František Nerad

Kam s bohatými nájemci

České představy o bydlení ekonomicky silných Čechů jsou stále silně ovlivněny socialistickým způsobem bydlení. Pohled na tržní bytovou politiku je ostatně silně deformován u všech skupin obyvatel. Poslední hit bytové politiky, zveřejnění jmen některých ekonomicky silných (?) občanů bydlících v nájemních bytech s regulovaným nájemným, hýbe lidovou i politickou scénou. Začnou se tím zabývat zřejmě i soudy, kterým běžný případ vystěhování nájemníka, který neplatí nájem, trvá i několik roků.

Lze však v tomto státě nabídnout tržní nabídku bydlení pro všechny skupiny obyvatel a pro ekonomicky silné zvlášť? Tvrdím, že ne a vůbec to není vina bohatých. Je to vina politiků všech vlád, které vládnou od roku 1992. Nezavedli totiž takové podmínky, které jsou na západ od našich hranic běžné. Česká republika kráčí od roku 1992 k trhu s byty třetí cestou, o které nikdo neví, kam vlastně vede.

Vzpomenu li na slova ministra z ODS, který řekl v parlamentě při rozpravě o zákonu o stavebním spoření, že to je podobné, jako kdybychom měli rakovinu léčit acylpirinem, musím se po dvanácti létech, kdy onen acylpirin dělá vládě těžkou hlavu, v duchu smát - tomu ministrovi. Vzpomenu li na rok 1994, kdy jsme ze Svazu bytových družstev varovali vládu před zákonem 72/1994 Sb., o vlastnictvím k bytům a nikdo to nechtěl slyšet, musím se smát, jaké veletoče jsou dnes potřebné, aby se napravily škody vzniklé tímto zákonem. Marné bylo naše upozornění, že vlastníkem bytu nemůže být chudý nájemce, kterému obec prodá panelákový byt za desetinu ceny. Upozorňovali jsme na americký příklad levného prodeje bytů chudým lidem.

V roce 1996, kdy jsme za Asociaci pro bydlení nabízeli paragrafové znění zákona o kondominiu, nám tehdejší politici říkali, že tento tržní právní subjekt v Česku nevznikne, protože zde nemá tradici. Musím se dnes smát, a přitom mi je upřímně líto paní Brejchové nebo guvernéra ČNB, když čtu v novinách, že bohatí lidé bydlí v domě s regulovaným nájemným. Kde mají bydlet, proboha? Mají si snad nechat postavit rodinný domek ve stylu podnikatelského baroka, i když k tomu nemají chuť a důvod? Pokud se dobře pamatuji, za socialismu nebyly jiné nájemní byty než s regulovaným nájemným. Dokonce i byty v rodinných domcích větší než 120 metrů čtverečních mohl stát obsadit nájemcem a předepsal mu regulované nájemné. To, že někdo chce bydlet v domě, který mu přirostl k srdci a že tento dům je ještě čtrnáct let po přechodu ze socialismu ke kapitalismu stále stejným socialistickým domem, není přeci vina nájemců onoho domu, ale především politiků. Vzpomínám na projížďku New Yorkem, při které nám průvodkyně hrdě sdělovala, že v tomto kondominiu bydlí B. Streisandová, v tomto kondominiu bydlel John Lennon...

Jakou šanci na bydlení v ČR má pan guvernér ČNB? Může bydlet v rodinném domku, kdesi za Prahou, může bydlet v nájemním bytě na Vinohradské třídě, který se v restituci vrátil vnukovi původního majitele. Může bydlet ve "společenství vlastníků", kteří si spolu s ním koupili svůj dům od města ve "třetí vlně privatizace městských bytů" a hádat se s pak po večerech se sousedy, zda se opraví střecha, nebo fasáda. Může bydlet na Jižním městě v paneláku v bytě, který mu prodá vlastník, který byt koupil za 120 000 Kč od města a buď vybírá "tržní" nájemné, které ani nepřiznává ke zdanění, nebo byt nabízí za 1 200 000 Kč. Může bydlet v docela kvalitním "nájemním" bytě, na který stát poskytl dotaci a bude si jej moci převést za dvacet let do vlastnictví. Ptám se pak ale současně, proč stát poskytl dotaci na výstavbu nájemního bytu zrovna guvernérovi ČNB. Státy na západ od našich hranic poskytují dotace na výstavbu bytů pouze ekonomicky slabým.

Proč nemůže bydlet tento člověk v kondominiu, které pro lidi tohoto typu je a kteří takto na Západě běžně bydlí? Chtějí vlastní a drahé bydlení, ale nemají nejmenší chuť uklízet ráno chodník před domem, nemají chuť o sobotách natírat žlábky nebo sekat trávník nebo vytírat chodbu, když na ně vyjde řada podle rozpisu. Chtějí pravidla, do kterých mohou mluvit, ale nechtějí se o ně starat. Nechtějí se stále dohadovat s restituentem o nějaké nájemní smlouvě. Proč všechny vlády od roku 1992 dodnes odmítají uzákonit kondominium jako specifickou právnickou osobu pro bydlení bohatých lidí, kteří nechtějí bydlet ve vlastní vile, ale chtějí bydlet s více stejnými lidmi? Proč by museli zakládat jen bytové družstvo nebo společenství vlastníků, kterým stát předepsal dokonce i stanovy ministerskou vyhláškou?

Dvanáctého září 1991 schválila Česká národní rada program přechodu socialistické bytové politiky na tržní systém. Tento program se přestal po volbách 1992 plnit a od té doby žádný jiný parlament neschválil jinou koncepci, které by se musely vlády držet a jejímž cílem by byl trh s byty jako v opravdovém kapitalistickém státě. Stát jako nejvyšší autorita v tržním systému nevyhlašuje přeci výši nájemného po celém státě stejnou nebo vzorové stanovy pro společenství vlastníků bytů. Přesněji - dělal to v socialistickém státním řízení, které jsme, alespoň doufám, demontovali v roce 1989. Bohužel pozůstatky té doby se dochovaly dodnes. Dopadají nejen na lidi ekonomicky slabé, ale jak se ukazuje, i na lidi finančně zajištěné. Představa, že bohatý člověk musí bydlet ve vile s bazénem a nikde jinde, je opravdu z dob předpotopních.

František Nerad (1951) se zabývá otázkami bytové politiky, je místopředsedou Strany pro otevřenou společnost.

Obsah čísla 2/2004

František Nerad

Kam s bohatými nájemci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu