Jan Světlík

Zde bydlí...bezdomovec

O fotografiích a nové úpravě Listů

-vb-

Jak cyklus Bezdomovec vznikal?

Našel jsem si v Brně místo mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Z jedné strany Vaňkovka, z druhé Uhelné sklady. V osmdesátých letech odtud radnice postupně stěhovala obyvatele, tak vznikla periferie uprostřed města. Domy se později začaly bourat a přístřeší i obživu zde našli bezdomovci. To místo mělo svou atmosféru - kouzelně zpustlé zahrady, plné starého haraburdí. Spoustu cvičení do školy jsem tam vyfotografoval, industriální krajinu, nalezená zátiší. Přitom jsem tam potkával toho bezdomovce, s ním jsem se docela spřátelil. Čekával jsem u něj, než mi pojede autobus, když jsem šel z práce. Občas jsem mu přinesl třeba chleba. A samozřejmě mě napadlo, že by byl dobrým tématem dokumentárního cyklu. Asi rok a půl jsem ho fotografoval.

Musel vědět, že ty fotografie budou nějak zveřejněny, ne?

Tihle lidé jsou samozřejmě dost plaší. Nejprve jenom viděl, že tam fotím. Jednou jsem ho vyfotografoval jakoby mimochodem, a příště jsem mu fotku dal. Jen tak mě k sobě nepustil. Musel si na mě zvyknout. Jednou jsme byli domluveni, že s ním půjdu do sběrny, ale on se mně tak strašně ožral, že padal, sběr se mu rozsypal a on se vztekal. Byla by z toho karikaturka, to jsem pak nepoužil. Samozřejmě jsem ho nechtěl zesměšňovat. Od té doby jsem se snažil ho spíš přepadávat. Nakonec jsme spolu vybírali i fotky k zveřejnění.

Později jsem se dočetl v novinách, že zemřel. Byly tam sice jen iniciály, ale všechno souhlasilo.

Nepřipadá si člověk cynicky, fotografovat někoho s tak zlým osudem?

Vůbec ne. Myslím, že neměl zlý osud. To, jak žil, byla jeho volba. On nebyl na dně. Většina bezdomovců žije tak, jak si to zvolili, ne že je společnost odstrčila. Vybral si svobodný život bez složenek a takových věcí. Měl svoji hrdost, v životě by nežebral, naopak se staral o druhé. Vždycky měl dva tři psy, které našel, přístřeší v jeho zahradním domku našli čerstvě propuštění vězni, prostě ti, co na tom byli ještě hůř než on.

Vypadá to, že si ceníš hlavně dokumentárně sociologické fotografie.

Cením. Našel jsem si k ní cestu, myslím, že je dokážu číst. Umím si představit, co je za tím práce. U nás i na Slovensku je mnoho fotografů-dokumentaristů, ale jejich fotky nejsou pořádně k vidění. Dokument vůbec není vidět v časopisech. Fotografická reportáž se občas objeví v týdenících, ale většinou jsou to jen zpravodajské solitéry. Možná je to způsobeno tím, že většina fotografických dokumentaristů pracuje černobíle a barva jim překáží. A redakce těch plnobarevných časopisů dnes nechce nic než barvu. Ostatně čím dál častěji při listování nerozeznám redakční a inzertní stránku. Což je ovšem záměr. Obchod. A fotky v novinách! Tam je teprve bída.

V poslední době se věnuješ spíš grafickým úpravám knih...

A mým velkým snem je dělat fotografické knihy jiných autorů. Třeba jako typograf nebo redaktor. Ale měli bychom mluvit o úpravě Listů. Když jsme si prohlédl první a zároveň poslední předexilový ročník Listů, fascinovalo mě, že ta sazba z roku šedesát osm je velice moderní. Žádný módní dobový balast. Žádný bruselák, který je teď opět v módě. Všechno naprosto funkční, perfektní. Takže bude v těchhle Listech k vidění spousta blízkých i vzdálených citací úpravy Listů 1868-69, včetně ilustrací. Kdyby měly dnešní Listy novinový formát, prostě bychom se ke staré úpravě vrátili, napsal bych tam J. Schmidta, autora tehdejší typografické úpravy, a bylo by to.

Jan Světlík. Narozen 1970. Typograf a fotograf. Fotografii se učil na brněnských LŠU a později v Institutu tvůrčí fotografie v v Opavě. Od roku 1995 vytvořil pro olomoucká nakladatelství přes stovku typografických úprav knih. Grafickou úpravu navrhoval časopisům Aluze a Scriptum. Otiskujeme ukázku souboru fotografií vzniklých v letech 1994 a 1995.

Je autor nové grafické úpravy Listů (od roku 2004).