Jan Sokol

Chalupáři

Na pěknou starou vesnici je radost pohledět. Zapadlé městečko, nezkažená - ještě před dvaceti lety se říkalo zaostalá vesnice, pěkné stavení, dřevník, dvorek a klika u dveří, to všechno nemůže člověka nechat lhostejným. Jistě, jsou tu vzpomínky z dětství, prázdniny na vesnici, dům a zahrada, ale to ještě zdaleka nevysvětluje vztah, který člověk k těm starým věcem má. A ani jejich stáří samo o sobě nehraje rozhodující roli, o nějakých uměleckých kvalitách ani nemluvě. Ale masové hnutí chalupářů ukazuje zjevně, že jde o zkušenost poměrně rozšířenou. Z vesnických chalup se už dnes nedělají ani procovská sídla s mřížemi a kovanými lucernami, ani perníkové chaloupky a Sněhurky a Rumcajze na zdech stá1e častěji nahrazují kola od vozu nebo vidle. Od předchozích generací se chalupáři liší tím, že zdůrazňují a pečlivě udržují právě to, čím jejich chalupa sama o sobě je. Neklamnou jistotou jejího zasazení do krajiny, nedostižnou skromnost prostředků a dokonalost tvarů, střechy a oken, samozřejmost její dispozice a nejbližšího okolí zahrady a stromů. V tomto prostředí si o sobotách a nedělích vynahrazují něco, co jim po zbytek týdne na proseckém sídlišti zoufale chybí.

Neboť vesnická chalupa je nesporně obydlí, prostředek, rnédium a zároveň i výraz zasazení člověka do světa. Zprostředkuje a zároveň vyjadřuje, že člověk do světa patří, že mu rozumí, že je v něm doma. S touto funkcí se u průmyslově vyráběných bytů nepočítá, ale proč ji tak špatně plní i nové domy, které si lidé staví sami pro sebe? Snad právě proto, že staví sami pro sebe. Ostatně naše obydlí těžko mohou vyjadřovat něco, s čím si sami nevíme rady. Vztah ke světu je pro nás věc zdaleka ne samozřejmá, ale obtížná, problematická a spíše neřešitelná. Nevíme, jak být ve světě doma.

Praktická (tj. diogenovská) odpověď chalupáře je ta nejprostší pod sluncem: jak být ve světě doma? Přesně tak jako naši předkové - přinejmenším v sobotu a v neděli. Proti této jednoduché odpovědi těžko něco namítat. Protože i kdyby to byla jen náhražka nebo únik - což lze těžko prokázat - je to stejně činnost chvá1yhodná a objevná, přinejmenším jako pravdivý výraz aktuální situace, a ve skutečnosti ještě mnohem víc.

Problém jak být ve světě doma není ovšem jen praktický problém bydlení a domu a ostatně ne každý chce nebo může být chalupářem. Není však i na jiných rovinách a v jiných oblastech tou nejprostší a nejpřirozenější odpovědí - být ve světě tak jako naši předkové? Ne ovšem ti, od nichž se kupují nebo dědí chalupy, protože ti už sami žili a žijí v tomtéž světě jako my a v podstatě tak jako my. Ale ti dávní předkové, kteří vytvořili vesnici, chalupu, dřevník? Jaký byl svět, v němž byli oni doma, v němž tuto svou srozuměnost se světem tak dobře vyjádřili?

Svět, v němž vznikla vesnice, byl svět mýtu. Ve středověké Evropě šlo o mýtus už oslabený a jaksi zkrocený křesťanstvím, nicméně i to byl svět, kde člověku vládnou rnocnosti. Vztah mezi křesťanstvím a mýtem je složitější. Ježíš sám působil ve výjimečném prostředí Izraele, které jako jediné nebylo zakotveno v kosmickém mýtu. Proto se také Ježíš k tomuto mýtu mohl vztahovat velmi svobodně, používat jeho obrazů, ale nikdy s ním výslovně nepolemizoval. Mluvil prostě o něčem jiném. V setkání křesťanství s helénským světem byla křesťanská zvěst nejvýznamnějšími teology, Janem a zejména Pavlem, vyložena jako osvobození od vlády kosmického mýtu, přemožení mocností tohoto světa, a dostala se tak do přímé polemiky s mýtem. Tato polemika se brzy posunula do vod asketického odmítání světa vůbec, a to paradoxním způsobem umožnilo stále širší koexistenci křesťanství a mýtu vedle sebe. Nakonec právě ve středověké Evropě vypracovalo křesťanství s obnoveným mýtem pozoruhodnou symbiózu, v níž první místo patřilo jistě Bohu, ale v níž ani mocnosti a panstva (ARCHAI KAI EKSOUSIAI, jindy STOICHEIA) nepřišly docela zkrátka. A právě tyto mocnosti tvoří strukturu mýtického světa, do níž byli naši předkové svým obydlím zasazeni.

V té podobě, v níž se s ním přímo setkáváme, má starý mýtus spíše idylické rysy. Venkovská domácnost, pouť, pohádky a přísloví. Jenže to, s čím se tu setkáváme, jsou už poslední stádia tisíciletého rozpadání kosmického mýtu. Od začátku historické doby můžeme sledovat objektivaci, zpochybňování, obměkčování a rozplývání něčeho, k čemu se můžeme dostat jen nepřímo. Protože i to nejstarší, co známe - totiž vyslovení a zapsání mýtu - byla už obrovská profanace původního mýtu jako náboženské zkušenosti. O pravé podobě živého mýtu podávají nejspíš zprávu osudy těch, kdo se s ním dostali do sporu, kdo ho poprvé objektivovali, kdo se poprvé ptali a stavěli ho pod autoritu pravdy. Mezi tyto svědky patří řada slavných postav antického Řecka, Pythagoras, Ezopos, Sokrates a ovšem celý Izrael, který ve své vlastní duchovní tradici kosmický mýtus vždycky odmítal a nesl si následky v antické, křesťanské i moderní společnosti.

Z těchto nepřímých svědectví lze bezpečně usoudit, že starý mýtus bylo skutečně to, co má nad člověkem neomezenou moc, živly ne ve fyzikálním, ale v kosmickém a náboženském smyslu. Struktura mýtického světa není tedy lidský rozvrh, nýbrž je člověku předem dána, platí a musí se ctít. V krajním případě má člověk jaksi zajištěnu možnost vzpoury, kterou se stává vyvrhelem své společnosti. Nicméně klasická vzpoura vůbec neznamená zrušení vlády kosmických mocností, osvobození od jejich moci, a proto je v mýtickém světě tolerována, počítá se s ní a dokonce je jí třeba. Všichni héroové a polobozi jsou vzbouřenci, kteří odepřeli poslušnost, nicméně nepopírají to, proti čemu se bouří. Jejich tragický osud je nejvyšším potvrzením vlády mocností nad člověkem.

Absolutním a za žádných okolností netrpěným zločinem ve světě mýtu je teprve svobodný a nezávislý postoj - stručně řečeno otázka a pochybnost - které staví celou vládu kosmických mocností pod jurisdikci něčeho jiného, co není součástí tohoto kosmu. U izraelských proroků je to Jahvovo slovo, u Řeků náhled a pravda. Reakce mýtické společnosti na takový počin je velmi poučná a v podstatě stejná v antice, středověku i novověku. Člověk, který se ptá nebo pochybuje, musí být jako fyzický škůdce společnosti co nejrychleji a co nejdokonaleji fyzicky zničen a duchovně vyložen jako vzbouřenec, neboť jedině tak zůstane budova mýtu celá a neporušená. Proto se např. vyšetřovací postupy inkvizice, ale i soudců Sokratových, jeví modernímu čtenáři jako zlovolné překrucování, které se nikdy nesnaží rozumět otázkám a odpovídat na ně, nýbrž jde nejkratším směrem k cíli - ke stanovení a důkazu vzpoury.

Po tom, co bylo řečeno o povaze světa mýtu, můžeme lépe posoudit alternativy nebo aspoň cesty, které vedou k řešení otázky jak být ve světě doma. Zdá se mi, že jsou v zásadě tři. Člověk, který mezi nimi volí, by však měl dokázat ocenit jakousi legitimitu nebo aspoň domovské právo těch, které si nezvolil. A jsem přesvědčen, že člověk, který volí nemýtické alternativy, je přímo povinen chápat postoj toho, kdo si zvolil svět mýtu - kdo o nějaké volbě ani neví a žije v daném světě pod vládou mocností světa tak, jako jeho dávní předkové, neboť neví, co činí.

První z cest, jak může člověk ve světě zdomácnět, není tedy vlastně alternativou a volbou, nýbrž jakýmsi výchozím stavem, z něhož se člověk teprve může k otázce a volbě dostat. Je to svět živého, tj. platného mýtu, přijetí mocností, které vládnou světem, ucházení se o jejich přízeň a obrana proti každému, kdo by tyto mocnosti mohl svým jednáním popudit a tím přivodit záhubu kmene, společnosti, světa. Takový platný, tj. neobjektivovaný a nereflektovaný mýtus dává skutečně člověku jakousi orientaci v současném světě, i když podle jiných os než kosmický mýtus mladší doby kamenné. Je-li struktura starého mýtu vyjádřena Heideggerovou čtveřinou země, nebe, smrtelníků a nebešťanů, dala by se pro platný a vládnoucí mýtus dnešního světa vyslovit čtveřina peníze, policie, naše a cizí. I ona má všecky podstatné vlastnosti mýtické struktury světa a zasazuje člověka do světa právě prostřednictvím proseckého sídliště. Kdo v ní žije jako v mýtu, tj. bez otázek a pochybností, může být ve světě doma - dokud se mu z něčeho neudělá špatně a nestane se tak vzbouřencem a vyvrhelem ve svém kmeni.

Druhá, rovněž starobylá a vyzkoušená cesta je cesta starého Izraele, který vidí člověka zásadně jako poutníka a soustavně odmítá být ve světě doma. To je a vždycky byla skutečná alternativa, tj. něco, co si člověk volí a za co nese odpovědnost, a už proto je to cesta náročná. Že je mimoto životu nebezpečná, ukazují nejlépe dějiny Izraele v setkání s ostatním světem, jinak řečeno, dějiny antisemitismu. Z vnitřních nebezpečí této cesty se mi zdá nejvážnějším sklon k polemičnosti a vzpouře, který dovedl křesťanství od nezdomácnění do lůna mýtu během několika století, a nový pokus reformace ještě daleko rychleji. V obou případech osvědčil mýtus svoji životaschopnost a převahu, neboť dokázal vnutit odpůrci svůj způsob boje - přesněji řečeno prostě boj - a už tím zlikvidovat jeho nebezpečnost.

O třetí alternativě je těžko psát. Vychází asi nutně z druhé, rozhodně z poznání, že být ve světě doma není nic samozřejmého a nepatří k základním lidským právům. Vedle toho však vyžaduje jistou trpělivost a skromnost, neboť nemůže předepisovat světu, jaký by musel být, abych se v něm cítil doma. Je totiž právě založena na naději, že při pozorném naslouchání tomu, čím se svět na člověka obrací, při dostatečné míře otevřenosti k tomu, jak se svět zjevuje, a při zachování věrnosti zemi nalezne v tomto světě vodítko a poukaz k tomu,jak být svobodně doma. A nahlíželi-li lidé po staletí svět očima mýtu, měli bychom se snažit porozumět i této výpovědi, to jest pochopit ji a vyjádřit nemýticky.

Výpověď mýtu o světě má zhruba řečeno tři složky. Především ohraničuje svět člověka tím, že naproti zemi (resp. penězům) klade bohy (resp. stát či policii), a tak vykazuje člověku přehledný a určitý prostor k životu. Protože jen v ohraničeném se člověk neztrácí, ale může žít jako člověk. Vzkvétat a prospívat může zahrada, nikoli bezmezné celiny. Mýtus zadruhé dává tomuto ohraničenému prostoru lidského života skutečnou platnost a vážnost tím, že ho uvádí do vztahu k nesmrtelnému a neomezenému. Tak se ohraničený životní svět podílí na nekonečném celku, který mu propůjčuje poslední smysl. A konečně třetí složkou mýtické výpovědi o světě je to, co člověka přitahuje, podněcuje a naopak děsí, a tak zajišťuje nedotknutelnost mýtického rozvrhu, případně na něm založených společenských struktur.

Je-li takové nemýtické porozumění možné a zachycuje-li skutečně jádro mýtické výpovědi, mělo by být i v nemýtickém světě možné to, co se zatím zdá s rozpadem kosmického mýtu nenávratně ztraceno. Heideggerova poslední veselost, kterou dává polní cesta, skutečné obydlí a domov ve světě by nemusely být závislé na životním přijetí starých mýtů a nových pseudomýtů. Podle různých náznaků se zdá, že tato cesta není naší době uzavřena. Vyžaduje však v každém případě trpělivost, úsilí a vnitřní kázeň, a i kdyby se po ní vydalo mnoho lidí, nelze ještě očekávat jednoznačné doklady úspěchu. Ještě dlouho se budou její výsledky i v nejlepším případě ohlašovat v tak dvojznačných jevech, jako jsou třeba chalupáři.

Tento esej autor datuje rokem 1976; s jeho souhlasem jej přejímáme ze svazku Modrá kniha. Sborník vydaný ku příležitosti šedesátin Jiřího Němce a padesátin Sváti Karáska, Inverze, Praha 1992.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi

Jan Sokol

Chalupáři

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu