Vladimír Merta

Prodejné tělo veřejné služby

Vladimír Merta

Jako zpěvák, režisér a autor jsem životně závislý na odbytu svých dovedností. Televize veřejné služby je pro mě nejen pytel problémů, ale také malý, profesně poctivý a semknutý tým zaměstnanců, kteří navzdory zoufalé situaci v odměňování udržují neproduktivní celek v chodu. Tento text píšu také jako odraz úcty k těm, kdo instituci spoluvytvářejí. Spoléhám na velkorysost, s níž budou kritické výhrady vůči nezdravé atmosféře kolem nás všech číst. Každému řediteli veřejnoprávní televize posílám ostatně podněty nejprve jako soukromý názor, snad tedy nelze následující řádky považovat za pozdní pláč zneuznaného.

Oko je okno do duše. Věděli to filosofové i naše babičky. Pohledem do očí kdysi lidé zkoumali věrohodnost svých protějšků, a naopak směrem svého pohledu určovali zaměření vlastní osobnosti. Obrazovka umožňuje něco podobného celé společnosti. Shlížíme se v ní jako v černé skříňce, očekáváme od ní naplnění svých snů a ideálů, a zároveň v ní vidíme sami sebe zvenčí, takříkajíc doopravdy. Na ostří nože rozhraní iluze a deziluze se pohybují jak ti, kdo televizi sledují, tak ti, kdo ji tvoří. Tedy spíš vybírají, co do ní patří a co už ne. V krajním případě pak rozhodují o tom, zda je vůbec ještě zapotřebí.

Obrazovka je tak současně tělem kolektivní duše společnosti a jejím prodlouženým smyslem. Do nekonečna rozpínavého vesmíru v době relativizace poznání ani jinak nelze nahlédnout. Einstein rozeznal ve spojitosti přesahu logiky do světa více rozměrů dobrodružství poznání. Boj o televizi nepostrádá prvky počítačové hry. Nezávazně a bez následků si do ní (nebo z ní) může vystřelit každý. Kdyby se kreativci ČT pokusili přenést své skutečné problémy do interaktivního světa síťových adventur, získali by možná neuskutečnitelné, ale inspirující podněty od zcela nezaujaté veřejnosti. Právě hravá atmosféra vleklému sporu o povahu obrazovky chybí. Uspořádala ČT brejnstorming nebo odborně facilitované jednání znesvářených stran? Televize veřejné služby je komerční velkovýrobna, zatížená ze zákona zcela nevýdělečným břemenem "vnucených" aktivit. Řešit ekonomickou krizi jejich ořezáním je krátkozraké. Střet nepřiznaných zájmů vyvolává hysterické tažení proti osobám, které naslibují cokoliv, ale neuskuteční nic. Další neprůkazné kolo výběru vystrčí jen nové oběti, které jsou opět sežrány. Moloch vítězí, ale chasníků, ochotných k boji s drakem, ubývá. Hledá se český Honza, nemluvný Bajaja, manažer snů, který nejprve vyhraje a pak si teprve řekne o plat. Jenomže naše veřejná princezna je zadaná mnoha stranám a sešlá věkem.

Fenomén obrazovky veřejné služby směšuje drama mravů a pikareskní román. Strážci morálky na ni přenášejí úkoly, které nesplnily jiné instituce. Pohodlní a pasivní konzumenti se dožadují atraktivního konce. Střídající se ředitelé mimoděk plní roli komických kašparů. Prvek zábavnosti se stal vyděračským požadavkem. Nahradil základní estetickou funkci každého sdělení - přitažlivost. Je zpráva z hromadné bouračky dost zábavná na to, aby předběhla individuální soud s estébákem? Je kauza herečky zábavnější a veřejnoprávnější nežli podobné trauma neznámých spoluobčanů? Uvážlivě dávkovaná informace, vzdělání, zábavy a kulturního pobavení se oprávněně nazývala veřejnou službou. Velké kiksy v sebepojmenování se přecházely mávnutím ruky, malé rozpitvávaly v únavných válkách. Komerční televize pružně převzala téma obhajoby obyčejného člověka, a bere tak ČT její vlastní diváky.

Obrazovka je fenomén, který shrnuje všechny podoby mediální služby - nejen programy, přenosy, archivní recyklaci, zpravodajství a tísňové informace, ale i symbiózu s poskytovateli telekomunikačních služeb. Vysilatelé, telefonní služby, internetové portály stahují veřejnou službu ke dnu služebnosti a závislosti. Obrazovka veřejné služby s jakýmkoliv přívlastkem je protimluv. Pokud přijmeme realitu současného světa, zabezpečuje obrazovka nejcitlivější informace, potřebné pro rychlé a odpovědné rozhodování. Ovlivňuje nejen kulturu národa, ale základní životní funkce společnosti, prosperitu a stabilitu systému. Ne-li světa. Kolika válkám šlo předejít, kdyby se na obrazovku dostaly včas zdánlivě okrajové informace neznámých občanů?

Sebevětší kritik ovšem vezme zavděk dosavadními schématy a programy, pokud je dlouhodobě mimo atraktivní centra, v nemocnici, nebo ve vězení. Žádná kritika nevymaže to, co se ČT podařilo. Zásadní otázka zní: existují uvnitř jednoho molocha dvě televize - dobrá a špatná? Pokud ano, je to zdravá vnitřní konkurence? Nemohlo by jich pak být víc, třeba patnáct?

Kolos není odpovědný sám za sebe. Bdí nad ním zákon, jeho sekyra ale zatím nedopadla. Povinnost výroby uměleckých pořadů, inscenací a dlouhodobě vyvážené publicistiky se skryje za bezpohlavní přenosy, bulvárně chytlavé zápletky a "rádiový" dokument, kde se na jedno atraktivní místo sezvou atraktivní tváře, známé ze společenských týdeníků či vlastních relací, a nechají se pohádat.

Zchudlý moloch se dáví snahou udržet si společenský statut nezávislosti, denně však dobíhá včerejšek, přicmrndává soukromým produkcím. Jako trhovec skupuje za jemu svěřené peníze balíky zlevněných programů, aniž by nahlédl, co v nich je pro diváka užitečného. Sama o sobě je námětem na nekonečný seriál, promítají se do ní systematicky ignorované nešvary skutečného světa. Princip inscenací a dramatických pořadů je obsažen v nepopsatelné mnohosti fantazijního prožívání, hledání jinakosti, odmítání povrchně sdíleného. Tedy v riziku. Nikoho nenapadlo v rozpadajícím se kolosu natočit pravdivý teroristický horor:

Všecko šlo jako po másle. Agenti se sami uklidili do předem připravených pozic a vybudovali si k sobě zákony trhu kryté cestičky. Největší lotři utekli, zabili se nebo byli zabiti. Zlobivé figury vyletěly do veřejných funkcí, mohly se kdykoliv vrátit. Televize byla jakýmsi startovacím trenažérem i nouzovou přistávací dráhou. Ground Zero. Pak se najednou všechno sesypalo. Všichni to viděli, nikdo tomu nerozuměl. Národ němě seděl před obrazovkami, které náhle donekonečna vysílaly totéž. Otrlejší tančili radostí na ulici, mocní ustoupili do předem připravených pozic v jižních krajích, a po ulicích se začala prohánět samozvaná lůza. Kdo by se díval chladným okem zkoumající reportáže na zločinem omývané ruce, když zlo vpadlo do ulic?

Kdo bude hlídat hlídače, který má hlídat hlídače?

Obrazovka zešedla. Co za ní kdysi bylo? Neviditelný mimozemšťan jí projde nikým neviděn a nerušen, jako ve snu. Vypadá jako černá díra, okno vykrojené do vesmíru. Chová se jako past: kdokoliv do ní vešel, nebyl mezi obyčejnými lidmi k vidění. Zdálo se, že ji obývají zvláštní, průhlední, teflonově splachovací lidé. Míjeli se na dlouhých chodbách odnikud nikam, rozlehlá studia, kdysi plná ruchu a shonu, poklidně dřímala a polykala megawatty. Nikdo už nikoho nepoznával, nevěděl, odkud přišel a kam směřuje. Kolos byl klimatizován a opouzdřen, aby se stal převodovou pákou tábora socialismu v případě války. Televizáci bývali váženými občany i zločinnými kolaboranty - zaváděli do domácností pokrok, asistovali u revolucí, ale kryli také vrahy a ohlupovali národ. Jejich řady se ztenčují. Jednou se vzepřeli a dokázali nehmotné elektronické mužíčky v sobě vzpříčit jako kost v rypáku telefonicky napojené moci. Zahráli si na vedoucí společenskou sílu. Předčasně, pozdě nebo nedůsledně. Dnes by za nimi jejich divák nešel. Dívá se na dámu, která zkrásněla, sotva ji poplivali. Zdá se, že veřejnoprávní autor je každý, kdo v konkurenčním médiu nedokázal, že jím není. Obrazovka je měkká páka, pohybující společností. Pokud zanikne, nic se nestane. Einstein učí, že uvnitř padajícího objektu panuje relativní klid. Televize dnes čeká na vládu silné ruky - nebo ránu z milosti. A socialističtí, aniž by na ni komunisté činili sebemenší nátlak. Prostě od sebe, svobodně, protože taková vždy byla a bude.

Jistěže přeháním. Koukám do obdélníku s pocitem Pánaboha, který si jednou za čas může dovolit poopravit již dávno stvořené. Možná že ani všemocný by ale nedokázal poopravit tělo, jemuž dal někdo jiný tvar, smysl a také omezení. Ředitel nefungujícího molochu, o němž snad ani pámbů neví, kde přesně končí, není pámbů. Nepotřebuje jízlivé pohledy zvenčí, škodolibé pomrkávání "jen ať se to konečně položí úplně" ani dobře míněné mikroscénky "pošlete svému termitovi dvacetikorunu". My, kteří se na televizi díváme, ale současně v ní občas vystoupíme, my, jež někdo režíruje, ale občas taky režírujeme my jiné. My, kteří ji máme rádi, a proto k smrti nenávidíme její ponížení, máme jedinou výsadu: nikdy nebudeme povoláni, abychom se pokusili o její záchranu. Jen ve snu. Ale není sen svou povahou typický televizní žánr? Otevírám tedy nové vysílací okénko, které dosud v samotné televizi chybí. Jsem průměrný divák - dokud mám energii a vlastní citový život, necivím do cizích příbytků, ztělesněných chorobně nesoudnými herci, moderátory, komiky a jejich politickými kopiemi. Vnímám vysílání jako znepokojivý šum v hlavě, v omámení polosnu, v němž ke mně přicházejí nepostradatelní, stále stejní, ti praví, veřejnoprávně ověření.

Sen o mé Vaší televizi

Vysmátá znělka, vysmátá komentátorka, vysmátý moderátor, další znělka, sponzorský vzkaz! a už se slouží veřejnosti. Nastoupil umaštěný komik v převleku. Kdosi k němu přimíchal nepřiměřený smích. Vycházel z hlubiny černé díry. Přepnul jsem... tentýž komik v jiném umaštěném převleku zakopl... ozval se tentýž smích, z téhož neskutečného prostoru. Přepnul jsem, tentýž komik mě v upoutávce upoutával na program, kde se jiný jeho umaštěný kolega v trapném převleku bude vydávat za něho samého.

Přepnul jsem a tentýž umaštěný obluda mě nabádavě vyzýval, abych přispěl na estrádu, v níž bude zdarma vystupovat ve prospěch chudých dětí. Přepnul jsem a tentýž komik mi doporučuje podílové fondy, zabezpečení k stáru, péči o dojemně aktivní navoněné rodiče, sekačku či dokonce multimixer. Všechny ostatní můžu zahodit Přepínám zpátky: na komerční stanici si do tókšou pozval hosta z veřejnoprávního tókšou mistr uvádění, který bude shodou okolností na veřejnoprávní televizi v tókšou mistra humanitárních estrád. Ten si často zve k rozhovorům osobnosti, které do Prahy zve prezident, přesněji řečeno jím zaštítěné instituce. Všechno je provázáno se vším, nezávislý rocker si v dobrém ránu prezentuje cédéčko, pak jenom přeběhne ke konkurenci. A ten bojovník za otevřenost už tam není, je mluvčím nejmenované firmy a není oprávněn sdělovat ČT obchodní tajemství. Společnost prezentují hvězdy: s patřičným titulkem kdo koho obléká, kdo sponzoruje časomíru, kdo dohlíží nad účesy a doplňky. To je legitimní, legální, legislativní i legrační zároveň. Chudnoucí televize stále recykluje svá pozadí, znělky, spojující výběry, sebereklamu, sebereflexe, vertikály i mediální mediály. Seřaďme je zkusmo podle familiárnosti a počtu mediálních výskytů, jako by to byli nějací škůdci, kvůli nimž se my na naši jejich vaši obrazovku nedíváme. Kdo se nenajde v následujícím spádovém seznamu, nebude uražen, naopak... na něm přeci balvan sledovanosti neleží. Eben, Anděl, Svěrák, Prokop, a ovšem i jedna stěží přehlédnutelná majitelka, zkřížená s šéfredaktorkou, básnířkou a držákem na klobouky. A ovšem skvělý Donutil. Ten je ovšem skvělý i na jiných místech. Žádaný Sluha dvou pánů je nenalezitelným ideálem ČT. Nemnoží se dělením, osobnost nemá podhoubí jako plíseň. Talent a schopnost jedince je nepřenosná na soubor budov, provozů, podzemí, kamarádů a nositelů moci. Někde těsně pod hranicí viditelnosti poblikávají mediální souhvězdičky rozhlasového typu. Přidal, Burian, Brdečková - jejich pořady přijaly diktát stereotypu. Hrdinové okamžiku promlouvají z periferií: šťouravý Goldflam, důsledná Klekánice doplň si sám. Atribut veřejné zábavnosti je založen na nesmyslu: stereotyp je základem tělesné příjemnosti. Osobnosti s jiným, řekněme provokativně ženským vkladem, jsou okázale ukázány a pak vyštípány. Pravidelný výskyt v pravidelnou dobu na pravidelné téma ubije i velikána čepicí nutnosti. Tak jdou osobnosti z jedné šou do druhé, v magazínech tytéž skupiny produkují tutéž píseň, protože v opakování jest hit, upadající odborníci se nechávají zastupovat nováckými dokreslovanými postavičkami (nikdy ne naopak - jakmile od něčeho Nova ustoupí, veřejnoprávní mágové totéž upachtěně zavedou). Opravdové hvězdy jsou nepostradatelné: malý národ nemá nárok na malou přiměřenou srandu, musí to být zaručeně velká řachačka, a vysílací schéma se točí právě kolem diváckých hvězd. Mimochodem nemůže jich být víc nežli dnů v týdnu plus nedělí v měsíci. Přežívají ředitele a jejich strmé vzestupy, přidávají se na stranu té či oné televize, protože "nejsou lidi". Většina nechce změnu, pokud něco stojí, a nedostane se jí odpovědi: co za to? Nebozí komentátoři, vedoucí rubrik, moderátoři a uvaděči mocných (jak se dá taky nazvat provazochodecké umění ostře sledované Radou, radními a mediálními poradci stran a straníků) rotují jako snopy nabrané lopatami Quijotova mlýnu, zato baviči veřejného zájmu tvrdošíjně setrvávají. TV tak vytváří stejný druh návyku, jaký u komerčního konkurenta kritizuje. Pár mediálních ikon obhospodaří všechno: ve společenských časopisech mají své rubriky, v intelektuálských své jízlivé komentáře svých společenských aktiv a pasiv, v bulváru své křečovitě přehnané fotky: tváří se, že tu na konkurenčních kanálech ani nejsou. Jen si zašli popovídat v klidu s kamarády, a oni byli zrovna v záběru Jde to tak daleko, že píárové, programy a upoutávky ukazují fotky moderátorů pořadů, ne jejich hostů! Je to tak snadné, stereotypní, ani grafik se nenadře. Výmluva? Divák to tak chce. Potvrzují nám to nezávislé (tj. námi vybrané, zaplacené, a tudíž vámi dotované) agentury. Jejich poznatky ovšem vysype z rukávu každá domovnice, třeba ta Milerová (před odsunem snad Müllerová), co šmejdí po divadlech a krákorá do řemesla divadelníkům: svět se zrychluje, komunikace vázne, nikdo už nemá čas podrobně studovat, kde kdo jakou hodnotu ukryl. Experti a vědci přijímají roli zjednodušovatelů. Pokorně čekají na hloubavou otázku, ale odpovídají na bulvární narážky. Omezený počet známých tváří prý patří k budování rodinné, přívětivé tváře televize. Tím se ovšem veřejná obrazovka stává arbitrem hodnot: nejsi v tókšou? Nejsi vtipný, nic trapného se ti nestává, nejsi ochoten se na povel rozesmát, hlasovat, tančit, navléknout převlek? Nejsi hodnota. Podívej kolik jiných už před tebou před trůnem královny obrazovky smeklo. Sám ses vyřadil. Jsi nikdo, nula, každý dostal párkrát možnost svobodně se rozhodnout. Piš si své úvahy, mezi nás veřejnoprávníky nepatříš. Taková je doba Jde jen o zábavu, nebo o nový mocenský nástroj, o němž sami chlebodárci veřejnoprávní televize nechtějí slyšet? Divák si má zvyknout na své přestárlé a utahané idoly jako si pomalu zvyká na svůj mírně pokleslý zjev při ranní hygieně: lepší už to nebude, ale chválabohu za to.

Tělesnost televizního média, jeho záliba v neupřímném, napudrovaném a měkce nasvíceném detailu vytváří dojem vzájemné vazby: jsou jako my, buďme jako oni. Mezi obrazovkou a divákem sálá navzájem sdílená, vzrůstající a nekončící rivalita, občas přeskakující ve výbuchy nenávisti. Neschopnost přiznat chudobu. Trapná neochota riskovat, vnést do studia trochu absurdity, studentské recese, grotesky a osvobozujícího smíchu neurotizuje zatím z nedostatků plnými doušky nasávají vyhození, po kterých dychtivě sahá konkurence.

Rizika veřejné služby

Dokud je člověk naživu, bude se neustále pohybovat ve fyzicky nebezpečném, ohrožujícím světě. Žádná technologická skořápka naše slabá, k životu v přirozeném prostředí zcela nevybavená tělíčka neochrání. Nemoc automobilismu s ostentativním překračováním zákonů jménem práva silnějšího je dobrým příkladem nefunkčnosti slabošky velikášských slov o kulturnosti či vzdělanosti národa. Resentimenty a vzpomínky na jednoduchost života v totalitní ulitě vedou k potupnému přejímání ještě nedávno nepřijatelných "hodnot". Jednou z nich je posvátné přešlapování kolem daní a poplatků, na něž má stát jakýsi přirozený monopol (komunikace, energetika, obrana a kulturní dědictví). Střet zájmů provází vybírání dalších skrytých daní, nebo jejich zrcadlový odraz - vymáhání výjimek, dotací a podpor pro určitý typ produktu. Tak se dostávají do střetu výrobci masa s požírači obilovin, dopravců s výrobci, ochranářů s investory. Nad tím vším poletují zdánlivě ničí a ničím nekontrolovatelné vlny různých komerčních zájmů, z nichž ten "veřejný" je možná nejkomerčnější ze všech. Sdružuje totiž na základě povinné platby všechny občany, bez rozdílu toho, zda platí daně, volí, studují, nebo dokonce sledují službu, kterou si zaplatili. Povaha veřejných médií je trochu jiná nežli vody v řece nebo mostu, který ji má překlenout. Za určitých podmínek lze vodu i mostné zavést. Jakmile ovšem schováme podnikatelský záměr státu pod eufemismus veřejné služby, není z definice cesty k její změně zevnitř. Střechový zákon bude televizi svazovat a stahovat k dovybojovávání dávno ztracených válek.

Odpůrci mechanického zvyšování poplatků mají obavu o účelné rozpuštění dodatečně přiznaných peněz. Nechtějí být viděni voliči, rozjitřenými několika vlnami zdražování. Naučit bitého psa novým kouskům lze pouze za použití strachu, síly a krutosti každodenní rutiny. Snese ČT takové zacházení? Nerozpadnou se její staré osvědčené kousky, kterými nás tak nedokonale bavila? A i kdyby, stalo by se opravdu něco? Řady neúspěšných TV autorů jsou již tak nepřehledné, že se o ně mohou tvůrci jiné podoby veřejnoprávního vysílání opřít jako o sflikovanou, ale přesto stojící zeď. Co by se stalo, kdyby vytvořili ze dne na den spolek, který by požádal o registraci na poli poskytování vysílání veřejné služby? Když něco dlouhodobě nefunguje, nemá smysl donekonečna pátrat proč a jak co a zač opravit, ale jak někde jinde získat levněji dokonalejší produkt. Digitální epocha multikanálové televize zcela zruší dnešní strašáky "reklamního monopolu", "televize pro všechny", "vzdělávání národa" či "volného boje investorů o reklamní spoty". Sdružování informačních zdrojů a technologií postaví direktivně řízenou televizi mimo sféru zájmů zaujatého diváka. Ten se bude orientovat na "osobní" profil vybraných okruhů a kanálů, které si bude automaticky nahrávat a přehrávat v době, kterou si sám vyhradí pro aktivní příjem sdělení. Víceformátová vícekanálová televize nebo věčně obměňované, ale stále totéž rigidní schéma? Chladná, neosobní, mocensky řízená obrazovka nemůže být sociálně stmelujícím prvkem. Naopak polarizuje společnost, tříští zájmy, odpoutává pozornost veřejnosti od skutečných hrozeb skutečného světa. Podle teorie komunikace ten, kdo stále vysílá, ztrácí smysl. Nemá čas naslouchat. Nemá-li co říci, opakuje se nebo šíří vlastní šum. Malému národu s velkou televizí hrozí nevyžádaná služba veřejného sebeklamu. Místo synergického nástroje, racionálně sdružujícího výstupy ostatních médií, kulturních institucí, veřejných knihoven a internetových služeb, vědeckých ústavů a škol, stane se fňukajícím příživníkem, pokulhávajícím za trendy doby. Veřejnoprávní instituce si kruhovou obranou vypěstovala diváka sobě rovného, který ji dál stahuje k bahnitému dnu: bohatí, schopní a draví se od ní odvrátili. Ztrácí těžce nabytý kredit. Věčně nespokojený, sociálně deprivovaný divák, obtěžovaný luxusní reklamou, se pomstí jedinou aktivitou, která mu zbyla: přepne jinam. Nejde k volbám, nebo volí demonstrativně co největší zlo. Kdo a jak z rozdrobené pozornosti těkavého diváka vykřeše sumu individualit tvořících veřejnost, jak politicky korektně říkají (či blábolí) zákonodárci?

Předpoklady změny

Veřejnoprávní média se na scestí nedostala sama. Nekoordinovaná přelétavost, přetahování či vyhazování osobností, šmírácké kradení formátů, maškarád, estrád, soutěží a realitních šou naznačuje infekci zvenčí. Dlouhodobě nelze být neposkvrněnou pannou a veřejně svlékanou děvkou. Je třeba porovnat "vysílací" zákon s výsledkem vývoje vysílání, a připravit nový, předvídající situaci na trhu digitálních multimédií. Předjímat vznik "klientského balíčku" mediálních služeb pro angažovanou, vzdělanou a do sebe investující část veřejnosti. Oddělit tuto dostupnou, ale dobrovolně placenou službu od minimálního sociálně-výchovného programu s nesegregovanou náplní (informace pro nezaměstnané, přeškolovací kursy, právní a sociální porady, vysvětlování nových zákonů, sociální svépomoc). Nabídnout síly a schopnosti TV média ostatním společenským službám (vzdělávací instituce, sociální služby a programy na podporu aktivního životního stylu, zdraví, vstřícnosti a otevřenosti, zpětné vazby, občanské vzdělanosti a kulturní identity).

Nevysvětlitelný pojem veřejnosti je zavádějící. Pokud nefunguje služba veřejnosti, nemůže být chyba rovněž na její straně? Společnost, která neumí průběžně korigovat své vlastní etické normativy, ztrácí nárok na fungování jakékoliv mediální služby. Televizní příjem je veřejný statek, solidární sociální služba, kterou povinně platí všichni. Ale nevyžádané, jednotlivým občanem nepotvrzené veřejnoprávní vysílání je spíš duchovní investicí, kterou nezúročí každý. Má být přesto dostupná i asociálnímu příživníkovi? Volební právo neznamená povinnost ho využít. Televizní poplatek zatěžuje rodinu víc nežli jednorázové vhození lístku do urny. Počet nevoličů a neplatičů stoupá. Bez manipulace neprůhledných průzkumů sledovanosti vysílají stejný varovný signál: co je povinně zadarmo, je na nic. Odmítají demonstrativně vymezené povinnosti. Pokud stát potřebuje nějakou službu, ať si ji zaplatí z daní, které už vybral.

Veřejnoprávní služba, zřízená vše slibujícím zákonem, postrádajícím účinné sankce, je vyčpělý protimluv. V očích jednotlivého občana znevažuje princip sdílení a otevřenosti. Pokud je nějaká služba plošně placená, nesmí se skrývat za zavádějícím názvem (televizní poplatek). Zůstává sponzorovaným přežitkem netržního prostředí.

Veřejná služba má být financována přímou asignací - volitelným odpisem z daní. Ztratí pohodlně nabytou výlučnost, stane se soutěžícím subjektem, přiblíží se řadovému divákovi. Občan tak sám v jakémsi trvalém referendu spolurozhodne, jaký subjekt zaslouží jeho podporu. Média? Vzdělání? Bezpečnost, menšiny, alternativní kultura, kulturní instituce, národní dědictví, krajina, památky, knihovnictví, spolky a paralelní nevládní organizace, sociální služby, rekvalifikace, paramedikální péče? Proměnlivý "koláč" přiznaných odpisů zavede zpětnou vazbu, zprůhlední komunikaci mezi jedincem a mocí. Vysílací zákon se může stát impulsem ozdravení celého systému. Malé státy svazuje tendence ke kontrolovanému, monopolnímu udělování placených licencí na cokoliv. Jen licenci veřejnoprávní služby, danou lénem ideologickému nástroji předchozích vlád, dostal subjekt, ovládající ze všeho nejvíc umění hájit především své (tj. veřejné, jak se mylně zaměstnanci veřejnoprávního média domnívali) zájmy. Pokud někdo hodlá využít dobrodiní veřejné dopravy, musí respektovat jakousi smlouvu, nalepenou v každém vagónu metra. Výmluvu, že neumějí číst, revizoři právem ignorují. Diváci veřejnoprávní TV žádné zkoušky ze čtení, logiky nebo dokonce účetnictví neskládají. Předpokládá se jaksi, že mají právo kdykoliv si otevřít svou bednu a surfovat mezi vysilateli, jak se jim zlíbí. Pokud má někdo právo na službu, někdo jiný je povinen mu ji poskytnout. Tento subjekt musí mít legitimní sílu a ochotu své potřeby definovat a stimulovat jejich naplňování. Nabízí se stát - anebo korporativní subjekt, poskytující za splnitelnou úplatu přístup k vysílacímu řetězci. Obojí má výhody.

Mít státem zřizované veřejnoprávní médium není totéž co návrat k ideologické totalitě. Dokonce ani tehdy, když bude každé čtyři roky kopírovat různá zadání vítězných politických stran. Zmizí kočkopes výdělečného a dotovaného polotržního subjektu. Vytvoří se vnitřní kariérní a odměňovací řád, zmizí fluktuace a přelétavost, přidružená výroba hvězd, slupnutých konkurencí. Stát má ovšem několik slabých míst zejména neumí bavit. Korporativní vysílání znamená podíl na společném vlastnictví: každá obecně prospěšná společnost, výrazná osobnost či skupina lidí mají právo vložit svá aktiva do společného subjektu, získat pro svá díla, aktivity a prezentace část mediálního prostoru, který někdo jiný vybudoval a někdo jiný jej nyní modernizuje a nabízí k částečnému komerčnímu využití. Komerční využití v oblasti veřejného zájmu znamená:

1. Bezvýhradnou otevřenost celého řetězce smluvního jednání, zadávání, výroby a vyúčtování pořadů, povinné zveřejňování ceníků služeb a nákladů.

2. Ochranu práv a zájmů zaměstnanců, ochrana ceny osobnostní image (prodej osobností ČT do jiných médií nebo sankcionování za neschválený a předem neohlášený přestup)

3. Aktivní vyhledávání nových okruhů spolupracovníků (celých týmů z různých oborů, průběžné sledování jejich skutečné práce, o níž má ČT podávat nezkreslené zprávy.

4. Evidenci a průběžné zveřejňování zamítnutých projektů a programů, periodické "vyprazdňování šuplíků" formou konkurenční dramaturgie, nabourávání vysílacích stereotypů.

5. Spoluzodpovědnost za obsah uváděných reklamních a náborových spotů.

6. Aktivní názor na vyhraněná politická témata, vlastní stínování práce odborných komisí a zákonodárných sborů, preferování stranami preferovaných odborníků před samotnými politiky, důslednost ve sledování dlouhodobých kauz

7. Podporu zpětné vazby, sebekontroly hospodaření a výsledků investic, srovnanou s nezávislým auditem.

8. Vyhledávání vlastních pořadů a originálních formátů, které tuto "veřejněprávní" komerční stránku vysílání kontrolují, zesměšňují, stimulují - a nabízejí nová řešení.

9. Angažování takových osobností "mimo" okruh ČT, které mohou potenciálně přejít do zaměstnaneckého poměru - a zajistí tak rotaci talentů v celém kolosu.

10. Otevřenou dělbu trhu atraktivní spolupráce s ostatními komerčními médii (sportovní přenosy, společenské a správní události, slavnosti, státnické akce).

11. Zveřejněné a dodržované vymezení hranic, které ČT nepřekročí (definice vlastní "povahy", identity, sebepotvrzujících znaků).

12. Aktivní vyhledávání "krizových bodů" společenských vazeb - podíl na přímém formování přímé demokracie. Příprava témat, která jsou z různých důvodů "politicky neprůchodná či nekorektní". Referenda, pokusné volby, modelace řešení krizových situací.

13. Prolínání potřeb a financí ostatních státem financovaných subjektů s potřebami ČT (koordinace informačně-varovných kampaní, podpora vzdělávání starších lidí, příprava na jednotné zkoušky, občanská a právní osvěta, sdružování a podpora skupinových zájmů).

14. Sdružování prostředků a mediálních kampaní jiných resortů (potřeby školství, celoživotního vzdělávání, estetické a občanské výchovy, prevence kriminality, osvěty, životního stylu). Záznamy přednášek osobností vysokého školství, včetně osvětlujících pohledů do jejich přípravy, zdrojů inspirace, okolí, oponentů atd. - jako podklad pro vyrovnání rozdílů v přístupnosti vzdělání. Cyklus přednášek může být aktualizován a archivován.

Mezi nekomerční rysy vysílání spadnou všechny další aktivity ČT: informace v krizových situacích, koordinace záchranných prací, varování, bezpečnostní a preventivní relace, humanitární spolupráce, veřejné výzvy, podněty, příprava referend a ověřování zákonů a norem v praxi.

Veřejnoprávní divák musí být definován a započten na základě oboustranně výhodné smlouvy. Poplatek za příjem TV signálu (plošné vybírání i od lidí, kteří ČT "nesledují") musí být otevřeně označen za formu zdanění. Službu veřejnosti může zaručit jen soutěž mnoha na vysílateli nezávislých subjektů, ne polostátní monopol. Nově vzniklé pole veřejně činných subjektů se nesmí ze zákona v ničem podobat manipulativnosti komerčních médií.

Služba znamená dlouhodobé "upsání" se médiu. Promiskuitní pohyb osobností z jednoho média do druhého není znakem služebnosti, ale nepevnosti stanovisek a charakterů.

Přečerpávání "diváckých" atrakcí zabíjí poslední zbytky tvořivosti.

Reklama a jiné manipulativní programy (zábavné soutěže o ceny, kvizy, spotřebitelské soutěže, laciné interaktivní telefonní hry, slosovatelné výzvy, sběratelské a kombinované hry ve všech skrytých obdobách) patří na placená soukromá prostranství, zamořují krajinu a jsou tudíž ze své podstaty ohrožením veřejnosti. Veřejnoprávní médium odmítnutím nemorální reklamy musí stimulovat její náhradu kvalifikovanou informací, testy, srovnáním inovací, potřebnosti výrobků. Z programu musí zmizet skryté spotřebitelské hry (s cenami ukazovanými na obrazovce, reklamními nápisy a debilizujícími audio-video-pyroefekty, prodlužujícími soutěžní vysílání). Pak přestane být pojem veřejnoprávního média zaměňován za vědomé ohlupování občana. Všechny pozitivní prvky jevů a programů, které ČT vyloučí, jsou nahraditelné nemanipulativními obdobami (reklama spotřebitelskými srovnávacími testy, soutěže o peníze a výhry soutěžemi o školné, předplatné).

Kdo veřejnost přesvědčí, že lelkování a rozptýlené sledování info-zábavy (užvaněné kuchařky, reklamní cestopisy a auto-moto-golfosportkové speciály) přímo ohrožuje samotné bytí náročnějšího média? Ředitelé se měnili, ale majitelé televizních trafik zůstávali. Ikony, tvář obrazovky současně tvořily i degradovaly. Prý odejdou Hledání dalších osobností zavání pověstným českým kolečkem: všichni uchazeči se už nějak znají, jsou od sebe nerozeznatelní, všichni již zvládli kolovrátek slibů, projektů, asertivního jednání. Pravidelný vysílací čas ale může být svěřen také s podmínkou, že si hvězda sama najde, vychová, zaškolí a uvede svého následovníka. A uvede i své největší kritiky. Zní to jako pohádka, ale Češi je prý mistrovsky ovládají. Tak by se snad zvenčí omezované médium vyhnulo omezení, které si způsobilo samo. Spoléhání na zázračné schopnosti guruů jakýchkoliv parametrů vede jen k sebeopevňování získaných pozic. Kultura není politika, bojovým pokřikem staň se nelibozvučné: v mnohosti je síla.

Žádný program ve prospěch veřejnosti nemůže být celoplošně celodenně celoroční. Pokud neexistuje veřejnoprávní téma, program, nápad či peníze, televize nesmí maskovat svou činnost mletím cizího obilí (plundrováním fondů, vytvořených z prostředků přímo řízených ÚV KSČ, importem debilizujících Ahoj ahoj reklam, které současně běží na komerčních kanálech).

Je-li komerční televize stroj na něco (zisk, prestiž, politický vliv, masáž veřejnosti, ovlivňování kupujících, ohlupování spotřebitele, vnucování nepotřebností nebo to vše dohromady), co zbude na televizi veřejné služby? Jaký nucený výsek připadá kolosu, který se doposud osvědčil jako slušné učňovské středisko pro ty, kteří to na obrazovce či v politice někam chtějí dotáhnout? Potřebujeme vůbec veřejnou službu, anebo televize potřebuje veřejnost, aby vůbec měla někoho, kdo ji potřebuje? Patová situace připomíná neurózu: pacient se propadá do stále hlubších spirál sebelítostných vzlyků a osočujících výkřiků: "já bych... kdyby oni... Oni chtějí to a to, já vyhovím, a je to zase špatně. Jak mám být nezávislým hrdinou, když do mě každý šťouchá pinzetami jako do pokusné krysy. Já tu taky můžu nebejt, ale co si pak beze mne počnete, páni doktoři?"

Všemocné zaklínadlo veřejnosti je jen mírovým ekvivalentem bojovných výrazů, které onu veřejnost ze dne na den stáhnou z obrazovky, když jde do tuhého. Pak na její místo nastupují diktátoři a demagogie. Náhled zaujatého diváka nebude lepší nežli společná schopnost sebereflexe, sebehodnocení. Veřejnost nikdy nebojuje. To spíš národy, civilizace, systémy, životní zkušenosti, náboženské poslání nebo přirozené právo na rozvoj. Veřejná práva (na informaci, vědění a zábavu) slibují potenciálním veřejným bojovníkům pravý opak válečných obětí: bezbolestné a slastné civění do vymezeného výřezu pohyblivé skutečnosti, jejíž správné dávkování a vkusný osobní výběr zaručí naplnění mírově-bojových potřeb: totiž informovanosti o tom, proti komu a s kým, povědomí o tom, kdo jsme, dokud a kam jdeme, a zábavného pochechtávání nad tím, jaký převlek či jaký pitvorný příběh nám zase těch pár veřejně vyvolených vymyslelo. Princip civění se stává jakýmsi zaklínadlem: dejte sem kus svých výdělků, a my už se postaráme, abyste měli možnost mixovat si své civění dle libosti. Poplatek za vedení tohoto veřejnoprávního podvojného účetnictví je vysoký. Činí z ČT obrovité dědictví, nevyžádaný dar, klekající firmu, sledující žárlivě své okolí, neustále dobíhající do dávno dobytých pozic, rozkopávající dveře dávno otevřená všem druhům vlezlosti a manipulace. Samotnou výrobu programového zboží, kde lze svět vidět jinak, nežli jak se jeví povrchnímu pozorovateli komerčního kanálu, zajišťuje úzká skupinka veřejně vyvolených. A i ta se povážlivě zmenšuje. Službu veřejnosti kamufluje brakování archivů (pořady typu Jací jsme byli), lokajské obehrávání úspěšných i pobuřujících děl "veřejnosti", s níž se jinak "nemluví". Mlčení vypadá hezky jako estetická prodleva mezi moudrými slovy, ale nenahrazuje dialog. Demokraticky zvolení zástupci dvacetiprocentní voličské menšiny přirozeně žádají o poměrné zastoupení v médiích. Nebo alespoň o pozornost, jaké se dostává jiné menšině, té čtyřprocentní.

Služebné médium, nebo aktivní partner dialogu?

Pokud mluvíme o službě veřejnosti, je třeba popsat, kam ona veřejnost směřuje, zda ji v tom alibisticky podpoříme, nebo se postavíme na odpor. A jsme opět u klíčové otázky, kdo jsou to ti my. Lidé nesvázaní nepřiznanými zájmy s fenoménem veřejné služby, nominovaní sami sebou, sdružení v několika navzájem se hlídajících společenstvích, zajišťujících v otevřeném střetu nezávislost a přiměřenost média. Odpor neznamená agresivní odmítání, pouliční vyhrožování nebo okupační stávky vsedě, vleže nebo na stojáka. Spíš ucelený názor na jiné fungování společnosti, v níž výraz služba veřejnosti nebude používán jako čarodějná metla, záchodová a holicí štětka zároveň.

Veřejnost je u nás nejen jakýmsi arbitrem správné volby, spořádaného chování většiny, vybraného vkusu a neutuchající touhy po celoživotním poznávání a vzdělání, ale také menšinovým kritikem, náročným spolumajitelem názoru na to, co je správné a čeho se nedostává. Profesionální humanisté si tak svou veřejnost vychovali: nejdřív ji pochválili za revoluční prozvonění, aby ji jinak osočili z nevděku. Zatímco majitelé médií se bez sebemenších problémů promiskuitně mění, filmy vyrábějí železárny a sportovní haly staví spolupracovníci a hazardéři, probíhá degradace veřejnosti postupně, nepozorovaně a nevratně. Veřejnoprávní instituce se na této změně ostudně spolupodílejí - asi jako policajt, najatý na kontrolu veřejné mravnosti, který denně dochází za objekty své kontroly a vymlouvá se na to, že to tak prostě je. Churavění veřejnoprávní obrazovky odpovídá stavu společenské mysli: poznáváme v ní aroganci moci i bezmoc práva, zaokrouhlenost paragrafů a drzost grázlů, vymykajících se veřejné kontrole. Ale současně i snahu vzepřít se, jít za hranu své kariéry, naplnit práci smyslem, dokonce i snahu převzít odpovědnost za nefungující mocenské instituce. Velký tvůrčí čin s sebou vždycky nese touhu překročit možné, překonat odpor hmoty. ČT se ale tvůrčích individualit zbavuje na úkor poslušných a přiměřeně šedých. Regrese k pubertální trucovitosti nahrazuje solidní rozvahu. Ubohé či přiléhavé přirovnání k termitům může rozhodnout o klinické smrti - či uměle vyživovaném pseudoživotě. V lékařské praxi se takovému pacientovi říká zelenina. Žije, ale neví o tom.

Chceme dnes všichni působit navenek energicky, mladě, konsolidovaně a pozitivně. Ale veřejnoprávní služba není kosmetický salón, nemá nás (natož pak sebe sama) uměle krášlit. Odmysleme gigantické pankrácké tělo a zbude vůči němu směšně titěrný kavčí mozeček, jenž ho má poznat, pochopit, přebudovat a bez větších výkyvů řídit. Veřejná služba není automatická pračka, ale samu sebe zkoumající matérie, živá hmota. Potřebuje protilátky v podobě smrtelně nebezpečného zárodku, očkování vlastními jedy. Musí si je ovšem umět rozeznat, pojmenovat, vypěstovat a ve vhodnou dobu nasadit. To není úkol z rodu sci?fi fantazie, každý živoucí organismus musí umět totéž, jinak mu není pomoci a nepřežije. Naopak odmysleme řídicí mozky (jejich neustálá výměna svědčí o tom, že název ředitel patrně uvnitř této instituce mnoho neznamená) - a zbude samoregulující se kotlíkový guláš, všehochuť dobrého i zatuchlého, chuťově přitažlivého i nezdravého, dietně mdlého i peprně vřiťvlezlého.

K čemu veřejnoprávní prostor, kde se ředitel "poslední záchrany" omluví za statečnost předchůdce, jenž dovolil podrobit zkoumavému dotazu temný a nedůvěryhodně vlastněný "hravě zábavný" subjekt? Jakou morální integritu si slibuje od velkopodniku, který si kupuje "vyváženost" pasáckým úplatkem? Podnik, jehož totalitní značka symbolizuje neprůhlednost a sázku na nečitelnost? Kolik subjektů se vzápětí pokusí proprat peníze přes chvályhodnou instituci?

Stane se ČT jen další pračkou na peníze? Příklady táhnou. Obviněný velkopodnikatel promítá své cestopisy o tom, jak rozbaloval a sbaloval stan, sáhl si na dno sil a šťastně dojel zpět do své klidné země. Své výlety, zpestřené dramaticky opakovanými sprostými slovy, vybavené od začátku do konce vlastní "etnickou" hudbou, prostřednictvím veřejnoprávního média úspěšně odepíše z daní. Všechno je přísně legální, ale veřejnost spíš zajímá odvrácená strana tohoto "vzájemně výhodného obchodu". Počkejme si na seriály od nezvěstných milionářů, stíhaných neplatičů, odsouzených na svobodě. V rámci vyváženosti přeci nemůže zůstat u jednoho velkoamatéra. Chcete být taky milionářem? Žádné za a, za bé, za cé... spojte se na základě oboustranné výhody. ČT získá bezpracně monopolní pohled na velehory, nákladná zpráva z dovolené je uvedením v ČT proprána a v podobě tantiém ještě zhodnocena. Tak se nestoudně a veřejně stává obrazovka odbytištěm koníčků těch, co na to mají. Jsi golfista, majitel silného auta, extrémní cestovatel, potápěč, letec, opilec, biješ ženu? Pašuješ želvy, orchideje, hašiš? Jsi zábavný? Nepřepnou tě? Natoč to! Dokud je ČT v krizi, bere všechno. Hlavně žádné problémy, všude najdeš záběry z trhu, restaurací, něco západů, pamětihodností, trochu exotiky, špetka dobrodružství, abychom se trochu báli, a na závěr nějaká ta cestovka, půjčovna, finanční skupina nebo řetězec. Že se v té zemi vraždilo našimi zbraněmi, to přeci do cestopisu nepatří. A aby se divák nemátl, hned zkraje se rozhodne že to bude uvádět nějaká veřejnoprávně známá osobnost. Třeba někdo, koho divák zná z komerční obrazovky. A aby to bylo vyvážené, bude to muž a žena, v nezávazném klábosení nás provedou letem světem, aniž by to moc stálo. Jedni jezdí, druzí komentují, třetí to po nich přečtou. Mimochodem jsme přeci národem Hanzelků a Zikmundů. Jaký má mít občan zájem na médiu, jež má hájit jeho mnohem přehlednější a nenáročnější zájmy, když se samo médium chová jako trucovitý pásek? Jednou do ulic a hurá na mocné, podruhé s čepicí a pokorně odprosit Má to někdo vůbec zapotřebí? Zdálo by se, že jeden kanál půjde opravdu kanálem, jak se říká, vybere si až do dna pachuť nezávislosti, pseudonáboženského blábolení a patologické profesionální humanity, nabízející řadovému občanovi detailní vhled do života na dně. A druhý že se nějak přizpůsobí, posbírá pozůstatky smyslu pro humor, který ještě snad jako vždy v dobách hrubého ohrožení v lidech zůstal, a dá se do pomalého boje o zákazníka, kterým máme být všichni. Jenomže se nás jaksi počítá na desetiny procenta. Většina přepíná na dvojku jen proto, že to má na dálkovém ovladači hezky popořadě, a zlozvyk je zvyk, to vám poví každé dítě, které kdy alespoň sáhlo na housle.

Pokud se tedy chvástavé obsazování, dosazování, přeobsazování, odvolávání a neodvolávání, znovunastolování a vnitřní reorganizace stále skrývají pod jednou nálepkou, je zapotřebí ji strhnout. To vše se skrývá za nejstarším povoláním světa, totiž veřejnou službou. Živí se sebeplozením, pohromadě tuto krmi drží jakási tradiční solidarita kuchtíků, kteří si odjakživa neradi nechávali nakouknout pod pokličku. Ostatně kouzlo většiny vyhlášených krmí tkví právě v ne zcela hygienicky zvládnutých euronormách, jak vám potvrdí každá děvečka, šlapající zelí. Odskočme tedy od zapeklitého tělesa, zvaného již jen hygienicky nezávadnou zkratkou (ČT) a pokusme se převtělit se do jejího těla nebo se jím přímo stát. Budeme pak popisovat své vlastní osobně prožité bolesti, sny tužby naděje a vše a nic neříkající nálepka veřejné služby se stane službou našemu vlastnímu tělu.

Léčit tělo, nebo duši?

Společnost směřuje oproti přáním a předpokladům otců zakladatelů k popření ideálů, na nichž vznikala. Chřestění klíči není dostatečně průkazným znakem většího mozkového úsilí, které revoluce vyžaduje. Pokud si nepřipustíme, že šlo jen o prohrábnutí zatuchlé a slehlé slámy, nedostaneme se pod tlející povrch. Podívejme se konečně za obrazovku, nejen na ni. Lékař zkoumavě hledící do zorniček našich očí nemůže být současně částí našeho těla. Musí stát mimo proces našeho stárnutí a degenerace. Nečekejme už od vyvolených zaměstnanců televize vůbec nic, ani další lži. TV si měla vytvořit s předstihem návrhy na krizový vývoj, stav boje a obhajoby základních podmínek přežití. Lékaři z vnějšího světa do těla neuvidí, pokud se neotevře i duše. Pokud jim sdělíme stav, nesmíme jeho rady ignorovat. Umět popsat své neduhy, začlenit léčebnou kúru do běhu každodenního života, omezit nezbytné povinnosti... dopřát si skromné radovánky. Zákon na léčebné stavy pamatuje a nemocní jsou všeobecně respektováni.

Chce ale stávající moc televizní nemoc opravdu vyléčit? Snese opravdu silná a nezávislá veřejnoprávní média? Jak "rozšiřuje" ČRo 6? Jak dbá na "vyrovnanost" životopisů ředitelů médií? Nebo jde jen o víření bahna, v němž se ztratí prohřešky hlídačů? Podniky jsou ze zákona povinny podat samy na sebe návrh na konkurs. ČT nenašla odvahu prohlásit se za nemocný organismus, vyžadující ochrannou karanténu? Věčně usměvaví a bodří pracovníci se na nás v mezičasech mezi programy (ach, kde je doba klidného pana vajíčka a koťat v košíčku?) obracejí s nedůvěryhodnými sliby, lákadly a sebevysvětlujícími pohledy "do kuchyně". Problém je v tom, že si tak mimoděk dělají reklamu na vlastní práci, budují si pozici nepostradatelných, naznačují sice touhu slyšet a reagovat na nedostatky, ale jen v rámci již zavedených nebo právě zaváděných schémat. Pojem schéma (vysílací, žánrové, dramaturgické) patří ke klíčovým slovům vedoucích pracovníků: pracujeme na schématu... až bude hotovo vysílací schéma v novém vysílacím schématu Potřebuje naše tělo (veřejnost, připomínám) vůbec nějaké schéma? Spíš zdravé návyky, každodenní přísun zdravých živin, občas ale také dietu (je zdarma). Schéma může zjednodušit trávení, ale také zabít. Znamená umrtvení, oslabení vlastní iniciativy, odpovědnosti, degeneraci a postupné odpadávání sebezáchovných návyků. Kde je schéma, tam je i disciplína. Veřejná služba (naše tělo) ale není vojenský útvar. Schéma z nás činí stroj na něco: jakmile je vyvěsíte u kantýny, hned se strávníci rozdělí na dvě skupina: obě sice budou schéma zesměšňovat, kritizovat nebo sabotovat, ale jen jedna skupinka tak učiní veřejně. Většina zaměstnanců (součástí našeho těla) se přizpůsobí. Není zbytí - bylo to jako vždycky, ředitelé přicházejí a odcházejí, ale my, tělo, zůstáváme. Televize veřejné služby jsme hlavně my, kteří ji potřebujeme, díváme se na ni a kteří jí odpustíme, že nebude vysílat, když nemá zač. Neodpustíme ovšem další kolaboraci s prolhaným staro-novo režimem, který si nepřiznává nic z toho, co ví každý okresní politruk:

Veřejnoprávní televize je silná, naprosto levná a dosud ne zcela využitá zbraň.

Její moc je nepopiratelná a nemá cenu schovávat ji za ochranný plyn veřejnosti.

TV musí svou moc přiznat, poznat, popsat, definovat a kontrolovat.

Nemusí ji zřizovat soubor vyhlášek, ale třeba konsorcium nevládních subjektů, vzešlých z veřejné soutěže a konkursu.

Televize bez reklamy, kolotoče repríz a nic neříkajícího omílání sebepromoce se ztenčí, nebude tak závislá na diktátu cen broadcasterů a přilehlých telekomunikačních služeb.

Během voleb, válečných tažení, boji proti zločinu a teroru se informačně-mocenská role prosadí natolik zřejmě, že si jí lidé začnou vážit navzdory tomu, že už nebude tak "zábavná".

Baviči, kteří ji opustí, umožní vykročení uvolněnému, ironickému pohledu na nás samé. Bez prvků komerční televize spíš na úrovni kouzla levného a nechtěného. Televize vybavená z darů, antikvariátů a bazarů je menší ostudou nežli digitální točivé prázdno, podbarvené iritující pseudohudbou. ČT zbavená přítěže dvou navzájem do sebe zasahující programů může soustředit síly a prostředky viditelněji směrem k oslovení široké vrstvy dobrovolných či poloprofesionálních přispěvatelů (kolik jich jen takto o své TV bez vyzvání uvažuje).

Kdyby byla ČT reelní rodinný podnik, vstal by vážený zakladatel, odchrchlal by a pronesl něco v duchu: "Když je doba zlá, hledejme v sobě. A přežijeme cokoliv. Chceme-li se dosavadní podoby veřejnoprávního Kocourkova vzdát, učiňme tak v míru a s chladnou hlavou. Nerušme odborné profese, fundusy, síť spolupracovníků. Pronajměme kanceláře, prodejme techniku do šrotu, začněme zkusmo modelovat vysílání na šesti kanálech třeba pro pár nadšenců. To je zárodek budoucí veřejnosti, která bude rozhodovat. Nečiňme ústupky ze dne na den, nadvláda reklamních gigantů a veřejnoprávních úplatkářů musí skončit brzy. Nerušme ty, kteří dělají svou práci. Zbavme se všech, kdo na molochu v přítmí černé díry parazitují." Kdysi se tomu říkalo zdravý rozum a měl ho každý ředitel - nebo nebyl ředitelem. Dnes vládne poptávka po manažerech, jejichž novorozumy jsou kryty rouškou obchodního tajemství. Schéma převratu v černé díře připomíná začátek akčního filmu: nasazený člověk vnese do organismu zamaskovaný virus. Organismus se vzdá sebekontrolních funkcí a spolehne na nefunkční sbor radních. Ti tak dlouho předstírají setrvalý stav, až dojde k výbuchu supernovy. Pak se už nenajde nikdo, komu skládat účty. Černá díra pozře všechny, kdo se kolem ní v kritickou chvíli pohybovali, bez ohledu na motivaci a dobré úmysly. Z hlediska fungování vesmíru se nic divokého nestane: reklamní časy komerční televizi nelze nafukovat, stejně tak jako ceny za ně. Obrazovka bez puncu důvěry přestane přitahovat elity, které si najdou přiměřenější kanály.

Informace se tak stane nedostupným, neveřejným statkem, za právo přístupu k ní se bude muset platit. Vzniknou týmy, které za úplatu budou veřejnosti poskytovat to, k čemu byla původně relativně levná TV. Koprodukce s ostatními zúčastněnými (ČTK, telekomunikace, internetové služby, vzdělávací instituce a veřejná správa) si dál podrží své neprůhledné polotržní prostředí.

Doba je taková, že jednou budeme vděčni za dnešní zkoušku na opravdovou krizovou informovanost. Příště už by totiž nemuselo vůbec dojít k tomu, že se strategická jistota veřejnoprávní obrazovky projeví. Budoucí mobilizátoři by se totiž mohli zjevit v podobě převlečených politiků, bavičů, rytířů ze země Sedmi stupňů nekonečné Zábavnosti. Jejich hordy se přes naši titěrnou mediální krajinu proženou, aniž si toho vůbec všimneme. Bezbarvé klokotání stále nezkušenějších, manipulovatelnějších elévů: "A to je ode mne pro tuto chvíli vše, váš XY vaší bývalé televize bývalé veřejné bývalé služby". A šla by písnička, kterou vybere počítačový program s výmluvným názvem Selector. Používají ho všechna veřejná vysílání.

Karel Kryl hořce zpíval Já nejsem ke koupi, ty nejsi na prodej. On nepřežil, písnička kdesi v archivech ČT zapadla, ale lidi si pamatují... Chceme ještě naslouchat varovnému hlasu těch, kteří odešli, a nemají tudíž už žádný konflikt zájmů, nebo jen vnějšímu hluku okolí? Kdo potřebuje službu, která dělá nepořádek, aby jej mohla sama uklízet? Vybereme si jiného veřejného sluhu, nebo se necháme veřejnoprávně ubavit k smrti? Jak na to? Napište si receptář, nejen pro pamětníky, máte přeci svého muže na radnici nebo ženu za pultem. Sejdeme se stejně v hospodě nebo v nemocnici, a tam těch třicet případů dořešíme. Nebo se mi něco pomotalo? Že blázním, že už mi taky ta nepotřebná, do sebe zalezlá sebeplodící tasemnice vlezla do těla? No nic, příště se podíváme, jak znova přežít televizi. Joj! Tak ahoj, ahoj Na shledanou v jednom univerzálně veřejném hrnci.

Vladimír Merta (1946) je písničkář, režisér, publicista a pedagog.

Obsah čísla 1/2004

Vladimír Merta

Prodejné tělo veřejné služby

Kdo bude hlídat hlídače, který má hlídat hlídače?

Sen o mé Vaší televizi

Rizika veřejné služby

Předpoklady změny

Služebné médium, nebo aktivní partner dialogu?

Léčit tělo, nebo duši?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Vladimír Merta

Prodejné tělo veřejné služby

Kdo bude hlídat hlídače, který má hlídat hlídače?

Sen o mé  Vaší televizi

Rizika veřejné služby

Předpoklady změny

Služebné médium, nebo aktivní partner dialogu?

Léčit tělo, nebo duši?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Sen o mé Vaší televizi