Lubomír Boháč

Jan Masaryk a podceněné vyšetřování

Lubomír Boháč

Usnesením z 22. prosince loňského roku ukončil vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) policejní rada mjr. Ilja Pravda v pořadí již čtvrté vyšetřování okolností smrti někdejšího ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka. Případ prověřoval na základě podnětu Masarykova demokratického hnutí z 9. února 2001, podaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně pro důvodné podezření, že ve věci došlo k trestnému činu vraždy, spáchaného ve spolupachatelství. Ke zločinu došlo 10. března 1948 mezi půlnocí a ránem, a to zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Jan Masaryk byl neznámými pachateli fyzicky napaden ve služebním bytě ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci, kam pachatelé nezjištěným způsobem pronikli. Při potyčce byl z obývací ložnice - pracovny zatlačen do koupelny a odtud při plném vědomí násilím svržen z okna na nádvoří budovy. Pádem z výšky 14,5 metru utrpěl četná vážná zranění, kterým na místě podlehl. Průkaznost násilného činu je opřena především o expertizu prof. Jiřího Strause z oboru biomechaniky. Motivem vraždy bylo politické přesvědčení jmenovaného a výkon funkce, kterou zastával.

Protože se nepodařilo zjistit a usvědčit pachatele a zahájit trestní stíhání, byl případ odložen. Žalobce Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Martin Omelka se dne 9. ledna 2004 se závěrem vyšetřování ztotožnil a dal jej k dispozici tisku. Tolik lze odvodit z úředních dokumentů. Z rozhovorů novinářů s tiskovým mluvčím ÚDV, náměstkem ředitele a zejména s vyšetřovatelem mjr. Iljou Pravdou vyšly najevo další skutečnosti. Především že důvodně podezřelé osoby jsou známy, ale zřejmě již nežijí, směřují k nim četné indicie a zprostředkovaná svědectví, ale přímé důkazy chybějí. Dále že stopy vedou do Ruska k NKVD a její agentuře v ČSR. Násilný čin prokazují expertizy z oboru biomechaniky a soudního lékařství, jakož i další dokumenty listinné povahy, především četná svědectví a jeden důkaz povahy materiální, totiž razítko z Masarykovy pracovny, nalezené v kritickou dobu v kapse vojenské bundy podezřelé osoby. Vyšetřovatel Pravda uvedl i jména osob důvodně podezřelých z účasti na zločinu, konkrétně mjr. Augustina Schramma, šedou eminenci prvních poválečných let, jehož možnou účast již prošetřovala Generální prokuratura v letech 1968/69, dále pplk. Vojtěcha Kohouta, v té době vedoucího oddělení Vojenského historického ústavu v Praze a krátce nato šéfa této instituce, označovaného historiky za agenta NKVD, a operativce Státní bezpečnosti Miroslava Picha Tůmu, působícího ve strukturách Zemského odboru bezpečnosti, nechvalně známého brutalitou vyšetřovacích metod a odpovědného za několik vražd z roku 1948. Všichni jsou důvodně podezřelí ze součinnosti s NKVD. U jmenovaných sdělil mjr. Pravda i konkrétní důvody vzneseného obvinění.

Novináři se rovněž dověděli, že o pomoc při vyšetřování byla prostřednictvím příslušných orgánů požádána ruská strana. Šlo o pátrání po agentce NKVD Jelizavetě Paršině, která působila po válce jako tzv. nelegál v ČSR. Jmenovaná se v pořadu ČT Československo ve zvláštních službách, vysílaném v roce 2001, k případu vyjadřovala zasvěceně o úloze generála Bělkina, který se na jedné schůzce vysloužilých pracovníků NKVD vychloubal svou účastí při akci v Černínském paláci. ÚDV po ruské straně dále požadoval zpřístupnění příslušných archivních fondů, což by patrně celý problém umožnilo vyřešit. Výsledek byl bohužel negativní, hledaná osoba mezitím zemřela, a pokud jde o přístup k archivním fondům, naše úřady se dozvěděly, že záležitost podléhá zákonu Ruské federace o státním tajemství, a to v souladu s platnými mezinárodními úmluvami.

Novinářům se nicméně dostalo ujištění, že ÚDV bude na neobjasněných otázkách případu dále pracovat, a to přes pochyby státního zástupce, že by se případ ještě někdy otevřel k úřednímu šetření. I když mnohé další poznatky z vyšetřování zůstaly v rozhovorech nevysloveny, dozvěděli se novináři vše, co vědět chtěli. Bohužel jen někteří projevili zájem o rozhovor s vyšetřovatelem či jinými kompetentními pracovníky úřadu a se strohou úřední zprávou se nespokojili.

Výsledek vyšetřování koriguje nejen závěry prvních dvou šetření z let 1948 a 1968-69, konstatujících Masarykovu sebevraždu, ale též šetření z let 1993-95, které Masarykovu smrt kvalifikuje jako nešťastnou náhodu, za kterou činí odpovědné domácí stranické vedení a jím pověřené "partyzánské komando". Zatímco Masaryka traumatizovalo dilema jak vyřešit situaci, do které byl vývojem událostí zatlačen, Gottwald a českoslovenští komunisté, kteří těžili z jeho únorového angažmá, neměli v dané situaci nejmenší důvod k tomu, aby se Masaryka zbavovali. Stalin a Sověti naopak viděli v Masarykovi potenciální nebezpečí. Představa, že by mohl dříve či později emigrovat na Západ, ocitnout se v čele československé demokratické emigrace a ohrožovat svými diplomatickými schopnostmi a konexemi jejich plány, je nutila jednat. Situace byla navíc neobyčejně příznivá, aby odpovědnost padla na západní zpravodajské služby. Ostatně tato verze, o které uvažovala StB na žádost sovětských poradců už v roce 1950, nachází úrodnou půdu i v dnešní KSČM (Josef Kojzar, Haló noviny z 8. 1. 2004). Mocenské zájmy Velkého bratra nedovolovaly brát přílišné ohledy na dílčí zájmy bratrských stran.

Podívejme se, jak dané téma reflektovala publicistika. V několika prvních dnech po zveřejnění výsledku vyšetřování je v tisku patrná obezřetná zdrženlivost a rezervovanost. Pravda, palcové titulky na prvních stránkách, ale už zdaleka ne vždy v prvním pořadí. A z obsahu článků, statí či sloupků jako by vyprchal významný dosah mimořádně závažné informace, na kterou jsme čekali celých padesát šest let. A vedle oné nezaujaté, až chladně věcné informace, namísto vlastního komentáře vidíme jen pozornost věnovanou oponentním a skeptickým hlasům dvou či tří historiků, z nichž pouze jeden, pokud se nemýlím, se vážněji Janem Masarykem a problémem jako takovým zabýval. A až přemíru prostoru, kterého se dostalo jednomu z Masarykových tajemníků JUDr. Antonínu Sumovi, vytrvalému interpretovi Masarykovy smrti jako dobrovolné oběti coby protestu a výzvy, srovnatelné s činem Jana Palacha. Tato heroická verze nemá bohužel reálný základ. Snad by bylo na místě ještě vytknout poněkud pokleslé, znevažující titulky jako "Jan Masaryk, aneb JFK po česku", či sloupkový titulek "Tak nám zabili Masaryka". Tak vypadá profil převážné části denního tisku a dvou týdeníků.

Jistěže časový odstup delší než polovina století od tragické události udělal své. Stěží lze očekávat, že dnešní střední a mladší generace, kam lze nejspíše zařadit autory příspěvků, bude reagovat tak emotivně, jak reagovali současníci Masarykovy smrti. A též skutečnost, že už ani nejde o překvapující sdělení, neboť prof. Jiří Straus výsledky své biomechanické expertizy zveřejnil před rokem dosti netaktně a předčasně sám, je důležitá.

I když však vezmeme v úvahu všechny tyto okolnosti, přece je zřejmé, že zde není něco úplně v pořádku. Otázka Masarykovy smrti nepochybně patří k základním součástem faktického vyrovnání s komunistickou minulostí a soukromé prohlášení nelze ztotožňovat s výrokem policejního vyšetřování. Ještě vážnější než ona víceméně chladná reakce na výsledky vyšetřování je nedostatek hlubšího profesního zájmu o Masarykovu osobnost. Ať už v kontextu dobových událostí včetně Masarykova postoje k únorovému zvratu, kdy zůstává řada otázek neobjasněných, nebo v souvislosti s jeho úlohou v širším dějinném záběru, tj. s jeho činností politickou a diplomatickou v době poválečné. Bez patřičného zájmu zůstala také jedna závažná otázka související bezprostředně s prokazovaným násilným činem. Snad v žádném publicistickém výstupu nechyběl titulek nebo alespoň mezititulek "Stopy vraždy vedou do Ruska". Skoro nikdo z autorů si však nepoložil otázku, jaká byla vlastně konkrétní motivace této politické vraždy. Přitom vyšetřovatel tuto motivaci ve svém usnesení přesně definuje. A právě motivace zločinu usnadňuje pochopení, proč pachatele musíme hledat mimo republiku, doma jen jeho pomocníky.

Ještě horší je, že se z jakéhosi podivného podhoubí vynořily i reflexe vysloveně zcestné. Naštěstí jen zcela výjimečně. Je nesporně právem novináře reagovat i na výsledek úředního vyšetřování kriticky, věcně polemizovat, upozorňovat na slabá místa, případně preferovat názor oponentů. Avšak to není případ dvou vyjádření, diametrálně odlišných, která mají jedno společné. Úřední zprávu o výsledcích vyšetřování hrubě zkreslují.

V prvém případě se Luďku Navarovi v MF Dnes (9. 1. 2004) povedlo ztotožnit závěr vyšetřovatele s názorem přímo protichůdným, který byl výsledkem omylu onoho dosti nešťastného vyšetřování kauzy Masaryk let 1993-1995. L. Navara v úvodní části svého článku "Vražda Masaryka, čtyři podezřelí" naservíroval čtenářům vedle tří podezřelých osob (mjr. A. Schramm, pplk. V. Kohout a kpt. M. Pich Tůma), o kterých s ním vyšetřovatel hovořil, i osobu čtvrtou. Bez rozpaků uvedl jako dalšího podezřelého partyzána Josefa Vávru Staříka. Toho však Pravdovo šetření fakticky vylučuje ze hry na základě odborných expertiz, ale i četných indicií a svědeckých výpovědí z let 1968-69 i 1993-1995. Luděk Navara nemůže přece nevědět, že "Vávrovo komando", které má údajně na svědomí Masarykovu smrt, je oblíbený fabulační evergreen kroměřížského autora literatury faktu JUDr. Jaroslava Pospíšila, založený na svědectví někdejšího příslušníka wehrmachtu a zbraní SS, pozdějšího konfidenta StB. Tato Navarova kombinace osob podezřelých z Masarykovy smrti, ať vznikla záměrně či nedopatřením, zkresluje a znevažuje výsledek posledního šetření.

V podstatě stejně trapná je reakce historika Pavla Kosatíka (1942), autora řady seriózních prací, mj. solidní biografie Jana Masaryka. Bylo by lépe, kdyby jeho článek "Nekonečný příběh jedné smrti", uveřejněný v Hospodářských novinách (8. 1. 2004), nevyšel. Autor nepravdivě a nespravedlivě obviňuje vyšetřovatele Pravdu a ÚDV a ubližuje i sám sobě. Hovořit o "informačním polotovaru z ÚDV" a překrýt neznalost činnosti úřadu i vyšetřovatele povýšeným mravokárným prohlášením, že "způsob, jakým vyšetřovatelé zacházejí s Masarykovou smrtí, je ve vztahu k veřejnosti trapný a ve vztahu k zesnulému ministrovi hanebný", je nezodpovědné. Jakkoliv se ztotožňuji s kritickým pohledem na vyšetřování z let 1993-1995, musím kategoricky odmítnout zmatený pohled na vyšetřování poslední. Vyšetřovatel Pravda si ani neodnesl spisový materiál jako suvenýr domů, ani z něj nevyfabrikoval zmatenou publikaci a jeho závěry zdaleka netrpí absencí důkazů. Pracoval nesmírně svědomitě a vytrvale. "S nohama na stole" těžko mohl prostudovat tisíce stránek spisového materiálu dosavadních šetření z let 1948-1950, 1968-69 i 1993-1995. Kosatíkovy výhrady k posudku prof. Jiřího Strause posudky, svědectví a další poznatky vyvracejí. Měl by se s nimi, stejně jako s možnostmi a omezeními manipulace s tělem, dodatečně seznámit.

Vzhledem k tomu, jak se dnešní mladší a střední generace dívá na minulost, není ovšem vztah k případu Jana Masaryka nijak lhostejný či odmítavý.

Lubomír Boháč (1926), bývalý vysokoškolský učitel, nezávislý historik, publicista, člen poradního kolegia ředitele ÚDV, se zabývá mj. dějinami perzekuce účastníků protinacistického odboje totalitním reľimem.

Obsah čísla 2/2004

Lubomír Boháč

Jan Masaryk a podceněné vyšetřování

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu