Knihy

Co to znamená filosofovat? "Brát vážně, že vůbec není jedno, co řeknete, a hlavně jak to řeknete," - a dále - "ve filosofii nejde, aby si člověk sám něco vymyslel a ani netušil, že vlastně opakuje Aristotela nebo Descarta (...), k filosofii nutně patří i celé dějiny filosofického myšlení." Cenné na rozhovoru s Janem Sokolem je, že tyto předpoklady sám vzorně naplňuje. Nejenže tázaný srozumitelně a přitažlivě uvádí do filosofického myšlení, ale své pohledy na praktické problémy - od ekologie, etiky přes vyrovnávání s minulostí až po aktuální politické otázky - podkládá a promyšleně spojuje filosofickými i teologickými argumenty. Otázky Josefa Beránka jsou kvalifikované, pro čtenáře očekávajícího živý rozhovor možná však až příliš vstřícné. Trochu jiný žánr může čtenáři napovídat i titul knihy. Pokud se s tím srovná, nebude litovat.

Josef Beránek, Jan Sokol: Nebát se a nekrást, Portál, Praha 2003, 184 s., cena neuvedena
-tt-

Dílo Aleny Wagnerové se vymyká z kafkovské literatury soustředěním na spisovatelovu rodinu a také plynulým pokračováním líčení jejího příběhu i po smrti Franze Kafky. Kniha tím získává více vrstev. Je svědectvím o tehdejším životě pražské židovské rodiny, spíš typické než výjimečné - čímž narušuje mýtus o Herrmannu Kafkovi jako nic nechápajícím despotovi a o tragické osudovosti sporu otce se synem. Toto poznání v dobrém slova smyslu životní obyčejnosti dává na jedné straně ještě víc vyniknout spisovatelově vnímavosti a talentu, na straně druhé umožňuje vcítit se hlouběji do jednotlivých postav - a zachvět se pak ještě bytostněji nad propastí zločinu holocaustu, jemuž padly za oběť i všechny tři milované sestry Franze Kafky.

Alena Wagnerová: V ohnisku nepokoje. Herrmann Kafka a jeho rodina, z němčiny přeložila Lucy Topoľská, Prostor, Praha 2003, 236 s., cena 249 Kč
-tt-

"Čaj bystří, myšlenka dostává ostřejší obrysy. Zrychluje jejich prolínání, ale nevytváří chaotické shluky." Kdo z nás by nechtěl holdovat tak užitečné a přitom neškodné droze. To by se ovšem musel z podstatné části vzdát drog a návyků hrubějších a škodlivějších. Po přečtení knížky Ludvíka Kundery může získat silnější motivaci. Zasvěceně a s vášní lze jistě psát o lecjakém koníčku, ale jen z málokterého objektu zájmu lze mít i přímý fyzický požitek. A chopí-li se jej básník, navíc požitek duševní. Po nezbytné úvodní osvětě hlavně formou jemně sebeironických dialogů ("i autentických"), následuje padesát poetických portrétů čajů, uvozených trojveršími (OOLONG: Bez citoslovců - ó! - / se chvála neobejde. / Vlky nevidět. Jen motýly.) A na závěr antologie poezie i próz o čaji. Jan Trefulka napsal Ludvíku Kunderovi: "Ty sám můžeš v den svých osmdesátých narozenin vyřešit problém, jak by se nová věda měla jmenovat: estetická théologie, nebo théologická estetika?"

Ludvík Kundera: Piju čaj, Atlantis, Brno 2003, 272 s., cena neuvedena
-tt-

Mluví-li se o současném křesťanském umění, většinou si představíme snad nanejvýš ušlechtile míněný kýč. Je pochopitelné, proč velcí současní autoři netouží, aby byli považováni za autory konfesní, a že se málokdy uvažuje například o Josefu Škvoreckém v kontextu české literatury katolické. Polský básník Czesław Miłosz taky nebývá z mnoha důvodů ve vlasti označován za básníka katolického, a přece chápeme-li katolictví opravdu široce, včetně herezí a propastí nevíry, takto bychom jej označovat mohli. A kdybychom se nebáli zas jiných rizik, mohli bychom jej označit i za básníka racionálního. Některým svým básním sám říká traktáty, ale i jiné bychom za ně mohli považovat. Třeba přátelskou polemiku s Tadeuszem Różewiczem, zda zlo je vlastní jen člověku, anebo celé přírodě: podle Miłosze "jestřáb se bude kolmo snášet na zajíce" i bez člověka - jen "beze svědků". Překladatel se Miłoszovým dílem zabývá ještě od samizdatových časů a zde dostáváme navíc nejnovější autorovu sbírku. Důvod k důvěře a důvod ke zvláštnímu potěšení.

Czesław Miłosz: To, z polštiny přeložil Josef Mlejnek, Paseka, Praha 2003, 12 s., doporučená cena 129 Kč, pro členy KPP 115 Kč
-vb-

Literaturu otevřeně konfesní, ba misijní píše jiný polský básník, katolický kněz Jan Twardowski. Touží, aby čtenář přijal či sdílel jeho víru a také aby si zamiloval katolickou církev, navzdory jejím horším či směšným stránkám. Riziko předvádění, že "i kněz je jenom člověk", či veselých historek z far i zpovědnic Jan Twardowski podstupuje z hluboké víry a chytře, s pokorou, vzděláním, smyslem pro humor, s vědomím strašné tváře světa. S těmito vlastnostmi podstupuje i riziko psaní poezie "pro všechny" v době, kdy je čtenářů poezie málo. Ve své vlasti s úspěchem: je autorem básnických bestsellerů. I u nás by mohl mít hodně čtenářů, nejen mezi katolíky. Je tak dobrý, že ho nemůže zničit ani mimořádně špatný překlad, který mění faktografii a ničí velkou část slovník hříček.

Jan Twardowski: Neobvyklý deník, z polštiny přeložila Milena Fucimanová, Cesta, Brno 2003, 104 s., cena 89 Kč
-vb-

Než se stal Karol Wojtyła papežem, ne každý věděl, že je autorem básní zveřejňoval je pod pseudonymem. Teprve pak ho přátelé přemluvili, aby literární dílo vydal knižně. Vycházelo ovšem pod autorovým občanským jménem. První básnická práce, kterou zveřejnil až jako Jan Pavel II., je Římský triptych z loňského roku. Autor označuje své dílo za meditace a skutečně je to spíše volné plynutí myšlenek, končící stvrzením víry, že oběť, kterou nakonec nemusel přinést Abrahám, přinesl Bůh, který "dal svého Syna". Samozřejmě že autorova osobnost je velmi v pozadí, ač autobiografické jsou jistě reálie Vatikánu, ale i biblických krajin a ovšem milované motivy hor, horských potoků. "Proč právě o tom jediném dni bylo řečeno: / "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré"? / Nepopírají to dějiny? / Už jen naše dvacáté století! A nejen dvacáté! / A přece žádný věk nemůže zakrýt pravdu / o obrazu a podobě." Dobrý překlad, přehnaně dekorativní je obálka i grafická úprava a jako nepříjemný komerční slogan působí podtitul Duchovní závěť Jana Pavla II. (v polském originále není).

Jan Pavel II.: Římský triptych, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, 96 s, cena 189 Kč
-vb-

Židovské štěstí buď bylo, nebo snad, přislíbeno, bude. Sen na tomto světě se vyplňuje ironicky: podomní obchodník Beerl-Myška touží po vlastní kvelbu, ale tím vlastním kvelbem se mu stává až hrob. "Teď chudé jmění stačí / v blízkosti těch, které měl rád / zajistit míst k odpočinku / tam v zahradě mrtvých..." Až tam je "hotový muž". Snad i proto, že se Vlastimil Artur Polák považoval - zřejmě a bohužel právem - za posledního německy píšícího židovského básníka v českých zemích, chtěl obsáhnout tematicky i formálně mnoho. V knížce čteme i veršovanou pověst z jeho rodné obce Úsova, i básně nedějové, mystické, probouzející spíše jistou náladu, básně rozsáhlé i krátké. Ocitáme se v čase před vyhnanstvím, čase venkovských židovských obcí i v čase velkého vraždění, ovšem s vědomím souvislostí: stařičký vetešník je "posledním svého rodu", a přece i z rodu kněžského "I on je Ha-Kohen." Dvojjazyčně vydaná knížka je i dojemným dokladem mnohaleté spolupráce autora s jeho chotí Olgou, vlastně po léta jedinou překladatelkou. Vyšla tak, jak ji autor v osmdesátých letech, kdy jeho naděje na světskou slávu musely už být velice malé, sestavil, s překlady, jak je schválil.

Vlastmil Artur Polák-Avalos: Der erloschene Leuchter / Uhaslý svícen, z němčiny přeložila Olga Poláková, Monse a Univerzita Palackého, Olomouc 2003, 148 s., cena neuvedena
-vb-

Určitě nezapadne bez velké pozornosti kniha Víc štěstí než rozumu, vlastní životopis novinářky a překladatelky české literatury do nové hebrejštiny Ruth Bondyové, který loni vydalo Argo. Loni se však R. Bondyová vrátila do své někdejší vlasti také slovníčkem českožidovské mluvy. Je zábavný, ale jen po jistou mez, neboť připomíná mluvu zanikající. Pasivně ji budou znát čtenáři Vojtěcha Rakouse či Karla Poláčka ještě po generace, ale kolik lidí jí teď ještě - v Izraeli, u nás, po světě - opravdu užívá? Co znamenají slova jako šábes či košer, bude snad sečtělý Čech vědět vždycky, ale autorka, která si neukládala žádná vědecká pravidla tvorby slovníku, zařazuje také hesla ilustrující dobový veřejný jazyk: "Souvěrec - teoreticky mohli být souvěrci členové katolické či husitské církve, ale kdykoliv se psalo v první republice v novinách o "souvěrcích", myslelo se tím Židy." To už nabízí látku k přemýšlení, neboť si můžeme představit, že onoho slova v tomto smyslu mohl použít jeden z psychologicky složitých rozpaků, a druhý třeba jízlivě. I velmi lehká, i velmi těžká četba.

Ruth Bondyová: Mezi námi řečeno. Jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2003, 190 s., cena neuvedena
-vb-

Především pomník evangelíkůmhrdinům protinacistického odboje. Některá jména - například Jaroslava Šimsy či Miroslava Koháka - jsou už dnes známá (do obecnějšího povědomí se dostala zásluhou vzpomínek Václava Černého), jiná se neproslaví nikdy. Že Milada Horáková byla také účastnicí protinacistického odboje a obětí nacistické perzekuce, se ví, ale je dobré to připomínat. Je symbolem, ale neměla by být pouhým symbolem. Kniha jako by nás utvrzovala v - asi mýtickém, přesně nepopsatelném - přesvědčení, že některé krajiny nesou z duše češství víc než jiné: východní Čechy, Vysočina, Valašsko... Na některých osudech vidíme, potřebujeme-li vůbec nové doklady, že zrod sympatií ke komunismu nelze vysvětlovat jen špatnými stránkami člověka. A co je také vážné: ti odbojáři stáli proti Němcům, ale poselství jejich životů, máme-li právo se je snažit číst - není protiněmecké ve smyslu temně kmenovém a mysticky věčném.

Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války, uspořádala Milena Šimsová, Kalich, Praha 2003, 276 s., cena neuvedena
-vb-

Knihy

Obsah čísla 1/2004

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu