Jiří Kunc

Jak vyhnat prezidenta, vzor Bolívie

Bolívie je unikátem i proto, že má vlastně dvě hlavní města. La Paz, kde sídlí vláda (asi 1,5 miliónů obyvatel), a Sucre, kde zůstalo hlavně soudnictví (Nejvyšší soudní dvůr). Jmenovalo se postupně Charcas, La Plata a Chuquisaca. Ale to dnešní Sucre je vlastně jen stínem své někdejší slávy. Chudlo, jak přispívalo na rozvoj Evropy.

Latinoameričané mají bohatou dvousetletou tradici a mnohé zkušenosti, jak se zbavovat i legálně zvolených, i samozvaných prezidentů před koncem jejich mandátu. Dílem je po sesazení ponechávali v bezpečí nějaké zahraniční ambasády a pak jim nebránili v emigraci, dílem je usmrcovali. Bolívie nabízí široký katalog všech možností. Je pravda, že v posledních letech těchto případů ubývá a mění se podoba - vyštvaní prezidenti rovnou utíkají do zemí, které jsou ochotny je přijmout, neuchylují se na velvyslanectví. Není to železné pravidlo, někdy sesazení prezidenti mohou v zemi zůstat a neobávají se fyzického postihu, ale jen případného postihu právního za korupční nebo represivní aktivitu. Doživotní imunita náleží jen některým.

Stojí však za pozornost, že to - méně časté - sesazování nebo svrhávání prezidentů se dnes převážně týká osob, které prosazovaly ultraliberální ekonomickou politiku, usilovaly o zvěčnění svého mandátu a vystupovaly naprosto oddaně vůči USA. Ze jmen v posledních letech: Jamil Mahuad v Ekvádoru v lednu 2000, v Peru Alberto Fujimori v listopadu 2000 (utekl do Japonska) a Fernando de la Rúa v Argentině v prosinci 2001. Prozatím poslední v řadě je bolivijský Gonzalo Sánchez de Lozada, který v říjnu 2003 prchl do Miami s částí své vlády. Zmínka o USA není nadbytečná: ač jsou diplomatické hrátky jakkoli komplexně propletené a pro veřejnost spíše stěží srozumitelné, oficiální stanovisko státu bývá formulováno jako jasné znamení pro veřejnost. Když poradkyně prezidenta Bushe Condoleezza Riceová říká, že Washington varuje manifestanty v Bolívii před jakýmkoli pokusem svrhnout demokraticky zvolený režim, už nepřipomíná, že tentýž Washington okamžitě podpořil pokus o vojenské svržení rovněž demokraticky zvoleného venezuelského Huga Cháveze (což se nakonec nezdařilo). Má to svou logiku: zatímco Chávez byl považován za nedostatečně proamerického, Sánchez de Lozada měl kromě jiných přezdívek (jako "řezník", podle střílení do lidí) i všeobecně přijímané označení "prokonzul USA" nebo také "gringo Goni".

V čase stříbra

Smím si patentovat termín prvotní nebo primitivní globalizace? Musím uznat, že na patřičném pojmu se bude ještě dlouho pracovat.

Předkolumbovské civilizace znaly vzácné kovy - zlato a stříbro - i když se jim tenkrát neříkalo drahé, protože nebyly určeny k žádnému obchodu, nýbrž dovedně zhotovované šperky z nich sloužily jako kultovní předměty k oslavě místních bohů. Nahromaděné rezervy vítězní španělští dobyvatelé rychle vyvezli, avšak Koruna byla nenasytná. Dobyvatelé stáli před otázkou, jak dále sami organizovat těžbu. Zotročení Indiáni se pro těžkou práci příliš nehodili, a navíc hromadně hynuli buď v těžkých podmínkách dolů ve vysoké nadmořské výšce, nebo na neštovice. Ale Španělé byli nenasytní, proto se mimo jiné zrodila legenda o El Doradu, říši zlatého monarchy, kde i ulice a domy jsou ze zlata. Zlom přineslo období let 1545-1558, kdy byla objevena bohatá ložiska stříbra v mexickém Guanajuatu a Zacatecas, ale hlavně v bolívijském (tehdy argentinsko-hornoperuánském Charcas) Potosí.

Tenkrát indián Huallpa pronásledoval zaběhlou lamu a musel strávit noc v jeskyni; aby nezemřel zimou, zažehl oheň a užasl, protože všechny její stěny byly z čistého stříbra. Španělé se na nález okamžitě vrhli, Karel V. udělil Potosí titul císařského města.

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že všechno bohatství Potosí odplynulo v rámci této prvotní globalizace, spíše se stalo symbolem tehdejšího světového obchodu. Vnitřky kostelů i domů byly zdobeny diamanty z Cejlonu a drahými kameny z Indie, panamskými perlami, benátským křišťálem, koberci z Persie. Vyšší vrstvy používaly látky z Flander a klobouky z Paříže či Londýna. Můžeme skutečně hovořit o éře stříbra - v polovině 17. století stříbro představuje 99 % vývozu všech surovin z hispánské Ameriky.

Dnes má Potosí třikrát méně obyvatel než před pěti sty lety. Podle sčítání z roku 1573 tam žilo 120 000 obyvatel, pouhých osmadvacet let po založení mělo tedy stejný počet obyvatel jako Londýn a víc než Sevilla, Madrid, Řím nebo Paříž. V roce 1650 mělo 160 000 obyvatel. Podstatné je, že ani stříbro odvážené z Potosí španělskými konvoji, které neskončilo na dně moře nebo jako kořist anglických pirátů, již za to dostávali od královny Alžběty I. šlechtické tituly, se neudrželo na španělské půdě. Putovalo k bankovním domům Evropy. Zkrátka objev Nového světa financoval rozvoj Evropy. Ještě jinými slovy, regiony dnes nejzaostalejší již tehdy financovaly rozvoj jiných oblastí.

V době cínu

Již ve stříbrné éře nacházeli horníci valouny cínu, ale hned je odhazovali a totéž platilo i pro cín oddělený od stříbra po amalgamaci. Jeho cena na mezinárodním trhu však neustále rostla, a tak když se stříbro více jak před sto lety vyčerpalo, nahradil je cín. Legenda o nástupu cínu se velice podobá oné s indiánem Huallpou. Chudý a vyhladovělý Simón Patiňo se snažil nalézt nějaké zbytky stříbra, a po dynamitovém výbuchu objevil naprosto čistý cín, který nevyžadoval žádné další zpracování. Za několik desetiletí zemřel jako jeden z nejbohatších mužů planety, jako "cínový král". Bohatství cínu využila skutečně jen malá část obyvatel - fakticky šlo o čtyři rodiny, říkalo se jim la Rosca. Většinou žili v Evropě, i když se nepřestali prohlašovat za Bolivijce, a z Evropy také řídili svrhávání a nastolování vlád i příslušnou daňovou politiku.

To jsme již v období nezávislé Bolívie. Bolívijské dějiny nelze odmyslet od všeobecného latinskoamerického fenoménu militarismu. Pro samostatnou Bolívii, původně Horní Peru, vymyslel první ústavu osobně Simón Bolívar, ale tu Bolívijci nepřijali, protože jeho plánovaná čtvrtá moc ve státě - "morální moc" jim příliš připomínala inkvizici, byť šlo o prababičku dnešních ústavních soudů. I v dalších letech se v Bolívii měnily ústavy, ale hlavně vlády. Snad tato země drží za dobu své nezávislé existence rekord v počtu vojenských převratů: průměrně víc než dva za rok.

Analytikové jich napočítali mezi sto devadesáti a dvěma sty dvaceti. Nehledejme za tím kronikářskou nepřesnost. Mezi předpremiérou, premiérou a armádní zkouškou odolnosti systému stěží rozlišíte. Politolog Lucien Pye kdysi poukázal na tucet termínů, jimiž Latinoameričané rozlišují různé metody, fáze a způsoby vojenského převratu a přirovnal to k Eskymákům, kteří mají třicet výrazů pro sníh, a somálským nomádům se dvaceti výrazy pro velblouda. Je-li nějaký úkaz tak každodenní, vyžaduje jeho přesné označování bohatý slovník. Zdálo se, že v Bolívii tato éra končí slavnou revolucí z roku 1952, kdy horníci s dynamitem a jen málo ozbrojení rolníci porazili armádu Rosky (cínové oligarchie) za pár dní.

Těžko by se hledala data, kdy vlastně ve své době oslavovaná bolívijská revoluce skončila. Ona zašla tiše. Mírně levicovější a mírně pravicovější předáci Revolučního nacionalistického hnutí (MNR) Juan Lechín a Víctor Paz Estenssoro hrdiny té revoluce vyplatili. Horníci dostali znárodnění cínových dolů (majitelé byli odškodněni) a v agrární reformě rolníci jakousi půdu. Znárodněny (opět s odškodněním) byly i americké firmy podnikající v naftě a plynu. Tím revoluční opatření končila. Snad jako mezník můžeme vyznačit vojenský převrat v roce 1964, který svrhává vládu MNR a nastoluje generála Reného Barrientose. Do 1969, kdy se zřítil ve své helikoptéře (nikdy se nevyjasnilo, zda šlo o nehodu, či atentát), dokázal tiše znovu převést mnoho majetků na firmy ze Spojených států a většinu důstojnického sboru vyškolit ve speciální protipartyzánské akademii v zóně Panamského kanálu. Nebyla to pro ně ztracená léta, získané zkušenosti jim umožnily dopadnout v roce 1967 guerillové skupinky Che Guevary ve své zemi.

Ještě na chvíli se roku 1970 - jak jinak - vojenským převratem zmocnil vlády generál Juan José Torres a pokusil se oživit revoluci, ale již v následujícím roce byl sám svržen a nahrazen plukovníkem Hugem Banzerem. Ten vydržel na bolivijské poměry dlouho a přiznejme, že vykonal ze své brutální vlády mnohé pro industrializaci země, zejména pro modernizaci tropických regionů, pro těžbu ropy a plynu. Byl svržen až v roce 1978. Pak nastává tradiční politická nestabilita, to znamená trojí volby a šest státních převratů za čtyři léta (1978-1982). Od té doby, Hernánem Silesem Zuazou počínaje, se střídali demokraticky zvolení prezidenti.

Všechny časy přetrvává v Bolívii pěstování koky. Horníci ve stříbrných dolech, ve výškách 5 000 metrů nad mořem a v mrazivých větrech získávali vždy jako část své mzdy (někdy větší část) přibližně deset listů koky ke žvýkání. Ona totiž osvěžuje. V hrozivou drogu pod názvem kokain se změnila až v průběhu staletí. Stávala se předmětem politických skandálů. Vláda USA je tradičně patronem všech programů na naprosté vymýcení koky z bolivijského pěstitelství, protože část drogy se dostává na americký černý trh. Spojené státy ale již nenabízejí žádnou pomoc, alternativní plodinu pro obživu těch nejchudších. Motiv navíc, proč se i negramotní venkované považují za bytostné anti-gringy. A proč pociťují odpor ke svým progringovským vládám.

Nafta a Chicago boys

Bolívie vždy oplývala naftou a její zásoby zemního plynu jsou považovány za nejbohatší v celé Jižní Americe. Příslušné těžařské firmy nejprve revoluční vláda po roce 1952 znárodnila, v dalších desetiletích je opět tiše odnárodnila, což samo o sobě není špatné, ale nedůvěřiví analytikové se tážou, komu z toho vznikl prospěch.

Opět historická vsuvka, tentokrát o hlavním aktérovi slavné bolivijské revoluce, Nacionalistickém revolučním hnutí (MNR). Při svém oficiálním ustavení v roce 1942 neskrývalo inspiraci Německem a sympatie k NSDAP, ale to nebylo nijak podivné, taková inspirace byla v Latinské Americe druhé světové války dost běžná. Jenže v poválečném vývoji tento aspekt ustoupil ve prospěch ryze revolučních proklamací a německá inspirace se uchovala pouze v etnickém konceptu bolivijského nacionalismu. Indiáni byli spojenci v revolučním vzepětí, ale dostali svou půdu, a tím přátelství končí.

Nyní přeskočíme několik prezidentů a generálů a vynecháme líčení, jak německou inspiraci vystřídali severoamerickou a jak hegemonie MNR jen chvílemi kolísala pod náporem stejně proamerických vojáků. Dostaneme se do roku 1982 k prezidentovi "Gonimu" Sánchezovi de Lozada, svrženému nyní demokratickým vývojem. Studoval v Chicagu, a i když nemá diplom z ekonomie, sám sebe označoval za vzorného "Chicago boy". Asi oprávněně, protože jako ministr plánování v letech 1986-1989 zařídil s pomocí ekonomického odborníka Jeffreyho Sachse tvrdou šokovou terapii. Zatímco se všemožně snažil zničit pěstování koky, zprivatizoval, co ve svém prvním prezidentském mandátu 1993-1997 stačil. Doly, železnice, elektřinu, telekomunikace, letecké společnosti, ba vodu. To vyvolalo první sociální nepokoje ve městě Cochabamba, severoamerická společnost Bechtel se stáhla a voda byla znovu převedena pod státní odpovědnost.

Bolivijci neznají české slovo tunelovat, ale realitu poznali. Přelévání získaných kapitálů mezi různými společnostmi a vytrácení původních nezaplacených dluhů, to vše bylo běžné. Sám prezident se neváhal pochlubit, že je nyní nejbohatším horníkem v zemi. Rozsáhlé pozemky, pravda, často neobdělávané, zároveň přebírali jako prémie funkcionáři MNR. Snad proto, že Bolivijci neznají českou terminologii, spokojili se s označením problematickým, byť v historii prověřeným: refeudalizace.

Bolivijci také neznají český pojem kupónové privatizace, ale myšlenka lidového kapitalismu je společná. Akcie symbolicky rozdávané pracujícím měly přispět k oné redistribuci bohatství a zmírnění sociálních propastí. Výsledek: jejich cena se rychle přiblížila k nule, koncentrace kapitálu se zvýšila a stejně tak se prohloubila propast mezi bohatými a chudými. Asi 14,4 procent Bolivijců přežívá za mzdu ve výši jednoho dolaru denně, 34,3 procenta za dva dolary, pak se rozprostírá nepřehledná říše těch, kteří se považují za střední vrstvy (méně než třetina), a na druhém pólu tři čtyři procenta žijící v luxusu, o kterém si můžeme jen nechat snít. Nejchudší jsou venkované a Indiáni.

První trestné hlasování se dostavilo v roce 1997, kdy MNR přišla o hegemonii, do té doby nezpochybňovatelnou, a těsně prohrála. Musela vzniknout tzv. megakoalice - téměř se všemi. Bilance byla však stejně smutná. V červnu 2002 přišlo nové trestné hlasování: megakoalice upadla do nicoty, na scénu se vrátila MNR a parlament zvolil prezidentem Sáncheze de Lozada. Nebyl to výsledek předem určený. Vítězné MNR získalo 22,45 procent (vítězství v obvodech Chuquisaca, Santa Cruz, Beni, Pando, vesměs sídlech tradiční oligarchie), zatímco druhé Hnutí za socialismus (MAS) v závěsu 20,94 procent (vítězství v lokalitách La Paz, Cochabamba, Oruro, Potosí - průmyslových centrech).

Posílilo také Indigenistické hnutí Pachacuti MIP s několika poslanci. MAS snadno mohlo prosadit jak svého prezidenta, tak vládní koalici. Kdyby chtělo. Ale ono nechtělo a jeho nepopiratelný vůdce Evo Morales prohlašoval, že se nezříká vládní odpovědnosti, ale že s neoliberály se není o čem bavit. Tehdejším tiskem proběhla zpráva, že když se prezident "gringo Goni" (Bolivijci mu tak říkali nejen kvůli jeho politice, ale i proto, že i španělsky mluvil s americkým přízvukem) poprvé setkal se svým protějškem G. W. Bushem, zažertoval: "Udělám všechno, co budete chtít, ale až se uvidíme podruhé, budu tu v postavení politického exulanta." Věřte nebo nevěřte novinářům, ale je-li to pravda, klobouk dolů: byla to správná předpověď. Než se rok s rokem sešel, stalo se.

Co je MAS a jaký je jeho vůdce Evo Morales? Muž bez univerzitního diplomu, opravdu indián Aymará, v tisku "ten Indián", "ten omezený antiamerikanista", "ten venkovan-buran", "ten kokař"... Mě nejvíc zaujal originální termín "narkosyndikalista. A náhle se stává v týchž médiích váženým politikem, který bude podstatně rozhodovat o osudech země? Jeho představa o těchto osudech opravdu nepůsobí příliš vyhraněně a průhledně. Když se analytikové zaměřili na ideové kořínky aktivistů a stoupenců podle tradičního ideologického nálepkování, s úžasem konstatovali, že mezi nimi nacházejí vedle sebe evangelické duchovní, deklarované bolivijské nacionalisty, indigenisty, bezzemky, komunisty, trockisty a castristy. Úžas sem nepatří, na takové amalgamy je bolivijská historie bohatá, ale Morales bude zajisté obtížně ustavovat a udržovat nějakou společnou linii, je to opravdu hnutí mnohobarevné, a snad tím lze vysvětlit jeho málo průhledný politický diskurs. Ale není to hnutí nehybné, stalo se hybatelem mobilizace, která prezidenta během roku vyštvala.

Čtyři dny před volbami při projevu na Mezinárodním dni boje proti drogám pohrozil velvyslanec USA Bolivijcům, že případný Moralesův úspěch přinese zemi těžké sankce ze strany USA. Američtí diplomaté se patrně nepoučí, že pokyny či jednání v kuloárech jsou jedna věc a vyhrožování na veřejnosti věc druhá, především v místních podmínkách kontraproduktivní. Nejslavnějším, ale ne jediným historickým příkladem byla před více než půlstoletím ostrá kampaň, kterou vedl americký velvyslanec v Argentině proti prezidentskému kandidátovi Juanu Domingu Perónovi, čímž zpečetil jeho absolutní vítězství. Tentokrát byly komentáře podobné: Moralese na jeho těsnou stříbrnou medaili vynesl na ramenou velvyslanec USA.

Prezidentem nicméně parlament zvolil Sáncheze de Lozada, který především ujistil - a pak to plnil - USA o své oddanosti. Zároveň nehodlal být hluchý ke kritikám, že indiánská většina obyvatelstva nemá ve vládě zastoupení, a tak nabídl ministerské křeslo indiánské intelektuálce a mluvčí indigenistického hnutí Esther Balboa Bustamante. Když pochopila, že by ji ve vládě očekávala jen symbolická role, rychle vycouvala. Novináři jsou zlomyslní: psali, že na prezidenta udělala dlouhý nos. Ale hlavní perlou v nové sestavě měl být viceprezident Carlos Mesa. Historik (z rodinné tradice) a filosof, nespjatý s žádnou politickou stranou, i když z něho přítel Goni učinil v předvolební kampani svou reklamní hvězdu. Mít jako viceprezidenta váženého intelektuála, evidentně bez osobních ambicí, to přece není špatné.

Pravda, historikové jsou národem zlomyslníků snad ve všech zemích. Také my si z univerzity pamatujeme zásadu historicus historici lupus). A bolivijští kolegové dávali najevo, že si Mesovy profesionální úrovně příliš neváží: napsal hlavně dějiny bolivijských prezidentů, se zpochybňovanou kvalitou, čtivější jsou prý novější příběhy z dějin bolivijského fotbalu - Popularitu si získal jen jako moderátor sledovaného televizního pořadu. Třeba jde o pustou závist. Podstatné je, že Sánchez de Lozada se, i když jen malinko, přepočítal. Kontakt s vysokou politikou bývá nakažlivý. Jeho viceprezident se s ním nikdy nedostal do sporu v otázkách orientace na USA a ultraliberalismu, ale střílení do manifestantů již na něho bylo moc.

A již jsme v jádru konfliktu. V Goniho vícebarevné koalici vedle sebe seděly Nová republikánská síla NFR, dosti vyhraněná pravice, a Hnutí revoluční levice MIR. Mohlo to dlouho vydržet? Troufám si tvrdit, že v bolivijských poměrech ano. Ale jedním z prvních opatření je - v zájmu snížení fiskálního deficitu - nová daň ze mzdy. Následuje první sociální exploze a první tvrdé represe ("krvavý únor"). Viceprezident Mesa se rázně distancuje od "metod" a požaduje hlavu ministra vnitra. Ten je opravdu na chvíli z vnitra vzdálen, ale brzy se vrací na resort obrany s pomstychtivými úmysly. Kritik Mesa je důrazně napomenut, že se má starat o svůj hlavní úkol, boj proti korupci. K tomu dostává kancelář, kde se různá oznámení registrují a hned archivují, titulář s tím nemůže nic dále dělat. Na schůze vlády ho již nezvou.

Schyluje se k další krizové fázi v létě, vrcholící v září. Opět sociální protesty a masové demonstrace pod čtyřmi hlavními hesly, mezi nimiž kuriózně dominuje "Ne plynu!" Plyn a kapalná paliva se totiž měly stát motorem ekonomiky země, ale vláda se rozhodla je vyvážet ke zpracování do chilského přístavu (původně bolivijského, ale ve válce s Chile ztraceného) a odtud za směšnou cenu do USA. A následují opět represe. Výčet mrtvých jde jen do stovky, raněných je víc. Hodně, nebo málo? Každopádně plakátky s nápisy "Prezident je vrah" pokryly ulice větších měst a manifestace neustaly.

Líčení, jak davy postupují průsmyky k hlavnímu městu a jak blokují veškerou dopravu, by vyžadovalo patetické pojmy. Viceprezident Mesa vyjádřil znovu ostrý nesouhlas a vzdal se politické aktivity. Goniho nejprve opustili koaliční FNR a MIR, takže mu ze spojenců zůstal jen velvyslanec USA. A pak se proti němu obrátila i regionální policie v La Pazu a armáda zůstala v kasárnách. Co mu zbývalo? Splnit slib G. W. Bushovi a uchýlit se pod jeho ochranná křídla.

Funkci prezidenta převzal dosavadní viceprezident Carlos Mesa. V prvních projevech hlavně požádal o sociální smír (neomezená generální stávka byla opravdu odvolána) a vyslovil řadu příslibů - že bude svoláno ústavodárné shromáždění a že on ještě před koncem svého mandátu vypíše předčasné volby. Připomeňme, že je historikem a věří v ideu národního státu Bolívie, ale zároveň se kvůli hospodářské a zahraniční politice nikdy nedostal do konfliktu s Gonim. Zatím také pokračuje stejným směrem a neodpovídá na požadavky rozsáhlých systémových změn ve smyslu obnovení ekonomické úlohy státu, které mu zaslala hlavní odborová centrála COB. K tomu se zatím vyjádřil jen v náznacích: prý by to byla aktivita sebevražedná, neodpovídající ekonomické realitě. Asi má pravdu, ale jako historik své země si nemůže nepřipomínat, že lidi sice mobilizuje hlad, ale s jídlem a úspěchem roste i chuť a sebedůvěra. Jakýsi univerzitní hodnostář podle tisku nedávno navrhl pro nového prezidenta novou přezdívku: seňor Carnaval. Prý se totiž neví, zda padne v únoru, nebo v březnu, tj. v období karnevalů. Vypadá to jako velmi drsný vtip, ale připomeňme si: Bolivijci mají s odstraňováním svých prezidentů zřejmě nejbohatší zkušenosti z celé Latinské Ameriky. A to už je co říci. Takže si počkejme na pokračování příště.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi

Jiří Kunc

Jak vyhnat prezidenta, vzor Bolívie

V čase stříbra

V době cínu

Nafta a Chicago boys

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu