Ilarie Voronca (1903) v překladech Václava Jamka:

Pokoj a jiné básně

Pokoj

Budu ti vyprávět o pokojích, ve kterých jsme žili. O pokojích, které jsme jen letmo zahlédli ve snu. O pokojích na jeden den; o pokojích na jeden měsíc; o pokojích na jeden rok. O studených pokojích, kde naše poplašené, zkřehlé ruce tápaly k sobě. O dusných pokojích s vyhlídkou na tropické moře. Byly pokoje tiché jako hrobky. Pokoje hlučné jako tržiště. Bílý pokoj v Dubrovníku, stěny jsou veliká zrcadla pohyblivého spánku vln. Křída racků popisuje magickými slovy černou tabuli našeho vzpomínání. Stařičký pokoj ve Vídni, načichlý plísní a zatuchlinou; ležím v posteli zalitý potem, je mi zima a ty, vyděšená, voláš lékaře. Strašný, pustý pokoj v jugoslávské Subotici, kde se naše srdce zmítá rozdíráno mezi touhou vrátit se zpět a touhou jít dál. Na zatopení máme jen trochu chrastí a mráz je takový, že nás hlasy zebou v ústech jako rampouchy. Chmurný pokoj v Benátkách, tíživý jako koberec přeplněný výšivkami a ověšený starými mincemi; moře jako kartářka si vykládá svůj pestrobarevný pasiáns. Pokoj v Pavii, s vysokým baldachýnem, stěny shlížejí kamenným pohledem. Pokoj v bulharském Kaspičaku, který je cítit čerstvou zemí a hnojem. Ach! rozlehlý a světlý pokoj tvých rodičů v Bukurešti, v jižní čtvrti, noc jako teplá dlaň, poslední drožka, jež zasněně ujíždí pod okny. A nevlídný pokoj v onom berlínském hotelu. A ty pokoje, které jsou to jediné, co jsme viděli z toho či onoho města; hotelový pokoj ve Varšavě, kde nás sevřela sněhová náruč a kde jsme pobyli od půlnoci do sedmé hodiny ranní. Pokoj v Záhřebu, kde se za oknem rýsovaly hory. Zatoužili jsme vystoupit na vrcholky a zvolat na Slunce: "Hej, Slunce, tady jsme!" Ale už jsme se tam nikdy nevrátili. Pokoje v Nantes, v La Rochelle, v Bordeaux, v Le Havru a pokoje, ó pokoje v Paříži, v nichž uvízly naše roky jako v tajných truhlicích: žalostný, prázdný pokoj v rue Brancion, pokoj v rue Jonquoy, podobný zpustošené pláži. Pokoje úzké jako rakve, v nichž hlasy sousedů zněly nenávistně jako hlasy mrtvých. Ve Švýcarsku jsme strávili jednu noc v pokoji živých: prostěradla byla běloskvoucí a jezero za záclonou nás zvalo pod své vznešené nebe. Ráno dobrá káva a máslo, zavařeniny - ach! to krásné švýcarské jitro! Já se však chvěji, jakási ruka mačká mé srdce jako houbu. Slyším svou krev, jak po kapkách protéká jeskyní: vidím nemocniční pokoj, ležíš tu po operaci, tvůj pohled je tak dobrý, tak mírný, odpouštíš mi, že jsem tě dovezl do této nepřátelské místnosti. Tvá sousedka je malé děvčátko, naproti leží žena, která se ti podobá, a její manžel se podobá mně, drží se za ruku, nepovídají si, hledí na sebe, možná že jsme to my sami, neboť my také mlčíme, držíme se za ruku, hledíme na sebe. Mám strach a svůj strach tajím. Venku právě malíři malují zdi, jsou celí v bílém, ošetřovatelé jsou též celí v bílém, i oni jsou možná malíři a bílí vápnem naše duše. Když jsem se rozloučil, pokaždé jsem dlouho bloumal kolem nemocnice a pokoj i s lůžky a nemocnými jsem nosil v sobě jako zásuvku v prádelníku. Ach! jsou také pokoje příliš prostorné, jež přesahují za hranice světa, a ty, které se propadají do našich hlubin jako potopené lodi, a ty, do kterých se rádi vracíme, abychom znovu objevili svou tvář: Změnil jsem se hodně? Jsou pokoje, v nichž jsem byl s prodejnými ženami a vzpomínka na tebe mě bolela a milování dostávalo přehořkou chuť, prchal jsem potom ulicemi a pokoj se svou cizí vůní se otloukal o stěny mé hlavy a nechtěl, nechtěl zmizet...

Byl jsem v tom pokoji pouhých několik hodin,
Ve mně však zůstane, jak dlouho budu žít,
Vždyť jsme jako nápoj, který dlouho v sobě
Podržuje zemitou chuť džbánu, v němž byl nalit.

Tváře některých lidí jsou jako mapy,
Vyčte se z nich obrys pokojů, kde žijí.
Jsou pokoje nadměrně široké, jak vypůjčené kabáty,
Jsou pokoje, v kterých se duše přihrbí jak hřbet.

Jsou vzdušné pokoje, jsou pokoje tak jasné,
Že nic je nedělí od hor, jež stojí kolem,
Les, hvězdy přicházejí blíž k oknům,
S přáteli na terase popíjíme čaj.

Je tu i pokoj, v němž zůstává tvé dětství,
Je plaché, už tě dost dobře nepoznává.
Je tu i pokoj, v němž churavěl můj otec.
Čtvrt roku čekal na smrt, a smrt přišla.

Vystřídal jsem už spoustu pokojů,
Odcházeje vypadal jsem stejně, avšak stěny,
Zašlá zrcadla, věci, jež svazoval stín,
Uchovávaly vždy v sobě mou tajnou tvář.

To bylo tělo mé a to byla má krev,
Ze sklínky do sklínky u stolu přelévaná,
Často se přistihnu v nějakém pokoji,
Jak dělám pohyb, krok, jejž dělával jsem v jiném.

Bývaly tady dveře? Teď už tu žádné nejsou.
A okno - kam se podělo? Dřív zníval
Na dvoře štěkot jako pleskání schnoucího prádla
A vedle za stěnou zas milovaný hlas.

Možná však je to vždy jen jeden a týž pokoj,
Nosím jej stále s sebou, on přijímá tvar zdí,
V paláci, v podkroví či dole ve sklepě,
Tam ze mne vystupuje a po všem rozprostírá svou tkáň.

Pokoj, který měl okna do temného dvora,
Pokoj, v němž doznívá dosud hlas přítele;
Přítel, ten už je dnes ani ne stínem,
Leč jeho kašel dál i bez plic se tu plaší.

Poznal jsem též pokoj při návratu z cest,
I ten předodjezdový kožený pach,
Pokoj obklíčený blesky a hromobitím
A zaplavený mořem ze všech stran,

Opravdu jsou i pokoje, které vás odvrhují,
Které vám ublíží, které vás sotva strpí,
A jsou zas jiné, kde cítíte se lehce,
V srdci mír, a v klíně otevřenou knihu.

Člověk totiž musí svůj pokoj prostoupit
A rozplynout se v něm tak jako ve mraku,
Musí mezi nimi stále kolovat fluidum,
Musí se mít rádi a podobat se navzájem.

Tu duše rozlije důvěřivě svůj jas,
Pokoj je prostorný či těsný, podle přání,
Zdi stojí láskyplně a nad postelí
Strop napíná plachty pokojného spánku.

Plány do budoucna

Jako když druzí lidé čekali na můj příchod,
Kdežto já netušil, že se už brzy narodím,
A kolem starostlivé matky příbuzní a přátelé
Snášeli šaty a hračky pro budoucího živáčka,

Tak i teď kdesi v příbytku stínů
Bytosti, jež znají mou osudovou hodinu,
Chystají mi výbavu umrlčí a vzhlížejí
Okny k nebi, na něž má vystoupit má tvář.

Kterápak zástěna mohla být křehčí než to milující tělo,
A přece jí nepronikal zvenčí žádný hluk.
O těch, kdo navečer při lampě tiše
spřádali mou budoucnost, jsem vůbec nevěděl.

Právě tak nablízku jsou mi teď zase mrtví.
Děli mě od nich jen sotva znatelná rouška,
Dávají jméno mým temnotám a já jsem pára
Nad jejich slovy, nevidím je však a neslyším.

Možná, ach! tady že v listí jsem letmo stiskl jim prsty,
To oni dost možná tenhle plod podali mi
A ve vysoké trávě tu oni šelestí,
Oni jsou na pláži ta pěna u mých nohou.

Oblázek na cestě, jenž skáče od mé boty,
Mravenec, který běží pěšinkou v popelu,
I krůpěj rosy vyplašenější ze mne než pták,
Ti všichni možná znají mou skrytou podobu.

A jako pozemští andělé, kteří čekali, až se narodím,
Obdařujíce mne s jistotou už předem lidskými rysy i pohyby,
Andělé smrti mé znají mé příští jméno
A jsem už pro ně kámen, vítr či oblak.

Shovívavá žena

Může se leckdy stát, že mluví na nás kdosi,
Teprve později však, když vzdálil se, nám dojde
Smysl toho, co říkal. Tak i já až pozdě,
Kdyžs tu už nebyla, porozuměl jsem tvé tiché kráse.

Tvá podoba, tvůj hlas sotva se dotýkaly vzduchu.
Tvůj krok až příliš zlehka po křehkosti chvil
Sváděl tě do ústraní, tvář skrytu ve stínu,
Abys mě nerušila z té podívané světa.

Což procházelas jen? A moje oči zatím
Nebyly ještě hodny zplna vnímat tvůj jas?
Tisíce nicotností se ucházelo o můj pohled,
Ale tys na mě nevolala, abych se za tebou točil.

Ach, ten kdo miluje vskutku, umí být neviditelným,
Aby milovaný byl viditelnější.
Nechala jsi mě toulat po světě a tvůj úsměv
Naplňoval krásou veškeré stvoření.

Kroužil jsem kolem tebe z dálky jak po kružnici,
Jejímž jsi středem. A v světě každý úkaz
Je paprskem, který mne s tebou spojuje,
Ó ženo obdařená věčnou milostí krásy!

(Kdosi mě oslovuje)

Kdosi mě oslovuje (mohu to však být jenom já sám):
"Dotkni se přece těch skutečných věcí kolem, a sám se znovu staneš
Skutečným. Tvá přízračná ruka nabude zas pevného tvaru
A na papíře vzduchu zas vyvstanou rysy tvého obličeje.

Musíš se pohybovat beze strachu ve světelném kuželu
Těchto stěn, těch židlí, skříní, které tě učiní zas viditelným.
Každý předmět tě uvádí do magnetického pole svého života,
Rozsvěcuješ se a záříš v blízkosti druhého člověka."

Sníh. Souhvězdí. Viděl jsem strašné věci
A vrátil jsem se, že je vyslovím. Teď jsem jak strom,
Který v nejprudší bouři chce vypovědět slávu svých větví,
A vtom jej obrátí blesk v hromadu popela.

Jsem tady na číhané. Tímto vikýřem
Vidím ulici, kostel, parčík. Možná že
Ty stopy ve sněhu jsou jenom kroky zvonů,
Jež tudy proběhly a tudy se i vrátí.

Celé město leží tu přede mnou jako děravá
Loďka v písku, které se už nesní o žádných výpravách.
Dál visí nehybně pruh dýmu na střechách
Jako svinutá plachta, když doba vyplutí už pominula.

(Často jsem postával)

Často jsem postával v přístavech mezi lidmi
Hledícími, jak v dálce odplouvají lodě.
Širá touha odejít hořela jim v nitru i v očích,
Ztěžka jak kotvu vláčeli celý svůj život.

Byl bych jim rád řekl: "Vždyť tam dál nic není,
Vítr vám vytrhává duši jak šátek z ruky."
A znenáhla se snášel chlad a večer rozněcoval
Světla nahoře na stěžních i nad městem.

Potom se vraceli, kroky i paže ztěžklé,
Obtíženi sklizní dálek. A jejich hlavy
Byly jak okénka kajut rozevřená k moři
Obtočenému věncem řas, korálů i ostrovů.

Zklidněte se: jsou jinde lidé, kteří jak vy
Sní o krajích, z kterých vy chcete prchnout.
Ulice v písku jako hadí kůže,
Krčma, odkud zaléhá zpěv beznaděje.

Je pozdě, nemám už kdy k vám promlouvat. Stále méně dbám
Na vaše způsoby, poslouchám za dveřmi
Váš hašteřivý hlas, když vracíte se domů,
Vaše touha se mění ve slůvka jedovatá.

Ti vaši blízcí, ach! čekali něhu, lásku,
Vás jako horečka spaluje však chuť jít.
V pokoji těsno je: na stropě, na stěnách
Oceán vlní se jako nesmírná pavučina.

Tak mohl bych se vám zjevovat ve spaní.
Tak jako vy, i já byl jsem kdysi zlý k ženě,
K sestře i k příteli. Tak jako vy, i já
Jsem popel, co zbyl mi z žití, házel do očí nevinným.

Kolem vašich domů budu se vznášet nocí,
Budu znít pokojným šploucháním vody v březích.
Nad lůžkem, ve kterém spíte, skloním svou tvář
Jako lampičku, v níž se komíhá plamínek dobroty.

Mí přátelé, mé hory

Claudu Sernetovi

Pokládám čelo do vašich konejšivých dlaní,
Hory,
Stojíte přede mnou se svými přátelskými lesy
A s cáry ročních dob jež visí na větvích
A s drobným písmem hvězd v nichž ztrácejí se cesty
A znovu se objevují
Jak poletavá semínka stromu obaleného oblaky obsypaného ptáky.

Bude mi dopřáno vystoupit na vaše vrcholky
A v dáli zahlédnout svůj život jenž se snesl jak hejno
A zástupy a města kde čas
Jemuž se dosud nedostává slov promlouvá tikáním hodinek
A proto snad velmi jemné ucho
By mohlo zaslechnout tu nepostřehnutelnou řeč
I mluvu zamumlávanou větrem do listí.

Vy hory
Kajícně vracím se k vám
Přicházím z města plného sazí
Myslíval jsem na vás
Když jsem otevíral zaneřáděné okno
Jež ani nevedlo do dvora třeba i stísněného
Nýbrž do temné chodby.
Myslíval jsem na vás
Hory:
Tam kdesi v Evropě vbíháte po kolenou do moře
A v Americe kdesi ovíjí oceán krajkami
Vaše mohutné nohy.

Což doposud nikdy jste nenavštívily můj spánek?
Šumí-li v mušli moře v mé duši vy jste zpívaly
Hory
Rozbřesk jak rolnička spadlá do vašich strží
Soumrak jako tiché a nespočetné stádo:
Opustil jsem vás snad? A vrátil jsem se vám?
Anebo ten spěch k salaši
Když se tak slastně blíží bouřka

Ach! Moji přátelé!
Věděl jsem že jste kolem mne
Ochraňující pohlazení, vzdálené vůně podzimní
Věděl jsem že jste vytrženi z pozemského dosahu
I ty Matko jež vlídným pohledem sleduješ chvění mé ruky zde nad tím listem
I ty bratře dobrodruhu a tvůj poslední dopis zežloutlý zestárlý s tím svým razítkem z Casablanky jak ruka nebožtíka
A také ty příteli básníku i ty příteli malíři
Stáli jste kolem mne.

Mnoho je, mnoho mých zemřelých přátel
Bylo by zbytečné všechny vás jmenovat
Ukazovat vám krásné plakáty
Jež v tuto roční dobu rozvinulo nebe mezi horami
Smrt vštípila vám
Moudrost bezmeznou dobrotu
A konečně jste sami sebou.

Naučte i mě milovat
Naučte mě být dobrým shovívavým
Pomozte mi ať pochopím skrytý smysl všech věcí
Já vím že až začnu chápat
Budu ve vašem středu, mezi vámi
Ve středu oceánů
Ve středu hor
A nebe vypadlé z mých očí
Bude splývat po vodě jak sytě modrá tráva.

Což je tak obtížné udělat malý zázrak?
Raďte mi veďte mne zemřelí přátelé
Kam mám jít? Které otevřít okno?
A jaká slova říci? Dívat se dopředu či vzad?
Co si počít s tou duší všemi osudy přitahovanou
Co s tím srdcem jež rozčtvrcují čtyři světové strany?

Mějte mě rádi velkou silnou láskou
- Živí už mi ji odepřeli -
A já si vymyslím krásné písně
Budu vám zpívat o horách o nichž jsem snil na začátku své básně

Přátelsky laskavě v náručí ukryjte mě
A budu odvážný
Udeřím na oceán jak na obrovský buben
A ryby rozeseju místo slov
Třpytné a mlčenlivé

V mých slzách poplují stromy a hvězdy z nebe
Mějte mě rádi velkou silnou láskou
Přátelé milí ochránci neviditelní
Slyšíte volání mé čarování působí
A stojíte už přede mnou
Nemluvní velkorysí nezměrní rádcové
Hory

Z francouzštiny přeložil Václav Jamek

Obsah čísla 1/2004

Ilarie Voronca (1903) v překladech Václava Jamka:

Pokoj a jiné básně

Pokoj

Plány do budoucna

Shovívavá žena

(Kdosi mě oslovuje)

(Často jsem postával)

Mí přátelé, mé hory

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu