Glosa

Pavel Pečínka

Dubček, Norisová a plukovník Žitný

Úsměv Zuzany Norisové nejspíš nedá spát od premiéry Rebelů nejednomu fandovi tohoto proslulého filmu. Mnozí si příběhem Terezy a dezertéra Šimona nechali v kinech pohladit duši i dvakrát a jistě zamíří i na divadelní zpracování tohoto muzikálu, který měl premiéru koncem října. Znovu tak ožívá story o třech slečnách a třech štvancích, orámovaná pozadím srpna 68. Rebelové, ať už na filmovém pásku, nebo na prknech jeviště, však patrně vejdou do historie nejen jako atraktivní podívaná. Ne ze suchopáru v učebnicích, ale z nich si upletou představu o "osmašedesátém" ti, kteří ho nezažili. Představa to bude jednoduchá:

Ti sympatičtí lidé si tenkrát všichni dohromady začali troufat na nejapného bolševika. Kvůli šikaně a bolševikovi utíkají z vojny Šimon, Eman a Bob, sraz chtějí mít v USA. Trio Tereza, Julča a Bugyna na pláži komíhá nohama a tropí si švandu z ruštiny ("ja sprasíl vášu dóčku"), syn komunistického funkcionáře Olda, řádící na pionýru, má všechny atributy idiota. Tatínek Terezy rozjíždí drobné podnikání a svede přitom sympatickou manželku dalšímu bolšánovi, který nemaje pro tržní ekonomiku pochopení, na hospodské zahrádce povykuje cosi o přednostech stabilních cen. Krom komunistovy manželky se Terezčin tatínek věnuje ještě chytání ryb a Hlasu Ameriky, městečko v gazíku křižují pohraničníci a policisté, pátrající po uprchlém trojlístku, a do honu na zběhy celostátně zasahuje i televize.

Takže osmašedesátý v podání režiséra Rebelů Filipa Renče má jasné obrysy - reformní většina komunistů tehdy nesklízela pro "socialismus s lidskou tváří" sympatie, armáda a policie se nedemokratizovaly, z USA neutíkali mladí Američané, aby nemuseli válčit ve Vietnamu. Reformy neprobíhaly pod clonou citátů z počátku ruské revoluce a z Lenina, stavěného tehdy proti Stalinovi a padesátým letům, mezi aparátčíky nedocházelo k výměně neschopných. Neuvažovalo se o zavedení dělnických samospráv, lidé nezačínali hltat kulturní magazíny i dříve nestravitelné Rudé právo, předchozí zločiny pohraničníků i policie se nevyšetřovaly, televize pod vedením Jiřího Pelikána nebyla průkopníkem svobody slova. Renč tyto složitější, částečně naivní představy a činy generace Pražského jara ve filmu obchází a vykresluje pro davy mladých jiný obraz: všichni tehdy šilhali po Západu a kapitalismu a s bolševiky, čert vezmi všechny jeho frakce, by byl ámen, kdyby nepřijeli Rusové.

Budiž. Když však už Renč nabízí černobílé ohlédnutí, proč není důsledný? Před pěti lety část české společnosti nesnesla, aby se z veřejnoprávní televize znovu vynořil démon - major Zeman se svými třiceti případy. Primitivní inkvizice naštěstí prohrála, seriál symbolizující normalizaci se k divákovi dostal, a svět se nezbořil. Majora Zemana a plukovníka StB Žitného nikdo nepronásleduje, Vladimír Brabec a František Němec hrají dál a tak to má být.

Když však ve filmových Rebelech nad trojicí dezertérů drží ochrannou ruku a "rebelce" Tereze, symbolu nespoutané svobody šedesátých let, naslouchá ve zpovědnici v roli moudrého, laskavého kněze právě František Němec - plukovník Žitný, svět se pod informovanějším divákem trochu zhoupne. Kdo se vypraví i na čerstvý muzikál, zajíkne se znovu. Ze zpovědnice tentokrát hledí v kněžském rouchu přímo Vladimír Brabec, Žitného parťák major Zeman.

Inu, tak dlouho se tvůrci Rebelů snažili, aby v jejich díle nepadlo jedinkrát slovo Dubček, až se jim staly milejší dva herecké symboly toho pořádku, který v srpnu 68 přivezly ruské obrněnce na svých věžích.

O autorovi - Obsah čísla 6/2003

Glosa

Pavel Pečínka

Dubček, Norisová a plukovník Žitný

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu