Zdenka Ulmannová

Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Zdenka Ulmannová

Vzdělanost a mezigenerační solidarita jsou - měly by být - rysem civilizované společnosti. Platí to? Moderní graduovaní vzdělanci nás vývojem tzv. vyspělých technologií dnes a denně přesvědčují spíše, jak snadno lze vzdělání, a tedy informace, sobecky zneužívat. Komercionalizovaná věda a vzdělání slouží víc než kdy jindy osobnímu prospěchu a soukromému byznysu, ba co hůř, škodí namnoze těm, kdo vzdělání právě z ekonomických a sociálních důvodů nedosáhnou. Leckterý z politiků, válečných štváčů či teroristů, je graduován na nejprestižnějších univerzitách.

Pak ale stojí před lidstvem zásadní otázka: je vzdělání - a všeobecná vzdělanost vůbec - pravým klíčem k lepším podmínkám na světě? Dvě technologické světové války jsou důkazem, že neplatí přímá úměrnost mezi vzděláním a ušlechtilostí či humanitou.

Vědci vymyslí něco významného. Dělbou vědy, rozhodovací a výkonné moci však nastává paradox: ti, kteří něco vymyslí, jsou zbaveni rozhodování o dalších osudech a dopadech svého vynálezu, to za ně přebírají politici či sponzoři. Komercionalizovaná věda, technika a vzdělání se tak stávají nesvéprávnou služkou, která se ráda zříká veškeré zodpovědnosti za své vynálezy a neláme si hlavu s etikou, jsou li badatelé dobře honorováni, případně přepláceni. A pokud si přece jen objevitel plně uvědomuje své morální povinnosti a začne poukazovat na rizika, je dělník vědy rychle nahrazen jiným, loajálnějším a úplatnějším.

Míru skutečné inteligence neurčuje diplom. Ani sebevzdělanější jedinec není zárukou slušnosti, a naopak i zcela nevzdělaný člověk může mít velmi silný cit pro to, co je správné, etické, a co se má jen jako poctivé a čestné jevit.

Kam se poděla zodpovědnost vzdělanců dnešní poradenské společnosti za vynálezy? Je delegována do ztracena. Na výhodách rafinovaně zchytralého kolektivního obcování s delegátstvím však obvykle participují opět jen vyvolení a mocní. I v demokracii stojí a padá odpovědnost vědců (poradců) a politiků za činy a rozhodnutí s datem jejich příchodu a odchodu do delegované politické funkce. Politika vzdělanosti bývá jedním z předních bodů každého volebního programu, vlevo i vpravo.

Politici skrze ni vedou líté předvolební boje a budují si kariéru. Jaký však ale přístup politických činovníků ke vzdělání vlastně je? Obvykle jim idea vzdělané společnosti poslouží jako výtah do vysoké funkce. Jinak s osvětou a vzdělaností kupčí stejně jako s čímkoliv jiným. Právě jejich vinou a vinou modelů neosvíceného blahobytného chování se vzdělání stává zbožím, kapitálem a nástrojem "business to business". Kdo kapitál vzdělání vlastní, má otevřeny dveře k dalším životním úspěchům, kdo jej nemá, má prostě smůlu. Přesto je populistickým cílem mocných tzv. bezplatné vzdělání na všech stupních školství. A to dokonce u vědomí toho, že jde opět jen o další utopický chyták, jehož cílem je vypáčit co nejvyšší plošné povinné daně jak od těch, kdo si vzdělání mohou dovolit, tak od těch, kdo na ně nemají. Se zdůvodněním, že vzdělání je klíčem k lepší společnosti, jsou politici ochotni se propůjčit k tomu, že i vysokoškolské vzdělání učiní plně dotované státem. Skutečnost, že jsou to právě již pracující a nuceně solidární vrstevníci, kteří dotují studium, a tedy i ekonomicky perspektivnější postavení šťastnějším kolegům, již příliš nehlásají. Regulérnost soutěže o vzdělání je přitom zpochybnitelná již faktem, že žijeme v nerovném netržním vztahu, kdy poptávka po studiu vysoce převyšuje nabídku a reálnou možnost státu a společnosti.

Jisté je, že vzdělání je nejlepší soukromá kapitálová investice do budoucna, leč pro větší část populace zůstává luxusní a nedostupnou. Proto je bezplatné vysokoškolské vzdělání nefér vůči společnosti, neboť takto i sociálně nejslabší a nevzdělaní investují do těch, kteří jsou na tom obvykle i tak sociálně a ekonomicky mnohem lépe. Každý ambiciózní středoškolák, který nedostal šanci studovat dál, si samozřejmě položí dříve či později otázku, zda vyvolenost vzdělaných elitářů není podrazem právě na něho. Rozpor si uvědomí hned při prvním setkání se skutečností, že má evidentně větší schopnosti než vzdělaný ignorant, nevidící si ani na špičku nosu, který mu šéfuje jen proto, že má v kapse vysokoškolský dekret. Často trvá velmi dlouho, než je neschopnost graduovaného nedouka obnažena, případně deklasována.

Vzdělaní politici se uchylují k násilí jako k prostředku řešení konfliktů a rozdmýchávají války bez ohledu na skutečnou vůli prostých občanů. Světem otřásá strach, bída a chudoba, ale jen málokterý ze vzdělaných mocných je ochoten riskovat osobní postavení, aby bitvy a války rozhodně bojkotoval. Naopak je často, přímo nebo nepřímo, napojen na zbrojní a vojenskou lobby.

Jaká je dnes vlastně motivace pro méně vzdělaný "lid", aby přispíval plošně na vzdělanost vlastního národa? Minimální. Navíc s vědomím, že si pod sebou podřezává větev právě tím, jak chtě nechtě doplácí na budoucí elitu, třebaže ví, že příští vzdělanci pro něj obvykle v elitním postavení sami nejsou ochotni solidárně a nezištně udělat nic než jej znovu a znovu nakonec vydat všanc, navléct do mundůru a zneužít k dobyvatelským podnikům pod rouškou sebeobranného vlastenectví.

Zdenka Ulmannová (1954) je předsedkyně Společnosti pro humanitární a sociální vzdělávání, redaktorka, ředitelka komunikační agentury.

Reakce v Listech 3/2004 - Dopisy: O školném a vojenském plánování

Obsah čísla 2/2004

Zdenka Ulmannová

Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu