Tomáš Tichák

Kteří jsou naši?

Pocit obecně nazývaný dejá vu je ve skutečnosti rafinovanější než pouhé tušení opakovaného. Je v něm cosi iracionálního, mysteriózního a budícího úzkost. Ten pocit rezonuje víc sám v sobě než v pozorované věci. Prý může být příznakem počínající duševní nemoci. Pokud ano, mělo by se však spravedlivě připustit, že nemoc může propukat i u okolního světa, pokud takové pocity opakovaně vyvolává.

Tím jsem se utěšoval v posledních lednových dnech po sérii závanů podobně neurčité, nepříjemné nostalgie. Poprvé jsem znejistěl, když jsem si pln vzrušení koupil noviny, které jako skoro všechny ostatní toho dne, na první straně palcovým písmem oznamovaly, že na Marsu byla nalezena voda. Pár dní před tím tam přistála sonda Spirit, a tak bylo zřejmé, že jde o objev opravdu epochální. Vzrušení rychle opadlo, když jsem se dočetl, že to pouze Martova umělá družice potvrdila, co už bylo známo, totiž že polární čepičky obsahují led. A návdavkem autoři té zprávy jen tak ledabyle utrousili, že se sondou Spirit bylo přerušeno spojení. Že bulvár přehlušuje skutečnost hlušinou, jsem věděl, nikoli však, že ji dokonce staví na hlavu, jak se komu hodí. Ztrácí skutečnost už i tržní hodnotu?

Takto zviklaného mne po pár dnech ještě víc rozvrátilo novinářské referování po soudu, který rozhodl, že herečka Jiřina Bohdalová nespolupracovala se StB. Redaktorka České televize nechala odborníka na necibulkovské cibulkovské seznamy vysvětlit, proč v nich musí zůstat i nepravdivě registrovaný člověk zapsán. A to jistě musí, jsou to, marná sláva, úřední a historické dokumenty. Stejně jako třeba archivy gestapa. Jen mi chyběla aspoň řečnická otázka, k čemu potom zveřejňování jmen pochybných udavačů vlastně slouží - k hledání pravdy, nebo k její bulvární relativizaci? I ta kauza měla svůj zlatý hřeb: Zanedlouho nám bylo z téhož studia suše sděleno, že na oněch seznamech chybějí stovky jmen skutečných agentů, například současného českého zástupce světoznámé americké firmy, který prý byl takzvaně nasazen na přední signatáře Charty 77. Na ilustračních záběrech přitom kdosi listoval hustě začerněnými stránkami policejních protokolů.

Tehdy jsem si uvědomil, co mi to připomíná - ani ne tak protichartistické pořady z produkce Ministerstva vnitra, niterné pocity mívají původ mnohem dávnější. Vzpomněl jsem si, že jsem se jako malé dítě neuměl zorientovat, kdo je ve všech televizních válkách a bitvách ten dobrý a kdo zlý. Z průběhu děje to, měl jsem tehdy dojem, nikterak nevyplývalo. Proto jsem žádal vždy na začátku filmu po rodičích určení, kteří jsou "naši", abych věděl, na čí straně stát. A teď jsem se zachvěl touž bezradností: Nemá pro mne být hodným obdivu spíš ten úspěšný manažer než jacísi chartisté z ušmudlaných lejster? Z čeho jsem to měl poznat? Jako by už všem bylo všechno jasné, nikdo nepotřeboval nic zdůvodňovat, vysvětlovat a scházela poslední maličkost: říci, kteří jsou naši. A možná, že už ani to není potřeba, vždyť podle Hospodářských novin sledovanost seriálu Třicet případů majora Zemana na TV Prima stoupá.

To už ale byl určitě výplod horečnaté představivosti. Projevily se příznaky choroby velmi fyzické. Ulehl jsem, a dřív než mne zcela otupila chřipka, jsem si v Mladé frontě povšiml zprávy, že teprve nyní byla zlikvidována v Šítkovské vodní věži u Slovanského ostrova v Praze pozorovatelna, z níž StB kdysi sledovala Václava Havla. Pražský radní Igor Němec prý představil plán, co s uvolněnými prostorami slovy: "V tuto chvíli je nasnadě, že by tam sídlilo muzeum humoru." To mi znělo sympaticky. Jen jsem nevěděl, jak tomu rozumět.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi

Tomáš Tichák

Kteří jsou naši?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu