Rok / Les Mois

Leden

Strup, kůra, maska, strhávané až k nejspodnějšímu příkrovu, skrovné tundře, jíž teprv prokvétá sněženka zapomenutého, ženského tepla.

Janvier

Croéte, écorce, masque, arrachés jusqu´au revétement limite, la toundra sommaire oú seulement vient á poindre le perce-neige, depuis le tréfonds d´une éternelle braise.

Únor

Masopust: zářivý divoch zadržovaný v pletivu našich cév, v plenách přerodu.

Février

Le Carěme-Offrant: un sauvage de lumiére, caché dans l´enchevétrement de nos vaisseaux, dans les plévres de la transfiguration.

Březen

Praha drolená jarem. Z dívky uhranuté sochou vypíjí slunce zlatě pískovcový plod.

Mars

Prague lorsque le printemps l´effrite. Dans la jeune fille envoútée de statue, le soleil distille son fruit d´or et de grés.

Duben

Klopýtavý apríl, obalený na cestu do pekla.

Avril

Le requin d´avril, enrobé pour sa descente á l´Enfer.

Květen

Stírající moc lásky. Tvář němá růžemi slepému dlaně zapaluje trním.

Mai

Le pouvoir d´effacement de l´amour. Ô face muette á force de roses, enflamme avec tes épines les paumes de l´aveugle.

Červen

Za nejdelšího dne dětinská prodyšnost nebe rozmývá blesky na čele přibloudilce.

Oblačné hobliny bíle se přikládají k ranám.

Juin

Au fil d´un jour si long, l´enfantillage du ciel a délayé les éclairs sur le front de l´arrivant.

Les copeaux de vapeur se posent sur les plaies.

Červenec

Sestup až na dno růží, právě když trnou vzhůru vířivou svatozáří.

Juillet

Plonge au plus épais des roses, alors měme qu´elles s´élévent en tourbillonnant, pour briller dans les nimbes.

Srpen

S prosáklinami podhoubíček, s modřinami od krup jezinky vyhlížejí čas poklepu, zimního uskřípnutí.

Aoút

Avec des bleus de grěle, des infiltrations de tourbe, les Caverneuses guettent l´heure de gratter, l´heure de l´entrebâillement glacé.

Září

Křída rovnodennosti dělí krajíc tváře pevnými čáry, na usmířenou; šifrou scelení poznačuje raněný oblázek, pro náhodného brusiče.

Septembre

A fermes sorts, la craie de l´équinoxe barre la rondelle du visage, en quěte d´a­paisement; d´un chiffre d´assemblage elle marque le caillou blessé, á l´intention d´un lapidaire impromptu.

Říjen

Ústa zašněrovaná převrácenou klenbou. Dořezala ses krve i kamene, trpká Salome, královno prodejná, marným zlatem podzimu navěky nevykoupená!

Octobre

La bouche ficelée avec une voúte á l´envers. Ainsi, dans la pierre et dans la chair, as-tu tranché, ô reine á la criée, amére Salomé, que tout l´or de l´automne ne peut jamais racheter !

Listopad

Ubíhá listoplach, v rukávě zelený trumf, ukrýt se do kořenů.

Novembre

Un atout vert dans sa manche engouffrant, il court, il court, le gamin Feuille-au-vent, juste se lover parmi les racines.

Prosinec

Z čisté noci vyvěrá bílý stín: "Klátil se Harlekýn, až vypadly mu voči." Zpoza maškarády nový netvor číhá.

Décembre

De la nuit pure surgit une ombre blanche. "Il tangua l´Harlequin, et fit sauter ses yeux." De sous la mascarade affleure un monstre nouveau.

Tajemství a prach

Stojím na břehu řeky, dívám se na její proud, jenž čeří, vrásní, rozvlňuje a rozviřuje hladinu. Je v tom pohybu cosi neúprosného, na co smím chvíli v zdánlivé nehybnosti pohlížet. Na protější straně hlinitý břeh, jen tu a tam posetý kameny, pozvolna stoupá k prvním drnům, potom asfaltovaná cesta, jež běží podle vody, pár domů, několik zaparkovaných aut, děti, které si hrají, projíždějí se na kole, nějací mladí u stolků před hospodou, rozkvetlé stromy v zahrádkách, kus ohrady z vlnitého plechu, slunce, jež rozpaluje polední prach; za domem žena rozvěšuje prádlo, na děti se rozňafal pes.

To všechno znám, tady to chodí stejně, na téhle straně, kde stojím, totéž slunce praží do podobného prachu, ale my tu žijeme bez zázraku, bez oné harmonie, která jak by se přes řeku na nás usmívala. Na tomhle břehu mi všechno dokazuje mou tíhu, mou svízel, mé znavení, všechno se zdá sešlé mou marnou přítomností. Kdežto všechny ty obyčejné věci, které tam naproti klidně a všedně plynou, tak blízko, a přece mimo dosah mého smutného sevření, probouzejí naději v tajemství tak čiré, že by se nedalo rozeznat od samozřejmosti, a mé srdce drtí palčivá, krutá touha. Snad kdyby loďka… avšak ti z druhé strany žijí v samozřejmosti svého prachu, nemohou na sebe vzít podobu nemožného a v ní se nám odevzdat. Nu, však my jim oplácíme stejnou. A když se někdy přeplavíme, valíme se jak válečníci, a naše touhy jsou kalné sraženinou a zvěrstvem.

Teprve dlouhým ukládáním snů vyrůstá most. Vymrštit kámen, vzápětí na drahný čas pozastavit oblouky jeho skoků po hladině, v rovnováze zhuštěné z nemožnosti, která nás doposud rozdírala. Stačilo by jen trochu zprudka se probudit, a celé by se to zřítilo. Naše kroky stehují zem k vodě a vzdu­chu. V našich smyslech stižených osmózou rozpestřuje se tajemství v údiv: "zde" proměňuje se v "téměř jinde" a rozpíjí se, šíří se oběma směry. Náš prach se víc a víc mísí s tím cizím prachem.

Poussiere et mystere

Je me tiens au bord d´un fleuve, je regarde sa course, avec les frémissements, les bouillonnements, les vagues, les tourbillons qui agitent la surface de l´eau. Il y a dans ce mouvement quelque chose d´inexorable, que je peux contempler un instant, dans un semblant d´immobilité. De l´autre côté, en face, une berge terreuse, á peine parsemée de galets, remonte jusqu´á l´orée de l´herbe, puis c´est un petit chemin goudronné qui longe la rive, quelques maisons, quelques voitures garées, des enfants qui jouent, qui font du vélo, quelques jeunes attablés sur la terrasse d´une brasserie, des arbres en fleurs dans les jardins, un bout de clôture en tôle ondulée, le soleil qui chauffe la poussiére de midi ; une femme accroche du linge derriére sa maison, un chien se met á japper aprés les enfants.

Je connais tout cela, c´est la měme chose ici, sur cette rive oú je me tiens, le měme soleil qui tape sur une poussiére semblable, mais ici, nous vivons sans miracle, sans cette harmonie qui semble nous sourire par-dessus l´eau. De ce côté, tout me rappelle mon poids, ma peine, ma fatigue, tout est comme usé par ma vaine présence. Alors, toutes ces choses ordinaires qui suivent leur cours paisible lá-bas, si prés et pourtant hors de ma triste étreinte, font espérer un mystére si limpide que rien ne puisse le distinguer de l´évidence, et j´ai le coeur broyé d´un désir poignant et terrible. Un petit esquif, peut-ětre... mais ceux d´en face vivent dans l´évidence de leur propre poussiére, ils ne peuvent revětir les traits de l´impossible pour s´offrir á nous. D´ailleurs, nous le leur rendons bien. Lorsque nous débarquons parfois, c´est lourds comme des guerriers, et nos désirs sont pleins de caillots et de viols.

Il faut un long dépôt de rěves pour faire un pont. Faire fuser la pierre, puis suspendre pour longtemps la courbe de ses ricochets sur l’eau, dans un équilibre, condensé de l´impossible qui jusque-lá nous déchirait ; suffirait d´un réveil un peu brutal pour que tout s´effondre. Entre l´air, la terre et l´eau, nos pas font la suture. Le mystére prend le bariolage de l´étonnement, á travers nos antennes, saisies d´osmose : l´ici devient le presqu’ailleurs, pour déteindre, pour se répandre, de part et d´autre. De plus en plus, notre poussiere se mélange avec l´autre poussiere.