Stejně jako autor glosy o pohřbívání v posledním loňském čísle Listů Jan Šinágl zúčastnila jsem se nedávno pohřbu. Byl po všech stránkách perfektní. Včas a v hojné míře rozeslaná parte zajistila početné smuteční hosty, hudbu na rozloučenou našemu dlouholetému kamarádovi vybral jeho jediný syn vkusně a promyšleně. Důstojně přijímal kondolence a vřele děkoval za naši účast na otcově pohřbu a za květiny.
Celé to ale bylo jen dobře zrežírované divadlo - jakoby v souladu s tím, že sám zesnulý býval hercem. Rodinná realita před jeho pohřbem byla zcela odlišná. Dvakrát rozvedený syn, který s otcem-vdovcem žil ve společné domácnosti, na bydlení nepřispíval, invalidnímu tátovi s ničím v bytě nepomáhal a dokonce potají spotřebovával jeho úspory...
Není to určitě první ani poslední příklad toho, že důstojnost smutečního rozloučení nemusí odpovídat důstojnosti předchozího zacházení s ještě živým člověkem.
Jsem daleka toho, "dnešní konzumní společnost" před J. Šináglem obhajovat; nemyslím si ale, že "light" pohřby lze připisovat pouze na její účet. Už před více než sedmdesáti lety například někteří francouzští intelektuálové brojili proti teatrálnosti na svatbách a pohřbech. Psali o těchto ceremoniálech jako o "svěrací kazajce předsudků", která člověka tiskne i v nejvlastnějších chvílích jeho života.
S tímto horlením jako by se rýmovalo mé zjištění z konce 70. let uplynulého století: Značná část pražských pohřbů byla už tenkrát bez obřadu a šlo při nich převážně o muže s akademickými tituly. Patrně si obřad sami nepřáli. Důvody pro to mohli mít rozličné: třeba ony "francouzské" - averzi ke "svěrací kazajce předsudků", anebo finanční s ohledem na rodinnou situaci. Také mohli mít za to, že si dostatečnou vážnost získali svým životem či dílem, takže není třeba stvrzovat tuto skutečnost smutečním ceremoniálem.
Také já mám svůj důvod. A protože "život je pryč jak snědený oběd" (povzdech ruského spisovatele Ivana Bunina), pojistila jsem se. "Milé děti," píšu v dopise, kterýžto zatím leží v šupleti. "Mám celoživotní nechuť ke všem slavnostem a obřadům, smuteční nevyjímajíc. Navíc mě vyvádí z míry představa, jak různí moji známí dobíhají k té ceremonii ve Strašnicích na poslední chvíli, neboť tramvaj od metra dlouho nejela..." (Má mladší sestra se při čtení posledních slov této pasáže usmála.)
Došla na takovéto téma řeč i v hloučku přátel našeho kamaráda herce, s nímž jsme se právě navždy rozloučili. - "Jestlipak víte," začal jeden z přítomných a odmlčel se. "Ani nevím, jestli vám to mám říct..." váhal. - "Když už jsi s tím začal, tak to dopověz!" nesmlouvavě ho vybídl jiný. - "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli víte, že při pohřbu bez obřadu odkráčíte z tohoto světa úplně nahatí?" - Hlouček na refýži zaraženě zmlkl. A já jsem se rozhodla, že ke svému dopisu rodině, prozatím spočívajícímu v šupleti, přidám jednu větu: "Milé děti, nemohly byste - až přijde ten čas - podstrčit někomu příslušnému určitý peníz navrch s tím, ať na mě v té truhle hodí alespoň župan?"
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.