problémy soudobé československé společnosti) z roku 1967, spjatá s počátky obnoveného rozvoje české sociologie, Československá společnost (Sociologická analýza sociální stratifikace) z roku 1969, která se nakonec stala jednou z prvních exemplářů pozdější výstavy knih zakázaných za normalizace, i Česká společnost v transformaci (K proměnám sociální struktury), vydaná v roce 1996, která se snažila o nekonvenční pohled na postsocialistickou transformaci, příkře se lišící od tehdy běžné liberální představy o jednoduchém a jednosměrném přechodu od socialismu ke kapitalismu. Kniha o dynamice české společnosti, jako prozatím poslední v řadě, podává přehlednou bilanci významných posunů, k nimž v Česku došlo od počátku devadesátých let až k přelomu tisíciletí, a o realistický pohled na její současnost. Suma sumárum jde o dosti ojedinělou řadu empiricky založených děl (počínaje rokem 1969 se všechna opírají o velká reprezentativní sociologická šetření), mapujících proměny sociální struktury v průběhu historicky nového a zajímavého procesu vytvoření a demontáže státního socialismu a utváření soudobé sociální struktury. Zajímavého jednak z vědeckého hlediska, jednak proto, že tento proces představoval a představuje významný sociální rámec, který ovlivnil život několika stále žijících generací. Základní princip, který spojuje dnes už tři generace českých a po dlouhá léta i slovenských sociologů, kteří se podíleli a podnes podílejí na stratifikační a mobilitním výzkumu naší společnosti a byli nebo jsou spoluautory jmenovaných knih, je snaha dobírat se pravdivého obrazu společnosti, ať už se ta pravda komu - včetně mocných tohoto světa a ideologicky předpojatých kritiků - líbí nebo nelíbí.

V první části knihy autoři zkoumají institucionální přeměny politického a ekonomického systému, vývoj demografických, regionálních, vzdělanostních a profesních struktur a hospodářský vývoj i diferenciaci životní úrovně a způsobu života obyvatelstva, včetně vnímání těchto procesů jejich aktéry. V druhé část nabízí kniha čtenáři ucelený pohled na dynamiku vývoje sociálních nerovností a okolností s ní souvisejících za celé období dosavadního postsocialistického vývoje, a to na základě srovnatelných empirických údajů z řady šetření (zejména z let 1984, 1993 a 1999) i jiných zdrojů. Třetí část je zaměřena na sociální mobilitu uvnitř generací i mezi generacemi. Na rozdíl od hlediska strukturální dynamiky se výzkum vzestupných, sestupných i stagnačních drah soustřeďuje na osudy jednotlivců a jejich rodinného zázemí, a přináší proto nové informace o tom, jakými cestami se v reálném sociálním životě lidí odehrály velké a hromadné strukturální přeměny, včetně tzv. kolektivní mobility sociálních skupin. Podrobně se také zabývá vnímáním mobilitních přeměn a životními strategiemi jejich aktérů. V závěru knihy se uvažuje o tom, jaké vyhlídky se v důsledku dosavadní společenské i individuální dynamiky a jejích sociálně psychologických souvislostí otevírají do další etapy vývoje, která bude klást důraz na moderní kulturně civilizační přeměny při prohloubení sociální soudržnosti v souvislosti se vstupem naší země do Evropské unie.

Hybridní česká společnost

Chtěl bych se v tomto článku zamyslet nad pojetím, smyslem a souvislostmi toho, jak se v knize pojednává problematika sociální rovnosti či nerovnosti. Po dlouhá desetiletí, ba staletí dominovaly a v jistém smyslu stále ještě dominují vědeckému pohledu na tyto otázky dva velmi vyhraněné názory, které přímo nebo nepřímo ovlivňují veškeré bádání i laické přemýšlení o této problematice.

První z nich je názor liberální, který (přes existenci celé řady svých variací) chápe třídní rozdělení nebo sociální rozvrstvení moderní společnosti jako nevyhnutelný důsledek přirozeného řádu, založeného na svobodě individua vůbec a svobodné tržní aktivitě a vzájemné konkurenci lidí zvláště. Účastníci této aktivity se navzájem liší rozdílnou ekonomickou výkonností a tržní úspěšností, čímž vzniká sociální nerovnost. Pokud liberální řád nebyl nastolen, je třeba v občanské, politické a právní sféře dělat vše pro to, aby nastolen byl. Liberálové přitom přehlížejí, že kromě rozdílů ve schopnostech a výkonnosti lidí, které se opravdu v té či oné míře promítají do tzv. meritokratické (zásluhové) stratifikace, existuje i v moderních společnostech hluboce zakořeněná diferenciace třídní, založená ve velké míře na výsadních pozicích (kapitálech) bohatství, vlastnictví, moci, řídícího postavení, přístupu k informacím a vzdělání a k profesionálnímu postavení, k prestiži, proslulosti a slávě, které se doslova nám před očima přenášejí cestou sociokulturního dědění (mezigenerační mobility) na další a další generace. (I současná Česká republika např. široko daleko vyniká silně omezeným přístupem dětí méně vzdělaných rodičů k vysokoškolskému vzdělání.) Přes všechno ujišťování o opaku je zřejmé, že právě tento typ diferenciace je mocnou překážkou prosazování rovnosti příležitostí a následné spravedlivé, osobnostním předpokladům lidí odpovídající výkonové diferenciace. Pro liberály jsou jakékoli snahy o nejen přímou, ale dokonce i nepřímou společenskou regulaci sociálních nerovností - ať už v měřítku národním, či evropském - třeba v zájmu sociální spravedlnosti, pouze domýšlivým omylem revolučních intelektuálů a socialistických mocipánů, marnou snahou o znásilňování přirozeného řádu věcí. Vše, co se pro chudé, bezmocné a neznámé lidi tohoto světa dá udělat, je prý dobrovolná charita nebo státem řízená reziduální sociální politika - v každém případě jakési rozdělování přebytků. O spravedlivou rovnost příležitostí se má postarat svobodný trh, bez státního vměšování. Ti nejdůslednější z liberálů (F. Fukuyama) klidně prohlásili domnělé konečné vítězství liberálních principů na počátku 90. let za konec dějin. Tento názor se těší stále - sice ekonomickými otřesy uplynulých čtrnácti let mírně pocuchanému, ale v zásadě ještě stále dobrému - zdraví a je lehce rozeznatelný i v soudobých českých společenských vědách a zvláště v české politice, často ve spojení s mezinárodními myšlenkovými proudy globalistickými. Sklon k tomuto typu názorů mají samozřejmě lidé sociálně zainteresovaní na udržení svých dobrých sociálních pozic, mnohdy však, z důvodů politicko ideologických a psychologických, i mnozí jiní. (Ne všechny odstíny liberalismu ovšem zastávají tak vyhraněná stanoviska. A samozřejmě platí, že liberalismus svým důrazem na individuální svobodu značně přispěl k vytvoření soudobého pojetí demokracie a tržní ekonomiky.) Zhruba od poloviny 19. století se s liberálními názory střetává názor marxistický s celou řadou svých odstínů a pokusů o vnitřní revizi a s celou řadou levicově radikálních souběžných proudů. Přestože soudobí neomarxisté dědictví Marxova myšlení různým způsobem obměňují, jeho základní obsah v oblasti sociálního uspořádání je zřejmý již ze série původních Marxových či Engelsových spisů. Podle nich je vznik tříd vůbec a třídního rozdělení kapitalistické společnosti zvláště přirozeně zákonitým důsledkem historického vývoje, táž přírodně historická zákonitost však zaručuje, že bude nutně překonán cestou třídního boje, socialistické revoluce, diktatury proletariátu, nastolení socialismu a jeho postupného vývoje v komunismus, které představují dvě stadia sociální rovnosti - rovnost příležitostí a zásluhovou diferenciaci a ničím neomezenou rovnost uspokojování potřeb. Nahodilé svobodné aktivity lidí, které vedly k živelnému vzniku a fungování kapitalismu, budou nahrazeny plánovitou společnou akcí lidí, která teprve povede ke společenskému uspořádání plně respektujícímu svobodu člověka. Přes otřes, který oficiální marxismus v období od roku 1968 do dneška utrpěl, jsou i tyto názory u nás dosti frekventovány v různých obměnách - od tradičního marxismu leninismu přes levicové myšlení v politických stranách až po některé úvahy antiglobalistické, antimodernistické, radikálně ekologistické a anarchistické. (Nechávám tu stranou filosoficko metodologické, ekonomické a historiografické dílo Marxovo a Engelsovo, z něhož lze dodnes čerpat mnoho cenných podnětů. I zde platí, že marxistické učení svým důrazem na sociální rovnost nesporně přispělo k soudobému pojetí společnosti, v tomto případě zejména problematiky sociálně politické.) Česká společnost, národně obrozená v průběhu 19. století, prošla řadou fází a obměn velkého počtu vyhlašovaných dobrých i méně dobrých úmyslů i realizací obou z uvedených teoretických ideologických, politických a ekonomických koncepcí. Koncem 20. let byla považována - do jisté míry právem - za málem vzorovou zemi demokratického kapitalismu, aby vzápětí nato upadla do jedné z nejtěžších ekonomických a národně politických krizí. Na počátku 60. let byla vyhlášena za vybudovanou společnost socialistickou a v roce 1968 dosáhla i jistých pokroků v uplatnění tohoto modelu. Před volbami v roce 1998 vůdčí představitel české konzervativně neoliberální pravice prohlašoval za ukončenou transformaci někdejší státně socialistické společnosti opět ve společnost kapitalistickou a skutečně k jistému pohybu i v tomto směru tehdy určitě došlo. Ani jedno z těchto dvou prohlášení však nebylo skutečně pravdivé jako celek - některé dílčí rysy společenského uspořádání byly prostě neoprávněně vztaženy na celou společnost. Státní socialismus sovětského typu se u nás nakonec realizoval v karikaturní podobě zvenčí řízené, nesvobodné a ekonomicky neprosperující totalitně rovnostářské společnosti období normalizace. Koncem devadesátých let 20. a na počátku 21, století se, pravda, česká společnost značně změnila. Po překonání totalitně byrokratických politických bariér i příkazové ekonomiky, kterou zavedl státní socialismus, po jejich nahrazení parlamentním demokratickým systémem i značném rozšíření tržních ekonomických principů do celého života společnosti, po mimořádném rozmachu svobody projevu a celé řady dalších svobod člověka a občana u nás propukla ekonomická krize a ukázalo se, jak špatně byly principy tržní společnosti v první etapě transformace zakotveny. Následná politická krize vedla ke vzniku vlád vedených sociálními demokraty, které se pokusily přehmaty a omyly první etapy překonat, dosáhly přitom i jistých ekonomických úspěchů, setkaly se však i s novými problémy, které řešit nedokázaly (mám na mysli zejména masovou nezaměstnanost, demografickou krizi, otázku sociálně dostupného bydlení mladých rodin, platovou diskriminaci odborníků odvětví a skupin povolání závislých na státním rozpočtu ve srovnání s lidmi stejného stupně kvalifikace v podnikové sféře, známé problémy veřejných rozpočtů apod.). V žádném případě, jak ukazují fakta a závěry z naší knihy, nevznikla společnost, která by odpovídala ideálům liberalismu - žádný moderní výkonový a demokratický kapitalistický řád, ba ani jeho skutečně komplexně sociálně reformovaná alternativa - sociální stát (kterou ovšem liberálové neuznávají). Na přelomu tisíciletí jsme analýzou reprezentativních dat a historických fakt zjistili, že česká společnost je z hlediska typu sociálních nerovností či rovností společenským útvarem značně heterogenním či hybridním.

Rozdělení

V knize prezentujeme celkový obraz české společnosti jako hybridní kombinace tří typů vertikální sociální diferenciace: a) zděděného a stále udržovaného rovnostářství, které zejména středně a vysoce odborně kvalifikované pracovníky odvětví závislých na státním rozpočtu udržuje ve spodní části žebříčku materiálního postavení; b) jen s obtížemi se rozvíjející přiměřené, tj. spravedlivě zásluhové diferenciace - rozvrstvení ve prospěch lidí kvalifikovaných, výkonných a skutečně pracovně úspěšných; c) nepřiměřené, polárně vyhrocené třídní sociální diferenciace mezi lidmi nezaslouženě vysoce postavenými, z nichž nejeden dosáhl svého postavení prostředky nelegálními nebo nemorálními na jedné straně, a lidmi z různých důvodů chudobnými, bezmocnými a neinformovanými (zejména řadové nekvalifikované dělnictvo ekonomicky nepříliš úspěšných průmyslových odvětví a řadoví zemědělci, také však někteří řadoví pracovníci administrativní) na straně druhé. Část chudobných lidí lze už dnes považovat za vyloučené (v této souvislosti je řeč především o početném seskupení dlouhodobě nezaměstnaných, také však o části romské populace, bezdomovcích, lidech dlouhodobě nemocných a invalidních apod.). Do řad chudobných míří dnes i další početné skupiny dalších řadových pracovníků manuálních i nemanuálních profesí, které můžeme považovat za chudobou ohrožené.

V knize najde čtenář i další zřetelné konkrétní ilustrace k tomuto obecnému schématu. Jako výsledek zkoumání sociálního postavení ekonomicky aktivní populace podle tří dimenzí - stupně dosaženého vzdělání, míry účasti na profesionálním řízení a příjmu se v ní navrhuje následující přibližné rozdělení do sedmi významných seskupení:

1. Nižší, převážně nekvalifikovaná a polokvalifikovaná dělnicko - zemědělská a také hůře placená zaměstnanecká a z malé části i (neúspěšná) živnostenská vrstva - 25,4 %.

2. Nižší, spíše kvalifikovaná dělnická vrstva se středními příjmy - 17,8 %.

3. Inkonzistentní seskupení středních odborných zaměstnanců a řadových úředníků, převážně žen, s nízkými platy, které se však v domácnostech mnohdy vyrovnávají na střední materiální úroveň - 16,1 %.

4. Víceméně statusově konzistentní střední vrstva jak samostatně činných, tak odborných zaměstnanců - 24,3 %.

5. Inkonzistentní seskupení vyšších odborníků s pouze středními příjmy - 5,6 %.

6. Malá inkonzistentní skupina nematurantů s vysokými příjmy - 2,3 %

7. Vyšší vrstva odborníků, manažerů a podnikatelů - 8,5 %.

Místo obvyklého jednoduchého třídního nebo stratifikačního schématu (např. buržoazie, maloburžoazie a proletariát nebo horní, střední a dolní vrstva - s případným jemnějším rozlišením) vidíme poněkud složitější, realitě bližší statusová seskupení, která se vzájemně liší rozdílnými pozicemi na několika statusových dimenzích.

Charakterizujme blíže tři seskupení z uvedeného schématu, obzvláště významná z hlediska sociálně politického, tak jak byly zpracovány až po vydání knihy:

Seskupení 1.

Do tohoto seskupení, které je do značné míry reálně ohrožené chudobou, sníženou mírou informovanosti a relativní bezmocí patří především velké statusově konzistentní seskupení 21,6 % ekonomicky aktivních jednotlivců. Skládá se z relativně méně kvalifikovaných řadových dělníků, zemědělců a tzv. provozních pracovníků s nízkými příjmy, častěji ženského pohlaví a vyššího věku. Toto seskupení je hlavním nositelem vpravdě třídních charakteristik. Jde o dědice předválečného a válečného českého proletariátu, který ovšem v letech socialismu v důsledku rovnostářské povahy systému výrazně zlepšil své materiální postavení, v současné době však své postavení relativně výrazně zhoršil. Po dvanácti letech transformace se tato skupina značně početně zmenšila, není však stále ještě zanedbatelná, neboť její funkce výkonu jednoduchých prací nebyla a asi hned tak nebude technologicky překonána. Její postavení na spodní příčce sociálního žebříčku je stabilní a její ohrožení chudobou je zjevné. K tomuto seskupení se co do úrovně příjmů, spotřeby a životního stylu volně řadí malá skupina 3,8 % ekonomicky aktivních, k nimž patří především nepříliš úspěšní samostatně činní bez zaměstnanců, v průměru o něco mladší než příslušníci uvedené dělnické vrstvy, převážně však také ženského pohlaví. Obě uvedená seskupení mají co do materiálního postavení povahu spodní vrstvy, která představuje více než 25,4 % ekonomicky aktivních.

Charakteristické rysy této spodní vrstvy se dají heslovitě shrnout takto:

Typické skupiny povolání: obsluhující personál v dopravě, pohostinství, ošetřovatelé, strážní, prodavači, manuální zemědělští pracovníci, kovodělníci, strojírenští a jiní továrenští (např. textilní) dělníci, obsluha strojů, montážní dělníci, pomocní dělníci, také však málo úspěšní malí živnostníci, pracovníci pohostinství, komunálních a jiných služeb, maloobchodníci prodavači, zemědělci, 83,3 % z nich vyučených - nikoli nutně v oboru, ve kterém pracují, z poloviny v oborech s kratší dobou vyučení, 16,7 % se základním vzděláním, při převládající složitosti práce na stupni 2 a 3 na škále 1 - nejnižší až 6 - nejvyšší (v průměru 2,6 bodu). 83 % příslušníků tohoto seskupení se domnívá, že sehnat zaměstnání při jeho případné ztrátě by bylo obtížné až velmi obtížné (pro 46,1 %).

Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: ženy (59,4 %), věk 40-60 a více let (62,4 %), obyvatelé vesnic, menších až středních měst, příslušníci domácností se spotřební úrovní spíše nízkou, individuální příjmy nejnižší - do 5000 Kč - 31,4 % a nízké (5-8 tisíc) 68,6 %, kulturnost trávení volného času na stupnici 1-6 (nejnižší až nejvyšší) 2 a 3 (v průměru 2,4 bodu), domácnost spíše chudá nebo ani chudá, ani bohatá, 80,8 % stabilních dole nebo sestoupivších v letech 1988-1999, intrageneračně stabilních dole 71,8 % a sestoupivších ve srovnání s postavením otce 21,2 %, životní úroveň zhoršená, popřípadě nejvýše stejná jako před deseti lety (81,4 %), osobní život většinou stejný (35,1 %) nebo i horší (39,9 %) než v roce 1989, sebezařazení nižší (6,5 bodů na škále od 1 - nejvyšší - do 10 - nejnižší), zvýšený sociální pesimismus, značný důraz na zodpovědnost státu o zabezpečení životní úrovně, zájem o politiku žádný nebo malý (61,1 %), relativně vyšší preference KSČM, ČSSD a KDU ČSL.

Seskupení 3.

Velké inkonzistentní seskupení sdružující cca 1/6 ekonomicky aktivních jednotlivců, v drtivé většině ženského pohlaví, patří svým (maturitním) vzděláním ke středním vrstvám. Asi 4/5 jeho příslušníků zaujímají řadové zaměstnanecké postavení. Zbylá pětina vykonává nižší řídící funkce. Jde tedy především o středně vzdělané řadové úředníky a střední odborný personál, zejména ve školství, zdravotnictví a dalších podobných činnostech, závislých na státním rozpočtu. Paradoxem české společnosti však je, že co do materiálního postavení se celé seskupení přibližuje spíše níže postaveným útvarům. Příjmy této skupiny jsou natolik nízké, že její příslušníci jako individua (převážně ženy a často mladí lidé) někdy patří k ohroženým chudobou (ve 20,4 % případů nejnižší, v 79,6 % nízké). Průměrné charakteristiky materiální úrovně jejich domácností však napovídají, že jejich podprůměrné materiální postavení mnohdy vyrovnávají jejich partneři. Započítáváme do něj i malou skupinu (2,1 % z celku ekonomicky aktivních) vysokoškolsky kvalifikovaných odborníků s malými rozhodovacími pravomocemi a opět převážně ženského pohlaví, u nichž hlavním zdrojem inkonzistence jsou nízké příjmy. (V celém seskupení je 86,8 % maturantů a 13,2 % vysokých škol.) Značnou část ekonomicky aktivních v roce 1999 představovali tedy maturanti a výjimečně i vysokoškoláci s nízkými příjmy, kteří se co do svého materiálního postavení pohybovali někde mezi středními a dolními vrstvami společnosti, pokračujíce tak v tradici rovnostářství typického pro státní socialismus.

Typické skupiny povolání: učitelé, zdravotníci, úředníci odborní i řadoví, relativně často ve veřejné správě, také však vedoucí menších podniků a provozů a maloobchodníci, při převládající složitosti práce 3-5. Mezi vysokoškoláky s nízkými platy najdeme vědecko pedagogické pracovníky a učitele, lékaře a kulturní pracovníky, při složitosti práce až na stupni 6. (Průměrná složitost práce celého seskupení dosahuje 4 bodů.) 86,5 % příslušníků skupiny nemá žádné podřízené. 76,3 % by považovalo sehnání nové práce po případné ztrátě zaměstnání za obtížné až velmi obtížné. Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: střední až vyšší odborní zaměstnanci a rutinní nemanuální pracovníci, již zmínění vedoucí menších jednotek, popř. i samostatně činní, 72,3 % žen, 49,2 % do 29 let, města 20 až 100 tisíc, průměrné příjmy jen nepatrně vyšší než u seskupení 1, spotřební úroveň a majetkové poměry domácnosti na průměru, trávení volného času na stupních 2-4 (průměr 3,4 bodu), stabilní ve středu procentní škály, hodnocení změn životní úrovně jako stejné nebo jako zhoršení v 61,1 % případů (× 51,4 % v celém souboru), sebezařazení jako v průměru (5,8 bodu na škále 1-10), preference ODS a ČSSD, mezi vysokoškoláky KDU ČSL a US.

Seskupení 5.

Menší střední seskupení, které se vyznačuje nesouladem vysokoškolského vzdělání (100 %) a pouze středních příjmů (z toho 43,2 % nižších středních - v průměru cca 12 000 Kč v roce 1999), řadíme někam mezi vyšší a střední vrstvy. Jde ve velké většině o řadové pracovníky, jen výjimečně se středními rozhodovacími pravomocemi.

Typické skupiny povolání: vědecko pedagogičtí pracovníci (40 % ve školství), lékaři, kulturní pracovníci, odborníci ve veřejné správě, také však v informatice a finančních službách, složitost práce na stupni 6, méně často 5, v průměru 5,5 bodu, 62,7 % bez podřízených.

Skupiny výrazně výše zastoupené v daném typu než v průměru ekonomicky aktivních: vyšší a střední odborníci, pracovníci státních rozpočtových organizací 58,3 %, muži i ženy, 30-59 let, Praha a velkoměsta i menší města, vysoká, vyšší střední a střední spotřební úroveň, vysoká kulturnost aktivit ve volném čase, domácnost ani bohatá, ani chudá, stabilní ve středu (46,6 %) a nahoře (31,1 %), zachování a zejména zlepšení životní úrovně a osobního života, sebezařazení vyšší střední a střední - v průměru 4,7 bodu, preference ODS, ČSSD a US.

Sociální charakteristiky tohoto seskupení jsou portrétem nositelů inkonzistentního sociálního statusu, který přes konstatovanou střední ekonomickou zajištěnost je dalším zdrojem sociální nerovnosti působené rozporem mezi vysokou odborností a příjmy nesrovnatelně nižšími, než jaké jsou typické pro odborníky v lukrativních odvětvích národního hospodářství a správy, pro podnikatele a odborníky ve společnostech se zahraničním kapitálem a ve vedoucích pozicích se srovnatelnou, v některých případech dokonce i nižší kvalifikací.

Nesoulad převažuje

Seskupení 3 a 5 jsou příkladem tzv. statusové inkonzistence. Statusovou inkonzistencí rozumíme výrazný nesoulad dílčích statusových dimenzí, v tomto případě vzdělání, postavení v řízení a příjem. Takovým nesouladem se vyznačují skupiny osob, u kterých jejich materiální a mocenské postavení překračuje jejich skutečné kvalifikační předpoklady a pracovní zásluhy na jedné straně, jako jsou např. ty, které jsme označili ve schématu číslem 2 a 6. Mnohem početnější jsou však seskupení lidí, u nichž naopak jejich materiální úroveň a podíl na řízení společnosti je hluboko pod jejich kvalifikací, kulturní úrovní a pracovními výkony, jak je zřejmé z uvedených případů sub 3 a 5. Opačným jevem je statusová konzistence, při níž jde o seskupení lidí, u nichž je kvalifikační úroveň, postavení v řízení a příjem více méně v souladu, jak se tiše předpokládá v teorii tříd, tak sociálního rozvrstvení, aniž by tomu musela odpovídat sociální realita. Příkladem mohou být zejména seskupení 1 a 7, do jisté míry i 4.

Ze schématu je zjevné, že v české ekonomicky aktivní populaci převládá spíše statusová inkonzistence, že její podobu neurčuje ani jednoduchá třídní, ani neméně jednoduchá stratifikační struktura, která by vyhovovala tradičním představám o vertikální sociální diferenciaci. Problematika statusové konzistence a inkonzistence je ovšem důležitá. Je totiž prokázáno, že statusová inkozistence má značný sociálně psychologický vliv v tom smyslu, že zvyšuje sklony k radikalismu. Skupiny lidí, které dosáhly vysokého postavení ekonomického a řídícího bez náležité kvalifikace a profesní výkonnosti a obvykle také bez přiměřené úrovně kulturnost životního stylu, mívají sklon k obzvláště konzervativně radikální obhajobě svých pozic a stávajícího uspořádání a ke kritice pokusů o jejich změnu. Ti, u nichž je jejich materiálně mocenské, zejména příjmové postavení nižší než jejich kvalifikace, složitost práce a kulturnost, mívají naopak sklon k radikální kritičnosti vůči současným poměrům a útočnosti vůči jejich obhájcům.

Sociální soudržnost

Právě popsaný stav společnosti je jistě stále vzdálen ideálům racionálního a úspěšného sociálního uspořádání - Česká republika ovšem dávno už není státně socialistickou zemí, avšak ani společností s klasickým kapitalistickým uspořádáním, ba ani moderní společností postkapitalistickou. Takto strukturovaná česká společnost se vyznačuje nízkou mírou sociální soudržnosti a zvláštnosti této strukturace dosti přesvědčivě vysvětlují i odvrat velké části společnosti od politiky i negativní reakce obyvatelstva na způsob realizace dosavadní, převážně fiskálně pojaté reformy.

Ani váhavé, rozporuplné a málo koncepční aktivity naší rozhádané politické elity, založené na zvláštní kombinaci tvrdohlavého prosazování strnulých doktrinálních prvků a různorodých skupinových zájmů a z toho plynoucí neschopnosti k uzavírání racionálních a dostatečně koncepčních kompromisů v zájmu pozitivního vývoje společnosti jako celku, prozatím neukazují dostatečně jasné optimistické výhledy dalšího vývoje. Nejde tu o naopak dnes zcela běžné kompromisní řešení dílčích nebo dokonce jednotlivých problémů denní agendy nahodilou dohodou těch či oněch politických stran, kterým značná část veřejnosti prostě nerozumí (a v důsledku kterých obvykle se dohodující obě stranická seskupení v očích veřejnosti pouze ztrácejí), nikoli o oportunistickou "reálpolitiku", nýbrž o politický racionální realismus, založený na důkladném poznání skutečnosti v jejím vývoji od minulosti přes současnost k budoucnosti a o analýzu postavení, potřeb a zájmů různých sociálních seskupení a jejich v úvahu připadajících průniků, o trpělivé, avšak koncepčně založené upevňování reálně dosažitelné sociální soudržnosti a politického konsensu. Taková politika by se musela opírat o přesně definované a pečlivě vyvážené sociálně politické pozadí, z něhož by bylo naprosto zjevné, proč se vlastně reformy dělají, a že se dělají opravdu tak, aby na ně žádné sociální seskupení nedoplácelo převzetím břemen pro ně neúnosných. Musely by brát v úvahu mj. všechny významné úzké profily současné sociální struktury, které odhalily naše analýzy. Musely by tedy přinejmenším zahrnovat a) nejen postih černé a šedé ekonomiky a nelegálně nabytých majetků, ale i přiměřenou progresivitu zdanění vysokých příjmů fyzických osob, b) jednoznačná opatření ve prospěch platového zrovnoprávnění odborných pracovníků závislých na státním rozpočtu a c) solidární opatření ve prospěch chudobných a bezmocných. (Představa, že by zrovna sociální demokracie měla v modernizačním zápalu přestat považovat za svou prioritu pomoc chudobným, je podle mého názoru hluboce scestná. Mnohem přesnější by bylo říci, že její představy o modernizaci zahrnují i podporu sociální spravedlnosti a sociální solidarity.)

I když si můžeme vážit mnoha přínosů jak racionálně pojatého liberalismu, tak racionálně pojatého marxismu a všech jiných racionálních, avšak méně doktrinálně pojímaných směrů společenskovědního uvažování a z nich odvozených ideologií (pozornosti zasluhují např. úvahy o směřování k postkapitalistické společnosti vědění, vzdělání a informací), můžeme si být po všech našich historických zkušenostech jisti, že žádný z nich nám nemůže poskytnout všespasitelný recept jedině správné, přírodně historickou zákonitostí absolutně zdůvodněné cesty ze současných obtíží k národnímu, evropskému a světovému úspěchu lidské společnosti. Nežijeme na světě proto, abychom budovali tu či onu sociálně ekonomickou formaci, nějaký přirozený či historicky předurčený, tím méně pak ideální společenský řád, ale proto, abychom my i naši potomci prožili život na co nejvyšší dosažitelné kvalitativní úrovni, s co nejvyšší mírou uspokojení a co nejmenší mírou strádání. Poučeni vším rozumným a osvědčeným z Evropy a světa, všemi opravdovými vědeckými moudry a zajímavými, pro naše podmínky vhodnými ideologickými směrnicemi a hesly, musíme nakonec jedině my, občané této republiky, ve spolupráci s okolním světem, především společenstvím vyspělých evropských zemí, hledat správná řešení našich problémů, tj. taková, která povedou k ekonomickému úspěchu a kulturnímu rozkvětu, nikoli však za cenu trvalého narušení sociální soudržnosti a opuštění humanitních ideálů (včetně ideálů sociální spravedlnosti), které zůstávají v měnícím se světě tím jediným, čeho bychom se neměli nikdy zříkat.

Pavel Machonin (1927-2008), doc. PhDr., byl sociolog.

Obsah čísla 2/2004

Pavel Machonin

Dynamika české společnosti

Hybridní česká společnost

Rozdělení

Seskupení 1.

Seskupení 3.

Seskupení 5.

Nesoulad převažuje

Sociální soudržnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu