Jiřina Šiklová

Za Amber Bousoglou

Kdyby žil Jiří Pelikán, napsal by o Amber Bousoglou zasvěcený nekrolog on. Léta s ní spolupracoval, on v Římě, ona v Paříži v zahraničně politické redakci Le Monde. Oba pozorně sledovali vývoj v SSSR a východní Evropě, znali představitele těchto zemí a oba byli spojeni s disidenty v Československu. Byli stejně staří, Jiří Pelikán však milou Amber Bousoglou předešel.

Setkání v německém Frankenu pod vlídným přístřeším opata Anastáze Opaska, byla pro nás doma legendou. Když jsem po Listopadu byla pozvána, již jsem měla pas a výjezdní doložka byla historickým reliktem, prožívala jsem to jako zázrak a vnímala i detaily. Po vstupu do budovy mě oslovila dosti hlubokým hlasem a česky starší prošedivělá paní: "Já jsem Amber Bousoglou, já tě znám, některé tvoje jsem články překládala, tady máš ručníky a povlečení na postel. Povléct umíš, ale nezapomeň to před odjezdem zase sundat, roztřídit a zase to dát sem dolů, do vrátnice. A ty ručníky taky. A zvlášť."

Byla napůl Arménka, napůl Ruska, ale narodila se 24. října 1923 v Bruselu, žila v Mexiku, v Belgii, do školy chodila v Praze, pak zase žila ve Francii. Doma se prý mluvilo francouzsky a občas rusky, se sourozenci česky. Z Ruska její rodiče i další příbuzní emigrovali před bolševiky. Ostatní nešli tak daleko, přijali pohostinství masarykovské republiky, většinou zůstali v Praze. Tam se také vrátila po smrti manžela a těsně před druhou světovou válkou i maminka s dcerami. Šla za sestrami.

Protože měli řecké pasy - a s tím pasem i řecké jméno - přežili díky zakoupenému občanství válku v protektorátu poměrně klidně. Amber chodila do školy a naučila se perfektně česky. Hned v květnu 1945 nastoupila na francouzské velvyslanectví a pak léta pracovala pro Agence France Press.

Tak popisovala skutečnost Československa po roce 1948, až ji režim vyhostil. Zavřít ji nemohli, měla ten řecký pas. Odjela do Francie a pracovala dál pro AFP, zase sledovala zprávy z Československa a východního bloku. Stala se redaktorkou Le Monde a informovala o procesu s Rudolfem Slánským a jeho protistátní skupinou. Záznamy přejímaly tiskové agentury.

Věděla, co je emigrace, a samozřejmě se spřátelila s našimi exulanty. Znala se dobře s Pavlem Tigridem a jeho rodinou, později i s A. J. Liehmen a Jiřím Pelikánem a ještě později přímo spolupracovala s Karlem Bartoškem a pomáhala mu při vydávání L´Alternative v Paříži. Vstoupit do země, kterou považovala za domov, směla výjimečně, když ji někdo z francouzského diplomatického sboru "propašoval".

Pochopila změny let šedesátých, referovala o Pražském jaru a pomáhala i další vlně, těm, kteří emigrovali po roce 1968. Přela se s nimi, ale pilně spolupracovala, rozlišovala osobní a politické. S lidmi, kteří jí charakterově nevyhovovali, se prostě nebavila. Proto byla blízká jak Tigridovým, tak Antonínovi Liehmovi, Jiřímu Pelikánovi, Prečanovým a dalším a dalším. Když skončila v Le Monde a šla do penze (na odpočinku vlastně nikdy nebyla), překládala pro jejich časopisy, pro Lettre Internationale i pro L´Alternative. A zvláště se stala blízkou Anastázi Opaskovi, byla duší společenství Opus Bonum.

Jak k tomu, co prožila a udělala, stačila přivést na svět a vychovat dvě dcery, je pro mne nepředstavitelné. Jezdila po roce 1989 pravidelně do Prahy, stačila sledovat naše veřejné diskuse, a když přijela, kladla nám cílené otázky, chtěla vysvětlení. Stačím toho poměrně dost, ale její záběr byl neuvěřitelný.

Přátel měla v Československu dost a měli ji hodně rádi. Ale stačili jsme si uvědomit, za co všechno jí vděčíme a stačili jsme jí to včas říci?

Amber Bousoglou se narodila 24. října 1923 v Bruselu, zemřela 7. ledna v Paříži.

Obsah čísla 1/2004 - O autorce

Jiřina Šiklová

Za Amber Bousoglou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu