Glosa

Jan Šinágl

O pohřbech a společnosti

Nedávno jsem se zúčastnil většího pohřbu na venkově. Asi desetiletý kolemjdoucí chlapec se mne zeptal: "Co to je?!" Jako by tato prostá otázka prostého chlapce symbolizovala vztah dnešní konzumní společnosti ke stáří, starým lidem a zesnulým. Tuto situaci v dnešní české společnosti otřesně ilustroval hluboce lidský televizní dokument Jiřího Krejčíka ml. a Lídy Rakušanové O posledních věcech člověka, nedávno vysílaný v ČT2. Dokument zkoumá šířící se fenomén pohřbů bez obřadu. Do společnosti, kde vládne kult věčného mládí, se smrt nehodí. Vytěsňována je všude v Evropě. V České republice se to však děje způsobem, který jinde nemá obdoby.

V Praze již pohřby bez obřadů dosáhly neskutečných padesáti procent, dvacet procent uren nebývá nikdy vyzvednuto... Záběr, kdy je z nevyzvednutých uren vysypáván popel zemřelých do společného hrobu, zůstává dlouho ve vědomí. Jako by ti lidé byli doslova odpadem.

V mnoha "nevyspělých" zemích úcta a vážnost, jíž se člověk těší, stoupá s věkem. Říká se, že lidský život má tři dimenze: vertikální - naši předkové a naši potomci, horizontální - naše okolí, ta třetí je vnitřní, žitý mravní zákon, což je vlastně křesťanské Desatero. Zde došlo k devastaci největší.

Obsah čísla 6/2003