Pavel Pečínka

Boj o moc, pro změnu v zeleném

Dvakrát o Straně zelených

Mezi čtenáři Listů jsou snad mnozí, kteří spojují politické naděje se Stranou zelených. I proto jsme se rozhodli věnovat obsáhlejší prostor hned dvěma autorům, z nichž jeden - Pavel Pečínka - je v současném vývoji strany velmi angažován. Následuje úvaha politologa Pavla Šaradína, který ve Straně zelených vidí naději na oživení naší politiky, ale přece jen ji sleduje s odstupem, daným i jeho profesí.

Sluší se dodat, že P. Šaradína inspirovala glosa P. Pečínky z minulého čísla. Texty, které vydáváme nyní, autoři psali, aniž by své příspěvky před odevzdáním do tisku navzájem poznali.

red

Výskyt "západoevropsky" naladěných stran zelených ve východní Evropě ovlivňuje mj. její zasažení "západními" vlivy. Propojení české ekonomiky s evropskou, desetiletá zkušenost s konzumní společností, demokratická tradice, kulturní oživení, výměna informací a pozvolný růst postmaterialistické střední vrstvy na univerzitách, zajímající se o feminismus, práva menšin či ekologii, napomohly k tomu, že od roku 2002 vývoj Strany zelených jako by kopíroval trajektorii západoevropských ekostran. I když - s jistými specifiky. Bezprostřední vliv na částečné "poevropštění" SZ měla Zelená padesátka - iniciativa šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky, v jejímž rámci do tehdy dvousetpadesátičlenné SZ vstoupilo padesát ekologických a "lidskoprávních" aktivistů, aby ukončili éru zkorumpovaných funkcionářů.

Brněnské jaro

Za rok od března 2002 se SZ rozrostla z dvou set padesáti na 750 duší díky taktice, která spočívala v oslovení známých aktivistů. Ivan Dejmal, Karel Jech, Dalibor Stráský, Eva Vavroušková, Jan Wünsch, Dušan Lužný, Petr Uhl, Fedor Gál, Lumír Kolíbal, Jana Strunecká a jiní pak svým jménem lákali další lidi, aby SZ zreformovali. Dohromady pak vytvořili co nejvíc základních organizací tak, aby jejich delegáti v dubnu 2003 na brněnském sjezdu snadno přehlasovali stoupence starého vedení a na jejich místa zvolili předem vybrané zástupce "tmavozelených". Předsedou SZ se tudíž stal dlouholetý přítel Jakuba Patočky Jan Beránek, šéfkou Ústřední revizní komise (ÚRK) Dita Horová, Jakub Patočka vedoucím programové skupiny, to vše pod příslibem výstavby demokratické, občanským iniciativám otevřené strany. "Tmavozelenou revoluci" (podle jiných "puč") podpořilo přibližně dvě třetiny delegátů sjezdu z řad "tmavozelených" a části sympatizujících "starozelených".

Někteří aktivisté se obávali, že reformovaná SZ se pod Patočkovým vlivem změní v autoritativní sektu. Poukazovali na letité zkušenosti z Patočkovy Duhy a od vstupu do SZ odrazovali. Jiní ale doufali, že v demokratické straně případné autoritářství narazí na odpor.

Už na sjezdu a po něm se vyskytly náznaky, že nové vedení si neklade realistické cíle. Předseda požadoval, aby SZ za dva roky (tedy do dubna 2005) zdesateronásobila členstvo. Nyní, v březnu 2004, má stále 700-800 členů, z toho 200-300 tvoří "do počtu" různí sousedé, spolubydlící). Strana měla pořádat jednou týdně tiskovou konferenci. Nyní se konají přibližně jednou za měsíc. V praktické politice má vhodně kombinovat, co se osvědčilo z konzervatismu, socialismu i liberalismu.

Po ustavení nového vedení se brzy rozhořel nový konflikt. Noví lídři se brzy se dostali do rozporu s proklamacemi, kvůli nimž byli v dubnu 2003 do funkcí zvoleni, stejně jako s mnoha lidmi, kteří jim k moci pomáhali. Jakub Patočka, šéf programové skupiny, se při formulování nového programu SZ stylizoval jako historický pokračovatel Masarykovy politiky. Do textu prosadil "neodemokratismus", a to přes skřípění zubů mnoha spolustraníků. Údajně se tím navazuje na tradici T. G. M.

Alternativy k programu a samostatně uvažující osobnosti začaly být nežádoucí. I mírně kritické texty k SZ se neobjevovaly v přehledech tisku ani v oficiálním stranickém zpravodaji, mailová konference členů SZ byla kvůli "osobním útokům", jak vedoucí dvojice chápala kritiku na svou adresu, zrušena.

Na dalším, táborském sjezdu SZ v září 2003 už frontová linie vedla mezi Patočkovými stoupenci z řad někdejších "tmavozelených" i "starozelených" a jejich odpůrci taktéž z obou táborů, seskupených kolem Petra Uhla. Za oficiální program SZ byla těsnou většinou přijata Patočkova Vize ekologické demokracie, alternativní návrh Uhla a spol., stejně jako jejich připomínky, sjezd odmítl.

Sjezd však neodhlasoval jako jedničku pro evropské volby předsedu Beránka, jehož předsednictvo SZ doporučilo do čela kandidátky po údajném nezdaru jednání s exministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Výběr lídra sjezd delegoval na Republikovou radu Strany zelených (RR SZ).

Bylo tedy třeba ovládnout Republikovou radu. Použil se k tomu starý trik: manipulace s volebními obvody. Nemá cenu líčit detaily, ale ve stranách, které mají málo členů, je stačí rozdělit tak, aby vzniklo co nejvíce spřátelených základních organizací. Pak jsou volby v suchu. Viděl jsem to zblízka v Novém Městě na Moravě, svém domovském městě. Šlo o hodně: lídrem kandidátky do Evropského parlamentu mohl být Martin Bursík, Jan Jařab - nebo Jakub Patočka.

Křiklavě pestrá

Koncem listopadu 2003 skupina opozičníků vydala Prohlášení demokratů v SZ a Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů v SZ; říká se mu taky "seznam 33 hříchů". Patočka s Beránkem se rozzlobili a žádali pořádková opatření mj. proti Dejmalovi, Uhlovi, Wünschovi - za neopodstatněná obvinění.

Prohlášení demokratů ze sedmi až osmi set členů SZ podepsalo (od prosince 2003 do března 2004) přes padesát z různých důvodů nespokojených straníků. Našli bychom mezi nimi někdejší stoupence "tmavozelené revoluce" - bývalého ministra životního prostředí a chartistu Ivana Dejmala, disidenta a publicistu Milana Daniela, Jiřího Gutha, spoluzakladatele německých Zelených Milana Horáčka, zetě Josefa Vavrouška Karla Jecha, multikulturalistu Ondřeje Lišku, Martina Macha, Petra Uhla, Tomáše Havlíčka, disidenta Jana Wünsche, Jiřího Zemánka a další, stejně jako některé bývalé funkcionáře SZ Bohumila Bednáře, Jiřího Čejku, Dušana Osleje, aférou kolem zdi v ústecké Matiční ulici před časem "proslaveného" Václava Puchernu atd., ale též někdejšího sympatizanta ultrapravicové Národně demokratické strany Daria Nosretiho.

Je náhoda, že jádro odpůrců ve SZ tvoří intelektuálové, kteří v minulosti, ať už krátce či řadu let, patřili k protistalinské, ovšem sektářské, k trockismu či anarchismu blízké utralevici? Nemyslím. Už dávno stojí na pozicích "lidskoprávně", sociálně a ekologicky orientovaných liberálů nejspíš proto, že se spasitelskými koncepty a černobílým viděním si prožili své. Většina těchto mužů (žen je zde bohužel poskrovnu) však nemá potřebný "tah na branku". Šli do politiky, aby zastávali své přesvědčení - nesjednocuje je touha po moci. V mocenské politice je to nevýhoda. Začátkem prosince 2003 mělo v Brně padnout rozhodnutí RR SZ o prvních místech kandidátky do Evropského parlamentu (EP). Patočka, navrhovaný na lídra, delegátům sdělil, že by jako poslanec chtěl dosáhnout, aby si Evropa osvojila jeho Vizi ekologické demokracie, přičemž by rád vyjednával o podpoře SZ s Janem Krausem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, bývalou Miss Helenou Houdovou, kapelou Lucie a Michalem Kocábem. Patočka zaujal posluchače návrhem pozvat na návštěvu české SZ amerického prezidentského kandidáta zelených Ralpha Nadera a úmyslem natočit s vedením festivalu etnické hudby v Rudolfstadtu CD, které by využili zelení v celé Evropě. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, favorit opozičníků, se vyslovil pro argumenty místo autoritářství a kultu výlučnosti, odmítl "zázraky" a "chození po vodě". Uvedl, že radikální názory je lépe prezentovat způsobem, který oponenta neurazí, že jeho osoba SZ neštěpí, a mohla by tak získat i tu část veřejnosti, která se stranou sice částečně sympatizuje, ale má odpor k netolerantnímu fundamentalismu. Za Jana Jařaba se postavili Ivan Dejmal, Eva Vavroušková, nynější šéf Duhy Martin Ander a sociolog Jan Keller.

Spolupředseda zelených v EP Daniel Cohn Bendit v dopise delegátům mj. diplomaticky napsal: "Jsou tací, kteří mají uvnitř strany silnější pozici, což ale automaticky neznamená, že jsou také lepšími kandidáty Zelené přesvědčení se zakládá na tom, že živá a udržitelná demokracie není tyranií většiny, ale zakládá si na respektu vůči menšinám - dokonce i uvnitř našich stran".

Když však Republiková rada SZ zvolila do čela evropské kandidátky J. Patočku a místo bývalé náměstkyně na ministerstvu životního prostředí Evy Tylové ze spřízněné ekologicko liberální Strany pro otevřenou společnost (SOS), s níž měla jít SZ v koalici, se na druhé místo dostala po Patočkově přímluvě jeho favoritka Jana Ulbrychová, odmítli na listině figurovat Jan Jařab, aktivistka z Jihočeských matek Dana Kuchtová, Ivan Dejmal i Petr Uhl.

SOS se později rozhodla pro samostatnou účast ve volbách. Jakub Patočka pro svou listinu získal novináře Jaromíra Štětinu, spisovatelku Terezu Boučkovou, romského aktivistu Miroslava Zimu, aktivistku Rut Kolínskou, zpěváka Pavla Dobeše, brněnské ekology Mojmíra Vlašína a Janu Drápalovou či polárníka Jaroslava Pavlíčka a do výboru na podporu své kandidátky i bývalou Miss Helenu Houdovou, rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a akademičku Hanu Librovou. Naproti tomu za SOS šly do voleb náměstkyně Eva Tylová, olomoucký akademický ekolog Pavel Nováček, další bývalý náměstek MŽP Slavomír Mlčoch, spisovatelka Eva Hauserová, aktivisté Amnesty International Libor Kysučan a Jana Sobotková atd. Podporu SOS jako nesektářské zelené alternativě naznačili i mnozí opozičníci ze SZ.

Je mnoho sil...

Začátkem roku 2004 někteří signatáři Prohlášení demokratů zformovali Otevřenou platformu Strany zelených (OP SZ) s cílem demokratizovat vnitrostranický život. Zároveň ředitel německé Nadace Heinricha Bölla Milan Horáček rozeslal zahraničním zeleným v desítkách kopií dopis, v němž odmítá podporu takto vytvořené kandidátce SZ a označil Patočku a Beránka za podobné německým zeleným sektářům před dvaceti lety. Böllova nadace spojená s německými Zelenými se původně chystala částkou 1 000 000 Kč podpořit setkání a akce, na něž by byla přizvána i SZ.

Ve straně to začalo vřít. Vedení odráželo kritiku jako "ohrožení Strany zelených", "nepodložené napadání", "manipulaci s fakty", "falešný obraz" atd. Z Milana Horáčka udělal Jakub Patočka frustrovaného manipulátora.

Jihomoravská i brněnská SZ projednávaly v půli ledna 2004 můj vyhazov ze SZ kvůli článku V předvečer temnězelené exekuce (13. 1. 2004 na www.neviditelnypes.cz), protože jsem prý poškodil dobré jméno strany na veřejnosti a dobré mezilidské vztahy. Městská rada SZ Brno mi proto uložila nechat si od ní všechny texty o poměrech v SZ předem schválit. Předseda strany Beránek napsal: "Je mnoho sil, které mají z našeho případného vstupu do parlamentní politiky obavy, a snaží se jej zmařit všemi prostředky. Tlak politického, mediálního i ekonomického prostředí proti zvyšování našeho vlivu si neumí představit nikdo Rozčilené články Pavla Pečínky jsou součástí takového tlaku..."

Snaha uzavřít informační vstupy i výstupy SZ poznamenala i tiskovou zprávu z lednového pobytu Patočky, Ulbrychové a manželů Lomových v centrále evropských zelených v Bruselu. Po návratu byly ihned rozeslány členům SZ Jiřím Lomem pořízené fotografie usmívající se delegace při přátelském pózování s Cohn Benditem, "zeleným" horolezcem Reinholdem Messnerem a text dokládající podporu evropských zelených současnému vedení. Pasáž o kritice, kterou vyslovili, ze zprávy redakční šotek vygumoval.

V reakci na ustavení Otevřené platformy SZ rozeslal Jakub Patočka koncem února 2004 členům SZ provolání Přírodní platformy SZ v podobě žertovného podobenství. Text zároveň upozorňoval, že mezi opozičníky se sešli stoupenci obou kdysi protichůdných křídel zelených: "Pokud chce být například trubcem v naší platformě rasista, může, ale musí si s sebou přivést alespoň jednoho trubce multikulti aktivistu. Trubec, který fandí sudetoněmeckým revizionistům, k nám také může vstoupit, ale musí s sebou přivést alespoň jednoho trubce z Klubu českého pohraničí." Vedení rozeslalo hromadně členům taktéž otevřený dopis ZO SZ Čeladná, mj. s tímto textem: "Vyjadřujeme podporu současnému předsednictvu SZ v čele s Janem Beránkem a nesouhlasím s aktivitami úzké skupiny osob sdružených kolem Petra Uhla, které narušují jednotu strany a brání konsolidaci situace ve straně, která se už nacházela před kolapsem."

Je to doklad, že Jakub Patočka a Jan Beránek mají podporu členů Strany zelených. Je to ale i doklad, jak málo lidí si všímá manipulativních praktik.

Pavel Pečínka (1969) učí na střední zdravotnické škole a na katedře politologie FSV MU v Brně, je členem Strany zelených.

Obsah čísla 2/2004

Pavel Pečínka

Boj o moc, pro změnu v zeleném

Dvakrát o Straně zelených

Brněnské jaro

Křiklavě pestrá

Je mnoho sil...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu