Jiří Olič

Kdepak hromničky, mě chrání televize!

Milovat kriticky prý se ani nedá. Já miluju televizi kriticky. To znamená, že během programu, který mě cele nezaujme, si dovolím odskočit si do ledničky podívat se, zda tam nezbyla nějaká chutná drobnost. Jako minule.

Dávali pořad z filmových archivů, jubilanty z válečných let. Nějaký čerstvý sedmdesátník, vynálezce zdokonaleného těsnopisu (jak se ten chlap jen jmenoval?), právě říkal do kamery: "Každý, kdo bude chtíti slouti vzdělancem, bude muset ovládati těsnopis." Ti, ti, ti. Tak jsem odběhl a vrátil se k tématu.

Tedy: televize se dá milovat i kriticky. Nikoli ovšem tu škatuli na stolku, ale něco z toho, co je uvnitř, až se rozsvítí. Nejsem nenávistným nepřítelem a zavilým kritikem, i když vím, že nám ta rozsvícená krabice bere čas i duši. A dnes už i místo, protože vynalezli obrazovky přes celou stěnu. Musím tedy kriticky, ale vlídně a téměř sousedsky, byť s nepatrnou hořkostí v hlase konstatovat, že celé týmy vědců a vynálezců pracovaly jen proto, aby na té obrazovce přes celou stěnu právě dávali reklamy na všech kanálech, které byly v dosahu mého ovladače. Tolik vědecké píle se věnovalo jen na ten účel, aby mi tam nějaká dáma prozradila, že si právě dala novou intimku a nevěděla, že už jednu má (měj si jich třeba dvacet! křikl jsem do svého nitra), a pak následoval reklamní klip o projímadlech, které vystřídaly prací prášky. U těch se zastavme, neboť pobavily mne a pobaví i vás. Tvrdily, že dokážou vyčistit i skvrny od malinového džusu. V TV hierarchii a v rámci reklamního westernu platí malinový džus za největšího padoucha, a když přijede do městečka, všechny okenice se ustrašeně zavírají.

Také jsem se smířil s nechtěným humorem a poněkud těžkopádnou grácií fitnesek, které nám od božího rána předcvičují a hlasem délesloužícího kaprála zatykají cvičícímu národu: "Ááá, ještě jednou, vydrrrrrž!!!! Dváá a hop! A upaž! Hop!! A upaž!!! Áá záklon, a upaž, vydrrrrž!!!"

Vydržel jsem. A také se smířil s usměvavou naivitou rosniček, které vedou své erotické tanečky nad mapou republiky a stále něco přelézají a nechávají prohánět se mraky, tam padat kroupy a jinde dokonce sněžit snad jenom proto, aby posléze rekapitulovaly a oznámily, že "zítra bude hezky, jen na některých místech ještě můžeme očekávat zvýšenou oblačnost".

Hle, skutečné hvězdy našich obrazovek, říkám si. Hvězdy, které nehasnou. Díky vám! Myslím to vážně.

Díky nim totiž naše každodenní prostřednost tak neprovokuje, netrčí nad průměr, který ve své průměrnosti bývá zpravidla úplně nesnesitelný. Když se svého času Graham Greene ptal, jak všichni ti, co nepíší, neskládají a nemalují, dokážou uniknout nástrahám melancholie, šílenství a panickému strachu, které doprovázejí naši existenci, nevěděl ještě, že vedle tvorby na způsob terapie existuje také rozsvícená televize, která nás jako kdysi hromničky před bleskem ochraňuje před šílenstvím - svou prostředností. Tedy: hvězdami, které nehasnou. A i když potom některé ty mediální hvězdy už jen slabě poblikávají, ta naše právě vychází nad obzor a míří k nadhlavníku.

Tak a jsem u konce. Vrátil jsem se k televizi, pamětnickým filmovým dokumentům z roku 1940. Právě dávali čerstvého osmdesátníka, malíře Ludvíka Kubu. Namaloval pár skvrn na svůj autoportrét a pak zazpíval u piána třesoucím se hlasem písničku o tom, že půjde do hospody a bude tam čtyry neděle, dokud starý báby nepomřou a mladý nezůstanou.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi

Jiří Olič

Kdepak hromničky, mě chrání televize!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu