Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Ohlasy a glosy > Jiřina Šiklová: Zemřela překladatelka a anglistka
V září 1981 psal své ženě z vězení z pražské Ruzyně Milan Šimečka: "Bude taky brzy 17. listopad. A bude to třicet let, moje milá, co jsme se poprvé viděli. Třeba se mně podaří vytáhnout z paměti chvíle zasuté časem, třeba tě opět najdu na Wilsoňáku nebo na jakési řepné brigádě, kdy svět byl ještě úplně jiný." A dvaadvacet let od tohoto dopisu a po padesáti dvou letech od jejich seznámení, 17. listopadu 2003, Eva Šimečková, vysokoškolská pedagožka, anglistka a překladatelka, zemřela. V Bratislavě.
Milovala svého manžela až k závislosti. Bála se o něj, když jako disident byl vystaven nebezpečí, brzdila jeho aktivitu zdůrazňováním své nemoci a nemohoucnosti, ale když ho zavřeli v roce 1981, syna odsoudili k profesi topiče a druhému znemožnil komunistický režim další uplatnění, náhle se změnila a dovedla bojovat i sloužit "těm svým chlapům". Tak jako před tím - na přání Milana Šimečky - překládala se vším rizikem Orwella, potom pečlivě přepisovala všechny dopisy Milana Šimečky z vězení a nechávala je kolovat mezi lidmi, a tak sama naplňovala "skutkovou podstatu" podvracení republiky. Paradox? Ne, normální přístup a osud ženy.
Oba, Eva i Milan, se narodili na Moravě, žili a pracovali v Bratislavě, psali i mluvili bezvadně česky i slovensky a k témuž vychovali i svoje dva syny, jako by tím chtěli naplnit myšlenku mimořádné blízkosti dvou národů v praxi. Podařilo se jim to. Jeden syn dnes je v Bratislavě, druhý pracuje v Praze. Po převratu byl Milan povolán Václavem Havlem na Hrad jako poradce pro národnostní otázku a především vztah Čechů a Slováků. A přímo na Hradčanech podlehl infarktu. Eva Šimečková se pak stáhla do soukromí, překládala, četla, překládala, četla, jako by chtěla ve světě slov zapomenout na realitu a přehlušit bolest. Snad jí tento obranný postup pomáhal.
Když zemře muž - protagonista osudů, píší se nekrology. Myslím, že by se mělo psát, alespoň občas, i o těch, kteří tyto lidi provázejí, doplňují a občas i podpírají. A to Eva Šimečková dělala.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.