Antonín Rašek

Podaří se Švédům podruhé dobýt Prahu?

Antonín Rašek

V polistopadovém období nebylo rozhodování o bezpečnostních a vojenských otázkách nikdy jednoduché, chyběly a stále chybějí základní strategické dokumenty se zcela konkrétním politickým zadáním. Snad až na výjimky potvrzující pravidlo - vojenskou doktrínu z roku 1991, dokumentaci zajišťující rozdělení armády po rozpadu Československa v letech 1992-93, vojenskou legislativu z doby ministrování Miloslava Výborného a návrh reformy armády pod vedením Jaroslava Škopka. Kritika se týká i v pořadí třetí Bezpečnostní strategie České republiky, která i přes stále rostoucí kvalitu zůstává na obecné úrovni, je užitečná především pro zahraniční politiku, ale nedostatečná pro orientaci obrany a vnitřní bezpečnost země a tvorbu následných konkrétnějších dokumentů. Tak zůstává příliš mnoho nedeterminovaného rozhodovacího prostoru na nižší stupně exekutivy. Příčinou je i fakt, že navzdory kritice zůstává garantem Ministerstvo zahraničních věcí, nikoliv - příslušně - Úřad vlády.

To vše zjevně poznamenává zvláště rozhodování o zbraňových systémech včetně nadzvukového letectva. Je velice závažné, jestliže z dokumentů nevyplývá, v jakých proporcích se chceme spoléhat na vlastní obranu a v jakých na pomoc koalice, ani kde všude ve světě se chceme v zahraničních misích angažovat.

Logicky proto nemůže existovat ani odpovídající státní zbrojní politika, což republiku tížilo již před rokem 1996. Aniž bychom podceňovali pozemní vojsko, problémy se více týkaly letectva.

Převažovalo mínění, že je lépe soustředit se na nákup sedmdesáti dvou podzvukových bitevních letounů L-139, což znamenalo i záchranu Aera Vodochody. Kalkulovaná cena letadel kolem 30 miliard korun stoupla na padesát. Přitom skutečná potřeba letounů postupně klesala na třicet šest, dvacet čtyři, ba na současných osmnáct. Katastroficky se přitom hovoří o jedenácti, zástupci Aera Vodochody mluví o čtyřiceti dvou, ministr obrany Miroslav Kostelka připustil v televizním Kotli čtyřiadvacet, zároveň však tvrdil, že finanční náklady reformy jsou přesně propočítány. Naděje, že se zbytek letounů prodá, se blíží nule, ačkoli představitelé Aera Vodochody a Boeingu jsou stále optimističtí. Pravdu přesto měli spíše ti, kdo prosazovali pokračování výroby osvědčených školních letadel typu L-29 a L-39, kterých jsou ve světě v provozu stovky. Teď se o tom ex post uvažuje.

Navíc již v počáteční fázi bylo finančně obtížné koupit i jen poloviční počet nadzvukových stíhaček, než kolik jsme objednali podzvukových - tedy 36 kusů. Panovalo přitom přesvědčení, že bez nich je obrana země těžko zajistitelná a že bychom se - po postupném vyřazování dosud létajících supersoniků Mig-21 - museli spoléhat na protiletadlovou obranu Aliance.

Rozhodování o letectvu a jeho budoucnosti zásadně ovlivnilo i diskuse o nacionalizaci a denacionalizaci obrany, kde již nešlo o to, kterou alternativu volit, ale o míru obrany vlastními prostředky. Nesporně se tak změnilo základní kritérium členství v NATO, jímž byla schopnost země se samostatně bránit. Přednost začala dostávat alianční obrana a zajištění účasti v zahraničních misích. To se nyní naplnilo.

Rozhodování o nákupu nadzvukových stíhaček a jejich počtu se vleklo několik let. Na spadnutí byl nákup gripenů, ale pro blížící se krizi veřejných financí byl oddalován, až se posléze situace stala kritickou.

Příčinou oddalování je kromě politických důvodů stále dražší modernizace armád. Nové typy zbraní mají ceny vyšší řádově, a proto je jich možno nakupovat stále méně. Supermoderní vyzbrojení naší armády by přišlo na 500 miliard dolarů.

Letectvo je stále dražší. V Československu se za čtyřicet let po druhé světové válce vyrobilo téměř deset tisíc vojenských letadel (v letech 1954-62 3400 Migů-21, v letech 1961-74 3500 kusů L-29 Delfín a od roku 1975 2900 kusů L-39 Albatros). Stát v roce 1990 provozoval 600 vojenských letadel. V roce 1998 by nákup potřebných čtyřiadvaceti letounů F-16 stál minimálně 23,8 miliardy Kč a osmnácti letounů S/A-18 Hornet 24 miliard. S připočtením dvaapůlkrát dražšího letového zajištění a dalších nutných nákladů by to mohlo činit asi 100 miliard korun.

Nakonec se rozhodlo nakoupit čtrnáct nadzvukových stíhaček s maximálními ročními výdaji 1,5 miliardy Kč, přičemž se předpokládalo, že za to získáme jen stroje použité. Výběrové komisi a vládě Švédové zamotali hlavu, a tak někteří lidé začínají věřit, že Švédové podruhé dobudou Prahu. Pro naši vládu nebylo proto rozhodování jednoduché. A to přesto nebo právě proto, že bez ohledu na pět nabídek se vlastně rozhodovalo mezi stroji americkými a evropskými.Výrobci gripenů strategicky odhadli, že kdo koupí nadzvuková letadla pro přechodné období, bude muset pravděpodobně u tohoto typu zůstat. Sice dále budeme jednat, ale nejspíš je rozhodnuto. Příště bychom měli vypracovat takovou bezpečnostní strategii, abychom se podobným peripetiím vyhnuli.

Gripeny na našem nebi

Ačkoli se rozhodnutí nakoupit švédské nadzvukové stíhačky zdá nezvratné, zatím jen čtyři ministři dostali od vlády úkol o nákupu detailněji jednat, a jeden z nich, ministr obrany Miroslav Kostelka, již přímo začal. Ministři zahraničí, financí a průmyslu a obchodu se k němu jistě brzo připojí. Rozhodnutí vlády je nepochybně legitimní, gripeny se navíc z nabízených supersoniků jeví jako relativně nejlepší, a to jak pokud jde o stáří typu, tak i fakt, že jde o nové stroje.

Potud je vše v pořádku, ale přesto některé okolnosti vzbuzují rozpaky. Rozhodování o bezpečnostních otázkách není zjevně jednoduché, musíme si zvyknout, že se obvykle nepřijímají rozhodnutí dobrá nebo špatná, ale bohužel častěji špatná a méně špatná, protože se v rozhodovacích procesech pohybujeme na hraně, kterou lze nazvat fifty?fifty. Otázkou je, zda se to má takhle dít vždycky.

První, co nás musí zarazit, je, že do rozhodovacích procesů je médii zatahován pomalu celý národ. Prožili jsme to kolem nadzvukových stíhaček Mig-29, padáků, modernizace tanků a kdoví kolem čeho ještě. Z náklonnosti k občanské společnosti bychom měli mít radost, že se na podobných rozhodováních podílí tolik lidí nebo o nich alespoň mluví. Konečně ve Švýcarsku rozhodovali o nákupu supersoniků v referendu.

I tak to můžeme brát, taková rozhodování však musí být předem nějak determinována. Proto se pořád hovoří o potřebě konkrétní bezpečnostní a vojenské politiky. Zůstaneme-li u supersoniků: vláda by ve svém politickém zadání, bezpečnostní doktríně nebo bezpečnostní strategii měla jasně říct, kde a jak se budeme vojensky angažovat.

Budeme-li se jednou v budoucnosti účastnit zahraničích misí i letecky, tedy po boku zemí NATO či třeba samostatně se Spojenými státy, bylo by vhodné mít zbraňové systémy co nejkompatibilnější s nimi. Jestli to není naší ambicí, chceme-li jen bránit své území, je možné objednat letadla i jiného původu. Stejně tak bychom ovšem mohli zajišťovat náš vzdušný prostor moderní protiraketovou obranou, kterou však v současné době postrádáme. Zároveň by to znamenalo rezignovat na naši dosud úspěšnou tradici vojenského letectva.

Podobným směrem by se měly ubírat i úvahy o projektovaném nákupu velkokapacitních dopravních letadel. Pokud vláda po dohodě se zákonodárnými sbory (včetně opozice) dospěje k závěru, že se budeme angažovat jen v blízkém okolí, například na Balkáně, taková letadla nepotřebujeme, dostaneme se tam vlakem nebo vozidly po vlastní ose. Bude-li náš zájem širší, třeba až někam na Kavkaz, stále ještě je nepotřebujeme, tento prostor je dostupný po železnici. Dokonce budou-li naše ambice sahat tam, kde už jsme se angažovali, například do prostoru Iráku, mohou stačit lodě. Ale pokud by náš koaliční zájem trval nadále v Afghánistánu a šířil se i dál na Východ a třeba až do Jižní Ameriky (čímž nechci šířit poplašné zprávy), bez velkokapacitních letadel se neobejdeme. Rozhodně by nemělo být primárním kritériem, že tato letadla lze dostat od Ruska jako splátku dluhu, protože odtud můžeme dostat pro občany možná i lepší zboží.

To všechno by odpovědné orgány měly říci ex ante, určitě ne ex post. Převážně se to neděje, a proto se nemůžeme divit, že nákupy a prodeje zbraňových systémů zatím provázely nejen rozpaky, ale že obchody nedopadly ani objektivně nejlépe. To poškodilo vojenský rozpočet, a tedy veřejné finance vůbec.

Mají-li tedy Švédové podruhé dobýt Prahu, pak jedině s naším rozumným souhlasem.

Nad rozpočtem

Zobrazená situace kolem letectva vyžaduje vážnější zamyšlení nad financováním armády. Vláda je kritizována, že snížením vojenského rozpočtu zkomplikovala její reformu. Nyní ministr obrany podmiňuje stabilitou rozpočtové položky resortu obrany i ukončení vojenské základní služby a profesionalizaci armády.

Jsou pryč doby, kdy armáda - na začátku padesátých let - čerpala pětinu rozpočtu. Ačkoli později vojáci nestrádali, něco podobného si ani militarizovaný stát nemohl dovolit. Během normalizace vojáci nedostávali víc než 37 miliard Kčs ročně, i když se nějaká ta miliarda mohla skrývat i u jiných resortů. Po listopadu 1989 rozpočet o čtvrtinu klesl a se vstupem do NATO se slíbilo a dodržovalo 2,2 % HDP, tedy asi 7 % rozpočtu. Až to pro hrozící krizi ve veřejných financích dál nešlo, a armáda má dostat o několik miliard méně. Ministr Tvrdík kvůli tomu odešel, ačkoli původní reformu bylo možné provést i s rozpočtem sníženým.

Demokracie zdědila čtvrtmilionovou armádu, kterou uživila za 30 miliard. Od té doby inflace znehodnotila korunu zhruba čtyřikrát, takže hodnota tehdy vynaložených peněz by činila dnes 120 miliard. Předpokládá se, že v roce 2005 dostane resort obrany 53,44 mld Kč, v roce 2006 pak 57,24 mld a v dalších letech 58,91 mld., 60,59 mld, 62,27 mld a 65,73 mld, tedy při nízké inflaci zhruba polovinu rozpočtu před patnácti lety.

Po rozdělení již částečně zredukované čtvrtmiliónové armády přitom zůstalo v Armádě ČR 125 tisíc lidí a jejich počet klesl na současných přibližně 60 tisíc, ve srovnání s rokem 1990 na čtvrtinu. Má tedy armáda relativně peněz dvojnásobek. Klesne-li počet na 33 tisíc, tedy na osminu armády československé, ve skutečnosti bude financí relativně čtyřikrát více. Zatímco jsme zdědili 4 500 bojových vozidel, 3 500 tisíce tanků, 600 letadel atd., dnes máme mít 30 tanků, 14 nadzvukových a 18 podzvukových stíhaček.

Představitelé armády se logicky brání, že náklady na armádu vzrostly. Při srovnání s růstem výdajů třeba za potraviny, ošacení, elektrickou energii, pohonné hmoty atd. si uvědomíme, že s tím se musejí vyrovnávat všichni. Takže problémem je několik věcí. Třeba profesionalizace armády. Ale což nás experti nepřesvědčovali, že profesionál přijde rychle laciněji než voják v základní službě? A pokud jde o zbraňové systémy, co se vlastně při jejich nákupu povedlo? Padáky? Letadla? Tanky? Pochvalu zaslouží jen protichemické vojsko a vybavení proti biologickým zbraním.

Jedno z možných vysvětlení nedostatku peněz je například v personálním poměru vrcholového řízení a bojových jednotek. Zatímco v roce 1990 řídily čtvrtmiliónové ozbrojené síly ministerstvo a generální štáb o počtu 1 900 lidí, čtvrtinový počet podle sdělení náměstka ministra obrany pověřeného jejich reorganizací řídí 2 300 lidí, tedy o pětinu víc. Všichni ministři obrany slibovali snížení počtů, všichni svůj slib údajně splnili, ale výsledek je jiný. Na výdaje ministerstva a generálního štábu s jejich přímo podřízenými útvary tak každoročně jde kolem pětiny rozpočtu. Proto nezbývají prostředky na výcvik a parlament musí schvalovat dodatečné výdaje na nenadálé zahraniční mise. Jako v případě Afghánistánu. Přitom budujeme v podstatě expediční armádu. Ta jako by tedy existovala bez rezerv, i když je jistě má. Velice pravděpodobně by mohla původní reformu uskutečnit, kdyby třeba jen výrazněji ušetřila na správním aparátu vyšších stupňů řízení a velení. Alespoň by za uspořené peníze mohla postavit čtrnáct životně nutných teritoriálních brigád nebo alespoň praporů.

Antonín Rašek (1935), generálmajor v záloze, je sociolog, publicista a spisovatel.

Obsah čísla 1/2004

Antonín Rašek

Podaří se Švédům podruhé dobýt Prahu?

Gripeny na našem nebi

Nad rozpočtem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu